29 Odo 1756/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci
žalobkyně „P. F., spol. s r. o.“, zastoupené advokátem, proti žalované Z., a.
s., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 260.000,- Kč, vedené u Krajského
soudu v B. pod sp. zn. 5 Cm 746/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v O. ze dne 15. května 2006, č. j. 2 Cmo 131/2006-132, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 42.840,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám
zástupce žalované.
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v O. potvrdil rozsudek ze dne
23. listopadu 2005, č. j. 5 Cm 746/92-101, jímž Krajský soud v B. v plném
rozsahu zamítl žalobu o zaplacení částky 260.000,- Kč. Odvolací soud přitakal
závěru soudu prvního stupně, že pohledávka, kterou žalobkyně ani její právní
předchůdci nepřihlásili do vyrovnání vedeného na majetek žalované, zanikla
splněním vyrovnání. Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního
stupně, že k zániku pohledávky došlo podle § 63 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb.,
o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) ve znění zákona č. 370/2000 Sb.,
splněním vyrovnání, zdůrazňuje, že vzhledem k absenci přechodných ustanovení v
dotčeném směru nemá zákonem č. 370/2000 Sb. změněné ustanovení § 63 odst. 1 ZKV
zpětnou účinnost a odkazuje na zásadu „zákazu zpětné účinnosti zákona“.
Odvolací soud nicméně uzavřel, že týž následek (zánik nepřihlášené pohledávky)
se vzhledem k cíli a účelu vyrovnání pojí se splněním vyrovnání podle § 63
odst. 1 ZKV ve znění účinném do 25. října 2000.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst.
2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Konkrétně dovolatelka poukazuje na to, že v době podání návrhu
na vyrovnání (14. července 2000) ustanovení § 63 odst. 1 ZKV neurčovalo, že
pohledávky nepřihlášené do vyrovnání zanikají právní mocí usnesení o potvrzení
vyrovnání a splněním povinností dlužníkem a takový následek se pojí až s
ustanovením § 63 odst. 1 ZKV ve znění účinném od 25. října 2000. V odvolání
dovolatelka namítala, že při absenci přechodných ustanovení v zákoně č.
370/2000 Sb. zůstávají účinky dříve zahájeného řízení zachovány po celou dobu
řízení, bez ohledu na novelizaci označeného ustanovení a její pohledávka proto
nezanikla. Odvolací soud - pokračuje dovolatelka - se s námitkou, že má být
aplikováno ustanovení § 63 odst. 1 ZKV ve znění účinném do 25. října 2000, sice
ztotožnil, leč toto ustanovení nesprávně vyložil. Dále dovolatelka snáší
argumenty, jimiž oponuje názoru odvolacího soudu, že pohledávky nepřihlášené
do vyrovnání zanikají po právní moci usnesení o potvrzení vyrovnání okamžikem,
kdy dlužník své povinnosti podle vyrovnání splní i podle úpravy účinné před 25.
říjnem 2000. Přitom odkazuje i na rozsudek Krajského soudu v H. K. sp. zn. 25
Co 406/99; jde o rozsudek ze dne 26. srpna 1999, uveřejněný v časopise Soudní
rozhledy číslo 1, ročník 2000, str. 10, s právními větami (v dovolání
citovanými) podle kterých: „Pravomocné skončení vyrovnacího řízení má jiné
právní následky pro pohledávky, které byly předmětem vyrovnacího řízení, a jiné
pro ty, které jeho předmětem nebyly. Pohledávky, které byly předmětem
vyrovnacího řízení, se uspokojují jen částkou, stanovenou ve vyrovnání, a
povinnost dlužníka zaplatit neuhrazený zbytek zaniká. Pohledávky, které
předmětem vyrovnacího řízení nebyly, však nadále trvají v celém rozsahu“.
Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně je zamítnout jako
nedůvodné. Konkrétně uvádí, že závěr, podle kterého ve vyrovnacím řízení
zahájeném před 25. říjnem 2000, v němž však vyrovnání bylo povoleno, potvrzeno
a splněno po uvedeném datu, splněním potvrzeného vyrovnání zanikají do
vyrovnání nepřihlášené pohledávky, je správný. To platí přesto, že žalovaná
nesdílí samotný závěr o nutnosti aplikace zákona o konkursu a vyrovnání ve
znění účinném před 25. říjnem 2000. V tomto ohledu žalovaná odkazuje i na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2006 sp. zn. 32 Odo 1171/2004, ve
kterém se dovolací soud vyjádřil ke zcela totožné právní otázce tak, že
odvolacímu soudu nelze vytknout pochybení při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav, jestliže použil pro posouzení věci ustanovení § 63 odst. 1 ZKV,
ve znění zákona č. 370/2000 Sb.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným dle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c/ o. s. ř. pro řešení otázky zda, případně za jakých podmínek, zanikají
pohledávky nepřihlášené do vyrovnání tím, že dlužník po právní moci usnesení o
potvrzení vyrovnání splní své povinnosti podle vyrovnání, a jaký význam má
změna ustanovení § 63 odst. 1 ZKV, ke které došlo po zahájení vyrovnacího
řízení (k 25. říjnu 2000); potud jde o problematiku dovolacím soudem řešenou
jen zčásti.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze
spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek
vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný
dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci dovoláním nebyl (a ze zřetelem ke způsobu, jímž byla
založena přípustnost dovolání ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj
při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodné především
skutkové závěry, podle kterých:
1) Žalovaná podala (jako dlužnice) návrh na povolení vyrovnání dne 14.
července 2000.
2) Usnesením ze dne 21. února 2001, č. j. 26 Kv 4/2000-130, Krajský soud v B.
vyrovnání povolil.
3) Usnesením ze dne 18. května 2001, č. j. 26 Kv 4/2000-347, které nabylo
právní moci 10. října 2001, Krajský soud v B. vyrovnání potvrdil.
4) Žalovaná své povinnosti podle vyrovnání splnila.
5) Usnesením ze dne 23. května 2002, č. j. 26 Kv 4/2000-459, prohlásil Krajský
soud v B. vyrovnání za skončené.
6) Dovolatelka (její právní předchůdci) pohledávku uplatňovanou vůči žalované v
této věci nepřihlásila do vyrovnání.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval tím, zda odvolací soud ve věci použil správnou
právní normu (ustanovení § 63 odst. 1 ZKV ve znění účinném před 25. říjnem
2000).
Podle ustanovení § 63 odst. 1 ZKV ve znění účinném ke dni podání návrhu na
vyrovnání (ke 14. červenci 2000), tj. ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č.
42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb.,
č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb.
a č. 105/2000 Sb., platilo, že nabylo-li usnesení o potvrzení vyrovnání právní
moci a dlužník úplně a včas své povinnosti podle něho splnil, zaniká jeho
povinnost splnit věřitelům část závazku, k jejímuž plnění nebyl povinen podle
obsahu vyrovnání, a to i tehdy, jestliže hlasovali proti přijetí vyrovnání nebo
se hlasování nezúčastnili (odstavec 1). Potvrzeným vyrovnáním zůstávají
nedotčena práva věřitelů proti spoludlužníkům a ručitelům dlužníka, jestliže se
těchto práv výslovně nevzdali (odstavec 2). Byl-li na dlužníkův majetek
prohlášen konkurs dříve, než byly úplně splněny povinnosti dlužníka vyplývající
z vyrovnání, pokládají se pohledávky věřitelů v konkursu za uspokojené částkou,
která jim byla podle vyrovnání skutečně zaplacena (odstavec 3). Na základě
pravomocného usnesení o potvrzení vyrovnání pro pohledávku zapsanou do seznamu
přihlášek lze vést výkon rozhodnutí s výjimkou případů popření pohledávky
dlužníkem nebo správcem. Výkonem rozhodnutí mohou být proti dlužníkovi vymáhány
i náklady řízení, jež byly určeny ve vyrovnání, nebyly-li zaplaceny nebo
zajištěny ve lhůtě k tomu stanovené (§ 61 odst. 1 písm. c/ ZKV) (odstavec 4).
Do povolení vyrovnání (21. února 2001) byl zákon o konkursu a vyrovnání dále
novelizován zákony č. 214/2000 Sb., č. 370/2000 Sb., č. 30/2000 Sb. a č.
368/2000 Sb. Ustanovení § 63 ZKV však doznalo změny toliko novelou provedenou s
účinností od 25. října 2000 zákonem č. 370/2000 Sb. a to tak, že podle bodu
11., článku VI., části šesté byla na konci § 63 odst. 1 ZKV doplněna věta,
podle které: „Ve stejný okamžik zaniká v plném rozsahu povinnost dlužníka plnit
závazky vůči věřitelům, kteří nepřihlásili své pohledávky podle § 56 odst. 1
nebo § 58 odst. 1.“.
V této doplněné podobě platilo uvedené ustanovení i v době, kdy nabylo právní
moci usnesení o potvrzení vyrovnání (10. října 2001) a kdy soud prohlásil
vyrovnání za skončené (23. května 2002); jde rovněž o stávající znění zákona.
Přechodná ustanovení k části šesté zákona č. 370/2000 Sb., obsažená v článku
IX. části sedmé tohoto zákona, obsahují pouze text, který se vztahuje k bodu
10., článku VI., části šesté zákona, formulujícímu nově větu druhou § 51 odst.
1 ZKV, a podle kterého: „podle ustanovení o doručování seznamu majetku
dlužníka, jde-li o dlužníka s majetkem zvláště velkého rozsahu, se postupuje i
v případech, byl-li návrh na vyrovnání podán před účinností tohoto zákona“.
Jinak řečeno, k tomu, zda a jak má být ustanovení § 63 odst. 1 ZKV ve znění
účinném od 25. října 2000 aplikováno (se zřetelem k časové působnosti právních
norem) i ve vyrovnacích řízeních zahájených před 25. říjnem 2000, se zákon č.
370/2000 Sb. nevyslovuje.
V rozsudku uveřejněném pod číslem 34/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyšší soud vysvětlil, že nový právní předpis, který řeší stejný
právní institut jinak (zcela nebo jen zčásti) než dosavadní právní úprava,
nemusí mít - obecně vzato - na právní vztahy, které vznikly před jeho
účinností, žádný vliv. Takováto situace nastává, stanoví-li nový právní
předpis, že se jím řídí jen právní vztahy, které vznikly po jeho účinnosti, a
že tedy právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, se včetně všech práv a
nároků řídí dosavadními předpisy, i když tato práva a nároky vzniknou až po
účinnosti nového právního předpisu. Obvykle však má nový právní předpis vliv i
na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností; v takovémto případě
nastává tzv. zpětná účinnost (retroaktivita) nového právního předpisu.
Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost (retroaktivitu) pravou a nepravou. O
pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu) jde tehdy, jestliže se novým právním
předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároků účastníků z tohoto vztahu
také v případě, kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající vznikly před
účinností nového právního předpisu.
Nepravá zpětná účinnost (retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se
sice mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne
jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a nároky z těchto vztahů,
vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní
úpravou.
Shodným způsobem vyložil pojmy pravá a nepravá zpětná účinnost (retroaktivita)
také Ústavní soud. Ten v nálezu svého pléna ze dne 4. února 1997, sp. zn. Pl.
ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb. (dále též jen „nález pléna“) odkázal
na definici obsaženou v díle Tilsch, E.: Občanské právo. Obecná část, Praha
1925, str. 75 - 78, podle které „Pravé zpětné působení nového zákona jest tu
jen tehdy, když působí i pro dobu minulou ... Nepravé zpětné působení ... tu
jest, když nový zákon nařizuje, že ho má být užito i na staré právní poměry již
založené, ale teprve od doby, kdy počíná působnost nového zákona, anebo od doby
ještě pozdější.“ Odkazuje na článek Tichý, L.: K časové působnosti novely
občanského zákoníku, uveřejněný v časopise Právník č. 12, ročník 1984, str.
1104, Ústavní soud v nálezu pléna dále zdůraznil, že pravá retroaktivita pak
„zahrnuje v podstatě dvě odlišné situace“, a to za prvé „stav, že nová úprava
dávala vznik (novým právním) vztahům před její účinností za podmínek, které
teprve dodatečně stanovila“, a za druhé „novela může měnit právní vztahy
vzniklé podle staré právní úpravy, a to ještě před účinností nového zákona“.
Pro pravou retroaktivitu tudíž platí, že lex posterior ruší (neuznává) právní
účinky v době účinnosti legis prioris, popřípadě vyvolává nebo spojuje práva a
povinnosti subjektů s takovými skutečnostmi, jež v době účinnosti legis prioris
neměly povahu právních skutečností. V případě retroaktivity nepravé „nový zákon
sice nezakládá právních následků pro minulost, avšak buď povyšuje minulé
skutečnosti za podmínku budoucího právního následku (prostá výlučnost), nebo
modifikuje pro budoucnost právní následky podle dřívějších zákonů založené ...
Nepravé zpětné působení zákona pouze znamená, že nový zákon zachycuje (právně
kvalifikuje) minulé skutečnosti nebo že se dotýká (modifikuje, ruší)
existujících právních následků, tj. na skutkové podstaty je založivší váže pro
budoucnost jiná práva a jiné povinnosti než zákonodárství dosavadní. Jde zde
tudíž o zásah nového zákona jednak do předchozích skutečností, jednak do tzv.
práv nabytých.“ (Procházka, A.: Retroaktivita zákonů. In: Slovník veřejného
práva. Sv. III, Brno 1934, str. 800).
Podle Ústavního soudu pak obecně v případech časového střetu staré a nové
právní normy platí nepravá retroaktivita, tj. od účinnosti nové právní normy se
i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou.
Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní normy,
právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony se
řídí zrušenou právní normou (důsledkem opačné interpretace střetu právních
norem by byla pravá retroaktivita). Aplikuje se tady princip ochrany minulých
právních skutečností, zejména právních konání. K těmto závěrům Ústavního soudu
srov. dále např. dílo: Procházka, A.: Základy práva intertemporálního,
Nakladatelství Barvič & Novotný, Brno 1928.
Změna právní normy, která se zřetelem ke svému dosavadnímu působení má (mohla
mít) vliv i na právní vztahy, které vznikly před účinností této změny a pro
kterou zákonodárce neformuloval žádné pravidlo vymezující dopady změněné
úpravy na právní vztahy vzniklé dříve, tedy v intencích závěru Ústavního soudu
uvedeného v předchozím odstavci, způsobuje nepravou zpětnou účinnost
(retroaktivitu) změněné právní normy.
Odvolací soud proto pochybil již tím, že na základě zjištění, že zákon č.
370/2000 Sb. postrádá úpravu zabývající se výslovně zpětnou účinností
doplněného ustanovení § 63 odst. 1 ZKV, uzavřel, že doplněné ustanovení zpětně
nepůsobí.
Nepřiléhavý je v této souvislosti i odkaz na zásadu „zákazu zpětné účinnosti
zákona“. Taková zásada se ve skutečnosti v českém právním řádu nenachází.
Princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo,
který patří k definičním znakům právního státu, se projevuje toliko zásadou
zákazu pravé zpětné účinnosti (retroaktivity) právních předpisů; tento zákaz,
který je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v článku 40 odst. 6
Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví dovodit z
článku 1 Ústavy (srov. k tomu opět výše cit. nález pléna).
Zbývá určit, zda se zřetelem k nepravé zpětné účinnosti (retroaktivitě) se
doba, od které aplikaci ustanovení § 63 odst. 1 ZKV v podobě doplněné s
účinností od 25. října 2000 zákonem č. 370/2000 Sb. pro další fáze vyrovnacího
řízení brání princip ochrany minulých právních skutečností, zejména právních
konání, pojí již se dnem podání návrhu na vyrovnání (zde se 14. červencem
2000) nebo s jinou právní skutečností a se kterou.
Žalované lze přisvědčit potud, že problematikou aplikace ustanovení § 63 odst.
1 ZKV ve znění účinném od 25. října 2000 ve vyrovnacím řízení zahájeném před
uvedeným datem, leč skončeným po tomto datu, se Nejvyšší soud již zabýval v
rozsudku sp. zn. 32 Odo 1171/2004, v němž vskutku uzavřel, že odvolací soud
nepochybil, jestliže v takovém případě užil ustanovení § 63 odst. 1 ZKV ve
znění účinném od 25. října 2000. Ono rozhodnutí však neobsahuje skutkové
závěry, jejichž prostřednictvím by bylo možné ozřejmit, který okamžik byl pro
aplikaci novelizovaného ustanovení určující. Vypořádat se s touto otázkou tedy
zůstalo úkolem Nejvyššího soudu v této věci.
Podle ustanovení § 48 ZKV, účastníky vyrovnání jsou dlužník, manžel dlužníka,
spoludlužníci a ručitelé dlužníka, pokud spolupodepsali návrh na zahájení
vyrovnání a věřitelé, kteří včas (§ 50 odst. 3 písm. c/ ZKV) přihlásili své
pohledávky a nejsou plně uspokojeni.
Dle ustanovení § 56 ZKV, věřitelé musí přihlásit své pohledávky ve lhůtě
stanovené v § 50 odst. 3 písm. c/ ZKV (odstavec 1). Přihlásit pohledávku k
vyrovnání musí i přednostní věřitelé (§ 54 odst. 2 ZKV) (odstavec 3).
Z ustanovení § 58 odst. 1 ZKV se dále podává, že věřitelé, kteří přihlásili své
pohledávky včas, jsou oprávněni i před vyrovnacím jednáním podávat návrhy a
prohlášení, jakož i hlasovat o vyrovnání. K opožděným přihláškám se při
vyrovnacím jednání přihlédne, je-li možné je přezkoumat bez zbytečného odkladu.
Ustanovení § 50 odst. 3 písm. c/ ZKV pak určuje, že o povolení vyrovnání soud
rozhodne usnesením, v němž zároveň (mimo jiné) vyzve věřitele, aby své nároky
přihlásili písemně nebo ústně do protokolu do čtyř týdnů ode dne vyvěšení
usnesení na úřední desce soudu.
V této podobě platila citovaná ustanovení již v době podání návrhu na vyrovnání
(14. července 2000) a dosud změny nedoznala.
Zánik povinnosti dlužníka plnit závazky vůči věřitelům, kteří nepřihlásili své
pohledávky podle § 56 odst. 1 nebo § 58 odst. 1 ZKV, postihuje věřitele za
to, že pohledávku nepřihlásil do vyrovnání, ač tak (chtěl-li docílit alespoň
poměrného uspokojení pohledávky) učinit měl a mohl.
Zejména z ustanovení § 50 odst. 3 písm. c/ ZKV plyne, že věřiteli, který musí
přihlásit pohledávku do vyrovnání (chce-li na něm být účasten), se právo takto
postupovat (a svou účast při vymáhání pohledávky ve vyrovnacím řízení tím
založit) přiznává až v souvislosti s vydáním usnesení o povolení vyrovnání a
jeho vyvěšením na úřední desce soudu (srov. i § 48 ZKV); s dřívějším podáním
přihlášky zákon o konkursu a vyrovnání nepočítá a s takovým procesním úkonem
žádné účinky ani nespojuje. Také kvalifikované rozhodnutí o tom, jaké následky
pro něj může mít (bude mít) nepřihlášení pohledávky do vyrovnání, může věřitel
přijmout teprve v době, ve které (od které) může pohledávku účinně přihlásit do
vyrovnání; před vydáním usnesení o povolení vyrovnání, jehož vyvěšením na
úřední desce soudu začíná běžet lhůta k podání přihlášek, se s rozhodnutím
věřitele pohledávku ve vyrovnání neuplatnit (nepřihlásit ji) žádné negativní
důsledky ohledně dalšího trvání pohledávky nepojí.
Jinak řečeno, před vydáním usnesení o povolení vyrovnání zde nejsou žádné
právní skutečnosti, jejichž ochrana by u věřitelů, kteří posléze nepřihlásili
své pohledávky do vyrovnání, zakládala nutnost aplikace ustanovení § 63 odst. 1
ZKV ve znění účinném ke dni podání návrhu na vyrovnání nebo k pozdějšímu datu
předcházejícímu 25. říjnu 2000. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci bylo
usnesení o povolení vyrovnání vydáno až po 25. říjnu 2000 (21. února 2001),
bylo namístě aplikovat ustanovení § 63 odst. 1 ZKV ve znění účinném od 25.
října 2000.
Odvolací soud tedy uvedené ustanovení aplikoval v nesprávném znění. Za tohoto
stavu je bezpředmětné zabývat se dále výkladem ustanovení § 63 odst. 1 ZKV ve
znění účinném od 25. října 2000. Nicméně, odvolací soud přijal ve svém důsledku
správný (výslovnému znění § 63 odst. 1 ZKV ve znění účinném od 25. října 2000
odpovídající) závěr, že dovolatelčina pohledávka nepřihlášená do vyrovnání
zanikla po právní moci usnesení o potvrzení vyrovnání (jež nastala 10. října
2001) okamžikem, kdy dlužník splnil své povinnosti podle vyrovnání.
Dovolací soud tedy přes chybnou aplikaci právní normy odvolacím soudem dovolání
zamítl, maje závěr o zániku dovolatelčiny pohledávky splněním vyrovnání i tak
za správný.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn tím, že procesně úspěšné
žalované vzniklo - ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s.
ř. - právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané
věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za
dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., a to -
se zřetelem k době zahájení dovolacího řízení - ve znění účinném do 31. srpna
2006 (dále jen „vyhláška“). Ve smyslu § 3 odst. 1 bodu 6. a § 10 odst. 3
vyhlášky činí sazba odměny 35.400,- Kč.
Vzhledem k tomu, že podle procesní plné moci došlo k převzetí zastoupení 28.
listopadu 2006, je nutno náhradu hotových výdajů přiznat dle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. září 2006, tj. ve výši 2 x
300,- Kč (za převzetí a přípravu zastoupení a za písemné vyjádření k
dovolání). Celkem tak jde o částku 36.000,- Kč. Spolu s náhradou za 19% daň z
přidané hodnoty (ve výši 6.840,- Kč) tak činí částka přiznaná žalované k tíži
žalobkyně 42.840,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. února 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu