29 Odo 242/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci
žalobkyně S. p., a. s., proti žalovaným 1) Ing. J. W., 2) H. K., a 3) JUDr. J.
S., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně Č. K., spol. s r. o., o
určení pravosti a výše pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
49 Cm 158/2001, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 1. července 2004, č.j. 13 Cmo 481/2003-40, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. června 2003, č.j. 49 Cm 158/2001-22,
určil, že pohledávka žalobkyně vůči úpadkyni Č. K., spol. s r. o. (dále též
jen „úpadkyně“) ve výši 90.842,60 Kč, přihlášená do konkursního řízení „pod sp.
zn. 96 K 46/99“ je po právu (výrok I.) a prvnímu a druhé žalovaným uložil
zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení částku
1.000,- Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování zjistil, že na majetek Č.
K., spol. s r. o. byl usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 26.
října 1999, č.j. 96 K 46/99-26, prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty
ustanoven třetí žalovaný. Při přezkumném jednání konaném 12. března 2001 první
a druhá žalovaní popřeli pohledávku, kterou přihlásila do konkursu žalobkyně z
titulu plnění poskytnutého úpadkyni dle smlouvy č. 89469 o nákupu a prodeji
zemního plynu - svítiplynu ze dne 24. září 1996 ve výši 90.842,60 Kč, co do
pravosti a výše, přičemž žalobkyně ve lhůtě určené výzvou správce konkursní
podstaty podala žalobu na určení pravosti a výše popřené pohledávky.
Odkazuje na ustanovení § 13 odst. 6 a § 23 odst. 2 a 4 zákona č. 328/1991 Sb.,
o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV“), soud
prvního stupně zdůraznil, že účinky prohlášení konkursu na majetek dlužnice
nastaly vyvěšením „usnesení“ na úřední desce soudu, tj. dnem 26. října 1999
(viz skutkové zjištění, které soud prvního stupně učinil z přípisu „konkursního
soudce“ ze dne 19. května 2000). Maje za prokázanou jak existenci (pravost),
tak i výši uplatněné pohledávky a uzavíraje, že výhrady druhé žalované o
promlčení přihlášené pohledávky a o vzniku pohledávky až po prohlášení
konkursu, nejsou opodstatněné, shledal soud prvního stupně žalobou uplatněný
nárok po právu.
Vrchní soud v Praze k odvolání druhé žalované rozsudkem ze dne 1. července
2004, č.j. 13 Cmo 481/2003-40, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první
výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení (druhý výrok).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně řádně
zjistil skutkový stav a věc správně posoudil i po právní stránce. K otázce
účinků usnesení o prohlášení konkursu a jeho právní moci doplnil, že žaloba na
určení pravosti pohledávky podaná podle § 23 odst. 2 ZKV předpokládá prohlášení
konkursu na majetek úpadce, neboť jinak by nemohl být účastníkem řízení správce
konkursní podstaty, jak zákon o konkursu a vyrovnání v odkazovaném ustanovení
„ukládá“, pročež by soud měl mít (nejpozději při vyhlášení rozsudku o věci
samé) jistotu, že tomu tak je. Uvedené úvahy však neznamenají - pokračoval
odvolací soud - že by soud v řízení, jež bylo konkursem vyvoláno za podmínek §
23 odst. 2 ZKV, mohl sám zkoumat, zda konkurs byl prohlášen zákonně, když „tuto
otázku lze řešit cestou řádných a mimořádných opravných prostředků v konkursu
samotném nebo žalobou na obnovu řízení či pro zmatečnost rozhodnutí soudu“.
Jelikož účinky prohlášeného konkursu na majetek úpadkyně trvají, jsou dány i
„podmínky žaloby na určení pravosti pohledávky“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, namítajíc, že
„řízení je zatíženo procesní vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, přičemž nebylo zjištěno, že by právní otázka věci, mající
zásadní význam, již byla v rozhodovací praxi soudů řešena a judikována“.
Dovolatelka zdůrazňuje, že „soud projednávající incidenční žalobu z podnětu
účastníka tohoto řízení, je nejen oprávněn, ale i ze zákona povinen přezkoumat,
zda soudem vyhotovené usnesení o prohlášení konkursu nabylo účinků předjímaných
zákonem tím, že bylo toto usnesení vyvěšeno na úřední desce soudu“. Přitom je
povinen - podle názoru dovolatelky - zkoumat i to, zda takové usnesení nabylo
právní moci, neboť právě od právní moci usnesení o prohlášení konkursu „se
odvíjí účastenství osob oprávněných účastnit se incidenčního řízení“.
V této souvislosti dovolatelka opakuje výhradu, podle které usnesení o
prohlášení konkursu na majetek Č. K., spol. s r. o. nebylo „prokazatelně“
vyvěšeno na úřední desce soudu, přičemž nebylo „od soudu“ doručeno do vlastních
rukou úpadkyně, pročež nenabylo právní moci. Neprovedl-li odvolací soud k
prokázání shora uvedených tvrzení (co do nevyvěšení rozhodnutí o prohlášení
konkursu na úřední desce soudu a nedoručení tohoto rozhodnutí dlužnici)
dovolatelkou navržené důkazy, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Přitom poukazuje na rozhodnutí Městského soudu v
Praze ze dne 2. září 2004, č.j. 33 Cm 174/2001-96 a ze dne 20. května 2003,
č.j. 51 Cm 113/2001-10, v nichž uvedený soud při rozhodování o žalobách na
určení pravosti pohledávkek dospěl k závěrům o nedůvodnosti (předčasnosti)
žaloby, když usnesení o prohlášení konkursu na majetek Č. K., spol. s r. o.
nebylo řádně doručeno.
Vyjadřujíc přesvědčení, že právní názor odvolacího soudu, podle něhož se soud v
incidenčním řízení nemůže zabývat otázkou „splnění procesních podmínek v
konkursním řízení“, není správný, dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Třetí žalovaný považuje dovolání za účelové a navrhuje, aby je Nejvyšší soud
zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)
dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s.
ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku
soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem
potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst.
1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu
bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání
není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy, že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl
z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných
dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s.
ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud
formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí
odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností
uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže
být přo posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. U dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř. je tomu tak proto, že konkrétní vada řízení (v níž
nejde o spor o právo) nemá judikaturní přesah a o rozpor s hmotným právem jít
nemůže; v případě dovolacího důvodu, jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, to jednoznačně zapovídá
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v
projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně
nevýznamné dovolací námitky, jejichž prostřednictvím dovolatelka odvolacímu
soudu vytýká neprovedení navržených důkazů, když těmito námitkami není
zpochybněna správnost právního posouzení věci, nýbrž uplatněn dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., popř. zpochybněna správnost
skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při formulování právního názoru
vycházel.
Výhrady dovolatelky co do (ne)vyvěšení rozhodnutí o prohlášení konkursu na
majetek Č. K., spol. s r. o. na úřední desce soudu totiž bez jakýchkoli
pochybností směřují proti skutkovému závěru soudů nižších stupňů, podle
kterých k tomuto
„vyvěšení“ došlo. V případě dovolání, jehož přípustnost je poměřována
ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., však dovolatel k dispozici
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemá (viz argumentace
shora) a správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů předmětem
dovolacího přezkumu v takovém případě být nemůže.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat
ani z pohledu dovolacích námitek, jejichž prostřednictvím druhá žalovaná
zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Nejvyšší soud již v usneseních ze dne 9. prosince 1998, sp. zn. 31 Cdo 175/98,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 1999, pod číslem 43 a ze
dne 31. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 326/2002, uveřejněném v témže časopise č.
11, ročník 2004, pod číslem 218, formuloval a odůvodnil závěr (k němuž se
opětovně přihlásil např. v usnesení ze dne 10. března 2005, sp. zn. 29 Odo
963/2003, uveřejněném v témže časopise č. 5, ročník 2005, pod číslem 79), že
konkursní řízení se člení na několik relativně samostatných fází, z nichž
první, přípravná fáze, počíná podáním návrhu na prohlášení konkursu a končí
prohlášením konkursu, druhá, realizační fáze, se v době od prohlášení konkursu
do podání konečné zprávy správcem konkursní podstaty pojí s přihlašováním
pohledávek věřitelů, zjišťováním majetku patřícího do konkursní podstaty a
zpeněžováním tohoto majetku, a třetí, závěrečná fáze, počínající rozvrhovým
usnesením, postihuje vlastní rozvrh výtěžku konkursní podstaty mezi věřitele a
zrušení konkursu.
Opravným prostředkem proti rozhodnutí (usnesení) soudu prvního stupně o
prohlášení konkursu na majetek dlužníka, kterým - se zřetelem k bezprostředním
účinkům takového rozhodnutí - končí první fáze konkursního řízení, je odvolání
(nejde-li o návrh dlužníka). Usnesení, jímž odvolací soud potvrdí nebo změní
usnesení soudu prvního stupně o návrhu na prohlášení konkursu, pak může být
[při splnění podmínek uvedených v § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s
§ 237 odst. 1 a 3 o. s. ř.] podrobeno dovolacímu přezkumu. Dalším možným
mimořádným opravným prostředkem je žaloba pro zmatečnost (srov. § 229 a násl.
o. s. ř.), když usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka lze mít za
usnesení, kterým bylo řízení co do první fáze (v níž se rozhoduje o návrhu na
prohlášení konkursu) skončeno. Právě tyto řádné a mimořádné opravné prostředky
pak slouží k tomu, aby účastník jejich prostřednictvím mohl uplatnit námitky
spojené též s existencí vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci nebo námitky, kterými zpochybňuje existenci předpokladů pro
prohlášení konkursu ke dni rozhodnutí o návrhu na prohlášení konkursu.
Potud je závěr odvolacího soudu, podle něhož se soud při rozhodování sporů
vyvolaných žalobou podle ustanovení § 23 odst. 2 ZKV nezabývá správností
procesního postupu konkursního soudu předcházejícího vydání usnesení o
prohlášení konkursu ani správností rozhodnutí o prohlášení konkursu, v souladu
s konstantní judikaturou.
Pro řešení otázky, zda nastaly účinky prohlášení konkursu, je pak
irelevantní, zda rozhodnutí o prohlášení konkursu bylo dlužnici řádně
doručeno a zda již nabylo právní moci (k tomu srov. § 13 odst. 4 zákona o
konkursu a vyrovnání ve znění účinném k datu prohlášení konkursu na majetek
dlužnice a § 13 odst. 6 téhož zákona ve znění účinném k datu vyhlášení
rozhodnutí soudů nižších stupňů); tato právní úprava naopak umožňuje, aby spory
vyvolané konkursem byly projednány a případně též pravomocně rozhodnuty i před
tím, než rozhodnutí o prohlášení konkursu nabude právní moci.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným ani podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) o. s. ř. je odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhé žalované bylo
odmítnuto a ostatním účastníkům podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. února 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senát