NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 379/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové, v právní věci
žalobce hlavního města Prahy, proti žalovanému JUDr. J. P., advokátu, jako
správci konkursní podstaty úpadkyně E., a. s. v likvidaci, o vyloučení
nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 97/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2003, č. j. 13 Cmo 306/2003-52,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. března 2003, č. j. 2 Cm 97/2001-30,
zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhala vůči žalovanému správci konkursní
podstaty úpadkyně E., a. s. v likvidaci, vyloučení označeného pozemku ze
soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně. Soud prvního stupně dospěl po
provedeném dokazování k závěru, že pozemek byl v rámci transformace státního
podniku Č. P., kombinát, vložen do státní akciové společnosti Č. P., a. s.
(rozhodnutím ministra strojírenství a elektrotechniky České republiky č. 3/1990
byl uvedený státní podnik zrušen bez likvidace a veškerý jeho majetek byl
vložen do akciové společnosti Č. P., a. s., založené k 1. září 1990). Č. P., a.
s. pak se souhlasem státu založila další akciové společnosti (včetně pozdější
úpadkyně, založené 1. října 1990), do nichž vložila movitý i nemovitý majetek.
Do pozdější úpadkyně takto vložila (jako její základní kapitál) sporný pozemek.
Privatizační projekt Č. P., a. s., schválený 25. března 1992, mohl zahrnovat
pouze majetek Č. P., a. s. a nikoli majetek společností, jež tato akciová
společnost založila. Přitom ani podle privatizačního projektu nebyl jako
nabyvatel pozemku označen žalobce (pouze její výkonný orgán). Žalobce tak k
pozemku neměl právo zakládající důvod k jeho vyloučení ze soupisu majetku
konkursní podstaty, když pozemek je ve vlastnictví úpadkyně.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. prosince 2003, č.
j. 13 Cmo 306/2003-52, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci
samé potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního
stupně. K právnímu posouzení věci uvedl, že od svého vzniku (1. září 1990)
byla Č. P., a. s. majitelkou veškerého do ní vloženého majetku (právo státu
nakládat se sporným pozemkem se vyčerpalo vkladem pozemku do této akciové
společnosti). Vláda České republiky pak neměla pravomoc rozhodnout o
privatizačním projektu Č. P., a. s. (usnesením z 25. března 1992, číslo 216) v
té jeho části, kterou byl majetek akciové společnosti bez náhrady odňat a dán
„magistrátnímu úřadu v Praze jako předmět podnikání“. Potud je uvedené
rozhodnutí nicotné, jelikož jím mohla být privatizována toliko majetková účast
státu na podnikání akciové společnosti, nikoli majetek, který stát do akciové
společnosti vložil v roce 1990. Tomuto závěru není podle odvolacího soudu na
překážku ani ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách
převodu majetku státu na jiné osoby. Žalobci tak ve smyslu § 19 odst. 2 zákona
č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, nesvědčí právo vylučující zařazení
pozemku do soupisu konkursní podstaty, neboť toto právo odvozuje od nicotného
právního aktu orgánu státu, na základě kterého k pozemku nemohl nabýt žádných
práv.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, uplatňuje (v
rovině přípustnosti dovolání) zásadní význam napadeného rozhodnutí po stránce
právní, s tím, že soudy obou stupňů dospěly k zamítnutí vylučovací žaloby z
jiného právního důvodu. Přitom namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů
rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán
dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního
řádu - dále též jen „o. s. ř.“). Konkrétně dovolatel uvádí, že trvá na tom, že
sporný pozemek byl zahrnut do privatizačního projektu společnosti Č. P., a. s.
(v části bezúplatné převody majetku - formulář č. F 4, bod IV./1), řádně
schváleného (dle § 10 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb.) usnesením vlády České
republiky ze dne 25. března 1992, číslo 216. Odvolací soud - pokračuje
dovolatel - tento právní úkon vykládá jako nicotný a dospívá k závěru, že na
jeho základě nemůže být dovolatel ve sporu aktivně věcně legitimován, jelikož
mu nesvědčí právo vylučující zařazení pozemku do soupisu konkursní podstaty.
Dále - dle dovolatele nesprávně - usuzuje, že toto jeho jednání není přezkumem
věcné správnosti privatizačního projektu soudem, který je dle § 10 odst. 3
zákona č. 92/1991 Sb. nepřípustný. Odtud dovolatel dovozuje, že obě rozhodnutí
jsou v rozporu se zákonem č. 92/1991 Sb., dle kterého okamžikem schválení
privatizačního projektu zaniká dispoziční právo k předmětu privatizace a
přechod vlastnického práva se nadále řídí kogentní úpravou zákona č. 92/1991
Sb. V souladu se shora uvedeným privatizačním projektem měl být pozemek
bezplatně převeden na žalobce, který se proto nyní domáhá jeho vyloučení ze
soupisu konkursní podstaty úpadkyně. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší
soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může
být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O
případ uvedený pod písmenem b/ nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle
písmene c/ Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění)
nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod
číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v
podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností,
uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a/ nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.,
přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března
2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po
právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní
otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolatel připíná dovolací argumentaci ke způsobilému dovolacímu důvodu ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí však výslovně spojuje toliko s tvrzením, že soudy obou
stupňů dospěly k zamítnutí vylučovací žaloby z jiného právního důvodu. Z takto
formulovaného zadání však v mezích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
na žádnou zobecnitelnou otázku, jejíž zodpovězení by mělo odpovídající
judikatorní přesah, usuzovat nelze. Ve skutečnosti dovolatel právě tímto
argumentem z mezí posledně označeného ustanovení vybočuje, neboť se z
obsahového hlediska dovolává toho, že rozhodnutí odvolacího soudu je
(posuzováno opět podle obsahu) rozhodnutím měnícím. Kdyby tomu tak vskutku
bylo, bylo by dovolání bez dalšího přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s.
ř.
Nejvyšší soud již v usnesení uveřejněném pod číslem 52/1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že pro posouzení toho, zda je rozhodnutí
odvolacího soudu rozhodnutím měnícím, není rozhodující, jak je odvolací soud
označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah
posuzovaného právního vztahu účastníků, případně, zda práva a povinnosti
účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. V posuzované
věci soudy obou stupňů shodně dospěly k závěru, že dovolatel není osobou, které
by svědčilo právo vylučující zařazení pozemku do soupisu konkursní podstaty.
Oba rovněž shodně uzavřely, že dovolatel žádného práva k pozemku nenabyl ani v
důsledku usnesení vlády České republiky ze dne 25. března 1992, číslo 216, o
schválení privatizačního projektu Č. P., a. s., neboť pozemek v té době již
nebyl majetkem státu. To, že odvolací soud k tomuto závěru dospěl na základě
jiného hodnocení účinků uvedeného usnesení (maje je za nicotné), z jeho
rozsudku měnící rozsudek (v tom, smyslu, že by jím byla v porovnání s
rozhodnutím soudu prvního stupně odlišně konstituována či deklarována práva a
povinnosti účastníků řízení) nečiní (srov. shodně mutatis mutatis např. též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2003, sp. zn. 29 Cdo 2631/2000,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2003, pod číslem 190).
Ve zbývající části se dovolání soustřeďuje toliko k obecnému závěru o
nesprávnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů a k tvrzení, že závěr odvolacího
soudu o nicotnosti usnesení vlády o schválení privatizačního projektu v části
týkající se sporného pozemku je v rozporu s ustanovením § 10 odst. 3 zákona č.
92/1991 Sb.
K povaze rozhodnutí vlády České republiky o privatizaci na základě
privatizačních projektů se Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve vyslovil,
a to konkrétně ve stanovisku svého obchodního kolegia a občanskoprávního
kolegia z 12. dubna 1994, Opjn 1/93 a Cpjn 102/93, uveřejněném pod číslem
44/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „stanovisko“).
Tam na uvedené téma uzavřel, že takové rozhodnutí je rozhodováním jménem státu,
jako vlastníka majetku, o tom, jak bude s tímto majetkem naloženo. Nemá tedy
povahu rozhodnutí správního orgánu, vydaného ve správním řízení, a nejde tu
také o rozhodnutí o právu či povinnosti fyzické nebo právnické osoby. Soudům
proto nenáleží je ve správním soudnictví přezkoumávat. To i pro danou věc platí
bez zřetele k tomu, že v době přijetí uvedeného usnesení vlády (25. března
1992) zákon č. 92/1991 Sb. (v § 10 odst. 3 ani jinde) zákaz přezkumu rozhodnutí
o privatizaci soudem neobsahoval. V důvodech stanoviska Nejvyšší soud rovněž
vysvětlil, že u subjektů, jejichž konkrétní majetková práva by doznala újmy
rozhodnutím o privatizaci, nevylučuje právní úprava podle ustanovení zákona č.
92/1991 Sb. (v době vydání stanoviska již ve znění zákonů č. 92/1992 Sb., č.
541/1992 Sb., č. 544/1992 Sb., č. 210/1993 Sb. a č. 306/1993 Sb.) možnost
domáhat se žalobou u soudu ochrany svých práv. Jinak řečeno, jestliže stát jako
vlastník takto rozhoduje (nesprávně) o cizím (a ne o svém) majetku, má dotčená
osoba právo uplatnit ochranu svého vlastnictví soudní cestou (v konkursu je
prostředkem takové ochrany úpadcova majetku soupis majetku konkursní podstaty).
Srov. k tomu mutatis mutandis dále např. i usnesení ze dne 30. června 1999, sp.
zn. 2 Cdon 970/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník
1999, pod číslem 106, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že okolnost, že rozhodnutí
o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb. nepodléhají přezkoumání soudem,
nebrání tomu, aby soud věcně rozhodl o žalobě na vydání nemovitostí odůvodněné
nesouhlasem oprávněných osob se způsobem vypořádání jejich restitučního nároku
v privatizačním projektu, jakož i rozsudek uveřejněný pod číslem 42/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém Nejvyšší soud vysvětlil, že lze-li
určitou věc považovat za majetek, který byl vyloučen z privatizace podle zákona
č. 92/1991 Sb., nemohla být taková věc privatizována; přitom je nerozhodné, že
byla uvedena ve schváleném privatizačním projektu.
Závěr odvolacího soudu, že usnesení vlády České republiky z 25. března 1992,
číslo 216, o schválení privatizačního projektu Č. P., a. s. nemohlo založit
žádná práva dovolatele k pozemku, který tehdy již nebyl ve vlastnictví státu,
je s výše formulovanými judikatorními závěry v souladu.
Úsudek odvolacího soudu, že pozemek v době schválení privatizačního projektu
již nepatřil státu, nýbrž obchodní společnosti, dovoláním zpochybněn nebyl.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného; Nejvyšší soud je tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že dovolateli právo na
jejich náhradu nevzniklo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s.
ř.) a u žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu