29 Odo 1283/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobců
a) P. V., a b) J. P., , obou zastoupených JUDr. Z. K., advokátem, , proti
žalovanému Ing. P. D., , jako správci konkursní podstaty úpadkyně Č. D. S., a.
s., o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
19 Cm 27/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
13. dubna 2006, č.j. 13 Cmo 261/2005-197, takto:
Dovolání se odmítá.
Rozsudkem ze dne 11. května 2005, č.j. 19 Cm 27/2004-124, zamítl Městský soud v
Praze žalobu na určení pravosti pohledávky žalobců za úpadkyní Č. D.S., a. s.
(dále jen „úpadkyně“) ve výši 46,119.615,90 Kč z titulu „úhrady ceny za
služby“ (první výrok) a ve výši 843,677.591,30 Kč z titulu „úroků z prodlení s
úhradou ceny za služby“ (druhý výrok), určil, že žalobci mají za úpadkyní
pohledávku ve výši 9,212.223,18 Kč z titulu „úroků z prodlení s úhradou ceny za
služby“ (třetí výrok), zamítl návrh na určení, že řízení o zaplacení ve výroku
uvedené částky „zůstává i nadále přerušeno“ (čtvrtý výrok ) a rozhodl o
nákladech řízení (pátý výrok).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobci a úpadkyní byly v roce
1992 a opakovaně v roce 1995 uzavřeny „smlouvy o poskytování služeb“, a to
podle ustanovení § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Úpadkyně sjednané platby za poskytnuté služby prováděla s prodlením, nicméně
„objem plateb se kryje s objemem fakturace provedené žalobci“. Sporným tak
zůstalo, zda „při platbách poskytovaných úpadkyní došlo k řádné identifikaci
plateb, respektive, zda bylo žalobcům známo, které konkrétní faktury a tudíž
dluhu se týká konkrétní platba“.
S odkazem na výsledky provedeného dokazování soud prvního stupně uzavřel, že
„žalobcům bylo zřejmé, co je úpadkyní placeno, neboť o jednotlivých konkrétních
platbách bylo opakovaně jednáno a jejich výše se shoduje s fakturací“. Konečně
o tom, že „o identifikaci plateb nebylo mezi účastníky sporu“, svědčí i dopis
zástupce žalobců ze dne 14. srpna 1995, ve kterém byl „deklarován stav
pohledávek“ a v něm uvedené nezaplacené pohledávky byly úpadkyní následně
uhrazeny. Proto žalobu na určení pravosti pohledávky z titulu nezaplacené „ceny
za služby“ zamítl.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního
stupně v prvním výroku potvrdil a ve druhém, třetím a pátém výroku jej zrušil a
věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud ve vztahu k prvnímu výroku rozsudku, odkazuje na ustanovení § 330
obch. zák., přitakal soudu prvního stupně v závěrech, podle kterých žalobci
neměli o platbách úpadkyně a jejich přiřazení ke svým konkrétním pohledávkám za
úpadkyní pochybnosti, pročež „nenastala situace“ předvídaná tímto ustanovením.
„Žalobci tvrzený chaos a nejasnosti při zjišťování plateb úpadkyně ve svém
důsledku neznamenaly, že by žalobci nemohli i neformálním způsobem
identifikovat platby podle informací získaných od úpadkyně a přiřadit je tak ke
svým splatným pohledávkám“. „Určila-li úpadkyně žalobcům poukázanou platbu na
základě takového neformálního projevu, bylo na místě uvažovat o tom, že
úpadkyně již při vyhotovení platebního příkazu určila, na jaký závazek plnění
poskytuje“.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání,
odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelé zdůrazňují, že závazky úpadkyně „k úhradám faktur“ zanikly připsáním
peněžních prostředků na jejich společný účet pouze v těch případech, kdy
úpadkyně prováděla platbu bezhotovostní a na příkazu k úhradě vyznačila
variabilní symbol (číslo hrazené faktury). V ostatních případech sice
poskytnutým plněním závazky úpadkyně zanikly také, nicméně v pořadí určeném
ustanovením § 330 odst. 1 a 2 obch. zák., tedy závazek nejdříve splatný, a to
nejprve jeho příslušenství, když úpadkyně neurčila, na který z více splatných
závazků plní. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani dopis zástupce žalobců
ze dne 14. srpna 1995, jenž byl zaslán pouze se záměrem sjednotit účtování obou
smluvních stran. Přitom po zániku závazku určeného podle § 330 obch. zák. již
smluvní strany nemají možnost se dohodnout o tom, že plněno bylo na závazek
jiný.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku
soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku ve
věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání
nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem
odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání
není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož
na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní
stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov.
k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem
130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Při zkoumání, zda
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.
s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen
takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a
odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko
s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě
podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení
úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je
zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o výklad normy procesního
práva) nemá judikatorní přesah, ani (v rovině právní) zásadní právní význam pro
věc samu, a z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolateli uplatněného
dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s.
ř.) zásadně právně významným neshledává.
Výhradou, že úpadkyně (s výjimkami plateb, u nichž bylo jako variabilní symbol
uvedeno číslo daňového dokladu) neurčila, na který z více svých splatných
závazků plní, totiž dovolatelé ve skutečnosti polemizují s (opačnými)
skutkovými závěry soudů nižších stupňů, podle nichž úpadkyně určení platby
provedla a žalobcům bylo známo, na který z více splatných závazků úpadkyně
plní. Správnost právního posouzení věci odvolacím soudem tudíž zpochybňují,
vycházejíce z jiného, než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu, a
posuzováno podle obsahu tak uplatňují dovolací důvod podřaditelný ustanovení §
241a odst. 3 o. s. ř., který však u dovolání, jehož přípustnost může být
založena jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici
nemají.
Přitom právní posouzení věci odvolacího soudu, podle kterého může dlužník
určit, na který z více svých splatných závazků plní, i jinak než výslovně, je v
souladu i s dosavadní judikaturou dovolacího soudu (srov. např. důvody
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 20 Cdo
1291/2003).
Argumentace dovolatelů, podle níž dojde-li k zániku závazku určeného postupem
podle ustanovení § 330 odst. 1 a 2 obch. zák. (neboť dlužník nejpozději při
plnění neurčil, na který z více svých splatných závazků plní), nelze dodatečně
jednostranně ani dohodou určit, že provedenou platbou zanikl jiný závazek, je
sice správná (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 35/2005
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nicméně rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá právě na tom, že úpadkyně takové určení provedla a úprava obsažená v
označeném ustanovení obchodního zákoníku se tudíž neuplatní.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu
dovolateli uplatněného dovolacího důvodu zásadně právně významným, dovolání
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí a
řízení nebylo již dříve skončeno (viz rozhodnutí uveřejněné pod číslem 48/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. května 2008
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu