29 Odo 426/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové
v právní věci žalobkyně L., s. r. o., zastoupené JUDr. J. J., advokátem, ,
proti žalovanému Ing. P. B., , zastoupenému Mgr. D. K., advokátem, o určení
neplatnosti smlouvy o tichém společenství, vedené u Krajského soudu v Ostravě
pod sp. zn. 2 Cm 112/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 3. 11. 2005, č. j. 2 Cmo 264/2005-202, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě určil rozsudkem ze dne 23. 3. 2005, č. j. 2 Cm
112/2000-157, že smlouva o tichém společenství, uzavřená dne 1. 1. 1993 mezi
žalobkyní a žalovaným ve znění dodatku č. 1 ze dne 14. 12. 1993, je neplatná.
Soud z provedených důkazů zjistil, že účastníci uzavřeli dne 1. 1. 1993
písemnou smlouvu o tichém společenství a dne 14. 12. 1993 dodatek č. 1 k této
smlouvě (dále též jen „smlouva o tichém společenství“). Dále dospěl k závěru,
že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80
písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s.
ř.“), protože jen tak lze odstranit stav ohrožení práva či nejistoty v právním
vztahu mezi účastníky. Poukázal na to, že v rozporu s ustanovením § 674 odst. 1
zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), nebyl
platně sjednán vklad žalovaného jako tichého společníka. Nebyl totiž sjednán
určitý vklad ocenitelný penězi (viz. ustanovení § 673 odst. 1 obch. zák.) a
osobní práce a výkony nemohou být vkladem.
Ujednání o odměně ve formě měsíční zálohy 30.000,- Kč a odměně určené 1,1% z
ročního obratu společnosti nejsou podle soudu platná, když nejsou v souladu s
ustanovením § 676 obch. zák. Soud se také ztotožnil s tvrzením žalobkyně, že
jednání žalovaného v souvislosti s uzavřením smlouvy, bylo v rozporu s dobrými
mravy, přičemž výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního
styku nepožívá podle § 265 obch. zák. právní ochrany. V této souvislosti soud
odkázal na článek I. odst. 3 smlouvy o tichém společenství, kterým se žalobkyně
předem zavázala, že nebude v budoucnu zpochybňovat vklad tichého účastníka.
Smlouva o tichém společenství se tak příčí i dobrým mravům a je neplatná též
podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen
„obč. zák.“).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem označeným v záhlaví ve
výroku o věci samé potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je dán naléhavý
právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ o. s .ř.
Rozsudkem vydaným na základě předmětné žaloby dojde k odstranění pochybností,
zda žalobkyni do budoucna vznikají závazky vůči žalovanému a tím i k odstranění
případných sporů s osobami, kterým žalovaný údajné pohledávky za žalobkyní
postupuje (a které je započítávají proti pohledávkám, uplatňovaným vůči nim
žalobkyní).
K věci samé odvolací soud uvedl, že žalovaný za své know-how označil „myšlenku
výkonu lékárenské služby formou pronájmu“, a toto know-how měl spolu s dalšími
informacemi předat žalobkyni bezesmluvně již v roce 1992, tedy před uzavřením
smlouvy o tichém společenství. Dále odvolací soud poukázal na ustanovení § 673
obch. zák., ve znění platném k datu uzavření smlouvy (dále též jen „v rozhodném
znění“), a s odvoláním na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2005, sp.
zn. 32 Odo 688/2005 (jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách
Nejvyššího soudu) dovodil, že citované ustanovení je třeba zařadit mezi
ustanovení kogentní povahy, které ve smyslu § 269 odst. 1 obch. zák. vymezuje
podstatné části smlouvy.
Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že předmětem
vkladu může být i know-how, nikoli však všeobecné zkušenosti z podnikání. Měl
pak za to, že došlo-li k předání know-how již v roce 1992 (před uzavřením
smlouvy o tichém společenství), nelze ujednání účastníků o vkladu určitým
způsobem stanovit, a to je proto neurčité. Ani žalovaný neoznačil za know-how
jiné poznatky a rady, jejichž obsah by se odlišoval od těch, které předal
žalobkyni již v roce 1992. Závěru o neurčitosti ujednání o vkladu svědčí
skutečnost, že ani účastníci nebyli schopni shodně určit, co představovalo
know-how, jež mělo tvořit vklad žalovaného, dodal odvolací soud. Poznamenal
rovněž, že smlouva o tichém společenství postrádá také ujednání o určení podílu
tichého společníka na zisku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, s odkazem na
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a na ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř.
Naplnění označeného dovolacího důvodu spatřoval v tom, že správně použitý
právní předpis byl nesprávně vyložen.
Odvolacímu soudu dovolatel vytýká nesprávnost závěru o neplatnosti smlouvy o
tichém společenství proto, že ve smyslu § 674 odst. 1 obch. zák. nebyl
dostatečně určitě sjednán jeho vklad. V této souvislosti dále tvrdí, že podle
odvolacího soudu nelze považovat za vklad všeobecné zkušenosti z podnikání v
daném oboru.
Závěr odvolacího soudu nemá podle dovolatele oporu v žádném ustanovení
obchodního zákoníku, neboť ten v době uzavření smlouvy o tichém společenství
nezakazoval, aby vkladem byly všeobecné zkušenosti z podnikání v daném oboru.
Obchodní zákoník rovněž nezakazoval, aby podíl tichého společníka byl určen
způsobem uvedeným v předmětné smlouvě.
Dovolatel nesouhlasí rovněž se závěrem odvolacího soudu, že je dán naléhavý
právní zájem na požadovaném určení, když lze v tomto případě žalovat na plnění.
Závěrem navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil jej
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c/ o. s. ř. pro posouzení otázky, zda vkladem tichého společníka mohou být
všeobecné zkušenosti z podnikání, dovolacím soudem dosud neřešenou.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se
zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být)
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle zjištění soudů nižších stupňů se žalovaný ve smlouvě o tichém
společenství zavázal jako tichý společník poskytnout žalobkyni své know-how
získané v souvislosti s provozováním lékárenské služby ve společnosti L. s. r.
o., které je nezbytné k provozování lékárny.
Know-how je souhrnem specifických znalostí a zkušeností v jakékoliv oblasti
výrobní, zemědělské, obchodní apod. umožňujících provést určitý konkrétní úkol
rychle s nejmenším vynaložením energie a nákladů. Je proto nepochybné, že i
know-how se může stát vkladem tichého společníka, neboť umožní společnosti
využitím těchto zkušeností uspořit náklady a čas, které by jinak musela
vynaložit k získání stejného výsledku. Vkladem tichého společníka však
know-how může být pouze za předpokladu, že účastníci smlouvy se dohodnou
především na specifikaci poskytnutých zkušeností, a také na peněžním ocenění
know-how, které nemůže být souhrnem jen všeobecných, tj. každému známých, nýbrž
specifických (zvláštních) znalostí a zkušeností v daném oboru. Jen takto
vymezené know-how je v souladu s ustanovením § 674 odst. 1 obch. zák., v
rozhodném znění, které jako předmět vkladu označuje určitou peněžní částku,
určitou věc nebo právo nebo jinou majetkovou hodnotu využitelnou při podnikání.
Stejně jako peněžní částka nebo věc sloužící jako vklad tichého společníka,
musí být i jiná majetková hodnota také konkretizována určitým způsobem. Podle
ustanovení § 673 odst.1 obch. zák., v rozhodném znění, je podmínkou smlouvy o
tichém společenství určitost vkladu tichého společníka. Lze proto dovodit, že
pokud vklad tichého společníka není stanoven zcela určitým způsobem, jak co do
majetkové výše tak i podstaty, je právní úkon pro jeho neurčitost neplatný
podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák.
Otázkou absence určení podílu tichého společníka na zisku (kterou odvolací soud
rovněž považoval za důvod neplatnosti smlouvy o tichém společenství) se
dovolací soud již pro nadbytečnost nezabýval. Chybí-li totiž podstatná část
smlouvy o tichém společenství co do určitého vkladu společníka, nelze uvažovat
o způsobu (formě) podílu společníka na zisku, poněvadž zde není tzv. základ pro
určení takového podílu. Pro výsledek tohoto sporu z hlediska neplatnosti
smlouvy ostatně postačí neplatnost i z jediného důvodu – pro neurčitost.
Konečně nutno uvést, že Nejvyšší soud nemá za opodstatněný ani dovolatelův
argument, že není dán naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení. V
řešení této otázky postrádá napadené rozhodnutí zásadní právní význam; týká se
jen tohoto konkrétního případu a nadto jde o řešení souladné s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí citovanou.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného bez jednání ve věci samé (§
243a odst. 1 o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 2 věta před středníkem o.
s. ř., zamítl jako neopodstatněné.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 1, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že úspěšné žalobkyni nevznikly
v dovolacím řízení žádné náklady.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. září 2008
JUDr. František Faldyna, CSc.
předsedasenátu