29 Odo 1415/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně Č. s. , proti žalovaným 1) F. T., 2) T. T., 3) J. T., a 4) R. B.,
zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 331.430,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 20 Cm 288/98, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. března 2006, č. j. 2 Cmo
21/2004-110, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. března
2006, č. j. 2 Cmo 21/2004-110, se v měnícím
výroku ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení zrušuje a v tomto rozsahu
se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. srpna 2002, č. j. 20 Cm 288/98-80,
zastavil řízení co do částky 286,50 Kč spolu s 22% úrokem z prodlení z částky
331.430,- Kč od 17. července 1997 do 10. prosince 1997, uložil
žalovaným zaplatit žalobkyni částku 331.143,50 Kč s 22% úrokem z prodlení od
11. prosince 1997 do zaplacení s tím, že první a druhá žalovaní jsou povinni
plnit společně a nerozdílně, a plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu
plnění povinnost ostatních žalovaných. Žalovaným dále uložil zaplatit žalobkyni
na náhradě nákladů řízení částku 13.248,- Kč.
V odůvodnění rozsudku, odkazuje na výsledky provedeného dokazování, soud
prvního stupně zejména uvedl, že mezi žalobkyní a prvním a druhou žalovanými
byla uzavřena dne 15. června 1995 smlouva o úvěru č. 53-56302-6 (dále jen
„smlouva o úvěru“), na základě které byl poskytnut prvnímu a druhé žalovaným
(dále jen „dlužníci“) úvěr ve výši 350.000,- Kč, jenž měl být
vrácen v dohodnuté lhůtě spolu s úroky stanovenými smlouvou. Úvěr byl vyčerpán,
dlužníci úvěr nespláceli. Splnění závazku dlužníků bylo zajištěno ručením
třetího a čtvrtého žalovaných založeným prohlášením o ručitelském závazku ze
dne 15. června 1995 (dále jen „ručitelské prohlášení“). Žalobkyně vyzvala
dlužníky a třetího žalovaného k úhradě ručitelského závazku ve výši 48.000,- Kč
upomínkou ze dne 20. června 1997, výzvou ze dne 20. října 2001 vyzvala dlužníky
k zaplacení částky 331.143,50 Kč s 22% úrokem z prodlení od 23. listopadu 1997
(tyto výzvy byly doručeny uložením) a výzvami ze dne 22. října 2001 vyzvala
třetího a čtvrtého žalované k zaplacení téže částky z titulu ručitelského
závazku. Žádný z žalovaných dluh neuhradil.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je platnou smlouvou
uzavřenou podle § 497 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a
platným je i ručitelský závazek podle § 303 a násl. obch. zák.
třetího a čtvrtého žalovaných. Za nedůvodnou považoval námitku čtvrtého
žalovaného, že ručitelské prohlášení je neplatné, neboť v něm není přesně
identifikován dlužník a věřitel, a nepřisvědčil ani námitce nesprávné výše
úroku z prodlení a námitce, že dlužníci nebyli k úhradě dluhu řádně vyzváni.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání čtvrtého žalovaného proti té části rozsudku
soudu prvního stupně, kterou byl zavázán zaplatit žalobkyni částku 331.143,50
Kč s 22% úrokem z prodlení od 11. prosince 1997 do zaplacení, a proti výroku o
náhradě nákladů řízení, rozsudkem ze dne 23. března 2006, č. j. 2 Cmo
21/2004-110, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a čtvrtým
žalovaným ohledně částky 331.143,50 Kč a úroků z prodlení ve výši 13.560,- Kč
zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (první výrok), ve zbývající odvoláním
napadené části jej změnil tak, že žalobu o zaplacení úroků z prodlení ve výši
22% z částky 331.143,50 Kč od 30. ledna 1998 do 10. listopadu 2005 ve vztahu
mezi žalobkyní a čtvrtým žalovaným zamítl, žalobkyni zavázal k náhradě nákladů
řízení čtvrtému žalovanému (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (třetí výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi žalobkyní a
dlužníky byla uzavřena smlouva o úvěru, přičemž dlužníci závazky z této
smlouvy přes výzvu nesplnili. Po opakování důkazu ručitelským
prohlášením dovodil, že ručitelské prohlášení „nesplňuje nezbytné náležitosti
stanovené ustanovením § 303 obch. zák., neboť neobsahuje prohlášení, že
ručitelé splní závazek dlužníka pouze za situace, nesplní-li jej dlužník sám“.
Není-li v prohlášení ručitelů splnění závazku ručitele vázáno na nesplnění
závazku dlužníkem, je toto prohlášení v rozporu s účelem institutu ručení
upraveného v ustanovení § 303 obch. zák., a pro rozpor s účelem zákona je
neplatné podle ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“). Za řádné a určité - pokračoval odvolací soud - nelze označit
určení dlužníků, jestliže první z nich je označen jen jménem a příjmením a
druhý jen křestním jménem. Přisvědčil námitce čtvrtého žalovaného, že k
identifikaci osoby nepostačuje pouze jméno a příjmení osoby, natož uvedení jen
jména. Minimálním požadavkem na určitost je uvedení dalšího údaje - data
narození či bydliště označené osoby. Odvolací soud uzavřel, že k platnému
zajištění závazku ručením čtvrtého žalovaného nedošlo.
Proti druhému a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně
dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm.
a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., jejichž
prostřednictvím namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části
oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil platnost
ručitelského prohlášení. Přitom zdůrazňuje, že výklad ustanovení § 303 obch.
zák. odvolacím soudem v tom smyslu, že absence prohlášení ručitele o tom, že
věřitele uspokojí, nesplní-li dlužník svůj závazek, způsobuje neplatnost tohoto
právního úkonu, je formální. Z povahy samotného ručení podle § 303 obch. zák.
je zcela zřejmé, kdy povinnost ručitele nastává. Za nesprávný považuje i závěr
o nedostatečném označení dlužníků v ručitelském prohlášení, s tím, že odkaz na
smlouvu, jež je „právní skutečností“ vzniku zajišťovacích závazků, je
dostatečný. Dovolatelka má za to, že ručitelský závazek čtvrtého žalovaného
platně vznikl, když ve prospěch tohoto závěru svědčí i podpis čtvrtého
žalovaného jako ručitele na smlouvě o úvěru. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Čtvrtý žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání
žalobkyně za nedůvodné.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i
důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým
vymezením (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal zejména správnost právního
posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 303 obch. zák. kdo věřiteli písemně prohlásí, že ho
uspokojí, jestliže dlužník vůči němu nesplní určitý závazek, stává se
dlužníkovým ručitelem.
Z výše citovaného ustanovení vyplývá, že prohlášení o ručení musí obsahovat
označení věřitele, dlužníka a ručitele, vymezení (určitého) ručením
zajišťovaného závazku a projev vůle ručitele, že tento závazek uspokojí,
neučiní-li tak dlužník.
Sporné ručitelské prohlášení podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů
zní: „Každý z podepsaných J.T.,… R. B.,… v souladu s ustanovením § 303 a násl.
obchod. zák. prohlašuje, že uhradí veškeré závazky dlužníka (dlužníků)
vyplývající z úvěrové smlouvy č. 53-56302-6 uzavřené mezi dlužníkem (dlužníky)
a spořitelnou dne 15. června 1995. Dále prohlašuje, že byl seznámen s obsahem
závazku, za který se zaručuje a s právy a povinnostmi, které pro něj z ručení
vyplývají. Zároveň souhlasí s tím, že podmínka písemné výzvy dlužníka bude
splněna, zašle-li spořitelna výzvu na poslední známou adresu dlužníka(ů). Toto
vyzvání není třeba, jestliže je spořitelna nemůže uskutečnit nebo je
nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní.“ Přitom výše uvedený text je
nadepsán „Prohlášení o ručitelském závazku k úvěru č. 53-56302-6 - T. F.a T.“.
Při respektování výkladových pravidel určených ustanoveními § 35 odst. 2 obč.
zák., § 266 obch. zák. a zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. v
důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS
625/03, je nepochybné, že ručitelské prohlášení obsahuje všechny náležitosti
vyžadované ustanovením §303 obch. zák. (k těmto
náležitostem obecně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu
2006, sp. zn. 29 Odo 350/2006). I když v něm povinnost ručitele k plnění není
expresis verbis vázána na nesplnění závazku dlužníkem, lze zmíněnou vazbu z
obsahu dotčeného právního úkonu dovodit (viz souhlas ručitelů co do splnění
podmínky písemné výzvy k plnění dlužníkům ze smlouvy o úvěru, ve spojení s
odkazem na ustanovení § 303 obch. zák.).
Neobstojí ani závěr, podle něhož je označení dlužníků v ručitelském prohlášení
neurčité. Jak vyplývá ze zjištění soudů nižších stupňů, je v označení listiny
za textem „Prohlášení o ručitelském závazku“ uvedeno „k úvěru č. 53-563002-6
- T. F. a T.“. Z tohoto označení dlužníků v ručitelském prohlášení (T. F. a
T.), ve spojení s odkazem na smlouvu o úvěru, nemá Nejvyšší soud žádné
pochybnosti o tom, že dlužníky jsou F. a T. T., tj. dlužníci ze smlouvy o úvěru
(viz č. l. 34).
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn
právem, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé a
ve výrocích o nákladech řízení podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty ze
středníkem o. s. ř. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2008
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á, v.
r.
předsedkyně
senátu