29 Odo 1595/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudkyň JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci
žalobkyně E. A. M. A., proti žalovanému N. K., o zaplacení částky 2,853.436,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 33/29/10 Cm
315/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
28. června 2005, č.j. 7 Cmo 190/2005-195, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. ledna 2005, č.j. 33/29/10 Cm
315/96-155, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2,853.436,- Kč s 19%
úrokem z prodlení z částky 2,000.000,- Kč od 1. srpna 1995 do zaplacení (výrok
I.) a na náhradu nákladů řízení částku 104.890,- Kč (výrok II.).
Odkazuje na výsledky provedeného dokazování a cituje ustanovení § 497, § 500, §
501, § 502, § 504, § 506 a § 369 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a
§ 585 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), dospěl soud prvního stupně k
závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně P. b., a. s. - dále též jen
„banka“ (jednající ředitelem její pobočky v B. Ing. V. O., CSc.) a žalovaným
byla dne 1. dubna 1993 uzavřena smlouva o úvěru č. 6/93 (dále jen „smlouva o
úvěru“), na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému
úvěr ve výši 2,000.000,- Kč, který žalovaný (vyjma dvou splátek úroků)
nevrátil. Námitku žalovaného, podle níž o poskytnutí úvěru (o jeho čerpání)
nepožádal, shledal soud prvního stupně účelovou. V této souvislosti zdůraznil,
že pro takový právní úkon (pro žádost o čerpání úvěru) obchodní zákoník ani
smlouva o úvěru nestanoví písemnou formu, přičemž žalovaný mohl o úvěr požádat
ústně. Pakliže by žalovanému úvěr poskytnut nebyl, „zcela logicky“ by nemohla
probíhat jednání mezi „bankou, žalovaným a zástavcem o vyrovnání dluhu právě ve
výši 2,000.000,- Kč žalovaným“; přitom žádným z účastníků řízení nebyl
předložen důkaz o tom, že by žalovaný „úvěrové prostředky nechtěl či odmítal“.
Maje za prokázanou i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně, shledal soud prvního
stupně žalobou uplatněný nárok včetně příslušenství opodstatněným.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 28. června 2005,
č.j. 7 Cmo 190/2005-195, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména odkázal na skutková zjištění,
která „k posouzení procesní obrany žalovaného učinil soud prvního stupně z
provedených důkazů“, s jejichž hodnocením se ztotožnil. Za „zcela
vyčerpávající“ přitom považoval rovněž závěr soudu prvního stupně „ve vztahu k
námitce, že žalovaný nepožádal o čerpání úvěru a úvěr nečerpal, jakož i k
námitce zpochybňující platnost smlouvy o úvěru z důvodu nedostatku
jednatelského oprávnění osoby, která smlouvu o úvěru za banku uzavřela“.
K otázce aktivní věcné legitimace žalobkyně odvolací soud doplnil, že původní
věřitelka ze smlouvy o úvěru - P. b., a. s. zanikla sloučením „do společnosti“
I. A P. B., akciová společnost, a to ke dni 23. prosince 1993. V souvislosti s
uzavřením smlouvy o prodeji podniku ze dne 19. června 2000 mezi I. A P. B.,
akciovou společností (jako prodávající) a Č. o. b., a. s. (jako kupující) „se
předpokládalo“, že žalobou uplatněná pohledávka přešla na kupující. Z dohody o
narovnání uzavřené dne 30. října 2001 mezi Č. o. b., a. s., i. A., a. s. a I.
G. H., a. s. „bylo zjištěno“, že „mezi smluvními stranami je nesporné, že
žalobou uplatněná pohledávka přešla z I. A P. B., akciové společnosti na i. A.,
a. s. již k 10. červnu 1999, tj. před uzavřením smlouvy o prodeji podniku ze
dne 19. června 2000. Společnost i. A., a. s. smlouvou ze dne 27. prosince 1999
s účinností k tomuto datu prodala podnik společnosti I. G. H., a. s., která
smlouvou ze dne 11. února 2003 žalobou uplatněnou pohledávku postoupila
žalobkyni. Byť odvolací soud přisvědčil žalovanému, že dohoda o narovnání
„není svým obsahem dohodou dle ust. § 570 obč. zák., neboť nedochází k
nahrazení dosavadního závazku závazkem novým“, tuto dohodu podle jejího obsahu
vyhodnotil jako prohlášení, které „nahrazuje nedostatek důkazů o přechodu
žalobou uplatněné pohledávky z I. A P. B., akciové společnosti na i. A., a. s.,
„o čemž ovšem není důvodu pochybovat, když zainteresované smluvní strany
považují tuto skutečnost za nespornou“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci
odvolacím soudem.
Dovolatel akcentuje, že osoba, která za banku smlouvu o úvěru podepsala, nebyla
oprávněna za poskytovatele úvěru jednat, respektive že její oprávnění v tomto
směru nebylo prokázáno; potud polemizuje se závěrem soudů nižších stupňů o
platnosti smlouvy o úvěru.
Cituje ustanovení § 497 obch. zák., dále dovolatel popírá, že by žádal „o
čerpání úvěru“. Došlo-li za této situace (při absenci žádosti o čerpání úvěru)
ze strany žalobkyně (její právní předchůdkyně) k plnění ve prospěch dovolatele,
mohlo jít pouze o bezdůvodné obohacení (vzniklé plněním bez právního důvodu) ve
výši „předmětné jistiny“, nikoli však již „o jakýkoliv nárok na úroky“. Opačný
názor by totiž - podle přesvědčení dovolatele - vedl k tomu, že o čerpání úvěru
by nerozhodoval dlužník, nýbrž banka.
Konečně dovolatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu co do existence
aktivní věcné legitimace žalobkyně, považuje přitom za zásadně právně
významné, zda je možné, aby žalobkyně nahrazovala „nedostatek či mezery“
aktivní legitimace dohodou o narovnání.
Jelikož se soudy nižších stupňů „nedostatečně zabývaly argumentací žalovaného a
důkazní břemeno přesunuly z žalobkyně na žalovaného“, dovolatel navrhuje, aby
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu (i rozhodnutí soudu prvního stupně)
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání
proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku
soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem
potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst.
1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., jehož se dovolatel výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je
přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po
právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v
dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004,
sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník
2004, pod číslem 132 a usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.
zn. III.ÚS 10/06).
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a
odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko
s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě
podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení
úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě
argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že
konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o
rozpor s hmotným právem nejde.
Výhrady dovolatele, jejichž prostřednictvím zpochybňuje platnost smlouvy o
úvěru z pohledu oprávnění osoby, která za právní předchůdkyni žalobkyně smlouvu
o úvěru podepsala, rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným nečiní.
Nejvyšší soud totiž již v rozsudku ze dne 25. října 2005, sp. zn. 29 Odo
914/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2006, pod
číslem 1, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož překročí-li jiný pracovník
nebo člen právnické osoby své oprávnění činit za právnickou osobu právní úkony,
nejde ve smyslu ustanovení § 20 odst. 2 obč. zák. o neplatný právní úkon.
Právnická osoba je však takovým právním úkonem vázána, jen týká-li se předmětu
její činnosti a jde-li současně o překročení, o kterém druhý účastník nemohl
vědět. Přitom překročení oprávnění jiného pracovníka nebo člena právnické osoby
činit za právnickou osobu právní úkony se ve smyslu ustanovení § 20 odst. 2
obč. zák. může dovolat jen dotčená právnická osoba.
Způsobilými založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. - podle přesvědčení Nejvyššího soudu - nejsou ani námitky
dovolatele ohledně „přesunu důkazního břemene ze žalobkyně na žalovaného“ a
toho, „zda je možné, aby žalobkyně nahrazovala nedostatek či mezery aktivní
legitimace ve sporu dohodou o narovnání“.
Je tomu tak již proto, že právní posouzení věci odvolacím soudem na dovolatelem
tvrzeném závěru o neunesení důkazního břemene žalovaným (přenosu důkazní
povinnosti ze žalobkyně na žalovaného) nespočívá, přičemž odvolací soud
neučinil ani závěr, podle kterého uzavřením shora zmíněné dohody došlo ke změně
v osobě věřitele (právní úkony, na jejichž základě došlo ke změnám v osobě
věřitele, jsou ostatně popsány v čl. 2 této dohody, přičemž existence tam
uvedených smluv o „odkoupení“ pohledávek a „převodu práv a povinností“
dovolatelem zpochybněna nebyla).
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává - a
potud má dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné
- ve výkladu ustanovení § 497 obch. zák., pokud jde o povahu a význam „žádosti“
dlužníka o poskytnutí peněžních prostředků.
Jelikož vady řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání dovolací soud
přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) nejsou
dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, podrobil Nejvyšší soud -
jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením - dovolacímu
přezkumu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávně, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Pro další úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný výklad obchodního zákoníku ve
znění účinném k datu uzavření smlouvy o úvěru (1. dubna 1993), tj. ve znění
zákona č. 600/1992 Sb., zákona č. 264/1992 Sb. a zákona č. 591/1992 Sb.
Podle ustanovení § 497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na
požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité
částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit
úroky.
Věřitel je povinen dlužníku peněžní prostředky poskytnout, jestliže byl o to
dlužníkem v souladu se smlouvou požádán, a to v době stanovené v požadavku,
jinak bez zbytečného odkladu (§ 501 odst. 1 obch. zák.).
Odkazuje na výše uvedená ustanovení obchodního zákoníku, Nejvyšší soud
především zdůrazňuje, že rozhodnutí o tom, zda a v jakém rozsahu bude úvěr
čerpat, je pouze na dlužníku (osobě, které uzavřením smlouvy o úvěru vzniklo
právo na poskytnutí peněžních prostředků), s tím, že vůle této osoby nemůže být
nahrazena jednostranným úkonem poskytovatele úvěru (banky). Přitom požadavek
vyplývající z ustanovení § 497 a § 501 obch. zák., pokud jde o existenci
žádosti dlužníka o poskytnutí peněžních prostředků, je - podle přesvědčení
Nejvyššího soudu - nutno vykládat ve smyslu projevu vůle dlužníka úvěr v
konkrétní výši čerpat.
Jelikož obchodní zákoník neupravuje povahu, náležitosti a formu „žádosti“
dlužníka o poskytnutí peněžních prostředků (viz oprávnění dlužníka založené
smlouvou o úvěru podle § 497 obch. zák.), je nezbytné takový právní úkon
posuzovat podle obecných ustanovení občanského zákoníku o právních úkonech.
Právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch
práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§ 34 obč.
zák.).
Podle ustanovení § 35 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo
opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti
o tom, co chtěl účastník projevit (odstavec 1). Právní úkony vyjádřené jinak
než slovy se vykládají podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená.
Přitom se přihlíží k vůli toho, kdo právní úkon učinil, a chrání se dobrá víra
toho, komu byl právní úkon určen (odstavec 3).
Vycházeje ze shora citovaných ustanovení, Nejvyšší soud dospívá k závěru,
podle kterého existence výslovné „žádosti“ dlužníka o poskytnutí peněžních
prostředků není nezbytným předpokladem, za jehož splnění lze peněžní plnění
realizované (v souladu se smlouvou o úvěru) bankou ve prospěch dlužníka
považovat za plnění povinnosti poskytnout úvěr (§ 501 obch. zák.); projev vůle
dlužníka čerpat úvěr totiž může být učiněn i konkludentně, např. tím, že
plnění poskytnuté bankou na základě smlouvy o úvěru přijme nebo tím, že svým (i
následným) jednáním dá najevo souhlas s čerpáním úvěru v dané výši.
Za stavu, kdy mezi účastníky (resp. mezi právní předchůdkyní žalobkyně a
žalovaným) byla uzavřena smlouva o úvěru (§ 497 obch. zák.), úvěrující banka
poskytla (aniž k tomu měla jiný právní důvod) žalovanému (v rozsahu
nepřekračujícím sjednaný úvěrový rámec) peněžní prostředky a žalovaný, aniž ve
vztahu k poskytovateli úvěru projevil nesouhlas s vyplacením peněžních
prostředků (jejich bezhotovostním převodem na účet žalovaného), s těmito dále
disponoval, dospívá Nejvyšší soud k závěru, že takové jednání je nutné
hodnotit jako projev vůle čerpat úvěr.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu (a jeho
obsahového vymezení) správnost právního posouzení věci odvolacím soudem
zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2
části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 větou první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného
bylo zamítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Proti tomto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. června 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu