29 Odo 449/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a
soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobců a) A.,
a. s., a b) S. p. K., a. s., obou zastoupených, advokátkou, proti žalovanému
Ing. J. D., zastoupenému, advokátem, o určení neplatnosti smluv o půjčce
cenných papírů, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 161/2002,
o dovolání žalobkyně b) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 3. prosince 2003, č. j. 12 Co 299/2003 – 85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně b) je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 1.625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
jeho zástupce.
Rozsudkem ze dne 26. března 2003, č. j. 8 C 161/2002 – 59, Okresní soud v
Klatovech zamítl žalobu, kterou se žalobkyně a) domáhala určení neplatnosti
smlouvy o půjčce cenných papírů, uzavřené se žalovaným 2. května 2002 (bod I.
výroku), jakož i žalobu, kterou se žalobkyně b) domáhala určení neplatnosti
smlouvy o půjčce cenných papírů, uzavřené se žalovaným 3. května 2002 (bod II.
výroku). Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně nemají naléhavý právní
zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
K odvolání obou žalobkyň odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil,
maje závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu za správný. Shodně se soudem
prvního stupně zdůraznil, že souběžně s tímto řízením probíhalo další řízení, v
němž se žalobkyně domáhaly vydání stejných cenných papírů (18.000 akcií, resp.
12.000 akcií) jako těch, jež byly předmětem smluv o půjčkách.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě žalobkyně dovolání.
Dovolání žalobkyně a) bylo usnesením Okresního soudu v Klatovech ze
dne 1. dubna 2004, č. j. 8 C 161/2002 – 103, které
nabylo právní moci 27. dubna 2004, odmítnuto jako opožděné.
Žalobkyně b) opírá přípustnost dovolání o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., namítajíc, že v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně
odvolacímu soudu vytýká, že ač zásadně správně vycházel z teze, že naléhavý
právní zájem na požadovaném určení není dán tam, kde lze žalovat na plnění,
nezabýval se otázkou, zda naléhavý právní zájem není dán i tehdy, lze-li
žalovat na plnění třetí osobu (zde člena jejího statutárního orgánu, který
smlouvy podepisoval). Přitom poukazovala na ustanovení § 194 odst. 5 obch.
zák., které upravuje povinnosti členů představenstva, dovozujíc, že naléhavý
právní zájem člena představenstva žalobkyně tkví v tom, že by mu rozhodnutí ve
věci přivodilo příznivější postavení v případě jeho obrany proti eventuelním
požadavkům na náhradu škody. Proto dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud
rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření pokládá právní posouzení věci odvolacím soudem za
správné, s tím, že dovolání žalobkyně b) není přípustné a navrhuje je
odmítnout.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé (v rozsahu týkajícím se žalobkyně b/) upravuje ustanovení § 237 o.
s. ř. pod písmeny b) a c). O případ popsaný v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o. s. ř. však nejde, když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí
prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., jehož se žalobkyně výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je
přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu pak má po právní stránce zásadní význam [§ 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí po stránce právní v
řešení otázky, zda naléhavý právní zájem na požadovaném určení lze ve smyslu
ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř. dovodit i tehdy, nebude-li naléhavý právní
zájem svědčit žalobci, ale osobě třetí, odlišné od účastníků řízení (zde
fyzické osobě, která je členem kolektivního statutárního orgánu dovolatelky).
Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s konstantní judikaturou, podle níž
určovací žaloba podle § 80 písm. c/ o. s. ř. je preventivního charakteru a má
místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či
nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak
v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky
vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím
prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je
zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby
korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním
případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní
zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na
určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobci
domáhají (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997,
sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník
1997, pod číslem 21). Platí též, že žaloba o určení není zpravidla na místě
tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b/ o. s.
ř. (srov. v judikatuře např. již rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR
uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek). V
rozsudku ze dne 3. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněném v časopise
Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 77, Nejvyšší soud dále
vysvětlil, že od naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je třeba
odlišovat věcnou legitimaci účastníků řízení. Věcnou legitimaci v řízení o
určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten
právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se
sporný právní vztah nebo sporné právo týká. A konečně, v rozsudku ze dne 15.
června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1690/97, uveřejněném v časopise Právní rozhledy
číslo 9, ročník 1999 (str. 489), Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr,
podle kterého naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo
je či není (§ 80 písm. c/ o. s. ř.), nemá jen ten
kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde. Aktivně
legitimována k žalobě o určení neplatnosti smlouvy je i osoba, která není
účastníkem této smlouvy, jestliže by kladné rozhodnutí o takové žalobě mohlo
mít příznivý dopad na její právní postavení.
Posledně citované rozhodnutí a závěr v něm přijatý dává odpověď i na dovoláním
předestřenou otázku, totiž, že naléhavý právní zájem žalobkyně na určení
neplatnosti smlouvy nemůže být založen existencí naléhavého právního zájmu
třetí osoby na takovém určení. Je tomu tak proto, že svědčí-li aktivní věcná
legitimace a naléhavý právní zájem přímo oné třetí osobě, nic jí nebrání v tom,
aby svá práva a právem chráněné zájmy realizovala v občanském řízení určovací
žalobou, kterou podá sama svým jménem.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu žalobkyní
b) uplatněných dovolacích argumentů zásadně právně významným, není dovolání
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; Nejvyšší soud
je proto odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.
Dovolání žalobkyně b) bylo odmítnuto, takže žalovanému vzniklo ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto v dané věci
sestávají z odměny za zastupování advokátem v řízení v jednom stupni (v
dovolacím řízení). Výše této odměny se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve
znění pozdějších předpisů (dále též jen „vyhláška“) a se zřetelem k tomu, že
advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení jediný úkon právní služby
(vyjádření k dovolání) činí (dle § 5 písm. c/, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst.
1 vyhlášky) celkem 1.550,- Kč. Spolu s paušální náhradou hotových výdajů ve
výši 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů) tak Nejvyšší soud přiznal žalovanému k tíži žalobkyně b) celkem
1.625,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 24. února 2005
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu