29 Odo 1136/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobkyně S. M. L., proti žalovaným 1) Mgr. E. M., a 2) P. a g. r. a l. f., a.
s., o zaplacení částky 506.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 9/2002, o dovolání první žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. února 2005, č.j. 15 Co
13/2005-190, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě k odvolání první žalované v záhlaví označeným rozsudkem
mimo jiné potvrdil rozsudek ze dne 7. června 2004, č.j. 7 C 9/2002-98, kterým
Okresní soud v Přerově - jsa vázán právním názorem vyjádřeným v rozhodnutí ze
dne 22. ledna 2004, č.j. 15 Co 249/2003-70, jímž odvolací soud jeho dřívější
rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení - uložil první žalované
zaplatit žalobkyni částky 72.000,- Kč a 219.305,- Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud převzal jako věcně správné závěry soudu prvního stupně, podle
kterých I. D. z. (dále jen „záložna“, popř. „pozdější úpadkyně“) na základě
smlouvy o úvěru ze dne 8. června 1999 (dále jen „smlouva o úvěru“) poskytla
první žalované úvěr ve výši 300.000,- Kč. Mezi týmiž subjekty byla dne 9.
července 1999 uzavřena smlouva o výnosovém termínovaném vkladu, na jejímž
základě první žalovaná vložila na vkladový účet částku 579.000,- Kč. Vklad byl
vinkulován ve prospěch záložny a v případě, že první žalovaná svůj závazek
vrátit řádně a včas poskytnutý úvěr nesplní, bylo ujednáno oprávnění záložny
uspokojit pohledávku ze smlouvy o úvěru z peněžních prostředků vinkulovaného
termínovaného vkladu. Prohlášením konkursu na majetek záložny (usnesením
Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 36 K 8/2000) se
její pohledávka ze smlouvy o úvěru stala ve smyslu § 14 odst. 1 písm. g) zákona
č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů - dále
jen „ZKV“, splatnou. Po odpočtu plnění poskytnutého první žalovanou a částečném
zániku závazku v důsledku započtení provedeného jednostranným úkonem první
žalované ze dne 7. února 2000 zůstala neuhrazena pohledávka žalobkyně v rozsahu
soudem prvního stupně přiznané částky.
Výhradu první žalované, podle níž je výkon práva žalobkyně - vymáhání dluhu ze
smlouvy o úvěru - v rozporu s poctivým obchodním stykem (viz § 265 obchodního
zákoníku - dále jen „obch. zák.“), odvolací soud důvodnou neshledal. Potud
zdůraznil, že první žalovaná „byla odškodněna Z. f. d. z.“, přičemž „není důvod
ji zvýhodnit ve vztahu k ostatním členům záložny“, majícím u záložny
„termínovaný vklad a zároveň úvěrový dluh“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala první žalovaná dovolání, namítajíc, že
spočívá „na nesprávných právních závěrech“, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“).
Dovolatelka nezpochybňuje závěry soudů nižších stupňů co do existence dluhu a
jeho výše; „k úvaze dovolacího soudu“ však „předkládá otázku“, zda výkon práva
žalobkyně není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265
obch. zák. Přitom akcentuje, že její pohledávka za záložnou výrazně převyšovala
dluh ze smlouvy o úvěru, pročež „by bylo poctivější“, kdyby její dluh byl
uspokojen z prostředků, které záložně „svěřila“.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.; není
však důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z
obsahu spisu se nepodávají, Nejvyšší soud proto - jsa vázán uplatněným
dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením ( § 242 odst. 3 věta první o. s.
ř.) - prověřil správnost právního závěru odvolacího soudu, podle kterého výkon
práva žalobkyně (uplatnění nároku na úhradu dluhu ze smlouvy o úvěru) není v
rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého
obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
Výše citované ustanovení předpokládá, že účastník obchodně právního vztahu
nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad
poctivého obchodního styku, tj. nesmí zneužít práv, která mu podle zákona,
resp. na základě zákona vznikla. Přitom ujednání, z něhož vzešla práva,
uplatnění kterých by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku,
není neplatné, ale tato práva nejsou (úspěšně) vymahatelná - soud v takovém
případě uplatněný nárok nepřizná (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003). V odkazovaném rozhodnutí
současně Nejvyšší soud uzavřel, že jednání věřitele vymáhajícího svou
pohledávku za dlužníkem, který má vůči věřiteli vzájemnou pohledávku
převyšující dluh, není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je potud se shora uvedeným judikatorním
závěrem v souladu, přičemž na jeho správnosti ničeho nemění ani to, že na
majetek věřitele byl prohlášen konkurs. Mají-li totiž účastníci řízení vzájemné
pohledávky, samotná skutečnost, že jeden z nich se může domáhat uspokojení své
pohledávky pouze v rámci konkursu vedeného na majetek druhého (postupem
předvídaným § 20 ZKV), neznamená, že by uplatnění a vymáhání vzájemné
pohledávky bylo výkonem práva, který je v rozporu se zásadami poctivého
obchodního styku. Současně nelze pominout, že povinnost uplatnit a vymáhat
pohledávky úpadce správci konkursní podstaty ukládá ustanovení § 27 odst. 4
ZKV. Řešení nabízené dovolatelkou, tj. uspokojení jejího závazku „z prostředků
svěřených záložně“, pak není přijatelné již proto, že je zákon o konkursu a
vyrovnání nepřipouští.
Akceptace právního názoru dovolatelky by navíc nastolila stav, kdy by věřitel
(správce konkursní podstaty úpadce - záložny, popř. jeho právní nástupce)
nemohl úspěšně uplatnit pohledávky za dlužníky (a tito by současně neměli
povinnost uhradit své závazky vůči věřiteli), přestože těmto vznikl nárok na
úhradu z titulu pojištění vkladů podle zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a
úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění
zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění
pozdějších předpisů, a v části převyšující toto právo (byť pouze ve výši určené
rozvrhovým usnesením - § 30 ZKV) i na plnění v rámci konkursu.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho
obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit
nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty
před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání bylo
zamítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2006
JUDr. Petr G e m m e l , v. r.
předseda senátu