ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Františka Faldyny,CSc. a soudců JUDr. Pavla Vosečka a JUDr. Miroslava
Galluse v právní věci žalobkyně A. P., a. s. v likvidaci, adresa pro
doručování: … proti žalovanému V. Š., zastoupenému, advokátem, o 946.000,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp.
zn. 39 Cm 370/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 28. srpna 2001, čj. 1 Cmo 282/2000-116, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně rozhodl v
předmětné věci rozsudkem ze dne 14. 6. 2000, čj. 39 Cm 370/99-85, že žalovaný
je povinen zaplatit žalobkyni částku 946.000,- Kč s 16 % úroky p. a. z žalované
částky od 23. 9. 1995 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku
(výrok I.). Ve výroku II. soud zavázal žalovaného nahradit žalobkyni náklady
řízení.
Předmětem sporu je závazek z úvěrové smlouvy, který přešel na
žalovaného v souvislosti s vydraženým rekreačním zařízením D. L., ve
smyslu § 15 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné
osoby (tzv. „zákon o velké privatizaci“).
Rozsudkem ze dne 28. 8. 2001 čj. 1 Cmo 282/2000-116, rozhodl Vrchní
soud v Praze k odvolání žalovaného, že zpětvzetí žaloby v rozsahu zahrnujícím
zaplacení částky 462.466,18 Kč spolu s úrokem z prodlení ze základu 946.000,-
Kč v sazbě 16 % p. a. od 23. 9. 1995 do 29. 5. 2001 se připouští a v tomto
rozsahu se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. zrušuje a řízení se
zastavuje (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl odvolací soud, že ohledně zaplacení
483.533,82 Kč s úrokem z prodlení z této částky v sazbě 16 % p. a. od 30. 5.
2001 do zaplacení se výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrzuje. Ve
výroku III. odvolací soud změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o
nákladech řízení v prvním stupni tak, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Ve výroku IV. odvolací soud rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Konečně ve výroku V.
rozhodl odvolací soud, že proti výroku II. tohoto rozsudku je dovolání
přípustné.
Odvolací soud dospěl ve věci samé k závěru, že žalovaný vydražil podle
zákona o velké privatizaci rekreační zařízení D. L. – H. M. na základě
schváleného privatizačního projektu č. 23770/2011, přičemž ještě před tím
žalobkyně poskytla podle smlouvy o úvěru č. … z 25. 3. 1995 bývalému vlastníku
privatizovaného zařízení s. p. Š. H. B. návratný krátkodobý úvěr 14 mil. Kč s
úrokovou sazbou 1 % p. a. Ve smyslu ust. § 15 odst. 1 zákona o velké
privatizaci přešel na žalovaného jako nabyvatele privatizovaného majetku také
závazek ze smlouvy o úvěru ve výši 946.000,- Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud dovodil, že souvislost závazku s privatizovaným majetkem
z dikce ust. § 15 odst. 1 zákona o velké privatizaci přímo neplyne a bývá
dovozována tehdy, kdy nevyplývá z relevantních dokumentů. Takovým relevantním
dokumentem je v tomto případě karta provozní jednotky, kterou zákon zmiňuje v
ust. § 14 odst. 3 a v níž byl předmětný závazek uveden. Žalovaný
se s obsahem karty před dražbou seznámil, což potvrdil i ve své výpovědi.
Na povinnosti žalovaného zaplatit dluh z úvěrové smlouvy nemůže nic
změnit ani okolnost, že ve smlouvě o úvěru z 25. 3. 1995, uzavřené mezi
žalobkyní a státním podnikem bylo v čl. V. dohodnuto, že peněžité pohledávky
banky jsou zajištěny též vlastní bianco směnkou, vystavenou klientem. Jak již
judikoval Vrchní soud v Praze svým rozhodnutím ze dne 10. 2. 2000 čj. 5 Cmo
224/99-213 ve sporu mezi žalobkyní a S. s. S. jako právním nástupcem s.
p. Š. H. B., závazek ze zajišťovací směnky nemá charakter akcesorického
závazku, směnka jako taková je samostatná a není vázána na hlavní závazek.
Závazek žalovaného tudíž není dotčen vypořádáním práv ze směnky.
Odvolací soud proto rozhodl, jak uvedeno ve výroku II. jeho rozsudku.
Žalovaný podal proti tomuto rozsudku dovolání ze dne 7. 11. 2001, a to
– jak vyplývá z doplnění resp. upřesnění dovolání ze dne 20. 12. 2001 – v
rozsahu výroku II., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně
zaplacení 483.533,82 Kč s úrokem z prodlení 16 % p. a. od 30. 5. 2001 do
zaplacení. Dovolatel výslovně zmiňuje, že dovolání bylo připuštěno odvolacím
soudem podle § 239 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Dovolatel především namítá, že napadený rozsudek stejně jako rozsudek
soudu prvního stupně vychází z nesprávného právního závěru, že na žalovaného
jako vydražitele přešel závazek, který je předmětem sporu. Odvolací soud
vyložil ust. § 15 zákona o velké privatizaci tak, že pro přechod závazku je
rozhodující jeho uvedení v kartě provozní jednotky a vědomost vydražitele o
existenci závazku.
Podle názoru dovolatele však podle předmětného ustanovení přecházejí
pouze závazky související s privatizovaným majetkem. Vědomé či nevědomé uvedení
závazku nesouvisejícího s privatizovaným majetkem v kartě provozní jednotky
nebo vydražitelova vědomost či nevědomost o závazku nemůže způsobit přechod
závazku ze zákona podle cit. ustanovení (nesouvisí-li tento závazek s
privatizovanou jednotkou).
Za nesprávný považuje dovolatel i právní názor obou soudů, že podpisem
smlouvy o převzetí práv a závazků z 22. 9. 1995 a uznání závazku z téhož dne
projevil souhlas s tím, že dluh uhradí. Žalovanému po provedené dražbě nezbylo,
než tyto dokumenty podepsat, když zástupce privatizovaného státního podniku
striktně podpis vyžadoval. Dovolatel přitom neměl možnost ověřit si, zda
uváděné závazky se skutečně vztahují k privatizované jednotce. Ani po převzetí
účetních dokladů neměl dovolatel možnosti si sporné údaje ověřit, neboť v
účetnictví se žádné údaje o sporném závazku nenacházely a žalobkyně žalovanému
potřebné údaje neposkytla. K tomu došlo podle názoru dovolatele ze zřejmého
důvodu, když předmětný závazek vznikl z úvěrové operace na základě smlouvy o
úvěru ze dne 25. 3. 1995 s tím, že prostředky měly být poskytnuty s. p. Š. H.
B. dne 29. 3. 1995. Karta provozní jednotky pak uvádí závazek 946.000,- Kč,
vztahující se údajně k privatizované jednotce rekreačního zařízení D. L. ke dni
30. 6. 1995. Tento závazek by tedy ve vztahu k předmětnému majetku musel
vzniknout v období od 29. 3. do 30. 6. 1995, tudíž v rozmezí necelých 3 měsíců.
V účetnictví privatizované jednotky se však nenacházejí žádné údaje o použití
předmětné částky v provozní nebo v investiční činnosti rekreačního zařízení,
které bylo navíc po dobu více než 2 let před privatizací uzavřeno a
neprovozováno.
Z uvedeného podle názoru dovolatele plyne, že prostředky ve výši
946.000,- Kč byly použity na jiné části resp. jednotky bývalého státního
podniku. Proto nemohly podle § 15 zákona o velké privatizaci na dovolatele ze
zákona přejít závazky, které se k předmětné privatizované jednotce
nevztahovaly, popř. nevznikly z její činnosti. Z tohoto důvodu ani uznání
závazku dovolatelem z 22. 9. 1995 nepředstavuje nic jiného, než uznání nedluhu
a tudíž není platné.
Z dokladů ve spise podle mínění dovolatele je zřejmé i to, že s. p. Š.
a A., a. s. v likvidaci se po datu dražby chovali tak, jako by předmětný
závazek na dovolatele nepřešel, když prodlužovali dobu splatnosti dluhu,
vzniklého z úvěrové smlouvy z 25. 3. 1995.
Za zcela nesprávný považuje dovolatel názor soudu prvního
stupně, že „podmínku souvislosti závazku s privatizovaným
majetkem je třeba vykládat šířeji …“. K privatizovanému podniku mohly patřit
nejen závazky, které souvisely s jeho činností, ale i závazky, které vznikly
přímo ze zákona, avšak v daném případě posledně jmenované závazky nevznikly a
nepřešly, protože závazek nabyvatele nemůže být založen pouhým přiřazením
pohledávky k privatizované jednotce.
Dovolatel má za to, že převzetí závazků nesouvisejících přímo s
činností privatizované jednotky anebo závazků, jež nevznikly z činnosti
privatizované jednotky, by muselo být uskutečněno samostatnou smlouvou, aby
nabyvatel si byl zcela vědom takového závazku a jasně vyjádřil svou vůli
závazek převzít.
Není udržitelný ani právní názor soudu prvního stupně, že předmětný
závazek se nepochybně odrazil v ceně vydražené jednotky. Z přeložených dokladů
naopak vyplývá, že navrhovaná vyvolávací cena ve veřejné dražbě podle
rozhodnutí MSNMP ČR z 20. 5. 1994 činila 15 mil. Kč, účetní hodnota
privatizovaného majetku, převedeného ministerstvem zemědělství ČR na F. n. m.,
představovala 7,092.000,- Kč a vyvolávací cena rekreačního zařízení podle karty
provozní jednotky činila 2,900.000,- Kč, a to včetně předmětného závazku
946.000,- Kč. Dovolatel však získal předmětný majetek ve IV. kole dražby za
cenu 4,300.000,- Kč.
Dovolatel na základě uvedeného navrhuje, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně
jmenovanému soudu k dalšímu řízení. V opravném podání z 20.12.2001 pak
dovolatel upřesňuje, že navrhuje zrušit rozsudek odvolacího soudu ve
výroku II. a rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu ukládajícím žalovanému
zaplatit částku 483.533,82 Kč s úrokem z prodlení 16 % p. a. od 30. 5. 2001 do
zaplacení.
Žalobce ve stručném vyjádření k dovolání ze dne 2. 1. 2002 sděluje, že
dovolání nepovažuje za důvodné. Žalovaný k meritu věci neuvádí nic nového a
neuvádí ani nové skutečnosti, ani nic právně významného.
Žalobce považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje zamítnutí
dovolání.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve
znění účinném před 1. 1. 2001).
V daném případě odvolací soud při přezkoumání ve věci samé postupoval
podle znění občanského soudního řádu, účinného do 31. 12. 2000, což vyplývá též
z poučení, které se váže k tomuto znění. Rovněž dovolací soud postupoval podle
znění občanského soudního řádu ve znění před výše cit. novelou, provedenou s
účinností od 1. 1. 2001 zákonem č. 30/2000 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací konstatoval, že v posuzovaném
případě je v napadeném rozsahu dovolání přípustné podle ust. § 239
odst. 1 o. s. ř. Protože výrokem rozhodnutí odvolacího soudu podle § 239 odst.
1 o. s. ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je
dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nejde-li o důvody
podle § 241 odst. 3 písm. a) a b) o. s. ř., toliko z dovolacího důvodu
uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že
odvolací soud otázku zásadního právního významu nevymezil ve výroku rozhodnutí,
lze v dovolání uplatnit dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. k
jakékoli právní otázce, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
(shodně srov. nález Ústavního soudu z 20. 2. 1997, sp. zn. III. ÚS 253/96).
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní
normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové
podstaty), jaká mají účastníci podle příslušné právní normy práva (oprávnění) a
povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit
správný právní předpis a zda byl také správné vyložen, popř. správně aplikován.
V tomto případě, jak plyne z dovolání i z odůvodnění napadeného
rozsudku, základní otázkou zásadního právního významu je, zda na žalovaného v
souvislosti s privatizací předmětného majetku přešel závazek k zaplacení
946.000,- Kč s příslušenstvím, který představuje nesplacenou část úvěru ze
smlouvy o poskytnutí krátkodobého úvěru ze dne 25. 3. 1995 mezi žalobkyní a
bývalým s. p. Š. H. B. (právní předchůdce žalovaného).
V průběhu řízení před soudy prvního a druhého stupně bylo
prokázáno, že žalovaný vydražil ve veřejné dražbě dne 22. 9.
1995 privatizovanou jednotku – rekreační zařízení D. L. – H. M. v souladu se
schváleným privatizačním projektem podle zákona o velké privatizaci. Ve smlouvě
o převzetí práv a závazků souvisejících s privatizovanou jednotkou a o
smluvních pokutách, uzavřenou mezi F. n. m. České republiky a žalovaným jako
nabyvatelem resp. zájemcem dražby, žalovaný prohlásil, že se seznámil s
privatizovaným majetkem a bere na vědomí, pokud privatizovanou jednotku
vydraží, přecházejí na něj ve smyslu ust. § 15 zák. č. 92/1991 Sb. v
platném znění, s vlastnickým právem i jiná práva a závazky související s tímto
majetkem. Skutečnost, že majetek privatizované jednotky byl zatížen předmětným
závazkem, plyne z toho, že závazek je uveden ve výkazu „Rozvaha“ a
v příloze k ní, vyhotoveného k privatizované jednotce a podepsaného auditorem.
Závazek byl takto uveden v kartě provozní jednotky jako podkladu k dražbě, s
nimž se žalovaný před dražbou seznámil.
Podle ust. § 15 odst. 1 zákona o velké privatizaci s vlastnickým právem
k privatizovanému majetku přecházející na jeho nabyvatele i jiná práva a
závazky související s privatizovaným majetkem.
Samotná otázka, zda konkrétní závazek či právo souvisí s privatizovaným
majetkem, je otázkou skutkového zjištění, nikoli otázkou právní. Zákon
nehovoří o přímé či nepřímé souvislosti, jak se pokouší
rozlišovat dovolatel, a neklasifikuje ani souvislost závazku s majetkem, zda
vznikl z činnosti privatizované jednotky anebo dokonce tak, že „organizátor
dražby takovýto závazek k určité dražené provozní jednotce přiřadí“.
Dovolací soud dovozuje, že rozhodující je, zda závazek souvisí s
privatizovaným majetkem, bez ohledu na to, v čem tato souvislost spočívá, resp.
čím je tato souvislost dána (např. předmětem činnosti nebo organizačním
začleněním či souvislostí s jinou organizační jednotkou nebo finančním
propojením s takovou jednotkou apod.). Zpravidla půjde o souvislost
ekonomickou, resp. organizačně-ekonomickou, jak tomu bylo v daném případě.
Otázkou právní povahy je též otázka, zda souvislost závazku s
privatizovaným majetkem přímo plyne z ust. § 15 odst. 1 zákona o velké
privatizaci anebo zda je souvislost dovozována „z relevantních dokumentů“, jak
uvedl odvolací soud.
Takové rozlišení z cit. zákona nevyplývá, neboť toto ustanovení
neurčuje předpoklady, při jejichž splnění uplatňovaný nárok vzniká. Stanoví
pouze podmínku souvislosti závazku s privatizovaným majetkem a proto nemůže
nárok vzniknout „přímo“ ze zákona, nýbrž musí být dána souvislost práva či
závazku s privatizovaným majetkem na základě určitých konkrétních ekonomických,
finančních, organizačních a dalších skutečností. Tak v posuzovaném
případě se souvislost závazku z poskytnutého úvěru s privatizovaným majetkem
podává z ekonomických i účetních údajů, doložených příslušnými doklady
(rozvaha, karta provozní jednotky), takže o souvislosti závazku s
privatizovaným majetkem není zde pochyb, jak ostatně dovodily po právu i soudy
obou stupňů.
Konečně z dovolatelem uplatněných námitek právní povahy zbývá otázka
právních účinků uznání závazku ze dne 22. 9. 1995. Nehledě k tomu, že dovolatel
téhož dne podepsal smlouvu o převzetí práv a závazků, v níž je předmětný
závazek obsažen (a jde tedy o další potvrzení existence závazku), uznal
závazek podle § 323 obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, ve zkratce „obch. zák.“). Zákon v tomto ustanovení stanoví
podmínku určitosti, nestanoví však způsob identifikace závazku co do důvodu a
výše. Závazek může být dostatečně identifikován i jinými okolnostmi
(skutečnostmi).
V daném případě byl závazek identifikován v uznání žalovaného
dostatečně určitě a nebylo třeba, aby byly v uznání uvedeny další skutečnosti,
např. že závazek souvisí s privatizovanou jednotkou apod. Pokud dovolatel
namítá, že šlo o „uznání nedluhu“, nevylučuje sice zákon, aby bylo prokázáno,
že závazek v době uznání neexistoval (ust. § 323 odst. 1 věta první obch. zák.
v tomto směru stanoví vyvratitelnou právní domněnku), takový důkaz, že by v
daném případě žalovaný uznal nedluh, se však v řízení nezdařil. I v tomto směru
proto jde spíše o otázku skutkového zjištění, než o otázku právního
posouzení uznání závazku, resp. právních účinků tohoto uznání.
Ostatní námitky dovolatele se netýkají otázek, na jejichž řešení
spočívá rozhodnutí odvolacího soudu a proto se jimi dovolací soud z hlediska
dovolacího důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d) o.s. ř. nemohl zabývat.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání zamítl (ust. § 243b odst. 1
věta před středníkem o. s. ř.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v
napadeném a přezkoumaném rozsahu správné.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a §
151 odst. 1 v návaznosti na § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř.
Žalovaný jako dovolatel neměl úspěch, žalobkyni však podle obsahu spisu žádné
náklady v řízení o dovolání, na jejichž náhradu by měla právo, nevznikly. Této
procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. října 2002
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.
předseda senátu