29 Odo 1257/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní
věci návrhu V. B., zastoupeného advokátem, o zrušení účasti společníka ve
společnosti B., h. a d. s. T., spol. s r. o. v likvidaci, vedené u Krajského
soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 81/2002, o dovolání navrhovatele proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2004, č. j. 14 Cmo
146/2004 – 155, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 13. října 2003, č. j. 39 Cm 81/2002 - 135, kterým tento
soud rozhodl, že se zrušuje účast navrhovatele ve společnosti B., h. a d. s.
T., spol. s r. o. v likvidaci, (dále jen „společnost“) tak, že návrh zamítl.
Soud prvního stupně zjistil, že mezi navrhovatelem a společností od března 1999
nedochází k žádné spolupráci a nekomunikují spolu. Navrhovatel podniká sám jako
fyzická osoba. Mezi účastníky existují vážné rozpory, které vyústily v trestní
oznámení společnosti na navrhovatele. Soud prvního stupně uzavřel, že účast
navrhovatele ve společnosti je ryze formální a nemá proto význam, aby ve
společnosti setrval.
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že se ztotožňuje se
skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, které má oporu v provedeném
dokazování a které odvolatel nezpochybňoval, s právním posouzením věci však
nesouhlasí.
Uzavřel, že se navrhovateli nestalo ze strany společnosti či společníků „nic
nespravedlivého“. Naopak – nekorektně se zachoval on.“ Ze zjištění soudu
prvního stupně vyplývá, že společnost fakticky opustil poté, co koncem roku
1998 začal sám podnikat ve stejném oboru a převedl ze společnosti „na svoji
firmu“ ostrahu jednoho objektu. Na valné hromadě dne 5. dubna 1999 byl odvolán
z funkce ředitele a jednatele společnosti z důvodu, že platbu zákazníka
společnosti si nechal poslat na svůj soukromý účet. Podle odvolacího soudu
neexistuje důvod pro zrušení účasti navrhovatele ve společnosti podle § 148
odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Co do
jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do
důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím
lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Dovolatel namítá, že odvolací soud neměl pro změnu rozhodnutí takové
důkazy, které ke změně původního rozsudku vedly. Tvrdí že, společnost
nepředložila žádný důkaz o tom, že převedl ostrahu jednoho objektu ze
společnosti na sebe a nabízí důkaz o tom, že zabezpečoval ostrahu uvedeného
objektu na základě dohody se společností.
Dále uvádí, že na valné hromadě konané dne 4. března 1999 společníci rozhodli o
jeho vyloučení ze společnosti, společnost však nepodala návrh na zápis této
skutečnosti do obchodního rejstříku a že „byla odmítnuta jeho nabídka na
odkoupení zbývajících obchodních podílů, když nesouhlasil se vstupem
společnosti do likvidace.“
Dovolatel argumentuje i tím, že naplnění předpokladu, že na
společníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby ve společnosti setrval, je třeba
posuzovat ve vztahu k jeho oprávněným zájmům a rovněž ve vztahu k zájmům
společnosti. Dovolatel neměl zájem ve společnosti dále setrvávat, když tato
zcela přestala vykonávat činnost pro kterou byla založena, nekonaly se valné
hromady a on sám má vůči společnosti dvě doposud nezaplacené pohledávky, o
které vede další soudní řízení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle ustanovení § 148 odst. 1 obch. zák. nemůže společník ze společnosti s
ručením omezeným vystoupit, může však, nejde-li o jediného společníka,
navrhnout, aby soud zrušil jeho účast ve společnosti, nelze-li na něm
spravedlivě požadovat, aby ve společnosti setrval.
Považuje-li dovolatel za stěžejní důvod pro postup podle ustanovení § 148 odst.
1 obch. zák. to, že poté, co byl ze společnosti vyloučen, nebylo jeho vyloučení
zapsáno do obchodního rejstříku, dovolací soud k tomu uzavírá, že tuto námitku
vznesl až v dovolacím řízení, a proto k ní nelze přihlédnout. K tomu je ještě
třeba dodat, že byl-li dovolatel, jak tvrdí, ze společnosti vyloučen a
společnost nepodala návrh na zápis této skutečnosti do obchodního rejstříku,
nemohla by být tato skutečnost důvodem pro zrušení jeho účasti ve společnosti,
ani kdyby ji byl uplatnil včas. Zápis společníka s ručením omezeným do
obchodního rejstříku je deklaratorním zápisem, což znamená, že nedostatek
zápisu do obchodního rejstříku by nemohl ničeho změnit na tom, že k ukončení
účasti došlo (je-li tvrzení dovolatele správné). Nehledě ani na to, že sám
dovolatel mohl podat podnět (a od 1. července 2005 i návrh) k provedení uvedené
změny v obchodním rejstříku. Přitom pokud by účast dovolatele ve společnosti
skončila jeho vyloučením, nebylo by již možné ukončit jeho účast ve společnosti
rozhodnutím soudu.
Důvodem pro zrušení účasti společníka ve společnosti nemůže být ani to, že
ostatní společníci odmítli jeho nabídku na odkoupení zbývajících obchodních
podílů, neboť rozhodnutí o tom, zda prodají obchodní podíly, je právem
společníků a odmítnutím prodeje společníci žádnou povinnost vůči dovolateli
neporušili.
Rovněž ohledně námitky dovolatele, že odvolací soud neměl pro změnu rozhodnutí
potřebné důkazy, a že společnost nepředložila žádný důkaz o tom, že převedl
ostrahu jednoho objektu ze společnosti na sebe, dospěl dovolací soud k závěru,
že není důvodná. Pro posouzení podmínek ke zrušení účasti společníka ve
společnosti není rozhodující, jak se choval společník ve vztahu ke společnosti,
rozhodující je, jak se chovala společnost a její společníci k navrhovateli. K
tomu odvolací soud uzavřel, že se dovolateli „ze strany společnosti či
společníků nic nespravedlivého nestalo“, jinými slovy dovodil, že společnost
ani společníci své povinnosti ve vztahu k dovolateli neporušili. S tímto
závěrem se – ve vztahu k důvodům, které navrhovatel označil – dovolací soud,
jak shora uvedeno, ztotožnil. Hodnotil-li odvolací soud v odůvodnění napadeného
rozhodnutí chování dovolatele ke společnosti, bylo toto jeho hodnocení
nadbytečné a na rozhodnutí o (ne)ukončení účasti společníka ve společnosti
nemělo žádný vliv, neboť takové hodnocení by bylo namístě teprve tehdy, pokud
by soud shledal důvody pro ukončení účasti společníka ve společnosti a vážil,
zda by na jedné straně, odepřením uplatňovaného práva nedošlo k neodůvodněnému
zásahu do poměrů navrhovatele, a na druhé straně, aby jeho přiznáním nedošlo k
neúměrnému zásahu do práv společnosti, popřípadě jejích společníků, když
ochrana poskytovaná soudem se musí vztahovat nejen na navrhovatele, ale i na
společnost a ostatní společníky. V tom směru musí soud zejména dbát, aby újma
způsobená kterékoli ze zúčastněných osob nebyla nepřiměřená, tj. aby důsledky
zásahu do poměrů společnosti nebyly podstatně závažnější, než újma vzniklá
navrhovateli z nepřiznání práva (k tomu viz odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 3. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 2084/2000).
Podle ustanovení § 200e odst. 1 a 3 ve vazbě na ustanovení § 9 odst. 3 písm. g)
o. s. ř. se o zrušení účasti společníka ve společnosti rozhoduje usnesením.
Rozhodnutí odvolacího soudu má proto povahu usnesení, i když tak není označeno,
a proto také dovolací soud rozhodl ve věci usnesením. Uvedený nedostatek
označení však není takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí věci a nezakládá ani některý z důvodů zmatečnosti.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných důvodů správnost rozhodnutí
odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení
§ 243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, jak se uvádí ve
výroku, neboť dovolatel neměl ve věci úspěch a společnosti náklady dovolacího
řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. dubna 2007
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu