29 Odo 344/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobce JUDr. J. S., advokáta, zastoupeného, advokátem, proti žalované E. e.
i. spol. s r. o., o zaplacení částky 127.520,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 856/99, o dovolání žalobce
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2002, č. j. 3 Cmo
433/2000-90, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2002, č. j. 3 Cmo 433/2000-90,
se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 8. března 2000, č.
j. 26 Cm 856/99-68, uložil žalované zaplatit žalobci
částku 127.520,- Kč s příslušenstvím.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. ledna 2002, č. j.
3 Cmo 433/2000-90, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o
zaplacení uvedené částky zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního
stupně zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí věci, avšak
nevyvodil z něj správné právní závěry. Podle článku IV. mandátní smlouvy o
poskytování právní pomoci, uzavřené mezi žalobcem – komerčním právníkem
(mandatářem) a žalovanou (mandantkou) dne 2. ledna 1996, ve znění dodatku z 2.
února 1996 (dále též jen „mandátní smlouva“), příslušela žalobci odměna podle
vyhlášky č. 270/1990 Sb. o odměnách advokátů a komerčních právníků za
poskytování právní pomoci (dále též jen „vyhláška“), a to podle bodu 2., se
základní hodinovou sazbou 200,- Kč. Toto ustanovení - pokračoval odvolací soud
- bylo označeným dodatkem doplněno o odstavec, podle nějž
„mandatáři náleží odměna ve výši 20% z částky představující úhradu smluvních
pokut nebo škod. U škod částka pro výpočet této odměny bude nejprve
ponížena o skutečnou škodu, a to ve smyslu § 379 obchodního zákoníku“.
Takto si strany sjednaly smluvní odměnu. Cituje § 5 vyhlášky, odvolací soud
uzavřel, že nebylo přípustné kombinovat hodinovou odměnu nebo paušální odměnu s
podílovou odměnou. Takovou nepřípustnou kombinaci však uvedený dodatek
představuje, proto je – ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále též
jen „obč. zák.“) - pro rozpor s právním předpisem neplatný. Jelikož je žalován
podíl z přisouzené smluvní pokuty, nelze takový nárok ani jako snížený přiznat.
Další námitky žalované k této položce proto odvolací soud již neposuzoval.
Co do náhrady nákladů právního zastoupení přiznaných rozsudkem
Okresního soudu v Jindřichově Hradci jde o částku, na jejíž
zaplacení podle § 23 vyhlášky vznikl nárok žalované; k rukám žalobce měla být
jen zaplacena. Nejde tedy o nárok žalobce; tomu v daném případě přísluší jen
nárok na odměnu podle článku IV. mandátní smlouvy, jenž žalobou uplatněn nebyl
(pro jeho posouzení z tohoto hlediska nejsou ve spisu podklady v uvedených
skutkových okolnostech). Žalovaná pak výslovně uvádí, že faktury za právní
služby, včetně věci J. P., zaplatila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, namítaje, že
jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241 odst. 3 písm. a/ až d/
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy, že v řízení došlo k
vadám uvedeným v § 237 (písmeno a/), že řízení je postiženo jinou vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno b/), že
napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné
části oporu v provedeném dokazování (písmeno c/) a že spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (písmeno d/).
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že zaujal právní názor, který
žalovaná v rámci své obrany ani netvrdila. V průběhu odvolacího řízení pak
nedal najevo, že by celou věc mohl posuzovat právně jinak než soud prvního
stupně. Tímto postupem odňal žalobci reálnou a efektivní možnost jednat před
soudem, neboť s tím, že posoudí věc po právní stránce odlišně, seznámil
odvolací soud účastníky až svým rozhodnutím, tedy v době, kdy žalobce již
nemohl uvádět další rozhodující skutečnosti ani navrhovat provedení dalších
dosud neprovedených důkazů. Jde proto o překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu,
které porušuje zásadu dvojinstančnosti řízení a ve svých důsledcích zasahuje do
práva žalobce na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále též jen „Listina“). Odvolací soud měl rozhodnutí
soudu prvního stupně zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení, čímž by žalobci
umožnil vyjádřit se k novému právnímu pohledu na věc, případně i předložit nové
důkazy, které z dosavadního pohledu nebyly podstatné. Tím, že tak neučinil,
zatížil odvolací soud řízení vadou uvedenou v § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.
Naplnění dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. spatřuje
dovolatel v tom, že v situaci, kdy odvolací soud zjistil, že má na věc jiný
právní pohled (a že pro posouzení nároku z tohoto pohledu nejsou ve spisu
podklady v uvedených skutkových okolnostech), jej měl (v intencích § 43 a § 79
o. s. ř.) vyzvat, aby doplnil vylíčení rozhodných skutečností a navrhl důkazy,
kterými by mohl prokázat svá tvrzení v rovině jiného úhlu pohledu odvolacího
soudu.
Dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. je podle dovolatele dán
proto, že odvolací soud vzal za prokázané tvrzení žalované, že odměnu za
právní pomoc ve věci vymáhání smluvní pokuty po J. P. žalobci uhradila. Takové
zjištění (jež je opakem toho, co na dané téma zjistil soud prvního stupně) však
nemá oporu v provedeném dokazování (odvolací soud sám dokazování neprováděl).
Podle přesvědčení dovolatele pak napadené rozhodnutí neobstojí v rovině právní,
ani kdyby dodatek mandátní smlouvy byl vskutku neplatný. Kritizuje v této
souvislosti názor odvolacího soudu že co do částky 115.986,- Kč se žaloba po
skutkové stránce opírá o nárok na podíl z přisouzené částky. Má totiž za to, že
skutkem je v daném případě zaplacení odměny za právní služby, které žalobce
žalované poskytl ve věci vymáhání smluvní pokuty od J. P. před Okresním soudem
v Jindřichově Hradci. Odvolací soud zde podle dovolatele směšuje skutkový
základ sporu a jeho právní posouzení. Žalobou je uplatněn nárok na poskytnutí
určitého peněžitého plnění, které představuje protiplnění za právní pomoc,
kterou žalobce poskytl žalované. Skutkovým základem sporu však již není otázka,
zda toto peněžité plnění je plněním z dodatku k mandátní smlouvě nebo z jiného
právního důvodu (potud již jde o právní posouzení skutkového základu). V tomto
směru dovolatel odkazuje též na dílo Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.:
Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1997, str. 390 a
usuzuje, že soud se měl zabývat i jiným možným právním posouzením věci
plynoucím z vylíčeného skutkového základu. Obdobná je - pokračuje dovolatel –
situace i u zbývající části uplatněného nároku (co do částky 11.534,- Kč). Zde
odvolací soud sice připustil, že žalobci nárok na nějakou odměnu dle článku IV.
mandátní smlouvy přísluší, nepokusil se však zjistit v jaké výši. Dále
dovolatel brojí i proti závěru o neplatnosti dodatku k mandátní smlouvě a
upozorňuje, že ustanovení § 39 obč. zák. nestanoví neplatnost právního úkonu
pro rozpor s jakýmkoli právním předpisem, nýbrž jen pro rozpor se zákonem,
jímž vyhláška není. Žalobce byl v době uzavírání mandátní smlouvy komerčním
právníkem, takže se na něj vztahoval zákon č. 209/1990 Sb., o komerčních
právnících a právní pomoci jimi poskytované, který se zabývá výší odměny a
způsobem jejího určení jen v § 14 odst. 2. Dodatek k mandátní smlouvě pak
tomuto ustanovení zákona neodporuje a není zde ani jiný důvod neplatnosti dle §
39 obč. zák. Konečně dovolatel pokládá za nesprávný i závěr o rozporu dodatku s
ustanovením § 5 vyhlášky. Toto ustanovení se totiž zabývá kombinací způsobů
odměny při poskytování právní pomoci v jedné věci. V daném případě
však byla podílová odměna sjednána jen pro právní pomoc týkající se úhrady
smluvních pokut nebo škod a z titulu vyřízení takové věci dovolatel žalované
jinou odměnu ani neúčtoval. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacím soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po
řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve
znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož
odvolací soud - ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb. .- odvolání rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.
Dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je
i důvodné.
Nejvyšší soud se věcí zabýval nejprve v rovině správnosti jejího právního
posouzení (tedy z pohledu dovolacího důvodu dle ustanovení § 241 odst. 3 písm.
d/ o.s. ř.).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Postavení komerčních právníků upravoval v rozhodné době zákon č. 209/1990 Sb.,
o komerčních právnících a právní pomoci jimi poskytované. Tento zákon se k
odměně komerčního právníka za poskytnutou právní pomoc vyslovuje v ustanovení §
14. To určuje, že komerční právník poskytuje právní pomoc za odměnu; má
právo žádat od klienta přiměřenou zálohu (odstavec 1). Výši odměny a způsob
jejího určení stanoví prováděcí předpis (odstavec 1).
Oním prováděcím předpisem pak v době uzavření mandátní smlouvy a
dodatku k ní byla výše zmíněná vyhláška č. 270/1990 Sb., ve
znění vyhlášky č. 573/1990 Sb.
Podle ustanovení § 21 vyhlášky, způsob určení a výše odměny za poskytování
právní pomoci komerčními právníky fyzickým a právnickým osobám ve věcech
souvisejících s jejich podnikatelskou činností se řídí ustanoveními této
vyhlášky.
Z ustanovení § 2 vyhlášky se dále podává, že se odměňují jednotlivé úkony
právní pomoci, nebo úplné vyřízení věci, anebo poskytování právní pomoci v
určitém rozsahu po určitou dobu (odstavec 1). V odměně je zahrnuta i úhrada za
administrativní a jiné práce provedené v souvislosti s poskytováním právní
pomoci (odstavec 2).
Dle ustanovení § 3 vyhlášky, při uzavírání smlouvy o poskytnutí právní pomoci
se může advokát dohodnout s tím, kdo jej požádal o poskytnutí právní pomoci
(dále jen „klient“) na a/ druhu smluvní odměny, b/ případném snížení nebo
zvýšení základní sazby hodinové odměny nebo na výši paušální či podílové odměny
(odstavec 1). Nedojde-li k dohodě podle odstavce 1, má se za to, že se advokát
dohodl s klientem na odměně určené podle ustanovení této vyhlášky o mimosmluvní
odměně (odstavec 2).
Jak se dále uvádí v ustanovení § 5 vyhlášky, výše smluvní odměny se určuje a/
podle počtu hodin účelně vynaložených k vyřízení věci a hodinové sazby
(hodinová odměna), b/ paušální částkou (paušální odměna), c/ podílem na hodnotě
věci (podílová odměna) /odstavec 1/. Způsoby určení odměny podle odstavce 1
písm. a/ a b/ mohou být kombinovány (odstavec 2).
Z posledně citovaného ustanovení vskutku vyplývá, že v rozhodné době nebylo
možné pro tutéž věc kombinovat hodinovou či paušální odměnu s odměnou
podílovou. Zde dlužno uvést, že o rozpor se zákonem jde ve smyslu ustanovení §
39 obč. zák. i tehdy, je-li porušovaná právní norma. obsažena v obecně závazném
předpisu nižší právní síly (např. právě ve vyhlášce), avšak na základě zmocnění
daného zákonem (zde v ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 209/1990 Sb.). Nejvyšší
soud však sdílí přesvědčení dovolatele, že u smluv o poskytování právní pomoci
sjednávaných (jako v tomto případě) na dobu neurčitou a
předpokládajících opakované zastupování mandanta mandatářem (komerčním
právníkem) v typově určených obchodních věcech (bez vazby na konkrétní - třeba
i dosud nevzniklé - spory a v nich uplatňované nároky), bylo plně možné
dohodnout si odměnu smluvně tak, že pro určité typy věcí (zde šlo o
nároky z odpovědnosti za škodu a o nároky ze smluvních pokut) bude odměna
určena způsobem předjímaným v ustanovení § 5 odst. 1 písm. c/ vyhlášky (půjde o
podílovou odměnu) a v ostatních případech (sporech) o kombinaci odměny hodinové
a paušální. Dodatek k mandátní smlouvě proto na základě úsudku formulovaného v
napadeném rozsudku za neplatný pokládat nelze.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, který nevzal v úvahu rozdíl mezi
nepřípustnou kombinaci podílové odměny s jinými druhy smluvních odměn pro jednu
věc a mezi vymezením smluvní odměny různým způsobem pro různé druhy věcí, proto
neobstojí.
Dovolateli lze přisvědčit též v námitce, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil
skutkový základ sporu vymezený dosavadními žalobními tvrzeními.
Ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném v době podání žaloby i v
době vydání rozhodnutí soudů nižších stupňů zakotvovalo jako jeden z požadavků
kladených na obsahové náležitosti žaloby též požadavek vylíčení rozhodujících
skutečností (srov. jeho větu druhou).
Rozhodujícími skutečnostmi se přitom ve smyslu označeného ustanovení rozumí
údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě
má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými
vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v
takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit
předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v
žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu pro dobu před 1.
lednem 2001 ustanovením § 101 odst. 1 o. s. ř. Žaloba, která je projednatelná,
včetně toho, že obsahuje vylíčení rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o. s.
ř.), však ještě nemusí být žalobou, na jejímž základě lze v ní uplatněnému
požadavku vyhovět; tomu může bránit (a to i pro účely vydání platebního rozkazu
nebo rozsudku pro zmeškání) okolnost, že ani v pozdější fázi řízení nebyly
uplatněny - v intencích ustanovení § 101 odst. 1 o. s. ř. - všechny pro
rozhodnutí věci významné skutečnosti (srov. též např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003, pod číslem 35).
Z pohledu výše formulovaných zásad se odvolací soud mohl zabývat tím, zda
uplatněný peněžitý nárok spočívající na tvrzení, že žalovaná neuhradila žalobci
odměnu za poskytování právní pomoci dohodnutou v označené mandátní smlouvě, je
opodstatněný (je po právu). Jsou-li k dispozici dostatečná skutková tvrzení pro
výpočet smluvní odměny ve všech v úvahu přicházejících případech (dle § 5
vyhlášky), pak přiznání smluvní odměny není na překážku, že nejde o druh
smluvní odměny výslovně pojmenovaný žalobcem. Za daného skutkového stavu by
odvolací soud byl povinen zkoumat opodstatněnost žaloby i kdyby mandátní
smlouva žádné platné ujednání o smluvní odměně neobsahovala; žalobní tvrzení
totiž pro tento případ dovolují (v případě potřeby po výzvě soudu k doplnění
všech pro rozhodnutí věci významné skutečnosti) vyslovit se i k tomu, zda a v
jakém rozsahu je nárok opodstatněn v režimu mimosmluvní odměny (srov. § 3 odst.
2 a dále i § 12 a násl. vyhlášky).
Jelikož napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině právní, pokládal Nejvyšší
soud za nadbytečné dále zkoumat, zda je dán i dovolací důvod dle ustanovení §
241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., jakož i (se zřetelem k podanému výkladu o
skutkovém základu sporu a obsahu příslušné části dovolání) dovolací důvod dle
ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.
K tvrzení o existenci dovolacího důvodu dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. a/
o. s. ř. zbývá uvést, že ten zjevně dán není. Jelikož jiné zmatečnostní vady
nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, soustředil Nejvyšší soud
další úvahy k vadě tvrzené dovolatelem.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. spojuje zmatečnost řízení se
skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem
soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž
znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon
přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o
postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem
nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu
projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí
Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud též ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětlil, že hodnotící
úsudek projevený v rozhodnutí (zde závěr soudu, že dodatek k mandátní smlouvě
je absolutně neplatný) není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení“ (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon
887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod
pořadovým číslem 42, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999,
sp. zn. 20 Cdo 1957/98, uveřejněné v č. 1, ročníku 2000, téhož časopisu, pod
číslem 8).
Pro úplnost se dodává, že tento výklad je plně konformní s judikaturou
Ústavního soudu, podanou (již k § 237 písm. f/ o. s. ř. ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 238/1995 Sb.) v nálezu ze dne 22. února 1996, sp. zn.
III. ÚS 85/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR,
svazku 5, části I., pod číslem 14 a znovu i v nálezu ze dne 21. ledna
1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, uveřejněném v téže sbírce, svazku 13, části I.,
pod číslem 11.
Dovolatel spojuje existenci uvedené zmatečnostní vady řízení s tvrzením, že
odvolací soud zaujal právní názor, který žalovaná v rámci své obrany ani
netvrdila a který mu před rozhodnutím nezprostředkoval. V rovině této konkrétní
argumentace, jsou však jeho argumenty neopodstatněné.
Platností mandátní smlouvy, ve znění dodatku, se zabýval již soud prvního
stupně, který uzavřel, že smlouva je platná (to plyne ze skutečnosti, že žalobě
na jejím základě vyhověl). Závěr, podle kterého by napadené rozhodnutí bylo v
pořádku, kdyby odvolací soud dospěl zkoumáním stejné smlouvy k témuž právnímu
závěru jako soud prvního stupně (tedy, že mandátní smlouva, ve znění dodatku,
je platná) a naopak je „překvapivé“, jestliže dospěl k právnímu závěru
odlišnému, je absurdní. Byla-li otázka, zda mandátní smlouva ve znění dodatku,
je platná, zkoumána soudem prvního stupně, pak dovolatel nemohl být „překvapen“
tím, že témuž zkoumání (byť s opačným závěrem) byla smlouva podrobena v
odvolacím řízení. Vadou ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.
proto řízení postiženo není.
Jelikož dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl uplatněn
právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je odvolací soud (pro soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu
rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář,v.r.
předseda senátu