NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 1130/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci
žalobkyně I. a. s., proti žalovanému JUDr. M. M., jako správci konkursní
podstaty úpadkyně Č. S., a. s., za účasti P. Z. a. s., jako vedlejšího
účastníka na straně žalovaného, o vyloučení věcí z konkursní podstaty,
vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 539/2001, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. března 2004,
č.j. 6 Cmo 2/2003-139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 1.625,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení,
k rukám jeho zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem na straně
žalovaného nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. března 2004, č.j. 6 Cmo
2/2003-139, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. září 2002, č.j.
55 Cm 539/2001-65, v zamítavém výroku ve věci samé, a to ve správném znění,
podle něhož se zamítá žaloba, aby žalovaný byl povinen vyloučit z konkursní
podstaty úpadkyně Č. S., a. s. (dále jen „úpadkyně“) nemovitosti specifikované
ve výroku rozhodnutí (dále jen „sporné nemovitosti“), změnil jej ve výroku o
nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že na majetek úpadkyně byl
usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 28. března 2000, č.j. 45 K
79/99-88, prohlášen konkurs a usnesením téhož soudu ze dne 26. září 2001, č.j.
45 K 79/99-370, byl „novým“ správcem konkursní podstaty ustaven JUDr.
M. M. Tento žalobkyni přípisem ze dne 8. listopadu 2001 sdělil, že sporné
nemovitosti sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně (poté, co
původní správce konkursní podstaty úpadkyně 11. července 2000 vyzval
žalobkyni, aby do 30 dnů vyplatila ve prospěch konkursní podstaty zajištěnou
pohledávku nebo složila cenu věcí, jimiž je pohledávka zajištěna - § 27 odst. 5
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - dále jen „ZKV“). Přitom
vycházel ze (účastníky nezpochybněné) smlouvy o zřízení zástavního
práva ke sporným nemovitostem ze dne 30. května 1997 (jde o smlouvu
uzavřenou mezi Č. o. b., a. s. jako zástavní věřitelkou a žalobkyní jako
zástavkyní, s tím, že zástavní právo bylo zřízeno k zajištění pohledávky
zástavní věřitelky dle smlouvy o úvěru ze dne 30. května 1997 uzavřené mezi
zástavní věřitelkou a úpadkyní), jakož i z prohlášení ručitele ze dne 30.
května 1997, č.j. 17/97-171003 Z1 (jímž žalobkyně převzala ručení za závazek
úpadkyně dle výše uvedené smlouvy o úvěru).
Považuje žalobu za podanou ve lhůtě určené ustanovením § 19 odst. 2 ZKV,
odvolací soud zdůraznil (s odkazem na odvolací námitky žalobkyně), že pro
výsledek odvolacího řízení je rozhodující, zda skutečnost, že sporné
nemovitosti „byly poskytnuty jako zástava“ žalobkyní k zajištění pohledávky
zástavní věřitelky za úpadkyní a že současně tentýž závazek úpadkyně je
zajištěn ručitelským prohlášením žalobkyně podle ustanovení § 303 obchodního
zákoníku, má dopad na řešení otázky, zda postup správce konkursní podstaty
(žalovaného) opírající se o ustanovení § 27 odst. 5 ZKV je po právu.
V této souvislosti odvolací soud uzavřel, že ručitelské prohlášení je
zajištěním závazku, které nezbavuje žalobkyni, jako zástavní dlužnici, důsledků
předvídaných ustanovením § 27 odst. 5 ZKV, když tato skutečnost (rozuměj
existence ručitelského prohlášení) nevylučuje oprávnění správce konkursní
podstaty zahrnout sporné nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty.
Za nepřípustné přitom považoval žalobkyní navrhované doplnění dokazování spisem
Krajského soudu v Brně sp. zn. 45 K 79/99 (tento důkaz žalobkyně
navrhovala k prokázání neexistence pohledávky, jejíž splnění bylo zajištěno
zástavním právem ke sporným nemovitostem), když - podle přesvědčení odvolacího
soudu - šlo o tvrzení „nových skutečností“, k nimž v intencích ustanovení §
118b a § 205a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) „nelze
přihlížet“.
Proto odvolací soud, který se neztotožnil ani s odvolací námitkou, podle níž
soud prvního stupně „přisoudil správci konkursní podstaty práva věřitele“,
rozsudek soudu právního stupně „ve správném znění“ potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítajíc
existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
tj. že odvolací řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka akcentuje, že žalovaný sepsal sporné nemovitosti do soupisu majetku
konkursní podstaty „na podkladě smlouvy o zřízení zástavního práva ke sporným
nemovitostem ze dne 30. května 1997 (uzavřené k zajištění pohledávky ze smlouvy
o úvěru ze dne 30. května 1997). Tuto pohledávku (její splnění) pak zajistila
(vedle zástavního práva) i ručitelským prohlášením. Oba zajišťovací instituty
(zástavní právo i ručení) slouží k zajištění existujících pohledávek a
„sledují“ jejich osud; zanikla-li zajištěná pohledávka - pokračuje dovolatelka
- zanikly i oba jmenované zajišťovací instituty. Vzhledem k akcesorické povaze
zástavního práva a ručení měl být v řízení „zjištěn skutkový stav věci,
především to, zda pohledávka, která byla zajištěna zástavním právem
a ručením, existuje“. Tuto rozhodnou skutečnost však odvolací soud nezkoumal,
přestože žádný důkaz o existenci zajištěné pohledávky „v řízení“ žalovaný
nepodal. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že k objasnění
shora uvedené skutečnosti navrhla doplnit dokazování spisem Krajského soudu v
Brně sp. zn. 45 K 79/99, přičemž odvolací soud provedení tohoto důkazu s
odkazem na ustanovení § 118b a § 205a o. s. ř. odmítl. Přitom šlo - podle
názoru dovolatelky - o důkaz, jímž měla být zpochybněna věrohodnost provedených
důkazních prostředků, který nastal (vznikl) po prvním jednání, nebo který
nemohla bez své viny včas uvést, a o důkaz, jímž mohla prokázat, že v řízení
došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Další pochybení odvolacího soudu dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud
odvolání projednal v její nepřítomnosti, přestože svou neúčast u odvolacího
jednání (ze zdravotních důvodů na straně jejího zástupce) omluvila
a o odročení jednání včas požádala.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud se v dostatečné míře nevypořádal s
odvolací námitkou, podle níž soud prvního stupně přisoudil žalovanému správci
konkursní podstaty více práv, než mu podle zákona o konkursu a vyrovnání
náleží, když „záměrem zákonodárců“ v situaci dvojího zajištění téže pohledávky
nebylo docílit, aby ručitel a zástavce v jedné osobě byl povinen plnit dvakrát,
a to jednou ve prospěch konkursní podstaty a podruhé věřiteli.
Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
V podáních datovaných 16. února a 8. března 2005 dovolatelka uplatněné dovolací
důvody doplňuje argumentem, že 29. října 2004 „odeslala“ ve prospěch konkursní
podstaty úpadkyně obvyklou cenu zástavy a že rozhodnutí konkursního soudu, jímž
byl správcem konkursní podstaty ustaven JUDr. M. M., dosud nenabylo právní
moci a vykonatelnosti, když nebylo doručeno všem věřitelům
- konkrétně R. L.
Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř.
jako nedůvodné zamítl, když rozhodnutí odvolacího soudu shledává z pohledu
uplatněných dovolacích důvodů správným.
Vedlejší účastník na straně žalovaného se ztotožňuje s vyjádřením žalovaného a
požaduje odmítnutí, resp. zamítnutí dovolání.
Dovolání žalobkyně není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku
soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem
potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst.
1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem
odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., jehož se žalobkyně výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je
přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle
písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci rozhodující
význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu
nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má
rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka
má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v
jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro
jejich judikaturu).
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132,
formuloval a odůvodnil závěr, od kterého nemá důvod odchýlit se ani v
projednávané věci, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§ 237 odst. 3 o. s. ř.),
lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.
s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve
věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných
dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s.
ř.) zásadně právně významným neshledává.
Pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou (viz argumentace shora) bez právního významu
výhrady dovolatelky, jejichž prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká, že
odvolací řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Výhrada, podle které odvolací soud postupoval nesprávně, pokud vzhledem k
žádosti dovolatelky odvolací jednání neodročil, není způsobilá přípustnost
dovolání založit již proto, že jí po obsahové stránce dovolatelka vystihuje
existenci vady podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. (tj. namítá, že jí v
průběhu odvolacího řízení byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat
před soudem), která ovšem není způsobilým dovolacím důvodem, když k posouzení
její důvodnosti slouží žaloba pro zmatečnost (srov. např. mutatis mutandis
závěry rozhodnutí uveřejněného pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. je bezcenná rovněž dovolací námitka, že soudy obou stupňů měly
zjišťovat, zda zajištěná pohledávka existuje či nikoli. Existence zajišťované
pohledávky nebyla žalobkyní v řízení před soudem prvního stupně zpochybněna,
nehledě k tomu, že odvolací soud (i soud prvního stupně) vycházel z toho, že
zástavním právem i ručitelským prohlášením bylo zajištěno splnění pohledávky
úpadkyně ze smlouvy o úvěru ze 30. května 1997 (skutečnost, že úvěr dle této
smlouvy úpadkyni poskytnut byl, nebyla sporná a ostatně vyplývala i z
obsahu spisu - viz ručitelské prohlášení z 30. května 1997 - č.l. 17 spisu).
Nepřípadnou, z pohledu posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je i výtka dovolatelky, podle které odvolací
soud odmítl - v rozporu s ustanovením § 118b a § 205a o. s. ř. - doplnit
dokazování, když jejím prostřednictvím není zpochybněna správnost právního
posouzení věci [tímto argumentem dovolatelka vystihuje dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Navíc podle přesvědčení
dovolacího soudu (a oproti mínění dovolatelky) navrhovaný důkaz nesloužil k
prokázání toho, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, ani jím neměla být zpochybněna věrohodnost
důkazních prostředků, na nichž rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá [§ 205a
odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.], nýbrž jím mělo být prokázáno, že zajišťovaná
pohledávka neexistuje, tj. navržený důkaz měl sloužit k prokázání jiného
skutkového stavu, než na kterém odvolací soud (a soud prvního stupně) vybudoval
své právní posouzení věci.
Zásadně právně významným rozhodnutí odvolacího soudu nečiní ani dovolací
výhrady, že žalovanému správci konkursní podstaty bylo přisouzeno více práv,
než mu dle zákona o konkursu a vyrovnání přísluší, a že záměrem zákonodárce
nebylo, aby ručitel a zástavce v jedné osobě plnil dvakrát (ve prospěch
konkursní podstaty a věřiteli).
V tomto směru totiž - podle názoru Nejvyššího soudu - jde o pouhou spekulaci
dovolatelky, když právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá, není v rozporu se závěry standardní judikatury Nejvyššího soudu, podle
kterých zástavní právo zaniká i tím, že zajištěnou pohledávku uhradí zástavnímu
věřiteli namísto dlužníka ručitel (skutečnost, že zástavní věřitel je současně
ručitelem, je v této souvislosti bez právního významu), a vyžádá-li si správce
konkursní podstaty plnění od zástavce, je zástavcova povinnost strpět realizaci
zástavy splněna nejen tím, že správci umožní zpeněžení zástavy, ale také
tím, že ve prospěch podstaty složí cenu zastavené věci (srov. např. bod XXXV.
stanoviska občanskoprávního obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.
června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/98 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutí uveřejněné pod číslem 9/2005 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. června
2005, sp. zn. 29 Odo 563/2003).
Pokud jde o dovolací důvody uplatněné dovolatelkou v doplněních dovolání ze
dne 16. února a 8. března 2005, pak k argumentům v těchto podáních
konkretizovaných Nejvyšší soud při posuzování otázky přípustnosti dovolání
nepřihlížel, když - vzhledem k doručení rozsudku odvolacího soudu dovolatelce
14. května 2004 (srov. dodejku u č.l. 139 p.v.) - byly uplatněny po uplynutí
lhůty k podání dovolání (§ 242 odst. 4 o. s. ř.).
Protože podle názoru Nejvyššího soudu nejsou právní závěry, na nichž odvolací
soud založil své právní posouzení věci, a které byly dovoláním žalobkyně
zpochybněny, ani v rozporu s hmotným právem, není dovolání
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně
bylo odmítnuto a žalobkyni vznikla povinnost hradit žalovanému
jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají ze
sazby odměny za zastupování advokátem v řízení v jednom stupni v částce 1.550,-
Kč podle ustanovení § 8 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon
právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., a celkem činí 1.625,- Kč.
Vedlejšímu účastníku na straně žalovaného podle obsahu spisu v dovolacím řízení
náklady nevznikly, čemuž odpovídá výrok, podle něhož ve vztahu mezi žalobkyní a
vedlejším účastníkem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 26. července 2005
JUDr. Petr Gemmel,v.r.
předseda senátu