NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 1119/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobkyně S. & R. spol. s r. o., proti žalované H., spol. s r. o., o zaplacení
částky 200.764,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod
sp. zn. 26 Cm 578/96, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 6. června 2002, č. j. 7 Cmo 620/99 - 87, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský obchodní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. května 1999, č. j.
26 Cm 578/96-61, uložil žalované zaplatit žalobkyni čtrnáctiprocentní úrok z
prodlení z částky 5.621,- Kč za dobu od 18. dubna 1995 do 30. ledna 1996, z
částky 17.489,- Kč za dobu od 26. března 1995 do 30. ledna 1996 a z částky
19.953,- Kč za dobu od 2. dubna 1995 do 30. ledna 1996 (bod I. výroku), zamítl
žalobu v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 157.701,- Kč
se čtrnáctiprocentním úrokem z prodlení za dobu od 18. dubna 1995 do zaplacení
(bod II. výroku) a zastavil řízení, co do částky požadavku na úhradu částky
43.063,- Kč (bod III. výroku). Zamítavý výrok svého rozsudku odůvodnil soud
prvního stupně tím, že žalobkyně (jako zhotovitelka) nesplnila povinnost
provést pro žalovanou (jako objednatelku) řádně dílo dohodnuté mezi nimi ve
smlouvě o dílo číslo 1/95 ze dne 10. ledna 2005 (dále též jen „smlouva o
dílo“). Podle soudu v řízení nebylo „jednoznačným“ důkazem prokázáno, že by
žalobkyně dílo (čerpací stanici pohonných hmot) řádně dodala žalované a že by
jí v této souvislosti vzniklo právo na zaplacení ceny díla. V této souvislosti
zdůraznil, že zhotovitel (žalobkyně) splní povinnost provést dílo jeho řádným
ukončením a předáním předmětu díla objednateli (žalované) v dohodnutém místě,
přičemž ve skutkové rovině uvedl, že soudu nebyl předložen jediný důkaz o tom,
že by dílo bylo fakticky předáno. Na základě závěrů obsažených ve znaleckém
posudku znalce Ing. Č. K. měl též za nepochybné, že vrata do myčky dodala
žalobkyně žalované odchylně od projektové dokumentace (a nesplnila tak řádně
povinnost dílo provést), poukazuje na to, že jde o skutečnost, o které
žalobkyně ve své korespondenci se žalovanou několikráte hovořila.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. června 2002, č.
j. 7 Cmo 620/99 - 87, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém
výroku ve věci samé změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku
157.701,- Kč se čtrnáctiprocentním úrokem z prodlení za dobu od 18. dubna 1995
do zaplacení. Odvolací soud poté, co dokazování dále doplnil, zpřesnil skutkové
závěry soudu prvního stupně v tom směru, že předmětem smlouvy o dílo nebyla
stavba čerpací stanice pohonných hmot, nýbrž pouze dodávka a montáž v příloze
smlouvy o dílo specifikovaných plastových prvků (plastových oken, dveří a
automatických dveří). Žalovaná byla dodavatelkou stavby a smlouvu o dílo
uzavřela se žalobkyní jako se subdodavatelkou. Dále měl odvolací soud za
prokázané, že žalobkyně dodala žalované čtyři kusy dveří s opačným otevíráním
oproti projektové dokumentaci, jedny dveře menší průchozí šířky a vrata objektu
myčky odchylně horizontálně členěná. Žalovaná po odsouhlasení investorem stavby
a stavebním úřadem tyto změny provedení díla sice akceptovala, požadovala však
slevu z ceny díla v rozsahu, v němž ji sama poskytla investorovi a současně
reklamovala vady nátěrů, požadujíc jejich opravu. Žalobkyně pak poskytla
žalované slevu za nedodržení termínu zhotovení díla ve výši 111.361,95 Kč a
slevu za nekvalitní povrchovou úpravu oken (14.700,- Kč). Na dalších žalovanou
požadovaných slevách (10% z částky 420.791,- Kč za odlišné otevírání dveří, 22%
z částky 246.000,- Kč za odlišné vstupní dveře a 18% z částky 297.384,- Kč za
vrata do myčky) se účastnice nedohodly. Žalobkyně požadovala, aby žalovaná
potvrdila převzetí díla ke dni 22. březnu 1995 a žalovaná dopisem z 19. června
1995 výslovně potvrdila, že dodávku přejímá k 25. březnu 1995. Na tomto základě
odvolací soud uzavřel, že žalobkyně dílo ve smyslu § 554 odst. 1 obchodního
zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) řádně ukončila a předala žalované v
dohodnutém místě k 25. březnu 1995, takže jí vznikl nárok na doplacení smluvené
ceny díla. K procesní obraně žalované odvolací soud uvedl, že převzala-li od
žalobkyně dílo poté, co akceptovala odchylky od projektu (ohledně způsobu
otevírání dveří, šířky dveří do kiosku či horizontálního členění vrat do myčky)
a poté byly schváleny i změny projektové dokumentace, nelze dílo považovat za
vadné (a proto řádně neukončené).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“) ve znění účinném před 1. lednem 2001, namítajíc, že
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod
dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Konkrétně dovolatelka uvádí, že odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
správně uzavřel, že mezi účastnicemi byla uzavřena smlouva o dílo dle
ustanovení § 536 odst. 1 obch. zák., na jejímž základě žalobkyně pro
dovolatelku prováděla sjednané dílo. Závěr odvolacího soudu, že odlišné
otevírání dveří, odlišné vstupní dveře a odlišná vrata od myčky nelze považovat
za vady díla, je však dle dovolatelky v rozporu se skutečnostmi zjištěnými v
průběhu dokazování. Potud dovolatelka namítá, že ze znaleckého posudku
jednoznačně vyplývá, že kromě vady nátěrů je vadou díla rovněž dodání
vjezdových vrat do objektu v rozporu s projektovou dokumentací, když znalec
uvedl, že jde o vadu díla, byť pouze o vadu „pohledovou“. Přes tento
jednoznačný závěr znalce odvolací soud nesprávně uzavřel, že došlo k řádnému
ukončení díla žalobkyní a k jeho předání dovolatelce. Tato skutečnost však
nebyla v průběhu celého řízení nijak prokázána. Dovolatelka má za to, že
zhotovitel nesplnil povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním,
neboť dílo mělo a má vady popsané ve znaleckém posudku. Potud dovolatelka
odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2002,
sp. zn. 29 Odo 11/2001 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy číslo 7, ročník
2002, str. 340), podle kterých dílo, které je vadné, nelze považovat za dílo
provedené, a to ani za předpokladu, že je objednatel převezme. Přitom
zdůrazňuje, že podle ustanovení § 548 odst. 1 obch. zák. je vznik nároku na
zaplacení ceny díla vázán až na okamžik provedení díla, ke kterému však
nedošlo. Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po
řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve
znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož
odvolací soud - ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb. - odvolání rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.
Dovolání je ve smyslu § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, avšak
není důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242
odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší
soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval
tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §
241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. správné, dovolací soud vychází ze skutkových
závěrů odvolacího soudu; to platí i tehdy, jsou-li tyto skutkové závěry rovněž
zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení § 241 odst. 3
písm. c/ o. s. ř. (srov. k tomu mutatis mutandis např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2005, pod číslem 98).
S přihlédnutím k době, kdy měl podle odvolacího soudu žalobkyni
vzniknout nárok na doplacení ceny díla (25. března 1995), je pro další úvahy
Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku, ve znění zákonů č. 264/1992 Sb., č. 591/1992 Sb., č. 600/1992 Sb., č.
286/1993 Sb. a č. 156/1994 Sb.
Podle ustanovení § 548 odst. 1 obch. zák., objednatel je povinen zaplatit
zhotoviteli cenu v době sjednané ve smlouvě. Pokud ze smlouvy nebo tohoto
zákona nevyplývá něco jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla.
Dle ustanovení § 554 odst. 1 obch. zák., zhotovitel splní svou
povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla
objednateli v dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném tímto zákonem. Je-li
místem předání jiné místo, jež je uvedené v odstavcích 2 a 4, vyzve zhotovitel
objednatele k převzetí díla.
Z ustanovení § 324 odst. 3 obch. zák. se pak podává, že poskytne-li dlužník
vadné plnění a věřitel nemá právo odstoupit od smlouvy nebo tohoto práva
nevyužije, mění se obsah závazku způsobem, který odpovídá nárokům věřitele
vzniklým z vadného plnění, a závazek zaniká jejich uspokojením.
Právní teorie (srov. např. Štenglová, I. - Plíva, S. - Tomsa, M. a kol.:
Obchodní zákoník. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, str. 1261) i
soudní praxe (srov. např. výše cit. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo
11/2001) se shodují v závěru, že je-li zaplacení ceny díla vázáno (smluvně nebo
dle § 548 odst. 1 obch. zák.) na provedení díla, a dílo má vady, nevznikne
zhotoviteli při vadném plnění (se zřetelem k ustanovení § 324 odst. 3 obch.
zák.) ani právo na zaplacení ceny díla. Dílo, které je vadné, totiž není ve
smyslu § 554 odst. 1 obch. zák. dílem provedeným, a to bez zřetele k tomu, že
bylo předáno. Potud lze dovolatelčině argumentaci přiznat právní relevanci.
Dovolatelka nicméně přehlíží, že právní posouzení věci odvolacím soudem je
vybudováno na skutkovém závěru, že mezi účastnicemi došlo k dohodě o změně
sjednaného obsahu díla; že dovolatelka po dohodě s investorem souhlasila s tím,
že dílo bude provedeno se změnami danými předchozím (vadným) plněním
zhotovitelky. Za této situace, je správný i závěr odvolacího soudu, že v
důsledku takto ukončeného a předaného předmětu díla vznikl žalobkyni
(zhotovitelce) nárok na doplacení ceny díla ve smyslu § 548 odst. 1 obch. zák.
Z obsahového hlediska je dále ta část dovolání, ve které dovolatelka staví
proti závěrům odvolacího soudu zjištění ze znaleckého posudku, uplatněním
dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., jímž lze namítat, že
rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Ani v tomto směru však dovolání
není opodstatněné.
Závěr odvolacího soudu, že došlo k řádnému ukončení díla žalobkyní a k jeho
předání dovolatelce, totiž vychází ze skutkového závěru (dovoláním
nenapadeného), že dovolatelka po dohodě s investorem souhlasila s tím, že dílo
bude provedeno se změnami danými předchozím (vadným) plněním zhotovitelky.
Tento skutkový závěr se závěry obsaženými ve znaleckém posudku v rozporu není,
neboť znalec se zabýval právě tím, zda předchozí plnění bylo plněním vadným a
nikoli již tím, zda se strany o tomto plnění následně dohodly jinak.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nedůvodného.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §
243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn tím, že procesně
úspěšné žalobkyni náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2006
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu