29 Odo 1219/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivana Meluzína a JUDr. Ivany Štenglové v
právní věci žalobkyně K. b., a. s., proti žalovanému P. J., o zaplacení
3,300.544,72 Kč, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 3
C 42/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 11. května 2005, č.j. 24 Co 34/2005-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil
rozsudek pro uznání ze dne 25. srpna 2004, č.j. 3 C 42/2004-64, kterým soud
prvního stupně uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni 3,300.544,72 Kč.
Odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci skutková i právní náročnost sporu
(v němž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutého úvěru a zaplacení úroků) i
okolnosti případu odůvodňovaly vydání kvalifikované výzvy podle ustanovení §
114b odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Uvedl, že výzva
byla žalovanému doručena do vlastních rukou dne 20. dubna 2004, přičemž před
vydáním této výzvy byla žalovanému řádně doručena i žaloba (§ 114b odst. 4
o. s. ř.). Soud prvního stupně žalovaného zároveň správně poučil o následcích
spojených s nesplněním výzvy (§ 114b odst. 1 a 5 o. s. ř.), žalovaný se přesto
„na výzvu“ včas nevyjádřil. Proto se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že byly naplněny předpoklady pro uplatnění fikce uznání žalobou
uplatněného nároku a uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil, když ve věci
rozhodl rozsudkem pro uznání.
K námitkám žalovaného dále odvolací soud doplnil, že jednání o mimosoudním
vyřízení věci není vážným důvodem, který by mohl žalovanému bránit v tom, aby
se na výzvu soudu ve věci ve stanovené lhůtě vyjádřil. Pakliže včasnému
vyjádření bránila pracovní neschopnost zástupkyně žalovaného, měl žalovaný
tuto skutečnost soudu ve lhůtě určené k vyjádření sdělit. Neučinil-li tak (přes
poučení obsažené ve výzvě), musí nést důsledky právní fikce uznání nároku
uplatněného žalobou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Nesouhlasí s tím, že
soud prvního stupně rozhodl ve věci platebním rozkazem, ač věcně příslušným k
tomu byl krajský soud, ani že ve věci nebylo nařízeno jednání. Dovolatel dále
namítá, že nebyli označeni všichni účastníci řízení, když manželka žalovaného
podepisovala zástavní smlouvu, kterou byl úvěr zajištěn, avšak účastnicí řízení
se nestala a soud jí tak znemožnil se k věci vyjádřit. Bez bližšího odůvodnění
považuje za vadný i petit žaloby a nesouhlasí s vydáním rozsudku pro uznání s
poukazem na podání, jímž dne 18. června 2004 - tedy před rozhodnutím o věci –
vznesl námitku věcné nepříslušnosti a promlčení. Konečně dovolatel uvádí, že
soud „nebral zřetel k žádosti o prominutí zmeškané lhůty k vyjádření.“
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudu odvolacího zrušil a věc
tomuto soudu vrátil dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je rozsudkem potvrzujícím; dovolání
proti němu proto není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé
rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání
není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných
dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s.
ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v rozsudku ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, Nejvyšší soud
formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož má-li se za řízení ve smyslu
ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný proti
němu žalobou uznal, soud rozhodne podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř.
rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání
ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém
opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji
procesní obranu.
Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, je s
uvedeným judikatorním závěrem v souladu.
Námitku věcné nepříslušnosti a námitku promlčení žalovaný vznesl v podáních ze
dne 18. června 2004 (doručených soudu dne 21. června 2004), která jsou podle
obsahu spisu první - avšak vzhledem ke stanovené třicetidenní lhůtě pozdní -
reakcí na usnesení soudu prvního stupně vydané podle § 114b o. s. ř., jež bylo
zástupkyni žalovaného doručeno dne 20. dubna 2004.
Navíc výhradami co do věcné příslušnosti, „označení účastníků řízení“ a
„petitu“ dovolatel uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř. (tedy, že řízení trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci), který však způsobilý založit přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Přípustnost dovolání nezakládá ani výhrada, podle které soud nezohlednil žádost
dovolatele o prominutí zmeškání lhůty. Dovolatel totiž přehlíží, že o této
žádosti negativně rozhodl soud prvního stupně.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
Nejvyšší soud je odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že dovolání žalovaného
bylo odmítnuto (§ 243b odst. 5, § 224 a § 146 odst. 3 o. s. ř.) a žalobkyni v
dovolacím řízení podle obsahu spisu náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. října 2005
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu