29 Odo 354/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc., a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce JUDr. J. V., advokáta, se sídlem v , jako správce konkursní podstaty úpadkyně H. z. z. p. v likvidaci, zastoupeného JUDr. M.V., advokátem, se sídlem v , proti žalované N. S., a. s., se sídlem ve, o zaplacení částky 107.260,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 2 C 210/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. května 2005, č. j. 5 Co 660/2005-171, takto:
I. Dovolání proti třetímu výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. května 2005, č. j. 5 Co 660/2005-171, se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 16. 7. 2002, č. j. 2 C 210/99-117, uložil žalované (Okresní nemocnici Strakonice) zaplatit žalobci (správci konkursní podstaty úpadkyně H. z. z. pojišťovny v likvidaci) částku 21 452,- Kč (bod I. výroku), co do požadavku na zaplacení dalších 85 808,- Kč s 21% úrokem z prodlení z částky 107 260,- Kč od 15. 8. 1997 do zaplacení žalobu zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
Spor byl veden o to, zda žalovaná vyúčtovala pozdější úpadkyni, se kterou měla uzavřenu (podle § 262 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku - dále též jen „obch. zák.“) smlouvu o poskytování a úhradě nákladů zdravotní péče (ze dne 22. 4. 1994, ve znění dodatku ze dne 6. 3. 1995) správně zdravotní výkony v hodnotě žalované jistiny, (proplacené jí pozdější úpadkyní za úkony za zdravotní péči převážně z roku 1994).
Žalobce se domáhal vydání této částky z titulu bezdůvodného obohacení. Soud dospěl k závěru, že žalobci toto právo náleží, v rozsahu 80 % mu je však odepřel s poukazem na ustanovení § 265 obch. zák., neboť poté, co byl na úpadkyni prohlášen konkurs, se již žalovaná nemůže bránit námitkou započtení svých pohledávek vůči úpadkyni, v rozsahu cca 400.000,- Kč.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 21 452,- Kč (první výrok) a v zamítavém výroku změnil jej změnil tak, že žalované uložil uhradit žalobci dalších 85 808,- Kč s 21% úrokem z prodlení z částky 107 260,- Kč od 17. 9. 1998 do zaplacení a ohledně 21% úroku z prodlení z částky 107 260,- Kč za dobu od 15. 8. 1997 do 16. 9. 1998 žalobu zamítl (druhý výrok). Dále rozhodl o nákladech řízení (třetí výrok).
Šlo o v pořadí druhý rozsudek odvolacího soudu, když jeho předchozí rozsudek ze dne 11. 12. 2002, č. j. 5 Co 2365/2002-137, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 1. 2005, č. j. 29 Odo 427/2003-157.
Odvolací soud žalobě z titulu bezdůvodného obohacení vyhověl, jsa vázán závazným právním názorem dovolacího soudu o tom, že důvod k odepření práva žalobci dle § 265 obch. zák., dán není.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež směřuje pouze proti té části měnícího výroku, kterou byla zavázána k zaplacení 21% úroku z prodlení z částky 107 260,- Kč od 17. 9. 1998 do zaplacení a proti výroku o nákladech řízení.
Dovolatelka namítá, že je dán dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje zrušení napadeného rozhodnutí.
Dovolatelka odkazuje na ustanovení § 458 odst. 2 obč. zák., k čemuž uvádí, že její lékaři byli v dobré víře, že účtované výkony jsou oprávněně a správně vykázány. Bylo i věcí zdravotních pojišťoven naučit zdravotnické pracovníky řádně vykazovat poskytnutou péči, aby se minimalizovaly chyby. Kdyby se pracovníci dovolatelky o chybách ve vykazování dozvěděli, opravili by je a napříště by se jich vyvarovali (aby neriskovali, že vyúčtovaná péče nebude zaplacena ať již bezprostředně při vyúčtování skončeného kalendářního měsíce nebo později). Uvedený spor podle dovolatelky názorně ukazuje, že zdravotní pojišťovna (resp. až správce její konkursní podstaty) má možnost i v poměrně dlouhé době později opravit své chyby (to, že nekontrolovala zdravotnickým zařízením vyúčtovanou péči před úhradou této péče). Zdravotnické zařízení však možnost napravit své chyby ve vyúčtování definitivně ztratí. Jestliže tedy dovolatelka respektuje výsledek sporu a uhradí žalobci částku zjištěnou provedenou revizí ve výši 107 260,- Kč, dovolává se toho, aby její jednání při vykazování a vyúčtování, které bylo v dobré víře, že je oprávněné, bylo dovolacím soudem posouzeno jako oprávněné jednání v dobré víře. Dovolatelce se nelze divit, jestliže za situace, kdy byla ve ztrátě téměř 400 000,- Kč ze smluvního vztahu s pojišťovnou a kdy neměla možnost se bránit po prohlášení konkursu, nesouhlasila s vrácením částky 107 260,- Kč. Navíc byla z velké části úspěšná u soudu prvního stupně a zcela pak u soudu odvolacího.
Délka sporu s výší úroků z prodlení představují příslušenství, které podstatně převyšuje samotnou pohledávku (jistinu). Dovolací soud by měl posoudit situaci tak, že jednání žalované z počátku fungování systému zdravotního pojištění bylo jednáním v dobré víře, že účtuje oprávněně poskytnutou zdravotní péči, při kterém nechtěla získat proplacené výkony jako bezdůvodné obohacení, což dokládá i fakt, že zdravotní péče byla pojišťovnou proplacena a žalovaná přijala finanční plnění v dobré víře, že je oprávněné.
O tom, že může jít o nesprávně zaplacenou péči, neměla žalovaná ani tušení, protože jiné v té době nesprávně účtované výkony byly zdravotní pojišťovnou neproplaceny a vráceny k opravě a teprve po opravě proplaceny.
Ohledně vzniklých nákladů řízení poukázala žalovaná na stejnou argumentaci jako u úroků z prodlení.
Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
V průběhu dovolacího řízení původní žalovaná zanikla a její právní a procesní nástupkyní se stala Nemocnice Strakonice, a. s., o čemž Nejvyšší soud rozhodl (v režimu § 107 odst. 1 a 3 o. s. ř.) usnesením ze dne 21. října 2008, sp. zn. 29 Odo 354/2006 a dále jako s dovolatelkou jednal s označenou akciovou společností.
Dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu i ve třetím výroku o nákladech řízení před soudy všech stupňů. Dovolání v tomto rozsahu ovšem není přípustné (srov. např. usnesení uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je proto potud bez dalšího odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně přiznaného příslušenství je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., není však důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem ve vazbě na ustanovení § 458 odst. 2 obč. zák.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 458 odst. 2 obč. zák., s předmětem bezdůvodného obohacení musí být vydány i užitky z něho, pokud ten, kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře.
Dovolatelka proti přiznání úroků z prodlení argumentuje pouze svou dobrou vírou, kterou má za významnou ve spojení s ustanovením § 458 odst. 2 obč. zák. Tato argumentace je ovšem zjevně nepřiléhavá, neboť úroky z prodlení, jejichž zaplacení je po ní žádáno, nejsou dovolatelkou získanými „užitky“ z částky 107 260,- Kč, jejímž přijetím se na úkor pozdější úpadkyně bezdůvodně obohatila.
Úrok z prodlení je příslušenstvím pohledávky podle ustanovení § 121 odst. 3 obč. zák., což platí i pro obchodní závazkové vztahy a má povahu sankce za prodlení s úhradou peněžitého závazku. K jeho odepření žalobci by tak mohlo dojít pro obchodní závazkové vztahy za podmínek daných ustanovením § 265 obch. zák. (proto, že takový výkon práva žalobcem je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku) nebo podle § 3 odst. 1 obč. zák. (proto, že jde o výkon práva rozporný s dobrými mravy).
Závěr, že aplikace § 265 obch. zák. není namístě, přitom Nejvyšší soud přijal ve svém prvním rozsudku vydaném v této věci. Jednání, které není ani v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, přitom logicky nemůže být v rozporu s dobrými mravy.
Ze spisu je přitom patrno, že úroky z prodlení byly přiznány až od doby, jež se vázala k předžalobní upomínce ze 14. září 1998 a rozhodující část tohoto příslušenství se váže k vlastnímu průběhu sporu (pro který argumentace chováním lékařů dovolatelky zjevně neplatí). Rizik, jež s sebou neochota žalovanou částku uhradit nese v oblasti příslušenství, si dovolatelka musela být vědoma již na počátku sporu i v jeho průběhu. Již v průběhu prvního dovolacího řízení jí z obsahu rozhodnutí soudů nižších stupňů muselo být jasné, že žalobce pohledávku vůči ní má (šlo jen o to, zda mu má být výkon tohoto práva odepřen). Dalšímu prodlení s placením jistiny nezabránila dovolatelka ani v době od 15. února 2005, kdy jí byl doručen první rozsudek Nejvyššího soudu v této věci a kdy jí výsledek sporu musel být zřejmý.
Tím, že požadoval úhradu úroku z prodlení, se žalobce nechoval nemravně a jeho jednání potud nebylo ani v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Není tedy důvod mu výkon tohoto práva odepřít jen proto, že musel s dovolatelkou vést zdlouhavý spor o vymožení bezdůvodného obohacení.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání v rozsahu, v němž se týkalo příslušenství, podle § 243b odst. 2 o. s. ř. jako neopodstatněné zamítl.
Výrok o nákladech řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 (co do zamítnutí) a § 146 odst. 3 (co do odmítnutí) o. s. ř. odůvodněn tím, že neúspěšné dovolatelce právo na jejich náhradu nevzniklo a tím, že u žalobce žádné prokazatelné náklady tohoto řízení nebyly zjištěny.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2008
JUDr. František Faldyna, CScc.
předseda senátu