29 Odo 1441/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce A.
S., zastoupeného A. P., advokátem, proti žalovanému Ing. O. K., jako správci
konkursní podstaty úpadkyně C., spol. s r. o. „v likvidaci“, zastoupenému
JUDr. R. K., advokátem, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní
podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 69 Cm
6/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9.
března 2006, č. j. 15 Cmo 222/2005-84, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 4.046,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného.
Rozsudkem ze dne 13. září 2005, č. j. 69 Cm 6/2005-50, Krajský soud v Ústí nad
Labem na základě žaloby A. S. směřující proti žalovanému Ing. V. K., jako
správci konkursní podstaty úpadkyně C., spol. s r. o. „v likvidaci“, vyloučil
ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně ve výroku označené nemovitosti
(budovu se dvěma pozemky).
Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména ze
skutkových zjištění, podle kterých:
1/ Žalobce je vlastníkem sporných nemovitostí.
2/ B. b. a. s. (dále též jen „banka“) uzavřela dne 12. května 1993 s pozdější
úpadkyni smlouvu o úvěru číslo 122759/93, na základě které poskytla úpadkyni
úvěr ve výši 3.400.000,- Kč, splatný do 4 let. V úvěrové smlouvě bylo
dohodnuto, že úvěr bude zajištěn spornými nemovitostmi žalobce, přičemž výše
ručení činí 998.559,45 Kč.
3/ Banka uzavřela dne 12. května 1993 se žalobcem jako zástavním dlužníkem
smlouvu o zřízení zástavního práva ke sporným nemovitostem (dále též jen
„zástavní smlouva“) za účelem zajištění pohledávky banky vůči pozdější
úpadkyni z úvěru označeného pod bodem 2/. Hodnota nemovitostí byla v době
uzavření zástavní smlouvy určena částkou 998.559,45 Kč a do této výše byl úvěr
také zajištěn. Právní účinky vkladu zástavního práva podle zástavní smlouvy do
katastru nemovitostí nastaly ke 13. květnu 1993.
4/ Žalobce zajistil dne 12. května 1993 pohledávku banky vůči pozdější úpadkyni
z onoho úvěru do stejné výše (998.559,45 Kč) také svým ručitelským prohlášením
vůči bance, učiněným ve smyslu ustanovení § 303 a násl. zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).
5/ Banka (jako postupitelka) uzavřela dne 28. března 2001 se společností K. R.,
spol. s r. o. (dále též jen „společnost K.“) smlouvu o postoupení pohledávek
(dále též jen „postupní smlouva“), kterou společnosti K. postoupila své
pohledávky vůči pozdější úpadkyni v celkové výši 3.894.670,- Kč, a to
pohledávku ze smlouvy o úvěru číslo 122759/93 (v postupní smlouvě je jako datum
uzavření této smlouvy uveden 20. červenec 1993) a pohledávku ze smlouvy o
úvěru číslo 130054/92.
6/ Žalovaný dne 10. prosince 2004 vyzval žalobce, aby z důvodu zajištění
pohledávky zjištěné ve výši 3.894.670,- Kč zástavním právem váznoucím na
sporných nemovitostech vyplatil ve prospěch konkursní podstaty zajištěnou
pohledávku nebo aby ve stejné lhůtě složil cenu souboru sporných nemovitostí na
označený účet.
7/ Žalovaný následně sepsal sporné nemovitosti do konkursní podstaty úpadkyně.
8/ Žalobce podal vylučovací žalobu ve lhůtě určené k tomu výzvou konkursního
soudu.
Na tomto skutkovém základě soud žalobě vyhověl proto, že výzva ve smyslu § 27
odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“),
postrádala údaj o částce, která má být zaplacena na úhradu zajištěné pohledávky
nebo o ceně zajištěných nemovitostí; potud odkázal na závěry obsažené v
rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 176/2004 (jde o rozsudek ze dne 27.
října 2004. uveřejněný pod číslem 72/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek - dále též jen „R 72/2005“). K tomu, že se žalovaný domáhal plnění
do konkursní podstaty z titulu ručení, soud uvedl, že ustanovení § 27 odst. 5
ZKV se na tento případ nevztahuje (že ručitelé nemají povinnost plnit své
ručitelské závazky po prohlášení konkursu do konkursní podstaty).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že vylučovací žalobu zamítl.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že výzva ze dne 10.
prosince 2004 neměla zákonem požadované náležitosti. Přihlédl však k tomu, že v
průběhu odvolacího řízení vznikly nové skutečnosti a důkazy, které jsou ve
smyslu ustanovení § 205 odst. 1 písm. f/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) odvolacím důvodem. Žalovaný totiž
zaslal žalobci novou výzvu dle § 27 odst. 5 ZKV, datovanou 14. září 2005 a
doručenou žalobci (dle dokladu o doručení) 16. září 2005.
Tato výzva již má zákonem požadované náležitosti. Žalobce je v ní žádán, aby do
30 dnů od doručení výzvy vyplatil zajištěnou pohledávku z úvěru ve výši
998.559,45 Kč nebo aby ve stejné lhůtě složil cenu nemovitostí ve výši
990.000,- Kč.
Žalobce však ani na základě této výzvy neplnil do konkursní podstaty.
Zástavní smlouvu pak odvolací soud neměl za obsahově neurčitou, uzavíraje, že z
ní vyplývá shodný úmysl obou smluvních stran zajistit poskytnutý úvěr zástavou
nemovitostí do výše jejich ceny, tj. do částky 998.559,45 Kč. Neplatné ujednání
o možností přímého prodeje nemovitostí (obsažené v článku VII.) zástavní
smlouvu jako celek neplatnou nečiní, neboť je lze oddělit od ostatních ujednání
(§ 41 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.“).
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, namítaje, že jsou dány
dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel namítá, že doplnění výzvy podle § 27 odst. 5 ZKV nemůže
zhojit účinky zapsání nemovitostí do konkursní podstaty, nebyly-li podmínky
soupisu podle označeného ustanovení splněny ke dni soupisu. Při tomto pojetí
doplňování „důkazů“ by účastníci mohli průběžně zhojit nedostatky úkonů, které
zakládají právo nebo povinnost, a to i s odstupem několika let a třeba i za
stavu, kdy by nárok byl jinak promlčen. Jelikož se o zápisu majetku rozhoduje
ke dni, kdy byl proveden, nelze podle dovolatele tento nedostatek dodatečně
odstranit.
Odvolacímu soudu dovolatel dále vytýká, že se vůbec nezabýval námitkou
neplatnosti zástavní smlouvy co do tvrzeného nedostatku způsobilosti zástavní
věřitelky takovou smlouvu uzavřít, ani námitkou „nejasnosti“ smlouvy co do
výše částky, která měla být zástavou zajištěna (zápis v katastru nemovitostí
hovoří o částce 3.400.000,- Kč „a cena zastavovaných nemovitostí byla necelých
1.000.000,- Kč“).
Vedle již namítaných skutečnosti pak podle dovolatelova názoru „rozhodnutí
spočívají na nesprávném právním posouzení k námitce celkové absolutní
neplatnosti zástavní smlouvy“, a to s přihlédnutím k době, kdy byla zástavní
smlouva uzavírána, a kdy až zákonem o konkursu a vyrovnání bylo připuštěno, aby
se do soupisu konkursní podstaty dostaly takto zastavené nemovitosti.
Příslušná novela zákona o konkursu a vyrovnání (zákonem č. 94/1996 Sb.), která
umožnila zanést zástavy v rámci konkursu do konkursní podstaty, nabyla
účinnosti až 1. června 1996 a vzhledem k nepřípustnosti retroaktivity „v našem
právním řádu“ je tak do konkursní podstaty možno zahrnout pouze zástavy, „které
vznikly“ po tomto datu, kdy je zástavní dlužník s takovou možností srozuměn.
Dovolatel považuje za „protiústavní“ zásah do svého vlastnického práva,
jestliže by se za stavu, kdy uzavíral zástavní smlouvu a neexistoval zákonný
důvod pro zařazení zástavy do konkursní podstaty, měl dostat do postavení
podstatně nepříznivějšího. Takový postup, uzavírá dovolatel, poškozuje i
zástavního věřitele, který byl v rozhodné době v dobré víře, že při dlužníkově
insolvenci bude moci realizovat právo ze zástavy.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, s tím, že:
1/ Označení zástavního věřitele tak, že je zastoupen pobočkou, nemá pro určení
subjektu právního vztahu žádný význam.
2/ Předmět zástavy je v zástavní smlouvě jednoznačně vymezen (v souladu s
ustanovením § 151b odst. 4 obč. zák.).
3/ Koncentrační zásada obsažená v § 118b odst. 1 o. s. ř. nevylučuje užití
ustanovení § 205a odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Zákon o konkursu a vyrovnání,
občanský soudní řád ani jiný právní předpis pak nestanoví, že by se v řízení o
vylučovací žalobě rozhodovalo o zápisu majetku do konkursní podstaty ke dni,
kdy byl zápis proveden.
4/ Princip ochrany minulých právních jednání nebyl dotčen aplikací § 27 odst. 5
ZKV, užitého v mezích nepravé retroaktivity.
V průběhu dovolacího řízení původní žalovaný zemřel. Novým správcem konkursní
podstaty úpadkyně jmenoval konkursní soud (usnesením z 11. ledna 2007) Ing. O.
K., se kterým Nejvyšší soud jako se žalovaným dále jednal.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., avšak není
důvodné.
Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním -
zabýval ponejprv správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy.
1/ K doplnění výzvy dle § 27 odst. 5 ZKV.
Podle ustanovení § 19 ZKV jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná
majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou
o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech,
které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu
(odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková
hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu
proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc,
právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2).
Ustanovení § 27 odst. 5 ZKV pak určuje, že osoby, jejichž věci, práva nebo
pohledávky zajišťují pohledávky (§ 28) vůči úpadci, správce vyzve, aby do 30
dnů vyplatily ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve
stejné lhůtě složily cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka
zajištěna. Nevyplatí-li uvedené osoby zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li
cenu věci, práva nebo pohledávky, zapíše správce věc, právo nebo pohledávku do
soupisu podstaty (§ 18). Věci, které zajišťují pohledávky oddělených věřitelů,
lze zpeněžit ve veřejné dražbě. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o
ručitele včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení (např. směnečné
rukojemství, záruky poskytnuté věřitelem na zajištění celního dluhu).
V této podobě platila citovaná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání již v
době první výzvy a do 31. prosince 2007 nedoznala změn.
V rozsudku ze dne 22. června 2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2006, pod číslem 179, Nejvyšší soud
vysvětlil, že vylučovací žaloba podle § 19 odst. 2 ZKV je procesní žalobou,
jejímž prostřednictvím se pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje
příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě a ve které se soud o právu
založeném předpisy práva hmotného vyjadřuje jen jako o otázce předběžné. V
řízení o této žalobě jde o to, zda je dán (jakýkoli) důvod, pro který má být
dotčený majetek ze soupisu vyloučen nebo zda je zde (jakýkoli) důvod, jenž
vyloučení majetku ze soupisu ve vztahu ke konkrétnímu vylučovateli brání.
Dále Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 502/2006,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2008, pod číslem 120,
vysvětlil, že pro závěr o opodstatněnosti soupisu příslušného majetku do
konkursní podstaty úpadce je určující, že předpoklady takového soupisu nastaly
nejpozději v době, kdy soud rozhodl o vylučovací žalobě (srov. § 154 odst. 1
o. s. ř.). Skutečnost, že zákonné podmínky takového soupisu nastaly později,
než v době soupisu, může mít význam z hlediska možné odpovědnosti za škodu
způsobenou předčasným soupisem osobě, o jejíž majetek šlo a z hlediska možného
sporu o případné užitky vzešlé z tohoto majetku v době, kdy sepsán býti neměl.
Rozsudek označený v předchozím odstavci přitom vyšel ze závěrů, jež Nejvyšší
soud přijal v rozsudku ze dne 29. března 2006, sp. zn. 29 Odo 367/2006,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2006, pod číslem 167.
Tam uvedl, že bylo-li žalobě na vyloučení majetku ze soupisu konkursní podstaty
úpadce vyhověno jen proto, že výzva podle § 27 odst. 5 ZKV neměla předepsané
náležitosti nebo nebyla řádně doručena osobě, která tímto majetkem zajišťuje
pohledávku vůči úpadci, pak správci konkursní podstaty nic nebrání v tom, aby
výzvu splňující zákonem předepsané náležitosti této osobě znovu doručil a po
uplynutí zákonem stanovené třicetidenní lhůty případně přikročil k novému
soupisu takového majetku.
S těmito závěry je napadené rozhodnutí v souladu a dovolání potud důvodné není.
2/ K neplatnosti zástavní smlouvy co do tvrzeného nedostatku způsobilosti
zástavní věřitelky ji uzavřít.
Nejvyšší soud především podotýká, že v žalobě (č. l. 3, bod III.) dovolatel
formuloval svou výhradu jinak; totiž tak, že údaj, podle kterého zástavní
smlouva byla uzavřena „B. B. a. s., zastoupenou pobočkou L.“ měl za neurčité
označení zástavního věřitele a za neurčité označení zástupce jednajícího za
právnickou osobu, odporující § 13 obch. zák., z čehož usuzoval, že subjekt
označený v zástavní smlouvě jako zástavní věřitel „neměl oprávnění jednat ani
nebyl nositelem práv a povinností“.
K určitosti zástavní smlouvy se napadené rozhodnutí vyslovilo a z pasáže, ve
které odvolací soud formuluje zjištění ze zástavní smlouvy, je rovněž patrno,
že odvolací soud neměl pochybnosti o tom, kdo tuto smlouvu uzavřel jako
zástavní věřitel.
Ani dovolatel nezpochybňuje (a nečinil tak ani v předchozích fázích řízení)
skutečnost, že banka byla v zástavní smlouvě řádně označena svým obchodním
jménem. To, že zástavní smlouvu uzavírala jménem B. B. a. s. její pobočka v
L., tedy že za banku jednali pracovníci této pobočky, bez dostatečného
oprávnění, nezpůsobuje bez dalšího neplatnost zástavní smlouvy.
Již v rozsudku ze dne 25. října 2005, sp. zn. 29 Odo 914/2004, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2006, pod číslem 1 (jehož závěry
obstály i v rovině ústavní, když ústavní stížnost podanou proti tomuto
rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 10. října 2006, sp. zn. IV. ÚS 32/06,
odmítl), Nejvyšší soud vysvětlil, že občanský zákoník obsahuje obecnou úpravu
zákonného zastoupení právnických osob a také důsledky jeho překročení v § 20
odst. 2, který stanoví, že za právnickou osobu mohou činit právní úkony i jiní
její pracovníci nebo členové, pokud je to stanoveno ve vnitřních předpisech
právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé.
Překročí-li tyto osoby své oprávnění, vznikají práva a povinnosti právnické
osobě jen pokud se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a jen
tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět.
S přihlédnutím k tomu, že ustanovení § 15 obch. zák. ve znění účinném před 1.
lednem 2001 neupravovalo důsledky překročení rozsahu zákonného zastoupení, byl
tamtéž formulován i závěr, že úprava obsažená v § 20 odst. 2 obč. zák. se v
rozhodném období vztahovala i na zákonné zastoupení podle § 15 obch. zák.
Z posledně označeného rozhodnutí se rovněž podává, že důsledkem překročení
zákonného zmocnění není podle § 20 odst. 2 obč. zák. neplatnost právního úkonu,
ale jen to, že jím právnická osoba není (při splnění zákonem stanovených
podmínek) vázána. Přitom překročení zákonného zmocnění jednající osoby se může
dovolávat pouze ten, k jehož ochraně je možnost zprostit se povinností
vyplývajících ze smlouvy stanovena - tedy právnická osoba, za kterou zákonný
zástupce jednal.
Dovolateli tedy tato námitka ani nepřísluší.
3/ K „nejasnosti“ zástavní smlouvy co do výše částky, která měla být zástavou
zajištěna.
Podle ustanovení § 151a odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném v době uzavření
zástavní smlouvy, jež nedoznalo změn do 31. prosince 2000) zástavní právo
slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich
řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení
z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a
přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Dle ustanovení § 151b obč. zák., ve znění účinném v době uzavření zástavní
smlouvy, jež nedoznalo změn do 31. prosince 2000, ve smlouvě o zřízení
zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka,
kterou zabezpečuje. Věc se musí označit tak, aby její zastavení bylo každému
zjevné.
Z ustanovení § 151f odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném v době uzavření
zástavní smlouvy, jež nedoznalo změn do 31. srpna 1998) plyne, že není-li
zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat
uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.
V rozsudku uveřejněném pod číslem 70/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, na který v podrobnostech odkazuje, Nejvyšší soud uzavřel, že
zástavní právo vznikne (při splnění ostatních zákonem stanovených podmínek) i
tehdy, je-li jím zajištěna jen část pohledávky. Tomu odpovídají i závěry
odvolacího soudu, podle nichž byla pohledávka banky zajištěna co do částky
998.559,45 Kč, odpovídající v době uzavření zástavní smlouvy hodnotě zástavy
(srov. i § 151b odst. 4 obč. zák.).
4/ K retroaktivnímu působení úpravy obsažené v § 27 odst. 5 ZKV.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. nález jeho pléna ze dne 4.
února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod č. 63/1997 Sb.), z níž vychází
i Nejvyšší soud (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod
číslem 35/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v případech časového
střetu staré a nové právní normy platí obecně nepravá retroaktivita (nepravá
zpětná účinnost). To znamená, že od účinnosti nové právní normy se i právní
vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou. Vznik
právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní
nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony se řídí
zrušenou právní normou (důsledkem opačné interpretace střetu právních norem by
byla pravá retroaktivita). Aplikuje se tu princip ochrany minulých právních
skutečností, zejména právních konání.
Tomuto pojetí časové působnosti právních norem v posuzované věci odpovídá
závěr, podle kterého soudy postupovaly správně, jestliže na věc aplikovaly
ustanovení § 27 odst. 5 ZKV ve výše citovaném znění (které zákon o konkursu a
vyrovnání v době uzavření zástavní smlouvy neznal). V judikatuře ostatně týž
závěr plyne z výkladu podaného v rozsudcích Nejvyššího soudu uveřejněných pod
čísly 74/2001 a 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Při argumentaci údajným „protiústavním“ zásahem do svého vlastnického práva
dovolatel přehlíží, že i podle výše citovaných ustanovení § 151a odst. 1 a §
151f odst. 1 obč. zák. tkví podstata zástavního práva právě v tom, že při
realizaci uhrazovací funkce zástavního práva je zástava majetkem sloužícím ke
krytí dlužníkova závazku bez zřetele k tomu, že dlužník mezitím za podmínek, za
nichž zástavní právo zůstává zachováno, vlastnictví zástavy pozbyl, nebo že
vlastníkem zástavy nikdy ani nebyl.
Dovolatel tedy své vlastnické právo ústavně konformním způsobem oslabil sám
tím, že své nemovitosti smluvně zatížil zástavním právem ve prospěch zástavní
věřitelky za účelem zajištění pohledávky vůči třetí osobě (pozdější úpadkyni).
Již v době zřízení zástavního práva si měl být vědom rizik, jež s sebou takový
závazek nese. Aplikací § 27 odst. 5 ZKV, v rozhodném znění, se podstata plnění,
k němuž se dovolatel uzavřením zástavní smlouvy zavázal, nezměnila. Jeho zánik
byl oprávněn přivodit stejným způsobem, pouze měl plnit na účet konkursní
podstaty a nikoli na účet zástavního věřitele.
Argument dovolatele, že takový postup poškozuje i zástavního věřitele, je pro
věc bez významu (hájit zájmy zástavního věřitele je věcí zástavního věřitele a
nikoli zástavního dlužníka).
Dovolání tudíž ani v tomto směru opodstatněné není a právní posouzení věci
odvolacím soudem je správné.
V rovině dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. neuplatnil
dovolatel jiné argumenty než ty, s nimiž se Nejvyšší soud již vypořádal výše.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu. Nejvyšší soud
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání
zamítl podle ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř.
Dovolatel se svým dovoláním úspěšný nebyl, ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. má tudíž povinnost nahradit žalovanému
náklady dovolacího řízení. Tyto náklady pak sestávají z odměny za zastupování
advokátem v řízení v jednom stupni (v dovolacím řízení) a jejich výše se určuje
podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále též
jen „vyhláška“).
Ve smyslu ustanovení § 8 písm. b/ a § 10 odst. 3 vyhlášky činí sazba odměny
6.200, Kč. Takto určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50%,
tj. na částku 3.100,- Kč, jelikož advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení
pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou
hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném
(podle doby vyjádření) od 1. září 2006, ve výši 300,- Kč, tak jde o částku
3.400,- Kč. S náhradou za devatenáctiprocentní daň z přidané hodnoty ve výši
646,- Kč proto dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce celkem 4.046,-
Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 29. října 2008
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu