29 Odo 1662/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní
věci navrhovatelky H. spol. s r. o zastoupené advokátem, proti odpůrkyni Č.
s., a. s., zastoupené advokátem, o vyslovení neplatnosti usnesení valné
hromady, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 116/2002, o
dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. června
2005, č. j. 14 Cmo 496/2004 - 65, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Navrhovatelka je povinna zaplatit odpůrkyni na náhradu nákladů
dovolacího řízení 5.075,- Kč do rukou jejího právního zástupce, a to do tří dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 20. září 2004, č. j. 42 Cm 116/2002 - 43, kterým tento soud zamítl návrh na
vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti Č. s, a. s., (dále jen
„společnost“), konané dne 22. května 2002 (dále jen „valná hromada“), jímž bylo
schváleno zrušení registrace kmenových akcií společnosti na majitele, a dále
uložil navrhovatelce zaplatit společnosti na náhradu nákladů řízení 10.375,-
Kč. Odvolací soud rovněž uložil navrhovatelce povinnost zaplatit společnosti na
náhradu nákladů odvolacího řízení částku 5.075,- Kč k rukám jejího právního
zástupce, do patnácti dnů od právní moci usnesení. V odůvodnění rozhodnutí
odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav
a věc správně posoudil i po právní stránce.
K námitce navrhovatelky, že k hlasům akcionářů E. B. d. ö. S. A. a D. E. ö.
S.-C. A. odevzdaným ve prospěch napadaného usnesení neměl přihlédnout, neboť
zrušení registrace kmenových akcií představuje výhodu, pro kterou ustanovení §
186c odst. 2 písm. c) obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) zbavuje
akcionáře hlasovacího práva, resp., že oba akcionáři zneužili většiny hlasů ve
smyslu § 56a obch. zák., odvolací soud uvedl, že důvod, pro který by majoritní
akcionáři na valné hromadě společnosti nemohli hlasovat o návrhu na zrušení
registrace kmenových akcií společnosti, nebyl dán. Rozhodnutím valné hromady,
dle názoru odvolacího soudu, nebyla těmto akcionářům poskytnuta žádná výhoda,
jejich právní postavení se nezlepšilo, žádná práva jim nepřibyla, na jejich
postavení jako majoritních akcionářů se nic nemění. Odvolací soud uzavřel, že
navrhovatelkou uváděné zhoršení postavení minoritních akcionářů v důsledku
zrušení registrace kmenových akcií nepřináší majoritním akcionářům žádnou
(novou) výhodu.
Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítla, že
napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za otázku
zásadního právního významu označila, zda zrušení registrace akcií společnosti
zhoršuje postavení malých akcionářů a přináší výhodu majoritním akcionářům,
která je překážkou výkonu jejich hlasovacích práv ve smyslu ustanovení § 186c
odst. 2 písm. c) obch. zák.
V dovolání obsáhle argumentuje, v čem spočívá zhoršení právního postavení
minoritních akcionářů a výhoda, kterou zrušení registrace akcií údajně přináší
akcionářům majoritním. Vyslovuje názor, že zatímco majoritní akcionář má vždy
možnost najít přímého zájemce o koupi majoritního balíku jeho akcií ve
společnosti (a využít k tomu informací, jejichž opatření může silou svého
právního postavení na společnosti získat), malý akcionář je odkázán výlučně na
veřejný trh. Zrušení registrace malé akcionáře zbavuje pravidelného přísunu
informací, jež společnost jako emitent registrovaných akcií byla povinna
uveřejňovat v rámci plnění povinností uložených právní úpravou kapitálového
trhu. Odpadá též povinnost osoby, která společnost ovládne, aby malým
akcionářům učinila povinnou nabídku převzetí podle ustanovení § 183b obch. zák.
Poukazuje též na další výhody, jež malým akcionářům plynou z toho, že akcie
společnosti jsou registrované, a o které tito akcionáři zrušením registrace
přicházejí. Majoritní akcionáři podobně postiženi nejsou, neboť síla jejich
majoritního podílu nevyžaduje zvláštní ochranné mechanismy poskytované právem
kapitálového trhu. V tom by měla spočívat výhoda, která těmto akcionářům
zrušením registrace akcií společnosti vzniká.
Dovolatelka kromě toho dovozuje, že hlasováním ve prospěch zrušení registrace
oba majoritní akcionáři zneužili svého hlasovacího práva ve smyslu § 56a obch.
zák. Uvedené zneužití spatřuje také v tom, že při následném povinném veřejném
návrhu smlouvy o koupi akcií, který společnost činila akcionářům podle § 186a
obch. zák., nebyla výše ceny stanovena jako přiměřená. Na podporu své
argumentace poukazuje dovolatelka mj. na rozhodnutí Spolkového soudního dvora
ze dne 25. listopadu 2002, sp. zn. II ZR 133/01, ale též na judikaturu
Ústavního soudu České republiky, zejména nález č. III. ÚS 303/04, podle něhož
jsou obecné soudy povinny interpretovat jednoduché právo vždy z pohledu účelu a
smyslu ústavně garantovaných základních práv a svobod.
Společnost ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu rozhodnutí
odvolacího soudu. Zdůrazňuje, že zrušení registrace akcií nepřináší majoritním
akcionářům žádnou výhodu, neboť dopadá stejně na všechny akcionáře. Tím méně
jde o výhodu „poskytnutou společností“, jak požaduje ustanovení § 186c odst. 2
písm. c) obch. zák. Zákon výslovně připouští, aby valná hromada rozhodla o
zrušení registrace akcií, a zakotvuje mechanismy k ochraně drobných akcionářů,
zejména povinnost společnosti odkoupit jejich akcie a následnou povinnost
majoritních akcionářů odkoupit od společnosti akcie takto nabyté. Společnost se
ohrazuje proti tomu, že cena nabídnutá v rámci tohoto návrhu nebyla přiměřená,
odkazuje na zvláštní soudní řízení, v jehož rámci se mohou adresáti návrhu
domáhat vyslovení její nepřiměřenosti, jakož i na ustanovení § 186a odst. 4 ve
spojení s ustanovením § 183c odst. 5 obch. zák., podle kterých důvodem
neplatnosti valné hromady, která rozhodla o zrušení registrace akcií, nemůže
být nepřiměřenost výše ceny nabídnuté v rámci povinného veřejného návrhu
smlouvy o koupi akcií podle § 186a obch. zák. Společnost dále popírá názor
dovolatelky, podle níž mají po zrušení registrace akcií majoritní akcionáři
privilegovaný přístup k informacím, které se týkají společnosti. Argumentuje
proti aplikaci rozhodnutí, na něž dovolatelka poukazuje, a připomíná, že
neplatnost usnesení valné hromady, která rozhodla o zrušení registrace akcií,
již nemůže být prohlášena, neboť by to odporovalo ustanovení § 131 odst. 3
písm. b) obch. zák., když prohlášení neplatnosti by podstatně zasáhlo práva
třetích osob – zde akcionářů, kteří společnosti prodali své akcie na základě
veřejného návrhu podle ustanovení § 186a obch. zák., ale i akcionářů, kteří
tyto akcie od společnosti odkoupili při plnění povinnosti podle ustanovení §
186a odst. 7 obch. zák.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v
něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Dovolání tedy
je - ve smyslu citovaného ustanovení - přípustné, jde-li o řešení právní otázky
(jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění,
přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. O
rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, jde
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem
(ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.). Z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyplývá,
že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam pouze tehdy, je-li v
něm řešena právní otázka, která má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí
konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti
soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Nejvyšší soud má dovolání v uvedeném
smyslu za přípustné, neboť otázka, kterou dovolatelka vymezila v dovolání,
dosud nebyla judikatorně řešena, odvolací soud na ní založil své rozhodnutí a
tato otázka má potřebný judikatorní přesah.
Vzhledem k datu konání valné hromady Nejvyšší soud, ve vztahu k rozhodování
valné hromady o zrušení registrace akcií společnosti, aplikoval znění zákona č.
513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění zákona č. 264/1992 Sb., č. 591/1992
Sb., č. 600/1992 Sb., č. 286/1993 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č.
94/1996 Sb., č. 142/1996 Sb., č. 77/1997 Sb., č. 15/1998 Sb., č. 165/1998 Sb.,
č. 356/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000
Sb., č. 367/2000 Sb., č. 370/2000 Sb., č. 120/2001 Sb., č. 239/2001 Sb., č.
353/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 15/2002 Sb. a č. 126/2002 Sb., a dále zákona
č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění zákona č. 89/1993 Sb., č.
331/1993 Sb., č. 259/1994 Sb., č. 61/1996 Sb., č. 152/1996 Sb., č. 15/1998 Sb.,
č. 70/2000 Sb., č. 307/2000 Sb., č. 362/2000 Sb., č. 239/2001 Sb., č. 259/2001
Sb. a č. 501/2001 Sb., a to včetně tehdejší zákonné terminologie (registrace
akcií, veřejný trh).
Nejvyšší soud dává dovolatelce za pravdu v tom, že zrušení registrace
akcií společnosti na veřejném trhu samo o sobě zhoršuje právní postavení
majitelů těchto akcií. Jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.
září 2001, sp. zn. 29 Odo 88/2001, na něž dovolatelka poukazuje, a z dalších
rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí ze dne 3. ledna 2002, sp. zn.
29 Odo 213/2001), zrušením registrace akcií podstatně klesá likvidita těchto
akcií, ztěžuje se přístup k informacím o společnosti a vývoji jejího
hospodaření (zajišťovaný do té doby zejména tím, že společnost plnila
informační povinnosti uložené jí právními předpisy upravujícími podnikání na
kapitálového trhu) a do budoucna se neuplatní některá ustanovení obchodního
zákoníku či zvláštních právních předpisů zajišťující ochranu minoritních
akcionářů (např. ustanovení § 183b obch. zák. ukládající osobě, která
společnost ovládne, popř. zvýší intenzitu svého ovládání nad hodnoty uvedené v
ustanovení § 183b odst. 1 obch. zák., povinnost učinit ostatním akcionářům
nabídku převzetí či ustanovení § 193 odst. 2 obch. zák. požadující, aby obchody
společnosti, které svým rozsahem přesáhnou třetinu vlastního kapitálu
společnosti, schvalovala valná hromada aj.).
Lze souhlasit i s tím, že toto zhoršení nepostihuje všechny akcionáře stejnou
měrou. Likvidita majoritního balíku akcií jako celku, na rozdíl od investice v
řádu několika kusů akcií, nezávisí na tom, zda jsou akcie obchodované na
veřejných trzích. Pokud nabyvatel tohoto balíku podléhá zákonné oznamovací
povinnosti a zejména povinnosti učinit ostatním akcionářům společnosti nabídku
převzetí, tato skutečnost se v jeho zájmu o tyto akcie odrazí spíše negativně,
popř. přinejmenším nepříznivě ovlivní cenu, kterou je ochoten za ně zaplatit.
Právě majoritním akcionářům v praxi nejčastěji vznikají povinnosti, jež právo
ukládá osobám odlišným od společnosti v důsledku toho, že akcie společnosti
jsou registrované (viz zejména oznamovací povinnost zakotvenou v § 183d obch.
zák. či již zmíněnou povinnost učinit nabídku převzetí ostatním akcionářům,
jakmile akcionář společnost ovládne, popř. zvýší intenzitu ovládání nad zákonem
stanovené prahy). Odpadnutí těchto povinností přitom jejich (potenciální)
nositelé nepochybně vnímají jako výhodné.
S tím, že zrušení registrace akcií zhorší právní postavení jejich majitelů a že
toto zhoršení se v různých skupinách akcionářů projeví rozdílně intenzivně,
nicméně zákon počítá, upravuje proto mechanismy, které ztěžují rozhodnutí o
takovém opatření (viz např. požadavek kvalifikované většiny s prvky odděleného
hlasování podle § 186 odst. 3 obch. zák.), a vyvažují uvedené nerovnosti.
Akcionářům, kteří pro zrušení nehlasovali, zákon přiznává právo akcie prodat na
základě veřejného návrhu smlouvy o koupi akcií, jejž musí společnost učinit v
zákonem stanovené lhůtě za předepsanou cenu (§ 186a odst. 1 a odst. 4 obch.
zák.). Tíha důsledků splnění této povinnosti přitom dopadne na ty akcionáře,
kteří svými hlasy podpořili zrušení registrace, neboť zákon požaduje, aby takto
nabyté akcie od společnosti nejméně za stejnou cenu odkoupili (§ 186a odst. 7
obch. zák.). Uvedené mechanismy nelze než hodnotit jako výhodné pro adresáty
veřejného návrhu smlouvy o koupi akcií a nevýhodné pro ty akcionáře, kterým
nejenže právo na odkup nevzniká, nýbrž kterým zákon navíc ukládá odkupovou
povinnost. V celém kontextu právní úpravy se tak výhody i nevýhody, které
zrušení registrace akcií přináší té či oné skupině akcionářů, do značné míry
neutralizují.
Ve světle popsané regulatorní koncepce má tudíž Nejvyšší soud za to, že
zákonodárce nepředpokládal, že by zrušení registrace akcií samo o sobě
zakládalo na straně kteréhokoliv akcionáře výhodu, tím méně výhodu poskytovanou
společností, jež by tohoto akcionáře zbavovala hlasovacího práva ve smyslu §
186c odst. 2 písm. c) obch. zák. Tuto výhodu by ostatně nebylo snadné
identifikovat, neboť – jak bylo uvedeno výše – zrušení registrace akcií přináší
z právního hlediska majoritním i minoritním akcionářům výhody i nevýhody, jež
lze navzájem obtížně poměřovat.
K tomu pak je ještě třeba dodat, že za situace, kdy obchodní zákoník komplexně
a výslovně upravuje postupy a práva a povinnosti akcionářů při zrušení
registrace akcií, včetně výslovné úpravy hlasování o něm (§ 186 odst. 3 obch.
zák.), kompenzací pro akcionáře, kteří pro zrušení nehlasovali a odpovědnosti
akcionářů, kteří se vyslovili pro zrušení registrace, nelze dovozovat nad rámec
této úpravy ještě další omezení vycházející z obecné úpravy zákazu výkonu
hlasovacího práva akcionářů. Nehledě ani na to, kdyby majoritní akcionáři
nesměli o zrušení registrace hlasovat, nevznikla by jim povinnost odkoupit od
společnosti akcie, které společnost v důsledku rozhodnutí o zrušení registrace
nabyla, což by mohlo vést k nepříznivým důsledkům jak pro společnost, tak pro
(menšinové) akcionáře.
Nejvyšší soud poznamenává, že k obdobnému závěru dospěl též Nejvyšší správní
sou, když ve svém rozhodnutí ze dne 31. března 2004, sp. zn. 6 A 88/2002,
uvedl, že obchodní zákoník ani jiný zákon neobsahuje konkrétní ustanovení, z
nichž by bylo, byť zprostředkovaně, možno odvodit konkrétní ochranu
poskytovanou vlastníkovi akcie na zachování registrace cenných papírů v jeho
vlastnictví. Ani tomu tak být nemůže, protože soukromoprávní obchodní zájmy
společníků v rámci akciové společnosti se mohou různit a zatímco někteří z
akcionářů mají zájem na zachování registrace cenných papírů a zájem těžit z ní
výhody pro ně plynoucí, jiní naopak, s ohledem na své postavení ve společnosti,
mají zájem protichůdný. Proto také obchodní zákoník chrání práva a zájmy
„slabších“ společníků vůči negativním dopadům rozhodnutí přijímaných akciovou
společností či „silnějšími“ společníky a naopak buď tak, že znesnadňuje proces
přijímání takových rozhodnutí [např. § 193 odst. 2, § 187 odst. 1 písm. h)
obch. zák.], nebo zakládá určitému okruhu společníků zvláštní práva nebo
povinnosti [§ 183b, § 183d, § 183h odst. 1 písm. b) § 209a odst. 1 a zejména §
186a obch. zák.]. Uvedené příklady však nejsou právy popř. z nich nelze odvodit
zákonnou ochranu zájmů společníků na registraci cenných papírů jako takové, ale
pouze zakotvení práv akcionářů pro případ, kdy práva a zájmy určitého okruhu
akcionářů se dostanou do střetu s právy a zájmy jiných akcionářů uvnitř téže
akciové společnosti.
K námitce dovolatele, že majoritní akcionáři zneužili svého hlasovacího práva
ve smyslu § 56a obch. zák. Nejvyšší soud uzavřel, že hlasování ve prospěch
zrušení registrace by nepochybně v konkrétním případě mohlo znamenat zneužití
hlasů majoritního akcionáře ve smyslu § 56a obch. zák. K tomu by ale musely
přistoupit další skutkové okolnosti, ze kterých by vyplynulo takové zneužití.
Majoritní akcionář by např. musel hlasovat o zrušení registrace jen proto, aby
tím na úkor minoritních akcionářů společnosti podpořil likviditu vlastního –
konkurenčního – akciového titulu, který je rovněž obchodován na veřejném trhu,
v očekávání, že (zejména institucionální) investoři přeskupí svá akciová
portfolia tak, že dosavadní akcie společnosti nahradí akciemi majoritního
akcionáře, a tím dojde k významnému nárůstu kurzu akcií, jež vydal. Zda v
projednávané věci takové okolnosti existovaly, nemůže Nejvyšší soud zkoumat,
neboť takový přezkum postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významný
významné právě a jen pro projednávanou věc. Ostatně ani ze skutkových zjištění
odvolacího soudu ani z vyjádření dovolatelky neplyne, že by takové okolnosti
byly v projednávané věci dány. Samotné hlasování ve prospěch zrušení registrace
při absenci podobných okolností nezakládá zneužití, nýbrž využití práva, jež
zákon ve shora popsaném smyslu přiznává každému akcionáři společnosti.
Lze ostatně znovu odkázat na argumentaci Nejvyššího správního soudu České
republiky ve shora citovaném rozhodnutí, v níž tento soud konstatoval, že zákon
o cenných papírech ani obchodní zákoník nezakládají majiteli akcie subjektivní
veřejné právo, aby akcie v jeho majetku byla obchodována na veřejném trhu,
nezakládají mu subjektivní veřejné právo domáhat se přijetí cenného papíru k
obchodování na veřejném trhu ani vyřazení cenných papírů z dalšího obchodování
na takovém trhu či hájit právo na dalším obchodování cenných papírů na veřejném
trhu; takové právo náleží pouze akciové společnosti k souboru akcií, jejichž je
emitentem, jako celku. Z podstaty akcie jako souboru práv akcionáře jako
společníka akciové společnosti vyplývá pouze právo podílet se jako společník na
rozhodování společnosti a ovlivnit tak vůli a konání společnosti jako takové (v
intencích ustanovení § 56a obch. zák., zakazujícího zneužití většiny a stejně
tak menšiny hlasů ve společnosti a zakazující i jakékoli jednání, jehož cílem
je některého ze společníků zneužívajícím způsobem znevýhodnit) a následně pak
povinnost akcionáře jako společníka nést důsledky, které jsou s takovou vůlí a
konáním právnické osoby (tedy i absencí vůle a absencí konání) spojeny.
Dovolatelkou namítaná nepřiměřenost ceny nabídnuté v rámci povinného veřejného
návrhu smlouvy o koupi akcií podle ustanovení § 186a obch. zák. pak z povahy
věci není způsobilá odůvodnit závěr o zneužití hlasů majoritního akcionáře, již
proto, že tento návrh nečiní majoritní akcionář, nýbrž společnost, tj. subjekt
od něj odlišný. Nejvyšší soud se proto touto námitkou dále nezabýval.
Rozhodování o ní by ostatně rovněž postrádalo potřebný judikatorní přesah.
Nejvyšší soud uzavírá, že vzhledem k popsaným mechanismům ochrany minoritních
akcionářů v procesu zrušení registrace akcií nemá nejmenších pochyb ani o
ústavní konformitě právní úpravy tohoto procesu a závěrů, k nimž dospěl v tomto
rozhodnutí. Toto své přesvědčení Nejvyšší soud opírá o ustálenou rozhodovací
praxi Ústavního soudu k mnohem závažnějších zásahům do práv minoritních
akcionářů, jako je např. zrušení společnosti s převodem jmění na hlavního
akcionáře podle § 220p obch. zák. Jak Ústavní soud uzavřel např. v nálezu sp.
zn. IV. ÚS 720/01, popř. sp. zn. III. ÚS 84/2005, legitimní očekávání držitele
akcií nedosahuje takové intenzity jako legitimní očekávání vlastníků jiného
majetku vzhledem k tomu, že samotné vlastnictví akcií nezaručuje akcionářům
neměnné postavení ani absolutní rovnost akcionářů, neboť rozsah akcionářských
(vlastnických) práv je odvozen od počtu akcií shodné nominální hodnoty a z
povahy podstaty akciové společnosti vyplývá možnost „rizika“ změn postavení
jejich společníků, zejména minoritních akcionářů.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243 odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, a
přiznal společnosti náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 7 písm. g) a § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 5.000,- Kč a paušální náhradu nákladů
řízení podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 1. března 2007
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu