29 Odo 455/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně U. O. G.,
zastoupené, advokátkou, proti žalované B. – M., spol. s r.o., zastoupené,
advokátem, o ochranu před nekalou soutěží, vedené u Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. 11 Cms 245/96, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 19. září 2002, č.j. 4 Cmo 744/2000-152, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 1.625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její
zástupkyně.
Krajský obchodní soud v Brně rozsudkem ze dne 27. ledna
2000, č.j. 11 Cms 245/96-104, uložil
žalované povinnost do třiceti dní od doručení rozsudku změnit své obchodní
jméno tak, aby neobsahovalo pojem „B.“ ani jiný pojem s tímto zaměnitelný, s
tím, že uplynutím uvedené lhůty je tento výrok rozsudku vykonatelný (výrok I.).
Dále rozhodl, že žalovaná je povinna do třiceti dnů od doručení tohoto
rozsudku zdržet se označování svého zboží slovem „B.“ nebo slovem s ním
zaměnitelným, a to jak na tomto zboží, tak i na obalech a všech souvisejících
reklamních a jiných materiálech (výrok II.) a žalobkyni přiznal právo uveřejnit
výroky tohoto rozsudku v období do šedesáti dnů od právní
moci tohoto rozsudku na náklady žalované ve formě placeného inzerátu v denících
H. n. a P., dále též v týdeníku P. B. J. v rozsahu maximálně formátu A6 (výrok
III.). Současně uložil žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení a vrátil
žalobkyni přeplatek soudního poplatku (výroky IV. a V.).
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. září 2002, č.j. 4 Cmo 744/2000-152,
rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ve výrocích I. a II., pokud jimi
byla uložena povinnost změnit obchodní jméno žalované tak, aby neobsahovalo
pojem „B.“ a pokud jí byla uložena povinnost zdržet se
označování svého zboží slovem „B.“, a dále ve výrocích III. a IV.
potvrdil (první výrok). Ve zbývající napadené části výroků I. a II. tento
rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá (druhý výrok). Dále odvolací soud
proti svému rozhodnutí nepřipustil dovolání a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (třetí a čtvrtý výrok).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že rozsudek soudu prvního
stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal a po
částečném doplnění dokazování dospěl k závěru, že soud prvního stupně z
provedených důkazů učinil správná skutková zjištění, k nimž přiřadil i správné
závěry právní.
Odvolací soud měl za prokázáno, že žalobkyně byla zapsána „do obchodního
rejstříku v Německu“ 25. dubna 1991 s označením firmy „W. – B. M.- f.“ (správně
„W. – B. M.“) společnost s ručením omezeným (správně „G. m. b. H.“), a to s
předmětem podnikání výroba strojů všeho druhu a obchod s nimi. Na „českém trhu“
výrobky žalobkyně prodává a propaguje nejméně od roku 1992
společnost C., spol. s r.o., s tím, že ve všech propagačních materiálech byla
prezentována příslušnost žalobkyně ke skupině W. G. a výrazně vyznačeno
označení „B.“, případně „B.“, a to ve spojení „stroje B., metoda B. či systém
B.“.
Žalovaná byla zapsána do obchodního rejstříku 14. září 1994 s obchodním jménem
B. – M., spol. s r.o., s předmětem podnikání - tryskání - strojní tryskání
kovových, betonových a jiných ploch, zprostředkovatelská činnost a obchodní
činnost - koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje. Dne 25. října 1994
žalovaná objednala u společnosti C., spol. s r.o., stroj pro opracování
betonových ploch otryskáváním B. 1-10 včetně příslušenství a 14. listopadu 1994
s touto společností uzavřela i kupní smlouvu, jejímž předmětem byl výše uvedený
stroj. Žalovaná následně v obchodním styku propagovala a
nabízela „služby“ - strojní tryskání a v obchodním styku propagovala a nabízela
i prodej svých výrobků s označením „B.“.
Odvolací soud uzavřel, že žalovaná již v době svého vzniku věděla, že na trhu
v České republice jsou pod označením „B.“ nabízeny stroje a materiál používané
k opracování různých druhů povrchů tryskáním, tedy k činnosti shodující se s
jejím předmětem činnosti, a přesto pro označení své firmy zvolila slovní
spojení „B. M.“, které si následně nechala zaregistrovat jako ochrannou známku
a pod kterým nabízí a poskytuje své služby.
Sporné označení (rozuměj označení „B.“) odvolací soud shledal způsobilým
předmětem ochrany práva známkového i soutěžního, když jde o slovo uměle
vytvořené, které nevypovídá o vlastnostech výrobků či služeb.
Na základě důkazů provedených soudy obou stupňů, jež v odůvodnění rozsudku
specifikuje, měl odvolací soud za prokázané, že v České republice se na
„relevantním trhu“ pojem „B.“ stal příznačným pro žalobkyni jako její zvláštní
označení a současně i zvláštní označení jejích výrobků -
vysoce specializovaného zařízení na úpravu povrchů.
Obchodní jméno žalované - pokračoval odvolací soud - je tak evidentně
zaměnitelné svým dominujícím prvkem „B.“ s užívaným podnikovým označením pro
žalobkyni příznačným (byť nechráněným jako ochranná známka) a rovněž evokuje
příslušnost žalované ke skupině „W.“, když účastníci se střetávají svými
činnostmi na trhu. Za rozhodující považoval časovou
prioritu a fakticky užívané zvláštní označení žalobkyně, jež se
tak prosadí proti „označení pozdějšímu, byť chráněnému“ (rozuměj dominující
části obchodního jména žalované).
Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalovaná
tím, že si zvolila obchodní jméno „B. – M.“, že si toto označení
nechala zaregistrovat jako ochrannou známku a že pojem „B.“ uvádí na svých
reklamních materiálech a internetových stránkách jako označení služby, kterou
poskytuje, případně jako označení výrobku, který nabízí slovy „B. – T. M., S.
B. M.“, se dopustila nekalé soutěže. Žalovaná tak totiž
učinila v době, kdy na relevantním trhu, na němž se
účastníci jako soutěžitelé střetávají, byla již nejméně dva roky účastna
žalobkyně používající označení „B.“ jako zvláštní označení podniku a svého
výrobku a toto označení pro ni bylo příznačné.
Odvolací soud uzavřel, že ze strany žalované jde o jednání v hospodářské
soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže, neboť vyvolává nebezpečí
záměny žalobkyně a žalované ve smyslu ustanovení § 47 písm. a)
a b) obchodního zákoníku a dále navozuje dojem propojenosti žalobkyně a
žalované, čímž žalovaná parazituje na pověsti žalobkyně (§ 48
obchodního zákoníku). Nabídka stroje „P. - K1 - V1 pod označením B. – T. M. S.
B. M.“ je způsobilá vyvolat v hospodářském styku mylnou domněnku, že tento
stroj pochází od žalobkyně a jedná se tak též o naplnění skutkové podstaty
klamavého označení zboží a služeb ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 obchodního
zákoníku.
Jelikož všechna uvedená jednání žalované jsou objektivně způsobilá přivodit
žalobkyni újmu, a to nejen majetkovou (odlivem zákazníků), ale zejména též
jinou újmu na její dobré pověsti, je zároveň naplněna skutková
podstata generální klauzule vymezující jednání nekalé soutěže podle ustanovení
§ 44 odst. 1 obchodního zákoníku.
Ve vztahu k přiznanému právu na uveřejnění výroku rozsudku odvolací soud
zdůraznil, že v daném případě bude naplněn účel tohoto institutu podle
ustanovení § 55 odst. 2 obchodního zákoníku již pouhým uveřejněním výroků,
neboť tyto mají dostatečnou vypovídací schopnost o nekalosoutěžním jednání
žalované.
Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, s výjimkou části výroku,
jíž byly uložené povinnosti vztaženy nejen k samotnému pojmu „B.“, ale též k
„pojmu jinému, s tímto zaměnitelnému“, potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu, vyjma výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního
stupně zčásti změněn a žaloba zamítnuta, podala žalovaná dovolání, odkazujíc co
do jeho přípustnosti na ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“) a uplatňujíc dovolací důvody podle
ustanovení § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř.
Zdůrazňuje, že všechny otázky, jimiž se v této věci odvolací soud zabýval (či
měl zabývat), mají po právní stránce zásadní význam. Jde o otázku „neunesení
důkazního břemene“ žalobkyní, o otázku, jakým způsobem je potřeba zjišťovat,
zda se neformální označení stalo pro žalobkyni na území České republiky
příznačným a kdy, a zda v daném případě lze „na základě pouhých tvrzení“
užívání tohoto označení považovat za oprávněné ve smyslu
ustanovení § 47 odst. 2 písm. a) obchodního zákoníku, popř., zda se uvedené
označení nestalo stejně příznačným pro oba účastníky ve vztahu k dominantní
činnosti každého z nich, a to vzhledem k rozhodnutí Úřadu „pro duševní
vlastnictví“ o zápisech ochranných známek, která nezaměnitelnost označení
deklarují.
Dovolatelka namítá, že žalobkyně, pokud užívá slovo „B.“, pak nikoli jako svoji
obchodní firmu nebo její část, popř. jako ochrannou známku, ale pouze jako
„jakési“ neregistrované a tedy neformální označení podniku. Aby takové označení
mohlo požívat právní ochrany je nutné, aby žalobkyně prokázala, že je pro ni
příznačné, přičemž tato příznačnost neformálního označení pro žalobkyni u
zákazníků v České republice, ač „jde o otázku převážně skutkovou a
nikoli právní“, nebyla soudem vůbec adekvátním způsobem zjišťována, přestože
sama žalovaná u odvolacího jednání navrhla, aby byl ustanoven za tímto účelem
znalec „z příslušného oboru“. Odvolacím soudem (i soudem prvního stupně)
přijatý závěr o příznačnosti označení „B.“ - dle dovolatelky - nemá oporu v
provedeném dokazování, s tím, že neúplnost „zjišťování existence jakéhokoli
důvodu právní ochrany“ žalobkyně je současně vadou řízení, která „měla zásadní
vliv na rozhodnutí“.
Dovolatelka dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že její obchodní firma
vyvolává nebezpečí záměny s označením „B.“ u žalobkyně, s tím, že takový
závěr je v přímém rozporu s výsledky provedeného dokazování. V
tomto směru zdůrazňuje, že u Úřadu průmyslového
vlastnictví byla s prioritou od 23. dubna 1996 zapsána slovní ochranná známka
„B.“ společnosti T. W. C., 55 S. B., N., I., USA, jakož i kombinovaná ochranná
známka žalované „B. M.“ s právem priority od 9. listopadu 1994. Dle názoru
dovolatelky je z těchto rozhodnutí nepochybné, že Úřad
průmyslového vlastnictví autoritativně vyslovil, že obě uvedená označení
zaměnitelná nejsou (srov. ustanovení § 3 odst. 1 zákona
č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, ve znění účinném od 1. října
1995), a soud je povinen z takových rozhodnutí ve smyslu
ustanovení § 135 odst. 2 věty poslední o. s. ř. vycházet.
Dovolatelka dále zdůrazňuje, že odvolací soud z hlediska právního ani
skutkového nezkoumal, zda nedošlo k situaci, za které si určitou míru
příznačnosti k označení může nárokovat více subjektů, když ve vzájemném vztahu
takových subjektů by se nemohl domáhat ochrany žádný z nich.
Odvolacímu soudu dovolatelka rovněž vytýká, že nijak neodůvodnil „kumulaci
skutkových podstat údajného nekalosoutěžního jednání“ žalované a v této
souvislosti odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp.
zn. 1 Odon 5/97.
Jelikož odvolací soud v důsledku „neúplnosti řízení“ a nesprávných zjištění,
která nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, dospěl „k zásadně
nesprávnému právnímu posouzení věci“, dovolatelka požaduje, aby dovolací soud
rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření navrhuje odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, když
rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a otázky
formulované dovolatelkou jsou konstantní judikaturou řešeny, popř. se týkají
pouze tohoto konkrétního případu. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že dovolání je přípustné, navrhuje jeho zamítnutí.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů, se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000). O takový případ jde i v této věci,
když odvolací soud odvolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 15.,
hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000, jak výslovně zmínil i
v důvodech rozsudku.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravují
ustanovení § 237 odst. 1, § 238 odst. 1 písm. b) a § 239 o. s. ř.
Přípustnost dovolání není založena ustanovením § 237 o. s. ř., když vady ve
smyslu tohoto ustanovení, k nimž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a jejíchž existence činí zmatečným (s
výjimkami zakotvenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího
soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu se
nepodávají.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.,
když potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu
ve věci.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř.,
když odvolací soud přípustnost dovolání ve výroku svého rozhodnutí nevyslovil.
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené ustanovením § 239 odst. 2 o. s. ř.
Podle tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení
přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním)
usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto
účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (jenž byl v
dané věci naplněn) může být dovolání ve smyslu citovaného ustanovení přípustné
jen tehdy, jde-li o řešení otázky právní (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují)
a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak
není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí
odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním
(závěrem), že tomu tak vskutku je.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní
normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového
zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního
předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použít
správný předpis a zda byl také správně vyložen, popř. aplikován.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, jde
tehdy, je-li v něm řešena právní otázka, která je významná nejen pro rozhodnutí
v dané konkrétní věci, nýbrž z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro
jejich judikaturu). Z tohoto pohledu má zásadní právní význam zpravidla tehdy,
jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího
soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře
těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy ji při svém rozhodování řeší
rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací
soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní
judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné (nové)
řešení této právní otázky. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat
takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou
soudní praxí.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných
dovolacích důvodů za zásadně právně významné nepovažuje.
Jelikož v případě dovolání, jehož přípustnost je poměřována ustanovením §
239 odst. 2 o. s. ř., nemá dovolatelka k dispozici dovolací důvod podle
ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., jsou její výhrady vůči správnosti
a úplnosti skutkových zjištění soudů obou stupňů nevýznamné. Skutkové závěry o
časové prioritě a faktickém užívání označení „B.“ žalobkyní (jako jejího
zvláštního označení a jako zvláštního označení jejích výrobků) včetně spojení
žalobkyně s tímto označením, na kterých odvolací soud vybudoval své (následné)
právní posouzení věci, pokud jde o naplnění jednotlivých skutkových podstat
nekalosoutěžních deliktů [§ 46 odst. 1, § 47 písm. a) a b) a § 48 obchodního
zákoníku], jakož i z pohledu naplnění znaků tzv. generální klauzule (§ 44 odst.
1 obchodního zákoníku), proto dovoláním zpochybněny být (úspěšně) nemohly.
Možnost uložit rušiteli, aby za účelem odstranění závadného stavu ve znění
kmene obchodního jména změnil své obchodní jméno tak, aby neobsahovalo určité
slovo (slovní spojení), Nejvyšší soud dovodil již v rozsudku ze dne 12.
prosince 2000, sp. zn. 29 Cdo 603/2000,
přičemž na závěru v tomto rozhodnutí formulovaném nemá důvodu ničeho měnit.
Soudní praxe je rovněž jednotná v tom, že jednáním proti dobrým mravům
soutěže a tedy jednáním nekalosoutěžním, proti němuž se
dotčený má právo bránit, může být i užití zapsané ochranné známky (srov. např.
rozhodnutí uveřejněné pod číslem 51/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Na významu tak ztrácí rovněž argumentace dovolatelky opírající se
o skutečnost, že je majitelkou ochranné známky kombinované „B. M.“ a že Úřad
průmyslového vlastnictví zápisem této ochranné známky a ochranné známky „B.“
rozhodl o jejich nezaměnitelnosti.
Případným dovolací soud neshledává ani odkaz dovolatelky na závěry formulované
v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. března 1998, sp. zn. 1 Odon 5/97,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 16, ročník 1998, pod číslem 115,
pokud jde o „kumulaci“ skutkových podstat nekalosoutěžního jednání, když
odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (na rozdíl od rozhodnutí
odkazovaného) konkretizoval, v jakém chování žalované spatřuje klamavé označení
zboží a služeb (§ 46 odst. 1 obchodního zákoníku), parazitování
na pověsti (§ 48 obchodního zákoníku) i naplnění znaků tzv. generální klauzule
(§ 44 odst. 1 obchodního zákoníku). Výslovné „nerozlišení“ případů vyvolání
nebezpečí záměny ve smyslu ustanovení § 47 písm. a) a b) obchodního zákoníku
pak samo o sobě zásadní právní význam (pro rozpor s citovaným rozhodnutím)
nezakládá.
Ani výhrada dovolatelky, podle níž se odvolací soud nezabýval otázkou, zda se
sporné označení nestalo příznačným i pro ni, není v daném případě podstatná,
když řešení této otázky by mohlo být významné pouze pro právní posouzení věci
podle ustanovení § 47 písm. b) obchodního zákoníku.
Protože dovolací soud neshledal dovolání žalované přípustným ani podle
ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.) je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 větu první o. s. ř. (per analogiam), když
žalovaná z procesního hlediska zavinila odmítnutí dovolání a vznikla jí
povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení
vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátkou v částce
1550,- Kč podle § 8 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst.
1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 25. května 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu