29 Odo 1259/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní
věci žalobkyně R. a. s., zastoupené advokátem, proti žalované úpadkyni L. M., o
zaplacení částky 117.093,79 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Jičíně pod sp. zn. 6 C 57/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 12. června 2006, č. j. 25 Co 130/2006-47, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
prodlení od 26. března 2005 do zaplacení (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (bod II. výroku)
Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 12. června
2006 k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok)
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud (odkazuje na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem
52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „stanovisko“)
přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žalobu o zaplacení uvedené částky,
podanou proti žalované po prohlášení konkursu na její majetek, je nutno
zamítnout pro nedostatek pasivní věcné legitimace (proto, že oprávnění nakládat
s majetkem konkursní podstaty přešlo prohlášením konkursu na správce konkursní
podstaty). K odvolacím námitkám dodal, že nedostatek pasivní věcné legitimace
není nedostatkem podmínky řízení a že soud prvního stupně nepochybil ani v
rovině poučovací povinnosti (o prohlášení konkursu na majetek žalované
žalobkyni uvědomil a povinnost uvědomit ji o změně v osobě správce konkursní
podstaty neměl).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, odkazujíc co
do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvody podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Zásadní právní význam dovolatelka spatřuje v dosavadním různém výkladu
„předmětného právního problému, tj. zejména s ohledem na ustanovení § 13 odst.
6 a § 22 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání“ a namítá, že
odvolací soud se nijak nevypořádal s výhradou, že výzva soudu prvního stupně ze
dne 21. října 2005 neobsahuje poučení o tom, kdy se koná první přezkumné
jednání a sdělení o změně osoby správce konkursní podstaty. Žalobkyně tak
neměla vědomost o přesném datu prohlášení konkursu ani o konání přezkumného
jednání. Má za to, že výzvy věřitelům, aby své pohledávky za úpadcem přihlásili
u soudu, jenž prohlásil konkurs, jsou soudy formulovány nepřesně a postup soudů
není jednotný. Vyjadřuje přesvědčení, že občanský soudní řád neobsahuje
ustanovení, podle něhož po prohlášení konkursu nebo po uplynutí lhůty k
přihlášení pohledávek do konkursu, nelze již podat žalobu proti úpadci,
přičemž prohlášením konkursu nepřihlášené pohledávky nezanikají.
V doplnění dovolání žalobkyně považuje postup soudu prvního stupně za
nesprávný, neboť ten vytvořil svým zamítavým rozhodnutím, jež bylo odvolacím
soudem potvrzeno, překážku věci rozsouzené zabraňující žalobkyni uplatnit své
právo po skončení řízení o konkursu znovu u soudu. Správně mělo být - dle
názoru žalobkyně - řízení přerušeno do skončení řízení o konkursu.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích,
tedy i v rozsahu, ve kterém odvolací soud prvním výrokem potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a ve druhém výroku o
nákladech odvolacího řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu
usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení
občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší
soud proto dovolání v uvedeném rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může
být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O
případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle
písmene c) Nejvyšší soud nemá.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěl k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacím soudem nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem [§ 237 odst. 3 o. s. ř. ]. Předpokladem přípustnosti dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka
měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku,
na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod
číslem 132 (na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze
usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.
s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení
Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst.
3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním
přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle
obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za použití
argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada
řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z
povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v
projednávané věci, je pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamná
dovolací námitka týkající se vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, tj. výhrada nesprávného procesního postupu soudu, který
rozhodnutím ve věci vytvořil překážku věci rozsouzené oproti správnému postupu
- dle názoru dovolatelky - jímž mělo být rozhodnutí o přerušení řízení do doby
ukončení konkursu na majetek žalované.
Toliko v rámci preventivního působení (a bez vlivu na výsledek dovolacího
řízení) Nejvyšší soud dodává, že zamítavý rozsudek v této věci žádnou překážku
věci rozsouzené pro případné uplatnění téhož nároku vůči dlužnici po zrušení
konkursu na její majetek nevytváří (novou skutečností, jež takový závěr
vylučuje, je v takovém případě zpětný přechod dispozičních oprávnění ze správce
konkursní podstaty na dlužnici).
Dovolací námitky k obsahu výzvy věřitelům k přihlášení pohledávek do konkursu,
se netýkají věci, žádná takováto výzva nebyla žalobkyni zaslána, a to ani výzva
soudu prvního stupně ze dne 21. října 2005 (viz č. l. 26 spisu), jež obsahuje
pouze sdělení žalobkyni, že na majetek žalované byl prohlášen před zahájením
řízení konkurs a výzvu, zda s ohledem na tuto skutečnost bere žalobu zpět, nebo
činí jiné procesní návrhy. Obsahem výzvy věřitelům k přihlášení pohledávek do
konkursu a jejími důsledky se soudy nezabývaly, tato otázka nebyla v řízení
vůbec řešena. Pro řešení této otázky proto nemůže být přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena. Jinou právní otázku,
natož pak otázku zásadního právního významu, dovolatelka Nejvyššímu soudu k
řešení nepředkládá.
Závěr, na kterém napadené rozhodnutí spočívá, je přitom v souladu s ustáleným
výkladem podávaným Nejvyšším soudek k této otázce. Tak již pod bodem XXIII.
stanoviska, str. 188-190 (364-366), Nejvyšší soud uzavřel, že úpadce
prohlášením konkursu neztrácí způsobilost být účastníkem řízení o nárocích,
které se týkají majetku patřícího do podstaty, ani způsobilost procesní, že
žalobu podanou úpadcem po prohlášení pro nároky, které se týkají majetku
patřícího do podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, je třeba
zamítnout proto, že dispoziční oprávnění k majetku konkursní podstaty přešla na
správce konkursní podstaty, tj. pro nedostatek aktivní věcné legitimace, a že
uvedené závěry se obdobně uplatní, je-li po prohlášení konkursu podána žaloba
proti úpadci. Tytéž závěry Nejvyšší soud zopakoval (jako důvod odmítnutí
dovolání) v usnesení ze dne 25. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 765/2006, jež se
ve skutkové rovině typově shoduje s touto věcí.
Nejvyšší soud proto dovolání i v rozsahu, v němž směřovalo proti potvrzujícímu
výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé odmítl podle ustanovení § 243b
odst. 5 a § 218 písm. c) jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně
bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2007
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu