29 Odo 166/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové, v právní věci
žalobce Ing. M. Č., proti žalovanému MUDr. J. L., o zaplacení 95.889,95 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C
234/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 14. října 2002, č. j. 19 Co 1790/2002 - 275, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4.800.- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
zástupce žalobce.
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 29. dubna 2002, č. j. 7 C
234/95 252, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 95.889,95 Kč se
šestnáctiprocentním úrokem z prodlení od 10. prosince 1994 do zaplacení a
šestnáctiprocentní úrok z prodlení z částky 21.226,- Kč za dobu od 10. prosince
1994 do 19. srpna 1996 (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. a
III. výroku).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14.
října 2002, č. j. 19 Co 1790/2002-275, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací
soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žalovaný neuplatnil u žalobce
zjevné vady díla včas ve smyslu ustanovení § 562 odst. 1 písm. a/ obchodního
zákoníku, takže částka 80.884,95 Kč byla správně přiznána jako doplatek ceny
díla. Souhlasil též se závěrem, že částka 15.005,- Kč přísluší žalobci z titulu
bezdůvodného obohacení za provedené vícepráce a že nárok potud není promlčen,
když žaloba se v této části nestala novým návrhem.
Proti rozsudku odvolacího soudu - a to výslovně proti všem jeho výrokům - podal
žalovaný včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou
dány dovolací důvody dle § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2
písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(odstavec 2 písm. b/). Konkrétně dovolatel soudům nižších stupňů vytýká, že věc
po právní stránce nesprávně posoudily jak co do včasnosti a úplnosti reklamace,
tak co do promlčení části nároku. Vadu řízení spatřuje dovolatel v tom, že
odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, které je
nepřezkoumatelné. V otázce, kdy byla provedena konkrétnější specifikace vad,
zhodnotil okresní soud podle dovolatele nesprávně některé provedené důkazy,
zejména výpověď jeho manželky a svědků L., H. a K. Odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně je kusé a rozsudek je v tomto směru nepřezkoumatelný. Soud pouze
uvádí, že jej nepřesvědčila výpověď dovolatelovy manželky a že ani výpovědi
svědků H. a K. neprokazují skutečnost, že by dovolatel uplatnil u žalobce vady
díla. Soud neprovedl rozbor výpovědí a nevysvětlil, proč z nich učinil takový
závěr, který učinil. Soud prvního stupně též pominul fakt, že vady odstraňoval
svědek K. a že šlo o zcela konkrétní vady, jejichž odstraňování bylo naprosto
konkrétně dohodnuto. Úplně soud podle dovolatele pominul výpověď svědka J.,
kterou vůbec nehodnotí a z níž vyplývá, že vady a nedodělky byly odstraněny
svědkem K. Tato výpověď vyvrací závěr soudu, že vady reklamovány nebyly a že
nebyly ani dohodnuty způsoby jejich odstraňování. Konečně sama skutečnost, že
svědek K. na stavbě pracoval, a to s vědomím a souhlasem žalobce, tento závěr
vyvrací též. Soud prvního stupně se nevypořádal ani s dopisem žalobce ze dne
22. října 1994, z něhož je zřejmé, že reklamace vad byla provedena, neboť dopis
na ni reaguje. Z provedených důkazů tedy podle dovolatele plyne, že vady byly
reklamovány a že byl dohodnut i způsob jejich odstranění. Soudy obou stupňů
postup dovolatele a jeho manželky posoudily po právní stránce chybně, jestliže
úkony, které činili, nepokládaly za reklamaci. Pochybnosti o správnosti
právního posouzení věci má dovolatel i ohledně otázky, zda nárok uplatněný
žalobcem nebyl v části promlčen. Poukazuje na to, že jím vznesenou námitku
promlčení soudy odmítly s odůvodněním, že žalobce nezměnil skutková tvrzení a
žaloba se proto nestala novým návrhem. Proti této argumentaci dovolatel namítá,
že přiznal-li soud část návrhu z jiného právního důvodu, musí být rozsudek v
této části nutně vadný, protože nejde o plnění ze smlouvy. Zásadní právní
význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v tom, že rozhodnutím
odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek, který je ve své podstatě
nepřezkoumatelný, protože se v něm okresní soud nevypořádal se všemi
provedenými důkazy a nehodnotil je dle zásad uvedených v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že žalovanému se nepodařilo prokázat, že
řádně a včas uplatnil vady díla, a proto s rozhodnutím soudu prvního stupně i
odvolacího soudu souhlasí a navrhuje, aby odvolání žalovaného bylo odmítnuto.
S přihlédnutím k tomu, že dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním
ve všech výrocích, zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda dovolání je
přípustné proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku o
nákladech odvolacího řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu
usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení
občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší
soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218
písm. c/ o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může
být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O
případ uvedený pod písmenem b/ nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle
písmene c/ Nejvyšší soud nemá. V zodpovězení otázek předkládaných mu k řešení
dovolatelem totiž zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé
neshledává.
Ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod
číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v
podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností,
uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a/ nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.,
přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března
2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9,
ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po
právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní
otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst.
3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním
přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle
obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za použití
argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada
řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z
povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Na tomto základě Nejvyšší soud především uzavírá, že přípustnost dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nelze založit prostřednictvím argumentů, jež
dovolatel snáší na podporu závěru, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř., tedy především prostřednictvím argumentu, že rozsudek soudu
prvního stupně je nepřezkoumatelný.
V rovině dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. pak Nejvyšší
soud k dovolatelovým argumentům uvádí, že v jeho mezích dovolací soud zkoumá,
zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných skutkových
závěrů (bez zřetele k tomu, že tyto skutkové závěry jsou dovoláním rovněž
zpochybněny). Tvrzení o nesprávném právním posouzení věci (ať již co do závěru,
že k reklamaci nedošlo nebo co do namítaného promlčení části nároku) uplatňuje
dovolatel z větší části poté, co nejprve na základě vlastního hodnocení
provedených důkazů formuluje skutkové závěry, z nich mají plynout pro něj
příznivé právní závěry. Skutkové námitky přitom dovolateli nejsou u dovolání,
jež může být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., k dispozici.
Kromě toho nelze přehlédnout, že v předkládaných otázkách postrádá napadené
rozhodnutí potřebný judikatorní přesah (odpovědi na tyto otázky jsou podmíněny
konkrétními okolnostmi věci, bez možnosti zobecnění).
K názoru předkládanému dovolatelem (že přiznání části nároku z jiného právního
důvodu) zakládá vadu rozsudku, neboť potud nejde o plnění ze smlouvy, se
Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve vyjádřil, a to způsobem, který tuto
argumentaci vyvrací (takže na zásadní význam napadeného rozhodnutí odtud
usuzovat nelze). Tak např. v usnesení uveřejněném pod číslem 46/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud vysvětlil, že tentýž předmět
řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem
vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného
skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v
jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl
způsoben. Pro posouzení totožnosti skutku není významné, jak byl soudem skutek,
který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Jinak řečeno, jiná
právní kvalifikace skutku nevede k závěru o vybočení z předmětu žaloby.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.
s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst.
5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání žalovaného
bylo odmítnuto. Procesně úspěšnému žalobci tak vzniklo právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají z odměny za
zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž
výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., v rozhodném znění (dále jen
„vyhláška“). Sazba odměny za dovolací řízení podle § 3 odst. 1 bodu 5., ve
spojení s § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 16 odst. 2 vyhlášky činí
9.450,- Kč. Takto určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %,
tj. na částku 4.725,- Kč. Jelikož advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení
pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou
hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů, ve výši 75,- Kč, tak dovolací soud přiznal žalobci k tíži dovolatele
celkem částku 4.800,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu