29 Odo 1584/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně T - C.R. a. s., proti žalovanému P. V., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 1,000.000,- Kč s příslušenstvím ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 473/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. března 2006, č.j. 9 Cmo 223/2005-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 8. prosince 2003, č.j. 50 Cm 473/2002-38, jímž Městský soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 4. října 2002, č.j. Sm 972/2002-11, kterým soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit částku 1,000.000,- Kč s 6% úrokem od 5. dubna 2001 do zaplacení, odměnu ve výši 3.333,33 Kč, útraty ve výši 1.000,- Kč a náhradu nákladů řízení 40.600,- Kč (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení § 175 odst. 1 a 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a čl. I. § 10 zákona č. 191/1950 Sb. - přitakal závěru soudu prvního stupně o nedůvodnosti námitek žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu. Přitom o odvolání rozhodl u jednání dne 7. března 2006 v nepřítomnosti žalovaného, když neshledal důvod pro odročení jednání. Žádost žalovaného v tomto směru (viz č.l. 92-93) vyhodnotil jako účelovou a učiněnou ve snaze vyhýbat se projednání odvolání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že přes včasnou omluvu (doloženou potvrzením o pracovní neschopnosti) a žádost o odročení jednání věc projednal v jeho nepřítomnosti; porušil tak právo dovolatele na spravedlivý proces, zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci), přičemž dovolání - oproti očekávání dovolatele - není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Výhrady dovolatele, podle kterých mu byla v průběhu odvolacího řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.) nejsou. Jejich prostřednictvím totiž dovolatel namítá existenci tzv. zmatečnostní vady, k níž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jejíž existence ale přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. způsobilá založit není (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. února 2007
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu