29 Odo 1501/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové
v právní věci žalobkyně P. O. L., společnosti s ručením omezeným , zastoupené
JUDr. P. T., advokátem, proti žalovanému P. f. Č. r., , o uložení povinnosti
převést vlastnické právo, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.
zn. 15 C 319/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 22. června 2006, č. j. 56 Co 308/2005-78, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení .
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 18. 3.
2005, č. j. 15 C 319/2004-22, zamítl
žalobu, aby žalovanému (P. f. Č. r.) byla uložena povinnost převést na
žalobkyni vlastnické právo k pozemku (zahrada) v katastrálním území O. n. O.,
obec O., okr. K. V.. Žalobkyni současně stanovil povinnost nahradit žalovanému
náklady řízení.
Dospěl k závěru, že samotný fakt, že předmětná nemovitost byla uvedena v
privatizačním projektu nestačí, aby v rámci privatizace byla nemovitost
převedena bez dalšího do vlastnictví žalobkyně. Pro tento převod bylo nutno,
aby v usnesení vlády Č. r. (dále též jen „vláda“) ze dne 6. 10. 1993, č. 560
bylo výslovně uvedeno, že nemovitosti budou převedeny na žalobkyni a aby tento
převod byl realizován žalovaným. Po schválení a při vlastní realizaci
privatizačního projektu byla žalobkyně informována, že pozemek. (zahrada) k. ú.
O. n.O. nelze zatím převést, teprve po ukončení privatizace může o jeho převod
požádat. Tím, že na žalobkyni nebyl pozemek převeden, nedošlo ani k chybě při
realizaci privatizace ani žalobkyně nebyla poškozena. K převodu nemovitosti
nebyl žalovaný výslovně zmocněn v rozhodnutí o privatizaci, jak to ukládá
ustanovení § 10a písm. f) zákona č. 92/1991 Sb., o převodu majetku státu na
jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o velké
privatizaci“).
Krajský soud v Plzni, rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, výše
citovaný rozsudek potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se především zabýval otázkou prekluze případně promlčení
žalobkyní vzneseného nároku a dovodil, že námitka promlčení, která není
skutečností podle § 119a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“),
ale svou povahou je otázkou právní, je důvodná. Poukázal na to, že rozhodnutím
přednosty Okresního úřadu v K. V. ze dne 16. 5. 1954, č. j. PŘ/60/94, byl
majetek uvedený v privatizačním projektu vyjmut z příspěvkové organizace
Nemocnice s poliklinikou se sídlem v O. .n O. a byl převeden na F. n. m. Č. r.
(dále též jen „Fond“) dne 31. 5. 1994. Ke dni 16. 5. 1994 byl sepsán zápis o
předání majetku zdravotnickému zařízení z Fondu na žalobkyni. Pozemek, který je
předmětem žaloby, nebyl však na žalobkyni převeden. Neztotožnil se s názorem
žalobkyně, že dnem účinnosti kupní smlouvy, tj. dnem 1. 5. 1994, nabyla
žalobkyně vlastnické právo k privatizovanému majetku, tudíž i ke spornému
pozemku, neboť tento závěr nemá oporu v zákoně. Pokud měla žalobkyně za to, že
nedošlo k naplnění všech jejích práv, bylo na ní, aby uplatnila své právo včas.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání s tvrzením, že byla porušena
její zákonná práva a vyslovila názor, že napadený rozsudek odvolacího soudu má
ve věci samé zásadní právní význam, neboť i přes rozhodnutí vlády nebyl veškerý
majetek označený schváleným privatizačním projektem převeden do vlastnictví
subjektu, v jehož prospěch měl být převeden „včetně kolize působnosti
žalovaného a Fondu“. V rozhodnutí rovněž není řešena otázka promlčení nároku na
nabytí majetku podle schváleného privatizačního projektu.
Dovolatelka uvádí, že pozemek k.ú. O.n. O. byl usnesením vlády č. 560 určen
spolu s dalším majetkem k privatizaci formou přímého prodeje žalobkyni. Zásadní
pochybení soudu prvního stupně spatřuje v tom, že tento soud přezkoumával
rozhodnutí vlády, ačkoliv na rozhodování o privatizaci se nevztahují obecná
ustanovení o správním řízení a tato rozhodnutí nepodléhají přezkoumání soudem.
Z ustanovení § 1 odst. 1 zákona 92/1991 Sb. plyne působnost vlády při
rozhodování o privatizaci předmětného pozemku, který přešel do působnosti
žalovaného, přičemž tato skutečnost sama o sobě neměla a nemohla mít vliv na
rozhodování vlády o schválení privatizačního projektu.
Rozhodnutím o privatizaci přešel na Fond také majetek, který byl ve správě
žalovaného, a to podle § 5 odst. 1 zákona č. 171/1991 Sb. Absence pouhého
konstatování, že část privatizačního projektu bude realizována žalovaným, nemá
ze zákona žádný dopad na platnost rozhodnutí o privatizaci ani na přechod
privatizovaného majetku podle příslušného privatizačního projektu. Nebylo
nutné, aby v předmětném usnesení vlády bylo uvedeno, že část privatizačního
projektu bude realizována žalovaným.
Dovolatelka dále vytýká odvolacímu soudu, že shledal námitku promlčení
důvodnou, aniž by se jejím nárokem blíže zabýval. Vyslovila názor, že nárok je
právem ze závazkového vztahu, tedy nárokem promlčitelným podle § 387 odst. 2
obchodního zákoníku. Soud také neuvedl, kdy její nárok vznikl a ke kterému datu
uplynula promlčecí doba.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c/ o. s. ř. pro posouzení otázky vznesené dovolatelkou (zda skutečnost, že v
privatizačním projektu schváleném usnesením vlády byl uveden i sporný pozemek,
založila právní povinnost P. f. Č.r.převést vlastnictví k tomuto pozemku na
nabyvatele privatizovaného majetku Nemocnice s poliklinikou v O. n.O.). Z
řešení této právní otázky pak vyplývá závěr, zda uvedená povinnost (závazek)
podléhá promlčení podle obecných občanskoprávních či obchodněprávních předpisů.
Dovolací soud především dovozuje, že privatizační projekt je pouze dokumentem
(podkladem) pro rozhodnutí o privatizaci, vydávané vládou či ministerstvem pro
správu národního majetku a jeho privatizaci (viz zejména § 5 a § 10 odst. 4 a 6
zákona č. 92/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, zejména zákona č. 210/1993
Sb., k rozhodnému dni 6. 10. 1993). Nejen privatizační projekt, byť schválený
vládou, ale ani rozhodnutí o privatizaci nejsou právní skutečností, zakládající
práva a povinnosti třetích osob k privatizovanému majetku (srov. k tomu shodně
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2007, sp. zn.
29 Odo 1239/2006, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách
Nejvyššího soudu a ve kterém Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodnutí o schválení
privatizačního projektu, resp. rozhodnutí o privatizaci, byť vydané vládou
České republiky, nezakládá závazkový právní vztah).
Taková práva a povinnosti se tudíž ani nemohou promlčet, protože nejsou
právními povinnostmi či oprávněními (v právním smyslu), které by promlčení
podléhaly ve vztahu k třetím osobám. Proto se také výslovně stanoví v § 10
odst. 3 cit. zákona v rozhodném znění, že na rozhodování o privatizaci se
nevztahují obecná ustanovení o správním řízení a že rozhodnutí (o privatizaci)
nepodléhá přezkoumání soudu. Takovou právní skutečností, zakládající přechod
vlastnického práva k věcem z privatizovaného majetku na nabyvatele, je teprve
smlouva či vklad do obchodní společnosti, popř. příklep ve veřejné dražbě
(srov. § 19 odst. 3 cit. zákona).
Nadto v posuzovaném případě bylo podle obsahu spisu prokázáno, že předmětný
pozemek parc. č. 966 (zahrada o výměře 7 128 m2) přešel již dnem 24. 6. 1991
podle § 17 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (tzv. zákon o půdě) do správy
žalovaného (viz zejména přípis ministerstva financí ze dne 8. 8. 2003 č. j.
421/66847/2003/3ST) a mohl tudíž být předmětem privatizace jiným postupem než
podle § 5 a násl. zákona o velké privatizaci. Z tohoto hlediska je právní
posouzení odvolacího soudu správné, pokud však jde o základní otázku, zda z
rozhodnutí vlády o privatizaci lze dovodit použitelný nárok na převod
předmětného pozemku z vlastnictví žalované do vlastnictví žalobce, právní
posouzení odvolacího soudu - jak plyne ze shora uvedeného - správné není.
Z uvedeného vyplývá, že ačkoli odvolací soud pochybil pří úvaze o promlčení
zkoumaného nároku, je jeho rozhodnutí v konečném výsledku správné (k promlčení
nedošlo proto, že skutečnost, od které se mělo odvíjet, tvrzený nárok vůbec
nezaložila).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.
jako nedůvodné zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 1,
§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované v souvislosti
s dovolacím řízením podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2008
JUDr. František F a l d y n a, CSc.
předseda senátu