29 Odo 1430/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové
v právní věci žalobkyně S., a. s., zastoupené, advokátem, proti žalovanému
městu R., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočce
ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 15 C 37/2003, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. června 2005, č. j. 11 Co
347/2004-149, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. června
2005, č. j. 11 Co 347/2004-149 a
rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 5.
prosince 2003, č. j. 15 C 37/2003-115, se zrušují a věc se vrací soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 5. 12.
2003, č. j. 15 C 37/2003-115, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobkyně je
vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu V.,
pro obec a k. ú. R., a to specifikovaných bytových jednotek a dále nemovitostí,
zapsaných na listu vlastnictví 10001 - specifikovaných pozemků a budov (výrok
I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok
II.).
Soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že
sporné nemovitosti nebyly privatizovány se záměrem, aby žalobkyně byla jejich
vlastníkem; žalobkyně jejich vlastníkem nikdy nebyla, neboť byly předmětem
bezúplatného převodu na Městský úřad v R., resp. na město R., a důvodnost
žaloby tudíž nebyla prokázána.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě ve výroku označeným rozsudkem
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, zejména zjištění,
že usnesením vlády ČR z 18. 3. 1992 č. 199 byl schválen privatizační projekt a.
s. T. č. 2938, včetně dodatku k 31. 12. 1991, přičemž privatizace se
realizovala veřejnou soutěží, převodem privatizovaného majetku na nově vzniklé
subjekty, z nichž jedním byla i žalobkyně. Součástí privatizace samostatně
privatizované jednotky S. a. s. byl i bezúplatný převod majetku podle § 12
odst. 2 písm. c) zákona č. 92/1991 Sb. (dále též jen „zákon o velké
privatizaci“) na Městský úřad R. ke dni 29. 2. 1992. Dne 11. 5. 1992 byla s
odkazem na privatizační projekt mezi účastníky sepsána dohoda o bezúplatném
převodu majetku (dále též jen „dohoda“), dne 11. 11. 1992 předávací protokol o
převodu pozemků a dne 30. 12. 1992 protokol o převzetí bytového fondu. Změna
vlastnictví na žalovaného byla provedena v evidenci nemovitostí střediska
geodézie.
Podle názoru odvolacího soudu má pro právní posouzení předmětné věci zásadní
význam úprava obsažená v ustanoveních § 5 a § 11 odst. 1 zákona o velké
privatizaci, přičemž F. n. m. ČR (dále též jen „Fond“) mohl privatizovaný
majetek použít pouze v souladu se schváleným privatizačním projektem, tj. v
předmětné věci k bezúplatnému převodu do vlastnictví žalovaného. Pro souzenou
věc nemá podstatný význam, že v privatizačním projektu je Městský úřad R.
označen jako nabyvatel.
S odkazem na ustanovení § 19 odst. 1 a 3 a § 21 zákona o velké privatizaci
odvolací soud dovodil, že bylo povinností Fondu uzavřít se žalovaným smlouvu o
převodu sporného majetku a žalovanému tento majetek předat a pořídit o tom
zápis.
Odvolací soud dospěl k závěru, že v souzené věci takový postup dodržen nebyl.
Bylo prokázáno, že tato část privatizovaného majetku určeného k bezúplatnému
převodu na žalovaného byla spolu s dalším privatizovaným majetkem určeným k
založení akciové společnosti převedena jako nepeněžitý kapitálový vklad na
žalobkyni. V tom ohledu nelze přisvědčit okresnímu soudu, že žalobkyně nikdy
vlastníkem sporného majetku nebyla; posléze však bylo dosaženo účelu
privatizace převodem tohoto majetku nestandardním způsobem, a to dohodou o
bezúplatném převodu uzavřenou již mezi účastníky.
Odvolací soud uzavřel, že vlastníkem sporného majetku je žalovaný, nikoli
žalobkyně, o čemž svědčí především skutečnost, že dohoda byla uzavřena s
výslovným odkazem na privatizační projekt č. 2938 a na základě usnesení
představenstva žalobkyně. To bylo v souladu se stanovami žalobkyně, jejímž
jediným akcionářem v té době byl Fond, jmenovitě s článkem VII. B1 (šlo o
rozhodnutí statutárního orgánu žalobkyně) a s článkem VII. B3, podle něhož
„dohodu“ k vytištěnému názvu společnosti podepsal J. J., označený jako předseda
představenstva.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž uvádí, že rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud řešil
právní otázku v rozporu s hmotným právem a kromě toho i rozdílně od rozhodnutí
dovolacího soudu.
Dovolatelka má za to, že odvolací soud přenesl na žalobkyni závazek - k
bezúplatnému převodu na žalovaného - který neměl oporu v zákoně. Podle § 19
odst. 3 zákona o velké privatizaci vlastnické právo k věcem z privatizovaného
majetku přechází na nabyvatele „při vkladu dnem vzniku obchodní společnosti bez
registrace podle zvláštních předpisů“. Pokud tento majetek měl být použit k
převodu na žalovaného (obec), mělo se tak stát v souladu s § 12 odst. 2 výše
citovaného zákona v době, kdy majetkem vkladatele (tj. Fondu) skutečně byl, to
znamená v období mezi zrušením podniku bez likvidace a vkladem majetku do
základního jmění.
Dovolatelka - na rozdíl od odvolacího soudu - je toho názoru, že usnesení
představenstva žalobkyně tu není právně významné, protože stanovy žalobkyně v
návaznosti na ustanovení § 191 odst. 1 obchodního zákoníku vyhradily do výlučné
pravomoci valné hromady rozhodování o převodech a pronájmech nemovitého
majetku. O bezúplatném převodu předmětného nemovitého majetku do vlastnictví
žalovaného žádná valná hromada žalobkyně nerozhodovala a nerozhodla, a soudy
obou stupňů o tom neučinily žádná skutková zjištění.
Dovolatelka dále namítá, že zjištění odvolacího soudu o postavení J. J. ve
společnosti žalobkyně nemá oporu v provedených důkazech. Podle úplného výpisu z
obchodního rejstříku, jimž byl proveden důkaz, nebyl nikdy J. J. předsedou
představenstva. Zjištění obou soudů o převodu předmětných nemovitostí z
vlastnictví žalobkyně na žalovaného dohodou o bezúplatném převodu majetku ze
dne 11. 5. 1992 rovněž nemá oporu v provedených důkazech. Ačkoli předmětem
„dohody“ je bezúplatný převod majetku „přesně specifikovaného v přílohách 1 až
8 této dohody“, dohoda žádné přílohy neobsahuje. Odkaz odvolacího soudu na
předávací protokol z 11. 11. 1992 a protokol o převzetí bytového fondu z 30.
12. 1992 nelze považovat za právně významný, protože tyto listiny nejsou
způsobilé být právním titulem pro převod vlastnictví. Dovolatelka se domnívá,
že dohoda pro svou neurčitost není platným právním úkonem a právní závěr
odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem.
Podle mínění dovolatelky je dále závěr odvolacího soudu o postupu J.J. při
uzavírání dohody v souladu se stanovami žalobkyně, v rozporu s provedenými
důkazy i hmotným právem. Jestliže J. J. jako člen představenstva učinil projev
vůle směřující k uzavření dohody o bezúplatném převodu sám, nelze takový projev
vůle (pomine-li se výhrada valné hromady rozhodovat v těchto věcech) považovat
za projev vůle společnosti, neboť nebyl učiněn způsobem, kterým jedná
statutární orgán společnosti. Dohoda o bezúplatném převodu tedy nebyla platně
uzavřena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo
198/2002 uveřejněný pod číslem 58/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dále dovolatelka dovozuje, že i kdyby byla dohoda o bezúplatném převodu
nemovitostí perfektní, nepřivodila by zamýšlené právní důsledky. Převod by
nebylo možno posuzovat jako akt privatizace, protože převod z vlastnictví
žalobkyně do vlastnictví žalovaného by nebyl převodem z vlastnictví státu do
vlastnictví soukromé osoby. V tomto případě by bylo třeba registrace podle
zvláštních předpisů a pokud proto odvolací soud vyřešil tuto otázku jinak,
vyřešil ji v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka navrhuje zrušení rozsudků soudů prvního stupně i odvolacího a
vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání odkazuje na svá dřívější podání a plně se
ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů. Smlouva o převodu nemovitostí má
stanovené náležitosti. Pokud jde o to, že J. J. nebyl v obchodním rejstříku
zapsán jako předseda představenstva, podle § 28 odst. 1 písm. e) obch. zák. ve
znění účinném v roce 1992 se do obchodního rejstříku zapisovali pouze členové
představenstva, nikoli jejich funkce. Předsedu podle § 194 odst. 3 obch. zák.
pak volilo představenstvo.
Žalovaný zdůrazňuje, že vlastníkem sporných nemovitostí se neměla stát
žalobkyně, ale žalovaný, v souladu se zákonem o velké privatizaci. Žalobkyně
měla vůli privatizujícího (státu) splnit a předmětné nemovitosti žalovanému
předat. Je nepřípustné, aby žalobkyně v rozporu s cit. zákonem s privatizovaným
majetkem nakládala.
Žalovaný navrhuje zamítnutí dovolání.
Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005 (dále též jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že podané
dovolání splňuje zákonem stanovené náležitosti, se musel na prvním místě
zabývat přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (ustanovení § 236 odst. 1
o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé může být dána jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s.
ř. O případ podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tu nejde a ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se dovolatelka obsahově dovolává, je dovolání
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, jen jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadený
rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, tj. zejména řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř. )
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam nejen pro
posouzení dané věci, ale pro rozhodovací činnost soudů vůbec, přičemž právní
otázka zásadního významu musí být dovolatelem konkrétně formulována tak, aby
bylo zřejmé, který právní problém má být řešen.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod
číslem 132 (na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze
usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.
s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení
Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst.
3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním
přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle
obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za použití
argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada
řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z
povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Dovolatelka na prvním místě namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu s
hmotným právem a dále, že je v rozporu s judikaturou.
Tento rozpor spatřuje dovolatelka především v právním posouzení platnosti z
hlediska určitosti dohody (smlouvy), uzavřené mezi účastníky dne 11. 5. 1992.
Takové posouzení je však vždy záležitostí hodnocení konkrétních okolností
daného případu a má tedy ryze individuální povahu. Dovolací soud v tomto směru
žádné interpretační a aplikační pochybení na straně odvolacího soudu neshledal.
Tento závěr se plně vztahuje i na tvrzení, že odvolací soud měl na žalobkyni
údajně přenést závazek k bezúplatnému převodu předmětného majetku. Takový závěr
odvolací soud nevyslovil a na něm není jeho rozhodnutí založeno. Odvolací soud
pouze konstatoval, že závazek žalobkyně k bezúplatnému převodu vychází z vládou
schváleného privatizačního projektu.
Právně relevantní není ani otázka, zda podle stanov žalobkyně měla o převodu
majetku rozhodnout valná hromada a nikoli představenstvo, protože potud nejde o
otázku právní, nýbrž skutkovou, řešitelnou prostřednictvím dovolacího důvodu
dle § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž dovolatelka u dovolání, které může být
přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemá - jak vysvětleno výše
- k dispozici. Totéž platí o argumentaci funkčním postavením J. J.
Nejvyšší soud však shledává dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
přípustným pro řešení otázky, zda k převodu vlastnictví na základě dohody o
bezúplatném převodu majetku ze dne 11. 5. 1992 byla nutná registrace této
dohody státním notářstvím. V tomto ohledu je totiž napadené rozhodnutí v
rozporu s dřívější judikaturou Nejvyššího soudu.
Kritikou závěru odvolacího soudu, že označený převod této registraci
nepodléhal, vystihuje dovolatelka i způsobilý dovolací důvod dle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V době uzavření dohody o bezúplatném převodu majetku (11. 5. 1992) platil zákon
o velké privatizaci ve znění zákona č. 92/1992 Sb.
Ustanovení § 19 zákona o velké privatizaci v rozhodném znění pak určovalo, že
ke dni účinnosti smlouvy nebo vkladu je fond povinen předat a nabyvatel převzít
věci zahrnuté do privatizovaného majetku. O převzetí se sepíše zápis podepsaný
oběma stranami (odstavec 1). Vlastnické právo k věcem z privatizovaného majetku
přechází na nabyvatele dnem sjednané účinnosti smlouvy nebo při vkladu dnem
vzniku obchodní společnosti; registrace podle zvláštních předpisů se
nevyžaduje. Práva třetích osob k majetku, který je předmětem prodeje nebo
vkladu podle tohoto zákona, nejsou dotčena (odstavec 3).
V posuzovaném případě měl sice bezúplatný převod vlastnictví k předmětným
nemovitostem oporu v privatizačním projektu, nebyl však proveden způsobem a
postupem předvídaným zákonem o velké privatizaci, tzn. smlouvou mezi Fondem
jako převodcem a žalovaným jako nabyvatelem (srov. § 19 odst. 1 citovaného
zákona). To ostatně připouští i odvolací soud, označuje-li za nesprávný závěr
okresního soudu, že žalobkyně nikdy vlastníkem sporného majetku nebyla. Přitom
jen pro smlouvy uzavírané v režimu zákona o velké privatizaci s Fondem
připouští ustanovení § 19 odst. 3 tohoto zákona (z nějž oba soudy vycházely)
výjimku z povinnosti registrace podle zvláštního zákona.
Odvolací soud se otázkou registrace dohody účastníků státním notářstvím (v době
do 31. 12. 1992) nebo vkladu vlastnického práva podle této dohody do katastru
nemovitostí (podle úpravy účinné od 1. ledna 1993) nezabýval, maje - ve světle
výše uvedeného nesprávně - za to že taková registrace nebyla vzhledem k
ustanovení § 19 odst. 3 zákona o velké privatizaci nutná.
Nebyla-li však taková registrace provedena v době do 31. 12. 1992 nebo nebyl-li
proveden vklad vlastnického práva podle této dohody do katastru nemovitostí
(podle úpravy účinné od 1. ledna 1993), pak se žalovaný dosud nestal vlastníkem
nemovitostí (srov. k tomu obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2.
2006, sp. zn. 29 Odo 803/2003, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod
č. 17/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Právní posouzení věci je
proto v dotčeném směru neúplné a tedy i nesprávné, což platí i pro úvahy soudu
prvního stupně.
Z výše popsaných důvodů Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího
soudu a poněvadž důvody zrušení platí též na rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 in fine a odst. 3 citovaného ustanovení o. s.
ř.).
V další fázi řízení bude úkolem soudu prvního stupně postavit najisto, zda
dohoda účastníků byla v době do 31. 12. 1992 registrována státním notářstvím a
nestalo-li se tak, zda byl případně v době od 1. ledna 1993 proveden vklad
vlastnického práva žalovaného podle této smlouvy v katastru nemovitostí (nebo
zda vkladové řízení neprobíhá /nebylo zahájeno/ jako reakce na závěry obsažené
v tomto rozhodnutí).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný.
V novém rozhodnutí o věci rozhodně soud i o nákladech tohoto dovolacího řízení
(§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. května 2007
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu