29 Odo 1371/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně Č. k. a., proti žalované L. V. P., spol. s r. o., zastoupené JUDr. M.
V., advokátem, o zaplacení částky 264,445.600,94 Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41 Cm 125/2000, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
13. července 2005, č. j. 4 Cmo 145/2004-270, takto:
V řízení bude jako se žalobkyní pokračováno s Č. r. – M. f.
Ve shora označené věci podala žalovaná dovolání proti v záhlaví označenému
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci.
Podle ustanovení § 20 zákona č. 239/2001 Sb., o Č. k. a. a o
změně některých zákonů (zákon o Č. k. a.), ve znění pozdějších předpisů, Č. k.
a. (dále jen „agentura“) s účinností k 31. prosinci 2007 zanikla bez likvidace
a jejím universálním právním nástupcem se stal stát, zastoupený ministerstvem,
na který přechází práva a závazky agentury ke dni jejího zániku.
Nejvyšší soud proto ve shodě s výše uvedeným podle ustanovení § 107
odst. 1 a 3 občanského soudního řádu rozhodl, že v řízení bude jako se
žalobkyní pokračováno (namísto zaniklé agentury) s Č. r. – M.f.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2008
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 29 Odo 1371/2005
Datum rozhodnutí: 28.02.2008
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Kategorie rozhodnutí: C
29 Odo 1371/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně Č. r. – M. f., proti žalované L. V. P., spol. s r. o., zastoupené
JUDr. M. V., advokátem, o zaplacení částky 264,445.600,94 Kč s příslušenstvím,
vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41 Cm 125/2000, o dovolání žalované
proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. července 2005, č. j. 4 Cmo
145/2004-270, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. listopadu 2003, č. j. 41 Cm
125/2000-164, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 264,445.600,94 Kč s 10%
úrokem z částky 120,000.000,- Kč od 11. ledna 2000 do zaplacení a 17% úrok z
částky 175,537.582,37 Kč od 11. ledna 2000 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že mezi právní
předchůdkyní původní žalobkyně B.H. a. s. (dále též jen „banka“) a žalovanou
byla uzavřena dne 31. srpna 1994 smlouva o úvěru č. 940000303 (dále jen
„smlouva o úvěru“ nebo „smlouva“), na základě které byl žalované poskytnut úvěr
ve výši 120,000.000,- Kč, jenž měl být vrácen v dohodnuté lhůtě spolu s úroky
stanovenými smlouvou. Částka 120,000.000,- Kč byla žalované dne 31. srpna 1994
převedena na její běžný účet a téhož dne žalovanou poukázána na účet třetího
subjektu. Úvěr nebyl splácen, žalovaná nezaplatila ani jednu splátku jistiny
a úroků. Podle notářského zápisu sp. zn. NZ 244/94 (N 249/94) se dne 1. září
1994 konala valná hromada společnosti Z.D.K., a. s., se sídlem v B., jejímž
akcionářem byla také žalovaná, která schválila nepeněžitý vklad J. O., tj.
vklad veškerých nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 1952 pro obec D.
K. Na valné hromadě bylo konstatováno, že žalovaná zaplatila za J. O. bance
dlužnou částku, splacením 120,000.000,- Kč žalovaná prakticky převzala závazek
J. O. a valná hromada souhlasí s převodem 17.270 kusů akcií ve jmenovité
hodnotě 10.000,- Kč znějících na majitele dosud ve vlastnictví J. O. na
žalovanou.
Právo žalobkyně na zaplacení žalované částky soud prvního stupně posoudil podle
ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“)
upravujících smlouvu o úvěru. Námitku, že kopie smlouvy o úvěru
založená ve spise není totožná s originálem, nepovažoval za důvodnou s ohledem
na výpovědi svědků a jiné listinné důkazy. Nepřisvědčil ani námitce, že
žalovaná nepožádala o poskytnutí úvěru, s tím, že k podpisu smlouvy o úvěru, k
poskytnutí úvěru i převodu peněžních prostředků žalovanou na třetí subjekt
došlo v jediný den a pokud by žalovaná nepožádala o poskytnutí peněžních
prostředků, měla možnost je vrátit. Pokud tak neučinila a poskytnuté prostředky
převedla na účet třetí osoby, s poskytnutím úvěru souhlasila. Výhradu
žalované, podle níž úvěr nečerpala, odmítl s ohledem na příkaz k převodu částky
120,000.000,- Kč z úvěrového účtu na běžný účet žalované, příkaz k převodu této
částky na účet třetího subjektu, výpis z běžného účtu žalované a notářský zápis
z 1. září 1994. K námitce vzájemné závislosti smlouvy o úvěru a smlouvy o úvěru
na částku 140,000.000,- Kč uvedl, že vzájemná závislost ve smyslu ustanovení §
275 odst. 2 obch. zák. z obsahu smluv nevyplývá.
Zabývaje se námitkou (ne)účinnosti smlouvy o úvěru soud prvního stupně
uzavřel, že jde o platnou smlouvu, která dnem podpisu smluvními
stranami nabyla i účinnosti, neboť ujednání v článku IV. bodu 3 smlouvy je i v
návaznosti na ujednání v článku I. bodu 4 neurčité a v této části je smlouva o
úvěru neplatná podle ustanovení § 37 a § 41 občanského zákoníku (dále jen „obč.
zák.“). S ohledem na tento závěr považoval za nedůvodnou i námitku promlčení,
neboť promlčecí doba pohledávky z platné smlouvy o úvěru je čtyřletá.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované rozsudkem ze dne 13. července
2005, č. j. 4 Cmo 145/2004-270, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
(druhý výrok).
Odvolací soud provedl důkaz ověřenou kopií smlouvy o úvěru č. 940000303 a
zjistil, že byla uzavřena mezi B.H., a. s. a žalovanou, banka se zavázala
poskytnout žalované střednědobý úvěr ve výši 120,000.000,- Kč na investice,
žalovaná se zavázala čerpat úvěr dne 31. srpna 1994 z účtu č. ve prospěch účtu
a splácet jej ve prospěch účtu č. v dohodnutých termínech a splátkách. Ve
smlouvě bylo dohodnuto zajištění úvěru smlouvou o uzavření smlouvy budoucí,
smlouvou o zřízení zástavního práva k věcem nemovitým a zástavní smlouvou k
věcem nemovitým a movitým.
Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi bankou a žalovanou byla
uzavřena platná smlouva o úvěru podle ustanovení § 497 obch. zák., příkazem k
úhradě z 31. srpna 1994, jímž pracovníci banky dali příkaz k uvolnění úvěru z
účtu č. ve prospěch účtu č. bylo prokázáno čerpání úvěru žalovanou a žalovaná
netvrdila ani neprokázala vrácení poskytnutých peněžních prostředků. Za
irelevantní považoval okolnost, zda a jak žalovaná s peněžními prostředky
nakládala a z toho důvodu i otázku, zda příkaz k úhradě částky 120,000.000,- Kč
z účtu žalované na účet třetího subjektu obsahuje podpis jednatele žalované či
nikoliv, když není podstatné, zda si žalovaná peněžní prostředky ponechala.
Na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval za neplatné ujednání v
článku IV. bodu 3. V něm bylo ujednáno, že smlouva nabývá
platnosti okamžikem podpisu k tomu oprávněnými osobami a účinnosti spolu s
účinností sjednaného zajištění úvěru. Byla-li smlouva podepsána 31. srpna 1994
a v souladu s článkem I. bodu 2 byl úvěr čerpán téhož dne - pokračoval odvolací
soud - byl čerpán na základě platné smlouvy o úvěru a otázka účinnosti smlouvy
nemá pro posouzení oprávněnosti žaloby význam.
Výhradu žalované, podle níž nebyly provedeny jí navržené důkazy, nepovažoval za
důvodnou s tím, že soudem prvního stupně byly provedeny všechny důkazy potřebné
ke zjištění skutkového stavu. Za nedůvodnou považoval i výhradu nedostatku
aktivní legitimace žalobkyně, odůvodněnou tvrzením, že byla postoupena
neexistující pohledávka. Za správný považoval i závěr, podle něhož smlouvy o
úvěru na částky 120,000.000,- Kč a 140,000.000,- Kč nejsou smlouvami závislými
ve smyslu ustanovení § 275 odst. 2 obch. zák., když z povahy smluv o úvěru
závislost nevyplývá a nevyplývá ani ze stranám známého účelu těchto smluv.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b)
o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně zjistil, že peněžní prostředky
byly poskytnuty a šlo o čerpání úvěru. Má za to, že nemohla úvěr čerpat, neboť
v okamžiku domnělého čerpání nebyla smlouva o úvěru účinná, když podle článku
IV. bodu 3 byla účinnost smlouvy vázána na účinnost jejího zajištění, a ta
mohla nastat až zápisem do katastru nemovitostí, nikoliv tedy téhož dne, kdy
byla podepsána. Povinnost banky poskytnout úvěr dne 31. srpna 1994
neexistovala, nemohlo proto jít o plnění ze smlouvy o úvěru, ale mohlo jít o
plnění „omylem“ a to bez právního důvodu, tedy o bezdůvodné obohacení, jež se
promlčelo 31. srpna 1998. Akcentuje, že plnění z platné a neúčinné smlouvy je
bezdůvodným obohacením a pohledávka žalobkyně je promlčena. Závěr o promlčení
pohledávky dovozuje i z té skutečnosti, že žalovaná o poskytnutí úvěru - jak
vyžaduje ustanovení § 497 obch. zák. - nežádala. Pokud banka přesto prostředky
poskytla, jde o bezdůvodné obohacení. Za nesprávný považuje závěr odvolacího
soudu, podle něhož bylo prokázáno, že příkaz k úhradě, kterým byly prostředky z
úvěrového účtu převedeny na běžný účet žalované, byl dán žalovanou. Žalovaná
příkaz k převodu prostředků ze svého úvěrového účtu na běžný účet nedala, proto
z něj prostředky neměly být převedeny.
Dále dovolatelka namítá, že odvolacím soudem - i soudem prvního stupně - jí
byla upřena její procesní práva a porušena zásada rovnosti účastníků, neboť
soudy prováděly jednostranné dokazování, nedbaly jejích návrhů na provedení
důkazů a upřely jí Ústavou garantované právo na projednání věci v přítomnosti
žalované. Má za to, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazu ohledně
existence žádosti o úvěr. Soudy tak žalobkyni „odpustily“ důkazní povinnosti
vyplývající pro ni ze zákona, kdežto žalované neumožnily dokazovat rozhodné
skutečnosti v její prospěch. Obsáhle argumentuje, o která zjištění a důkazy šlo
s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu.
Zásadní význam napadeného rozhodnutí dovolatelka spatřuje v řešení otázky, zda
plnění z neúčinné smlouvy je plněním po právu nebo bezdůvodným obohacením a zda
poskytnutí peněžních prostředků, pokud dlužník o tyto prostředky smlouvou
stanoveným způsobem nepožádal, je poskytnutím úvěru nebo jde o bezdůvodné
obohacení.
Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení v souladu s ustanovením § 20 zákona č. 239/2001
Sb., o České konsolidační agentuře a o změně některých zákonů (zákon o České
konsolidační agentuře), ve znění pozdějších předpisů, žalobkyně Č.k. a. s
účinností k 31. prosinci 2007 zanikla bez likvidace a jejím univerzálním
právním nástupcem se stal stát, zastoupený ministerstvem, na něhož přešla práva
a závazky agentury ke dni jejího zániku. Usnesením ze dne 26. února
2008, č. j. 29 Odo 1371/2005-319, Nejvyšší soud rozhodl, že
v řízení bude jako se žalobkyní pokračováno s Č. r. – M. f.
Dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.
s. ř.
O případ podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde (rozsudek soudu
prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci) a oproti očekávání dovolatelky
není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu,
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní
význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím
důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda
je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
přihlédnuto (srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného
pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení
Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15.
listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06).
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v
projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně
nevýznamné dovolací námitky týkající se vad řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], tj. výhrady
akcentující neprovedení důkazů, jež měly sloužit k prokázání tvrzení
žalované, že o čerpání úvěru nežádala, nedala příkaz k převodu peněžních
prostředků z úvěrového účtu na běžný účet ani příkaz k převodu na účet třetí
osoby, stejně jako námitka projednání věci v nepřítomnosti žalované, přestože
žádala o odročení jednání, a výhrady co do (ne)správnosti skutkových zjištění
odvolacím soudem z provedených důkazů.
Dovolací námitky, jimiž je namítáno nesprávné právní posouzení věci, nečiní
rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, neboť je napadán závěr o
(ne)účinnosti smlouvy o úvěru, založený na výkladu článku IV. bodu 3 smlouvy.
Jde o posouzení konkrétního právního úkonu, které má význam právě a jen pro
projednávanou věc, a proto nelze ohledně této otázky považovat rozhodnutí
odvolacího soudu za zásadně právně významné.
Právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že banka plnila na základě
platné smlouvy a nejde o bezdůvodné obohacení, Nejvyšší soud neshledává ani
rozporným s hmotným právem - ustanoveními § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch.
zák. co do výkladu ujednání článku IV. bodu 3 smlouvy o úvěru -
neboť není pochyb o tom, že toto ujednání mělo sloužit k ochraně banky, aby
peněžní prostředky mohla vyplatit poté, kdy bude poskytnuto dohodnuté zajištění
pohledávky. Převedla-li banka peněžní prostředky z úvěrového účtu na běžný účet
žalované, a tak poskytla úvěr v době, kdy smlouva byla platná a kdy je podle
smlouvy poskytnout měla, nešlo o plnění bez právního důvodu, i když k
poskytnutí sjednaného zajištění nedošlo.
K otázce, jakou formou může dlužník požádat o poskytnutí peněžních prostředků
ve smyslu ustanovení § 501 odst. 1 obch. zák., se Nejvyšší soud již vyjádřil v
rozsudku ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 1595/2005, v němž odůvodnil
závěr, podle kterého žádost o poskytnutí peněžních prostředků může být, jako
projev vůle dlužníka čerpat úvěr, učiněna i konkludentně tím, že dlužník plnění
poskytnuté bankou na základě smlouvy o úvěru přijme nebo tím, že svým (i
následným) jednáním dá najevo souhlas s čerpáním úvěru v konkrétní výši.
Existence výslovné žádosti dlužníka o poskytnutí peněžních prostředků není
nezbytným předpokladem, za jehož splnění lze peněžní plnění realizované -
podle smlouvy o úvěru - bankou ve prospěch dlužníka považovat za plnění
povinnosti poskytnout úvěr.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaná tím, že peněžní prostředky -
převedené úvěrující bankou z úvěrového účtu na běžný účet žalované - převedla
dále, vyjádřila souhlas s jeho poskytnutím, neboť pokud nemínila úvěr čerpat,
mohla poskytnuté peněžní prostředky bance převést zpět, je tak s výše uvedeným
rozhodnutím v souladu.
Jelikož dovolání žalované není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo
odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2008
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu