29 Odo 348/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové, v právní věci
žalobce JUDr. I. K., advokáta, zastoupeného, advokátem, proti žalované O. –
s. s r. o., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 2.000.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 23 Cm 1220/97, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2001,
č. j. 3 Cmo 208/2001-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 7.575,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám
zástupce žalobce ...
Rozsudkem ze dne 8. října 2001, č. j. 3 Cmo 208/2001-101, Vrchní soud v Praze k
odvolání žalované potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. března
2001, č. j. 23 Cm 1220/97-72, v odvoláním napadeném výroku o povinnosti
žalované zaplatit žalobci částku 2.000.000,- Kč s pětiprocentním ročním úrokem
z prodlení od 11. ledna 1994 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení.
Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav
věci a věc posoudil správně i po stránce právní. Podle odvolacího soudu bylo
již v řízení před soudem prvního stupně prokázáno, že účastníci uzavřeli dne
29. října 1991 smlouvu o právní pomoci a odměně za ni (dále též jen „smlouva“),
podle které si žalovaná u žalobce objednala konzultační práce a vypracování
právní expertízy, přičemž v článku 3 smlouvy byla dohodnuta odměna podílovým
způsobem za výsledek (podle vyhlášky č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a
komerčních právníků za poskytování právní pomoci - dále též jen „vyhláška“).
Termínem předání pak podle článku 6 smlouvy byl 25. listopad 1991, změněný
dodatkem ze dne 11. prosince 1991 na 31. prosince 1991. Z
protokolu uzavřeného účastníky 23. listopadu 1993 pak vyplynulo, že žalovaná
souhlasila s tím, že žalobce smlouvu ve znění dodatku splnil ve smyslu
jejího obsahu s plným úspěchem ve věci, a že smluvní strany dospěly k závěrům
týkajícím se odměny. Z listiny ze dne 19. prosince
1993, označené jako „smlouva o realizaci závěrečných plnění ze
smlouvy o právní pomoci uzavřené dne 29. října 1991 a jejího
dodatku ze dne 11. prosince 1991“ se pak podle odvolacího soudu
podává, že smluvní strany dohodly (v článku 2) celkovou výši podílové odměny s
ohledem na plný úspěch částkou 10.444,330,- Kč, přičemž tato částka měla být
uhrazena ve splátkách, pod ztrátou výhody splátek. Ve splátkách žalovaná takto
uhradila celkem 3,500.000,.- Kč. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně
též v úvaze, že s ohledem na dobu uzavření smlouvy se na věc použijí příslušná
ustanovení hospodářského zákoníku (dále též jen „hosp. zák.“). Smlouvu pak
pokládal za srozumitelnou a platnou, podepsanou za žalovanou osobou k tomu
oprávněnou. Sjednání odměny podílovým způsobem za výsledek pak připouštěla
úprava obsažená v ustanovení § 5 odst. 1 písm. c/ vyhlášky a její výše není v
rozporu s ustanovením § 10 odst. 2 vyhlášky. Jelikož žalobce prokázal, že
smlouvu splnil „s plným úspěchem ve věci“, jak potvrzuje žalovaná v protokole z
23. listopadu 1993, vzniklo mu právo dle § 376 hosp. zák. fakturovat žalované
dohodnutou cenu plnění (stanovenou ujednáním z 19. prosince 1993 na částku
10.444,330,- Kč). Vzhledem k tomu, že žalovaná dosud uhradila pouze 3.500.000,-
Kč, je žaloba o zaplacení částky 2.000.000,- Kč a s příslušenstvím
odpovídajícím ustanovení § 378a hosp. zák. důvodná.
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, namítajíc, že
jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) pod písmeny a/ a b/, tedy, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(písmeno a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci (písmeno b/). V rovině vady řízení pak soudům nižších stupňů vytýká, že
při posuzování smlouvy neuvedly, jakým právním režimem se smlouva řídí,
akcentujíc, že občanský zákoník a obchodní zákoník upravují smlouvu o dílo (o
kterou svou povahou jde) odlišně. Právní posouzení věci pak shledává
nesprávným, jelikož má za to, smlouva je podle svého obsahu nepřezkoumatelná, a
to především proto, že neobsahuje jednoznačný mechanismus výpočtu smluvní ceny.
Dále dovolatelka namítá, že v řízení nebylo zohledněno, že žalobce působil jako
její právní zástupce obeznámený se všemi základními dokumenty dovolatelky
(např. s její společenskou smlouvou), takže při podpisu protokolu z 23.
listopadu 1993 a jeho dodatku z 11. prosince 1993 nemohl jednat v dobré víře.
Musel totiž být obeznámen s tím, že podle společenské smlouvy dovolatelky byl
její jednatel oprávněn činit jménem společnosti opatření a úkony
týkající se pohledávek a závazků společnosti vyšších než 50.000,- Kč
jen s předchozím souhlasem její valné hromady. U vědomí, že dovolání může být
shledáno přípustným jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., pak
dovolatelka spatřuje zásadní význam napadeného rozsudku po právní stránce v
řešení otázky dobré víry žalobce.
Žalobce ve vyjádření navrhl dovolání odmítnout, s tím, že není splněna podmínka
zásadní významnosti napadeného rozhodnutí po právní stránce. Pro případ, že
Nejvyšší soud shledá dovolání přípustným, pak žádal jeho zamítnutí, s tím, že
se všemi dovoláním uplatněnými námitkami se soudy nižších stupňů přesvědčivě
vypořádaly. Mimo jiné pak zdůraznil, že se zřetelem k dikci ustanovení § 133
odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) není otázka dobré víry
žalobce pro výsledek dovolacího řízení rozhodná.
Dovolání v této věci není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně, je nutno poměřovat prostřednictvím ustanovení §
237 o. s. ř.
Jelikož rozsudek ze dne 16. března 2001 byl prvním rozhodnutím krajského soudu
ve věci samé, může být dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
přípustné jen za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s.
ř. (srov. též § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a contrario).
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné za
předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené potvrzující
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. pak určuje, že rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam (odst. 1 písm. c/) zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím
lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí za zásadně
významné po právní stránce nepokládá.
Jak Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004 (na jehož závěry v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze
usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst.
3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve
věci samé po právní stránce zásadní právní význam, pak může soud posuzovat jen
takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Z uvedeného plyne, že na dovolacích argumentech, s nimiž dovolatelka
pojí závěr o naplnění dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/
o. s. ř., závěr, že dovolání je přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c/ o. s. ř., založit nelze (to si ostatně – jak je patrno z jejího podání na č.
l. 114-115 – uvědomuje i sama dovolatelka). Nad tento rámec Nejvyšší soud
uvádí, že výtka, se kterou dovolatelka spojuje existenci vady řízení (totiž, že
soudy neuvedly, podle jakého režimu (zda podle obchodního zákoníku nebo podle
občanského zákoníku) smlouvu posuzují, je i věcně neopodstatněná. Odvolací soud
se totiž k otázce režimu smlouvy výslovně vyjádřil, a to tak, že se řídí
ustanoveními hospodářského zákoníku.
Při úvaze, zda na zásadní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé lze
usuzovat prostřednictvím argumentů snesených k dovolacímu důvodu ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., pak Nejvyšší soud především
poznamenává, že řešení otázky, zda smlouva je v konkrétním případě
nepřezkoumatelná, postrádá příslušný judikatorní přesah (je významné toliko pro
věc samu). Ostatně, k této argumentaci úvahu o přípustnosti dovolání ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nepřipíná ani dovolatelka.
Oproti očekávání dovolatelky Nejvyšší soud neshledává dovolání přípustným ani
pro řešení otázky dobré víry žalobce při podpisu protokolu z 23. listopadu 1993
a jeho dodatku z 11. prosince 1993. Na řešení této otázky totiž napadené
rozhodnutí nespočívá (její zodpovězení způsobem předjímaným dovolatelkou by
správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nemohlo)
Ustanovení § 133 odst. 2 obch. zák. totiž v rozhodné době určovalo, že omezit
jednatelská oprávnění může pouze společenská smlouva, stanovy nebo valná
hromada. Takové omezení je však vůči třetím osobám neúčinné.
S principem dobré víry toto ustanovení nepracuje a naopak vychází z toho, že
omezení jednatelského oprávnění je vůči třetím osobám neúčinné ze zákona (bez
dalšího), bez zřetele k tomu, zda o něm věděly.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.). Žalobci
tím vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež
v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení.
Sazba odměny za dovolací řízení (řízení v jednom stupni) pak ve smyslu
ustanovení § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky č. 484/2000
Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. činí 15.000,- Kč. Takto určená sazba se
podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50%, tj. na částku 7.500,- Kč, jelikož
advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby
(vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ve výši 75,- Kč, tak
dovolací soud přiznal žalovanému k tíži dovolatelky celkem 7.575,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 31. srpna 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář,v.r.
předseda senátu