29 Odo 1236/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci
žalobce JUDr. J. K., zastoupeného Mgr. Z. H., advokátem, proti žalovaným 1) B.
V. B., a 2) J. R., zastoupené JUDr. R. H., advokátem, o zaplacení částky
150.000, Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. 3 Cm 11/2004, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 17. října 2005, č.j. 4 Cmo 332/2004-73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
jí zaplatit na náhradu nákladů řízení částku 150,- Kč (výrok. I) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení čl. I § 17, § 32, § 20, § 77 a § 78
zákona č. 191/1950 Sb. - v odůvodnění rozsudku zdůraznil, že kauzální námitky
neexistence pohledávky z titulu smlouvy o půjčce uzavřené mezi první žalovanou
a původním majitelem směnky a neexistence kauzy směnky (pro nesplnění podmínek
smlouvy o převzetí dluhu, jehož zaplacení směnka zajišťovala) druhé žalované
jako avalistovi za výstavce nepřísluší, když se nezakládají na vztazích mezi ní
a původním majitelem směnky a druhá žalovaná nebyla ani stranou smlouvy o
převzetí dluhu. Shora uvedenými námitkami proti směnečnému platebnímu rozkazu
se tak druhá žalovaná „povinnosti zaplatit směnku spolu s postižními nároky
ubránit nemohla“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, odkazujíc co do
jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nemohla namítat
neexistenci kauzy směnky, jelikož není stranou smlouvy o převzetí dluhu. Potud
poukazuje na obsah čl. V. smlouvy o převzetí dluhu, podle něhož směnku
vystavila (spolu s první žalovanou) jako fyzická osoba, čímž „dala fakticky
najevo, že se cítí být vázána závazkem z této smlouvy“. Stala-li se avalistou
směnky, projevila tím i vůli (§ 35 občanského zákoníku) stát se stranou smlouvy
o převzetí dluhu.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů
zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve
výrocích o nákladech řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu
usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení
občanského soudního řádu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); Nejvyšší
soud proto dovolání v uvedeném rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku
soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem
potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst.
1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu
bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., jehož se dovolatelka výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je
přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných
dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s.
ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud
formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat
jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst.
3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení
Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Přitom při
zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §
237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může
soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolacími námitkami zpochybněný právní závěr odvolacího soudu o tom, zda
dovolatelce (jako směnečnému rukojmímu) přísluší námitka neexistence kauzy
směnky, když nebyla stranou smlouvy o převzetí dluhu, především postrádá
potřebný judikatorní přesah, když je významný právě a jen pro projednávanou
věc. Navíc dovolatelka uvedený právní závěr napadá, dovolávajíc se jiného, než
soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu (tvrdíc, že „účastnicí“ dohody
byla); ve skutečnosti tak uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím ale přípustnost dovolání ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl [§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhé
žalované bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. února 2007
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu