NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 1201/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci
žalobkyně JUDr. H. N., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně K.-I. a. s.,
proti žalované P. S., o zaplacení částky 2,141.084,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 760/2003, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. července
2004, č.j. 27 Co 172/2004-119, takto:
I. Dovolání žalobkyně se v části směřující proti výroku
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. července 2004, č.j. 27 Co
172/2004-119, o nákladech řízení, odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobkyně zamítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu
nákladů dovolacího řízení částku 31.885,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku, k rukám jejího zástupce.
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 4. března 2004, č.j. 3 C 760/2003-97,
uložil žalované zaplatit žalobkyni 2,141.084,- Kč se 4% úrokem od 15. srpna
2002 do zaplacení a na nákladech řízení částku 193.720,- Kč
(výroky I. a III.) a dále zaplatit na účet Okresního soudu v Rakovníku soudní
poplatek v částce 85.640,- Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že
žalovaná uzavřela s K.-I., a. s. (dále jen „úpadkyně“) 25. dubna 2001 kupní
smlouvu, na základě které „koupila“ od úpadkyně nemovitosti ve smlouvě
specifikované, a to za kupní cenu 2.141.084,- Kč. Dle dodatku č. 1 ze dne 3.
září 2001 měla žalovaná (kupující) uhradit kupní cenu do pěti pracovních dnů
ode dne, kdy prodávající předloží výpis z listu vlastnictví z katastru
nemovitostí, podle něhož je kupující (správně „prodávající“) vlastníkem
nemovitostí, a podle kterého na těchto nemovitostech nebudou váznout žádná
zástavní práva. Žalovaná sjednanou kupní cenu neuhradila, přičemž usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 15. srpna 2002, č.j. 88 K 17/2002-23, byl
na majetek prodávající prohlášen konkurs a správkyně konkursní podstaty
(žalobkyně) sepsala do soupisu majetku konkursní podstaty pohledávku vůči
žalované ve výši 2.141.084,- Kč (jde o pohledávku, jejíž úhrada je předmětem
tohoto řízení), a následně i nemovitosti, které byly předmětem kupní smlouvy.
Odstoupení žalované od kupní smlouvy učiněné 20. února 2003 ve smyslu
ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále
jen „ZKV“), shledal soud prvního stupně neplatným, když uzavřením platné kupní
smlouvy (v době před prohlášením konkursu na majetek prodávající) vznikl
žalované nárok na převedení vlastnického práva k předmětu smlouvy a
prodávající nárok na zaplacení dohodnuté kupní ceny. Jelikož „žádné jiné
plnění“ kupní smlouva neobsahovala a úpadkyně vlastnické právo na žalobkyni
převedla, splnila zcela povinnost pro ni z uzavřené smlouvy vyplývající, pročež
nebyly splněny podmínky pro odstoupení od smlouvy dle výše zmiňovaného
ustanovení § 14 odst. 2 ZKV. Proto soud prvního stupně shledal požadavek
žalobkyně na úhradu kupní ceny důvodným.
Krajský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 8. července
2004, č.j. 27 Co 172/2004-119, rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že žalobu zamítl a že žalované se povinnost zaplatit soudní
poplatek neukládá (první výrok) a žalobkyni uložil zaplatit žalované na
nákladech řízení před soudy obou stupňů 277.700,- Kč (druhý výrok).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se
neztotožňuje „se skutkovým hodnocením“ soudu prvního stupně,
že úpadkyně zcela splnila obligační povinnost dle kupní smlouvy z 25. dubna
2001, ve znění dodatku ze 3. září 2001. Přitom akcentoval, že úpadkyně se
zavázala převést na žalovanou vlastnické právo k nebytovým prostorům a ke
spoluvlastnického podílu na společných částech domu a na pozemcích, avšak
nezatížených zástavním právem. Tuto povinnost pak beze zbytku nesplnila, neboť
ke dni prohlášení konkursu (tj. k 15. srpnu 2002) byl předmět koupě zástavním
právem zatížen, z čehož rezultuje závěr, že úpadkyně ke dni prohlášení konkursu
poskytla žalované jen částečné plnění, přičemž žalovaná neplnila vůbec.
Odstoupení od smlouvy žalovanou ze dne 20. března (správně „února“) 2003
je tak - pokračoval odvolací soud - z hlediska ustanovení § 14 odst. 2
ZKV platným právním úkonem, jehož důsledkem bylo zrušení kupní smlouvy s účinky
od počátku (§ 48 odst. 2 občanského zákoníku). Jelikož žalovaná nemá povinnost
zaplatit kupní cenu, odvolací soud nepovažoval žalobou uplatněný nárok za
opodstatněný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a namítajíc, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, tj.
uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3
o. s. ř. Současně dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je
nepřezkoumatelné, přičemž touto výhradou vystihuje dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj., že řízení před odvolacím
soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci.
Dovolatelka akcentuje, že podle ustanovení čl. V.2. kupní smlouvy měla být (a
byla) kupní cena zaplacena složením do notářské úschovy, s tím, že úschova bude
vydána až poté, kdy prodávající předloží notáři „LV“ osvědčující, že došlo k
převodu vlastnického práva a k výmazu zástavního práva „banky“.
Dodatkem ke smlouvě ze dne 3. září 2001 pak byl „uvedený způsob zaplacení“
sjednán jinak, totiž že kupní cenu kupující zaplatí do pěti dnů ode dne, kdy mu
prodávající předloží „LV“ osvědčující, že došlo k převodu vlastnického práva a
k výmazu zástavního práva „banky“.
Podle dovolatelky „je však ke zvážení“, zda shora uvedený dodatek je platným
právním úkonem, když podpisy stran na něm nejsou ověřeny, přičemž „zákon
stanoví, že kupní smlouva ohledně nemovitostí musí mít písemnou formu
a podpisy být ověřeny“.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka spatřuje v
tom, že z jeho odůvodnění „nelze zjistit, ze kterého ustanovení
smlouvy odvolacím soudem shledaný závazek prodávajícího, tj. závazek převést
vlastnické právo k převáděné jednotce nezatížené zástavním právem, vyplývá“.
Dovolatelka je názoru, že odvolací soud nesprávně zjistil skutkový stav věci
(co do rozsahu a druhu závazků úpadkyně z kupní smlouvy) a že
nesprávně věc posoudil po právní stránce. V této souvislosti poukazuje na
sporné ujednání (ujednání o zaplacení ceny ve vazbě na výmaz zástavního práva),
které považuje za dohodu o splatnosti ceny, z něhož pro úpadkyni nevyplývá
žádný závazek, s tím, že splnění „sjednané podmínky splatnosti“ žalovaná
zmařila. „Důvody odstoupení se tak - dle názoru dovolatelky - nemohly řídit
zákonem o konkursu a vyrovnání, nýbrž výlučně ustanoveními občanského zákoníku,
pročež odvolací soud založil své rozhodnutí na „užití“ nesprávného právního
předpisu.
Další výhrady dovolatelka vznáší vůči výroku o náhradě nákladů řízení, když
dovozuje, že v případě jejího neúspěchu je namístě užití ustanovení § 150 o. s.
ř.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a
navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné odmítl, popřípadě
zamítl.
Dovolání žalobkyně, v části směřující proti výroku rozsudku odvolacího
soudu o nákladech řízení, není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Výrok o náhradě nákladů řízení - ač součástí rozsudku - má povahu usnesení,
takže přípustnost dovolání proti němu je nutno poměřovat ustanoveními § 237 až
§ 239 o. s. ř.
Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání
proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovaným
usneseními.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 o. s.
ř., když usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci
samé.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání v rozsahu, v němž směřovalo
proti výroku o nákladech řízení, jako nepřípustného (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek); Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich
obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí
odvolacího soudu zejména co do správnosti právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. g) ZKV, ve znění účinném k datu prohlášení
konkursu na majetek úpadkyně (15. srpna 2002) a k datu odstoupení od smlouvy
žalovanou (20. února 2003), nesplatné pohledávky úpadce a jeho závazky, které
mají být uspokojeny z podstaty, považují se v konkursu za splatné.
Podle ustanovení § 14 odst. 2 ZKV, jestliže smlouva o vzájemném plnění
nebyla ještě v době prohlášení konkursu splněna ani úpadcem, ani druhým
účastníkem smlouvy, anebo byla splněna jen částečně, každá smluvní
strana může od smlouvy odstoupit; od smlouvy o koupi najaté věci
uzavřené úpadcem jako nájemcem nemůže pronajímatel odstoupit, ledaže úpadce
řádně neplní své závazky z této smlouvy.
Z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě
kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za
něj prodávajícímu dohodnutou cenu (§ 588 občanského zákoníku).
Podle ustanovení § 46 občanského zákoníku písemnou formu musí mít
smlouvy o převodu nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to
vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků (odstavec 1). Pro uzavření smlouvy
písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí.
Jde-li o smlouvu o převodu nemovitostí, musí být projevy účastníků na téže
listině (odstavec 2).
Stěžejní otázkou pro posouzení správnosti dovoláním zpochybněného právního
závěru odvolacího soudu je výklad čl. V.2. „smlouvy o koupi nebytové jednotky“
ze dne 25. dubna 2001, ve znění dodatku č. 1 ze dne 3. září 2001. Podle tohoto
ujednání - jak je zřejmé ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (v
návaznosti na obsah spisu), jež v tomto směru nebyla dovolatelkou zpochybněna -
se kupující (žalovaná) zavázala uhradit kupní cenu ve výši 2,141.084,- Kč do
pěti pracovních dnů ode dne, kdy prodávající předloží kupující výpis listu
vlastnictví z katastru nemovitostí, ze kterého se bude podávat, že kupující je
vlastníkem nemovitostí, jež jsou předmětem smlouvy, a že na nich neváznou žádná
zástavní práva ani věcná břemena, s výjimkou věcného břemene ve prospěch P. e.,
a. s.
Z výše citovaného ujednání je - podle přesvědčení Nejvyššího soudu -
nepochybné, že zaplacení sjednané kupní ceny bylo vázáno na to, že
prodávající mimo jiné doloží, že na převáděných nemovitostech neváznou žádná
zástavní práva. Teprve při splnění této „podmínky“, kterou si účastníci dohodli
jako předpoklad vzniku smluvního závazku, pak lze hovořit o vzniku práva
prodávajícího na zaplacení kupní ceny. Nešlo tak - jak se mylně domnívá
dovolatelka - o ujednání upravující splatnost ceny, popř. o podmínku, na jejímž
splnění závisí účinnost právního úkonu (§ 36 občanského zákoníku), nýbrž o
dohodu o předpokladech, za nichž nárok na úhradu ceny vzniká
(srov. např. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu
2003, sp. zn. 32 Odo 894/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12,
ročník 2003, pod číslem 215).
Důsledkem shora uvedeného závěru - v situaci, kdy Nejvyšší soud nepovažuje za
důvodnou výhradu dovolatelky o neplatnosti dodatku č. 1 ze dne 3. září 2001,
když právní předpisy nestanoví, že podmínkou platnosti právního úkonu, jímž se
převádí nemovitost, je ověření podpisu smluvních stran - je, že
prodávající vzhledem k nesplnění shora zmíněného smluvního ujednání nevznikl
nárok na zaplacení kupní ceny.
Proto je pro posouzení věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu nevýznamné,
zda žalovaná od smlouvy platně odstoupila, když řešení této otázky na závěru o
nedůvodnosti žaloby ničeho nemění. Z téhož důvodu jsou irelevantní také výhrady
dovolatelky co do správnosti skutkových zjištění ohledně závazku prodávající,
včetně námitek zpochybňujících právní posouzení věci, jež z takového skutkového
zjištění vychází.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud nepovažuje - na
rozdíl od dovolatelky - za nepřezkoumatelné
(odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem nebrání dovolacímu soudu
zhodnotit jeho správnost) a jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k
jejichž existenci přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta
druhá o. s. ř.), dovolání žalobkyně, v rozsahu, v němž je považoval za
přípustné, podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.
s. ř. zamítl.
Nákladový výrok se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1
a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalobkyni
vznikla povinnost hradit žalované její náklady řízení. Náklady dovolacího
řízení vzniklé žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v
částce 31.810,- Kč podle ustanovení § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a §
18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden
úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 31.885,-Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 27. července 2005
JUDr. Petr G e m m e l, v. r.
předseda senátu