NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 1435/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci
žalobkyně C. C., a. s., proti žalovanému Ing. J. K., jako správci konkursní
podstaty úpadkyně E. C., a. s., o určení pravosti pohledávky, vedené u
Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 52 CmI 27/2003, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 2005, č.j. 4 Cmo 19/2004-79,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 1.625,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení,
k rukám jeho zástupce.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. října 2003, č.j. 52 CmI 27/2003-56,
zamítl žalobu o určení, že žalobkyně má za úpadkyní E. C., a. s. (dále jen
„úpadkyně“) pohledávku „vyplývající ze smluv o postoupení pohledávek ve výši
93,906.362,- Kč“ (první výrok) a rozhodl, že náklady řízení vzniklé žalovanému
budou uhrazeny z konkursní podstaty úpadkyně (druhý výrok).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně není
v řízení aktivně věcně legitimována, jelikož není nositelkou práv, která
uplatňuje; nestala se totiž věřitelkou pohledávky, kterou do konkursního řízení
přihlásila, když „neexistuje platný nabývací právní titul uplatněné
pohledávky“. V této souvislosti soud prvního stupně zdůraznil, že smlouva o
postoupení pohledávky uzavřená mezi C. R. [C. F.], a. s. (jako postupitelem -
dále jen „společnost“) a žalobkyní (jako postupníkem) ze dne 29. března 1999
nemohla být „právním titulem pro nabytí pohledávky žalobkyní“, protože v době,
kdy byla uzavřena, nebyl postupitel věřitelem postupované pohledávky.
Postupitel totiž předmětnou pohledávku nabyl od Č. f., s. r. o. smlouvou o
postoupení pohledávky ze dne 31. března 1999 a před tímto datem (v daném
případě k 29. březnu 1999) nebyl věřitelem pohledávky; nemohl tak převést na
jiného práva, která sám neměl.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 21. dubna 2005, č.j.
4 Cmo 19/2004-79, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé
potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalovaný na náhradu
nákladů řízení nemá právo (výrok I.). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud - ztotožňuje se se závěry soudu prvního
stupně (i s hodnocením výsledků provedeného dokazování) - zejména uvedl, že
žalobkyně jak v přihlášce pohledávky v konkursním řízení, tak v žalobě tvrdila,
že právním důvodem jejího nároku je smlouva o postoupení pohledávek ze dne 29.
března 1996 (správně „1999“), kterou uzavřela jako postupník s postupitelem
(společností). Jelikož společnost nabyla spornou pohledávku smlouvou o
postoupení pohledávky ze dne 31. března 1999, je nepochybné, že v době uzavření
postupní smlouvy ze dne 29. března 1999 nebyla věřitelkou; nemohla ji proto
postoupit žalobkyni.
Ve shodě se soudem prvního stupně shledal odvolací soud tvrzení
žalobkyně, podle něhož došlo ve smlouvě o postoupení pohledávky omylem k
uvedení jiného data, účelovým a potud „neuvěřil“ ani tvrzení žalobkyně a
společnosti, ani „obsahu listiny ze dne 10. července 1999“ (rozuměj listiny,
jejímž obsahem je prohlášení žalobkyně a společnosti, že smlouva o postoupení
pohledávek ze dne 29. března 1999 byla podepsána 22. dubna 1999).
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci
samé podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „ o. s. ř.“) a co do
důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím
zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolatelka akcentuje, že soudy nižších stupňů dospěly k nesprávnému právnímu
závěru a právní otázku postoupení pohledávky řešily v rozporu s hmotným právem
(s ustanovením § 524 občanského zákoníku - dále jen „obč. zák.“).
Podle dovolatelky předmětem smlouvy o postoupení pohledávky může být pohledávka
jakéhokoli druhu, tedy i jiná než peněžitá, přičemž může jít o pohledávku
splatnou i nesplatnou nebo o pohledávku budoucí. Podmínkou však je, aby šlo o
pohledávku určitou a existující, popřípadě podmíněně existující proti
konkrétnímu dlužníkovi. K postoupení je dokonce způsobilá také pohledávka,
jejíž existence je sporná, jakož i pohledávka, jejíž vznik je vázán na splnění
podmínky. Soudy nižších stupňů pak - podle přesvědčení dovolatelky - tyto
„skutečnosti“ (tj. možnost postoupení budoucí pohledávky) zcela ignorovaly a
jejich právní závěry jsou proto rozporné s hmotným právem.
Dále dovolatelka zpochybňuje zhodnocení důkazů soudy obou stupňů, které
pominuly výpověď svědka Ing. J. K., podle níž došlo při podpisu smlouvy o
postoupení pohledávky k chybě v psaní, i obsah souhlasného prohlášení smluvních
stran ze dne 10. července 1999. Navíc - pokračuje dovolatelka - „obě smlouvy
o postoupení pohledávky“ byly fakticky konsumovány dne 22. dubna 1999 a
úpadkyně dluh písemně 14. května 1999 uznala.
Považujíc závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace za
nesprávný, dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
(i soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalovaný, považuje dovolání za opožděné a nepřípustné, navrhuje, aby je
Nejvyšší soud odmítl.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku
soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem
potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst.
1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu
bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání
není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněného
dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s.
ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud
formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat
jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst.
3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (v rozhodovací praxi Ústavního
soudu srov. např. usnesení ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst.
3
o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním
přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. , popřípadě podle
obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za použití
argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada
řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z
povahy věci nemůže zakládat ani rozpor z hmotným právem.
Výhrady, jejichž prostřednictvím dovolatelka zpochybňuje správnost hodnocení
důkazů, pokud jde o datum uzavření smlouvy o postoupení pohledávky mezi Č. f.,
s. r. o. (postupitelem) a společností (postupníkem), ve skutečnosti představují
polemiku se správností skutkových zjištění, která soudy nižších stupňů v
tomto směru učinily. Potud nejde o námitky co do správnosti právního posouzení
věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s.
ř., který ale dovolatel u dovolání, jehož přípustnost může být založena jen
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici nemá.
Právní závěr odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), podle něhož žalobkyně
není věřitelkou pohledávky, určení pravosti které se domáhá, přitom Nejvyšší
soud neshledává ani rozporným s hmotným právem. S dovolatelkou lze souhlasit v
tom, že předmětem postoupení může být pohledávka splatná i nesplatná, popřípadě
pohledávka budoucí či vázaná na podmínku, včetně toho, že postoupení pohledávky
nebrání ani její „spornost“. Soudy nižších stupňů však své právní posouzení
věci nezaložily na tom, že pohledávku nebylo možno postoupit, nýbrž na tom, že
není-li postupník věřitelem (a nesvědčí-li mu k postupované pohledávce jiné
právo, které jej opravňuje s pohledávkou nakládat), nemůže smlouvou o
postoupení pohledávky (§ 524 obč. zák.) takovou pohledávku převést na jiného.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), odmítl [§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst.
5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo
odmítnuto a žalobkyni vznikla povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení.
Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají ze sazby za zastupování
advokátem v částce 1.550,- Kč podle ustanovení § 8 písm. b), § 10 odst. 3, §
14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady
75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §
13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 1.625,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 19. července 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu