NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 1361/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci
žalobce Ing. P. K., proti žalovaným 1) JUDr. P. N., jako správci konkursní
podstaty úpadkyně J. I. A., k. s. v likvidaci, a 2) M. spol. s r. o., o
určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm
176/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24.
června 2004, č.j. 13 Cmo 103/2004-58, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.).
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV“), a na
ustanovení § 3 odst. 1 a § 107 občanského zákoníku - přitakal závěru soudu
prvního stupně, že pohledávka žalobce přihlášená 12. srpna 2002 do konkursního
řízení vedeného na majetek úpadkyně je promlčena. Zdůraznil, že žalobce
poskytl na účet úpadkyně částku 150.000,- Kč dne 23. října 1991, a
objektivní desetiletá promlčecí doba ve smyslu ustanovení § 107 odst. 2
občanského zákoníku (pokud by šlo o úmyslné bezdůvodné obohacení) uplynula 23.
října 2001.
Argumentaci žalobce vycházející z ustanovení § 27 odst. 2 obchodního zákoníku,
podle níž po dobu, kdy byl zapsán v obchodním (podnikovém) rejstříku jako
komanditista úpadkyně, nemohla běžet promlčecí doba ohledně nároku na vrácení
peněžitého plnění poskytnutého z titulu jeho vkladu, považoval odvolací soud za
nepřípadnou. Co do počátku běhu objektivní promlčecí doby přitom poukázal na
závěry formulované v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. května 2000, sp. zn.
III. ÚS 158/99, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo
sešitu 18/2000 (dále jen „nález“), v němž Ústavní soud uzavřel, že v případě
plnění na základě absolutně neplatného právního úkonu (s účinky ex tunc) běží
objektivní lhůta pro vydání bezdůvodného obohacení okamžikem jeho poskytnutí.
Výhradu žalobce, že námitka promlčení vznesená žalovanými je v rozporu s
dobrými mravy, odvolací soud neshledal důvodnou již proto, že námitka promlčení
je procesní obranou a žalobcem „uplatněná obrana proti ní je pojmově
vyloučena“, jelikož samotná úprava dvou různých objektivních promlčecích dob
obsažená v ustanovení § 107 odst. 2 občanského zákoníku již zohledňuje
okolnosti vzniku bezdůvodného obohacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, namítaje, že „řeší
právní otázku v rozporu s hmotným právem“. Dovolatel nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, podle něhož „ohledně plnění poskytnutého bez právního důvodu
úpadkyni nemohla běžet promlčecí lhůta po dobu, kdy byl zapsán jako její
komanditista v obchodním rejstříku“. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nevzal
„v potaz“ jeho výhradu o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku prvního stupně a výroku rozsudku soudu
odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím;
dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v
pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání
není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř. ).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec (pro judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných
dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s.
ř. ) zásadně právně významným neshledává.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud
formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat
jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
ustanovení § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3
o. s. ř., nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Dovolacími námitkami zpochybněný právní závěr odvolacího soudu (a soudu prvního
stupně), podle něhož se právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého
plněním z neplatného právního úkonu promlčí nejpozději za tři roky a jde-li o
úmyslné bezdůvodné obohacení za deset let ode dne, kdy k němu došlo (§ 107
odst. 2 občanského zákoníku), je zcela v souladu s konstantní
judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 1121/96, mutatis mutandis rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, jakož i již
výše zmíněný nález, ve kterém Ústavní soud nepřiznal - co do běhu
promlčecí doby - zápisu komanditisty do obchodního rejstříku právní význam) a
rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným nečiní. Na správnost
závěru o promlčení pohledávky žalobce by přitom nemělo vliv ani případné
posouzení důvodnosti námitky promlčení podle ustanovení § 387 a násl.
obchodního zákoníku.
Pokud jde o výhradu dovolatele, že se odvolací soud nezabýval tvrzeným rozporem
uplatnění námitky promlčení žalovanými s dobrými mravy (§ 3 občanského
zákoníku), tato není způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. již proto, že nemá judikatorní přesah, jelikož
posouzení, zda žalobcem tvrzený rozpor s dobrými mravy je dán či nikoli, má
význam právě a jen pro projednávanou věc.
Ačkoli s právním názorem odvolacího soudu, že je vyloučeno vznést námitku
promlčení v rozporu s dobrými mravy, nelze souhlasit (závěr, že ustanovení § 3
občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými
mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení, ostatně formuloval
Ústavní soud již v nálezu ze dne 15. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS
309/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo sešitu
7/1997), nečiní uvedený závěr rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně
významným.
V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na závěry formulované v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, od kterých
nemá důvod se odchýlit ani v této věci, podle nichž dobrým mravům neodporuje,
namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut
promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a
tedy použitelným ve vztahu k jakémukoli právu, které se podle zákona promlčuje.
Jestliže by však výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko
prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco
dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo
vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, šlo by sice o výkon
práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití
tohoto subjektivního práva na úkor druhého účastníka a tedy o výkon práva v
rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června
2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11,
ročník 2000, pod číslem 126). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu
poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů,
z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních
okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto
okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl
odůvodněn tak významný záznam do principu právní jistoty, jakým je odepření
práva uplatnit námitku promlčení.
Protože žalobce - jak je patrné z obsahu spisu - netvrdí žádný právně
relevantní důvod, který by mohl být z hlediska shora uvedené argumentace
významný pro posouzení, zda uplatnění námitky promlčení žalovanými je rozporné
s dobrými mravy, nepovažuje Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu - byť s
jeho obecným závěrem nesouhlasí – ani v tomto směru za
zásadně právně významné.
Dovolání žalobce tak není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř.; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm.
c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo
odmítnuto a žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. července 2005
JUDr. Petr G e m m e l, v. r.
předseda senátu