NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 373/2002-124
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci konkursu dlužnice
F., spol. s r. o., o návrhu věřitelky A. P., a. s. v likvidaci,
na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 12 K 74/2000, o dovolání dlužnice proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 3. ledna 2002, č. j. 2 Ko 4/2001 - 108, takto:
Dovolání se odmítá.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. ledna 2002, č. j. 2 Ko 4/2001 -
108, potvrdil usnesení ze dne 29. listopadu 2000, č. j. 12 K 74/2000 - 99, jímž
Krajský soud v Českých Budějovicích prohlásil konkurs na majetek dlužnice.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci
provedeným soudem prvního stupně a uzavřel, že dlužnice je v úpadku, neboť má
více věřitelů a není schopna po delší dobu hradit své splatné závazky.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice včas dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že jí byla v průběhu řízení nesprávným
postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Existenci uvedené vady
uplatňuje dovolatelka též jako dovolací důvod (ve smyslu § 241 odst. 3 písm. a/
o. s. ř.). Konkrétně dovolatelka uvádí, že neměla možnost podat ve věci
podrobnější vyjádření a předložit potřebné doklady, neboť na základě důvodů
obsažených v jejím odvolání, odvolací soud nenařídil jednání. Postupem soudu
tak byla narušena zásada veřejnosti soudního řízení. Dovolatelka nebyla soudem
vyzvána k doložení svých tvrzení ač se důvodně domnívala, že tuto možnost bude
mít až při jednání odvolacího soudu. Dovolatelka proto
požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O
takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud odvolání - ve shodě s
bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - rovněž
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. lednem 2001.
Dovolání není v dané věci přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu je upravena v
ustanoveních § 237, §238a a § 239 o. s. ř.
Dovolání není přípustné ve smyslu § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.,
neboť usnesení odvolacího soudu bylo usnesením potvrzujícím a nikoliv měnícím.
Napadené rozhodnutí pak nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v § 238a odst.
1 o. s. ř. pod písmeny b/ až f/. Podmínky stanovené v § 239 o. s.
ř. daná věc nesplňuje proto, že odvolací soud ve výroku rozhodnutí
dovolání nepřipustil (odstavec 1) a dlužnice návrh na připuštění dovolání
nepodala (odstavec 2).
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost (a současně i
důvodnost) dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami
zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí,
které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však
není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až
zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Jelikož jiné zmatečnostní
vady nejsou dovoláním namítány a ze spisu rovněž nevyplývají, zabýval se
Nejvyšší soud tím, zda je řízení postiženo vadou tvrzenou dovolatelkou.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je řízení zmatečné i
tehdy, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem
soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž
znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon
přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy,
jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu
určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se
postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov.
též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro další úvahy
Nejvyššího soudu rozhodný výklad zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č.
74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb.,
č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998
Sb., č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 214/2000
Sb., č. 368/2000, č. 370/2000 Sb. a č. 120/2001 Sb. (dále též
jen „ZKV“).
Podle § 66a ZKV, pro konkurs a vyrovnání se použijí přiměřeně ustanovení
občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak (odstavec 1). Soud
rozhoduje usnesením. Jednání nařizuje jen tehdy, stanoví-li to zákon nebo
jestliže to soud považuje za nutné (odstavec 2).
Z ustanovení § 205 o. s. ř. se podává, že v odvolání má být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v
čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo
postupu soudu a čeho se odvolatel domáhá (odstavec 1). V odvolání je možno
uvést nové skutečnosti a důkazy (odstavec 2).
Ustanovení § 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. pak určuje, že k projednání odvolání
není třeba nařizovat jednání, jestliže odvolání směřuje proti usnesení. Soudní
praxe přitom dovodila, že i takovou možnost má odvolací soud jen tehdy,
rozhoduje-li bez provádění dokazování (bez zjišťování
rozhodných skutečností) - shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněného pod číslem 25/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Jak je patrno z obsahu spisu, v odvolání ze dne 13. prosince 2000,
jež po obsahové stránce splňovalo náležitosti předepsané
v § 205 odst. 1 o. s. ř. a došlo soudu prvního stupně 18. prosince 2000 (č. l.
104), dovolatelka nenavrhovala provedení důkazů v odvolacím řízení a takové
podání neučinila ani později (do 3. ledna 2002, kdy bylo vydáno
napadené usnesení).
Jestliže odvolací soud sám neprováděl ve věci dokazování, pak k projednání
odvolání proti usnesení soudu prvního stupně nebyl povinen nařizovat jednání
(srov. § 66a odst. 2 větu druhou ZKV i § 214 odst. 2 písm. c/ o.
s. ř.). Jak již Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 14. září 1999, sp.
zn. 31 Cdo 1205/99, v usnesení ze dne 16. května 2001, sp. zn. 20
Cdo 2265/2000, nebo v usnesení ze dne 24. října 2000, sp. zn. 26
Cdo 2487/2000, je pojmově vyloučeno, aby postupem, který je v
souladu se zákonem (který není „nesprávný”), byla účastníku
odňata možnost jednat před soudem. Nadto je třeba
uvést, že dovolatelka rozhodně nebyla nikterak ukrácena na svém právu podat ve
věci (v odvolacím řízení) podrobnější vyjádření, předložit potřebné doklady a
doložit svá tvrzení. Toto právo mohla uplatnit nejen v odvolání (srov. výše
cit. § 205 odst. 2 o. s. ř., který takový postup u odvolatele předjímá), ale
nic jí nebránilo v jeho realizaci ani v průběhu dalšího více než roku (od 13.
prosince 2000 do 3. ledna 2002). Jestliže tak
přesto neučinila, lze to přičíst na vrub její vlastní liknavosti a procesní
neopatrnosti. Poučení o tom, že odvolací soud může za podmínek uvedených v §
214 odst. 2 o. s. ř. projednat odvolání bez jednání, není též poučením, které
by byl soud povinen poskytnout odvolateli ve smyslu § 5 o. s. ř.
Výše popsaný postup není rovněž v rozporu s principem „veřejnosti soudního
řízení“, jak tvrdí dovolatelka. Rozhoduje-li soud usnesením, je povinen
vyhlásit je pouze přítomným účastníkům (srov. § 168
odst. 1 o. s. ř.); k takovému vyhlášení však může dojít jen přijímá-li soud
usnesení při jednání, popřípadě při jiném soudním roku, při kterém byli
účastníci řízení přítomni. Úprava, která dovoluje soudu,
aby rozhodl bez jednání usnesením, které není (na rozdíl od rozsudku) povinen
vyhlásit veřejně, je přitom souladná i s ústavním pořádkem České republiky.
Vychází totiž z dikce článku 96 odst. 2 Ústavy České
republiky, který povinnost veřejného vyhlášení soudního rozhodnutí spojuje
pouze s rozsudkem (věta druhá) a ze zásady, že jednání před soudem je
ústní a veřejné, povoluje výjimky stanovené zákonem (věta první, část věty
za středníkem).
Dovolání tedy není přípustné ani dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného, Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst.
1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. dubna 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu