29 Odo 457/2002

29 Odo 457/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele Ing. A. H., o

neplatnost usnesení valné hromady H. p. h., a.s., v likvidaci, vedené u

Městského soudu v Praze pod sp. zn. 54 Cm 201/2001, o dovolání navrhovatele

proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2002, čj. 14 Cmo

95/2001-82, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2002, č.j. 14

Cmo 95/2001-82 a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze

dne 2. března 2000, č.j. 54 Cm 186/99-29, se zrušují a věc se

vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského obchodního soudu

v Praze ze dne 2.3.2000, č.j. 54 Cm 186/99-29, kterým tento soud zamítl návrh

na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady H. p. h., a.s., v likvidaci

(dále jen „společnost“), konané dne 26.8.1999. Přitom odvolací soud rozhodl

shodně již podruhé, když první potvrzující usnesení Nejvyšší soud usnesením ze

dne 29.8.2001, č.j. 29 Odo 71/2001 zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k

dalšímu řízení.

Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že dovolací soud v

projednávané věci uzavřel, že požadavek jednacího a volebního řádu valné

hromady, aby akcionáři předkládali své návrhy, protesty a žádosti pouze

písemně, je nepřípustným omezením práv akcionáře ve smyslu § 180 obchodního

zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Jestliže akcionář namítá, že byla

porušena jeho práva podle uvedeného ustanovení, je soud povinen zkoumat, zda k

takovému porušení skutečně došlo. Odejmutí či omezení možnosti podávat dotazy a

požadovat vysvětlení ústně, může být omezením práv akcionáře, přičemž

posouzení, zda k takovému omezení na napadané valné hromadě došlo, musí soud

učinit podle konkrétních okolností této valné hromady.

Jednací a volební řád společnosti připouštěl jen písemnou formu dotazů,

protestů a návrhů akcionářů. Ze zápisu z valné hromady a z notářského zápisu o

průběhu jednání valné hromady odvolací soud zjistil, že se valné hromady (podle

množství hlasovacích lístků) zúčastnilo 110 akcionářů. Trvala od 11.00 do 15.22

hod. Podle zápisu byla ukončena v době, kdy již akcionáři žádné dotazy neměli.

Akcionáři podávali dotazy, návrhy a protesty písemně i ústně. To platí i

ohledně navrhovatele. Na počátku valné hromady žádal o vysvětlení jednoho bodu

jednacího řádu a vysvětlení se mu dostalo. Navrhovatel podal i písemný protest,

který byl na valné hromadě přečten. Podal i písemnou žádost o

vysvětlení, u kterého soudu bude nutno uplatnit směnečné pohledávky. Rovněž v

tomto případě se mu dostalo vysvětlení.

„I kdyby se s nějakým ústním dotazem navrhovatele na valné hromadě (pro hluk v

sále) - jak tvrdí - neprosadil, měl možnost podat jej písemně, jak to (s

úspěchem) učinil v již zmíněném případě. Právě s ohledem na konkrétní okolnosti

valné hromady (110 akcionářů, velké množství dotazů, hluk v sále) písemná forma

umožňovala žalobci dotaz položit. Jeho právo akcionáře podle § 180 odst. 1

obch. zák. porušeno nebylo. Prvním tvrzeným nedostatkem tedy valná hromada

netrpěla“.

Dále pak odvolací soud zopakoval svůj právní názor na možnost následného

rozšíření žaloby o „další skutkový důvod,“ který vyslovil již ve svém prvním

rozhodnutí.

Poté se odvolací soud věcně zabýval námitkou odvolatele o nezákonnosti účetní

závěrky. Konstatoval, že, jak správně uvedl soud prvního stupně, účetní závěrka

byla ověřena auditorem, byť se tak stalo s výhradou, že se nevyjadřuje k

ocenění směnečné pohledávky ve výši cca 9,88 miliard Kč za společností HCMW pro

nedostatek informací. Ze stejného důvodu doporučila dozorčí rada účetní závěrku

neschválit s tím, aby byly opatřeny další informace k posouzení bonity tohoto

aktiva. Předmětná položka aktiv byla popsána v příloze účetní závěrky a další

informace k ní byly akcionářům podány na valné hromadě.

„Nesprávnost ocenění předmětného aktiva v účetní závěrce a tedy ani nesprávnost

účetní závěrky samé prokázána nebyla. Z ničeho to nevyplývá. Vyplývají jen

pochybnosti v tom směru. To nestačí, prokázána by musela být nesprávnost

závěrky.“

Účetní závěrku schválila valná hromada společnosti podle § 187 odst. 1 písm. f)

obch. zák. Schvalovat znamená v nějakém smyslu posuzovat. K tomu měli akcionáři

dostatek informací. Bylo na nich, zda účetní závěrku schválí, či se přikloní k

doporučení dozorčí rady a neschválí ji. Na jejich rozhodnutí nic protiprávního

není.“

Ani druhý tvrzený důvod neplatnosti usnesení valné tedy podle odvolacího soudu

není naplněn. Proto odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně.

Žádosti o připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl.

Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Co do jeho důvodů

odkázal na ustanovení § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) občanského soudního řádu

(dále též jen „o. s. ř.“).

Dovolatel především namítá, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor

dovolacího soudu o tom, že navrhovatel ve věci neplatnosti usnesení valné

hromady může rozšiřovat důvody, ze kterých usnesení napadá.

K posouzení neplatnosti schválení účetní závěrky dovolatel uvedl, že jestliže

měl auditor k účetní závěrce výhradu spočívající v tom, že se nemůže vyjádřit k

ocenění směnečné pohledávky ve výši cca 9,88 miliard Kč za společností HCMW pro

nedostatek informací (pohledávka za společností HCMW představuje téměř celý

majetek společnosti), neměl vůbec vydat výrok, kterým účetní závěrku ověřil -

byť s výhradou. Uvedl, že s ohledem na to, „že výše uvedená pohledávka

představuje téměř 100 % majetku společnosti, jsou informace o míře rizika

souvisejícího s úhradou této pohledávky co do výše předpokládané úhrady i

reálnosti stanoveného termínu splatnosti velmi podstatné pro hodnocení

finanční, majetkové a důchodové pozice podniku a pro analýzu výkazů, přičemž

tyto informace nevyplývají přímo ani nepřímo z rozvahy a výkazu zisků a

ztrát.“ Odvolací soud se však argumentací navrhovatele v tom směru nezabýval a

závěrku jako takovou podle ní nepřezkoumával, pouze uzavřel, že ač jsou

pochybnosti, nezákonnost nebyla prokázána. Přitom na řízení o neplatnost

usnesení valné hromady dopadá ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. Důkazní

možnosti navrhovatele, který je drobným akcionářem, jsou v tomto směru velmi

omezené, zvláště když osoba ovládající společnost může mít zájem na utajení

skutečného stavu majetku společnosti. Přitom je všeobecně známo, že ani soudem

jmenovanému likvidátorovi se dosud nepodařilo získat účetnictví a další

písemnosti společnosti. Jestliže tedy měl odvolací soud pochybnosti o

zákonnosti a úplnosti účetní závěrky, a přitom se necítí sám povolán posoudit

její soulad se zákonem, byl povinen opatřit potřebné důkazy. Jestliže tak

neučinil, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci.

Dále pak dovolatel tvrdí, že z právního názoru Nejvyššího soudu v projednávané

věci o tom, že soud musí posoudit zda došlo k tvrzenému omezení práv akcionáře

upravených v § 180 obch. zák. podle konkrétních okolností projednávané věci,

vyplynulo, že soud byl povinen provést důkazy potřebné k úplnému zjištění

skutkového stavu. Navrhovatel tvrdil, že osobám, které se na valné hromadě

hlásily o slovo, nebylo vůbec udělováno. Je pravdou, že předseda valné hromady

na několik ústních příspěvků reagoval, ale tyto příspěvky se akcionářům

podařilo prosadit pouze tak, že je zvýšeným hlasem až křikem přednesli v

mezerách mezi řečí předsedajícího a donutili jej tak na ně reagovat. Za těchto

podmínek nemohla být řada ústních příspěvků přednesena, neboť za podmínek,

které panovaly v sále, nebylo prakticky možné složité otázky vůbec prezentovat.

Navrhoval k prokázání svých tvrzení výslech svědka, J. S., který se valné

hromady zúčastnil, jakož i audio a video záznam, který na valné hromadě

pořídila společnost a navrhl i důkaz výslechem navrhovatele. Byl připraven

navrhnout i výslech dalších svědků. Odvolací soud však žádný z uvedených

důkazů neprovedl a u této otázky se omezil na opakování toho, co již uvedl

v odůvodnění svého předchozího rozhodnutí.

Navrhovatel požaduje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc

vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se

mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a

některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede

dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle

dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních

právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před

1.1.2001).

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 13., zákona č. 30/2000 Sb., pro řízení

ve o některých otázkách obchodních společností zahájená na návrh, který byl

podán přede dnem účinnosti tohoto zákona, se v prvním stupni použijí dosavadní

právní předpisy. O takový případ jde i v projednávané věci, když návrh na

zahájení řízení byl podán 7.9.1999.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto

ustanovení platí, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení

přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vydáním potvrzujícího

usnesení, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže odvolací soud

dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má po právní stránce

zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní

stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve

kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.

Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (který byl

v dané věci naplněn) může být dovolání ve smyslu citovaného ustanovení

přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména

posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují)

a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Zásadní právní význam odvolací soud shledává (a potud má dovolání za

přípustné) v řešení otázky, zda může výhrada auditora o tom, že se nevyjadřuje

k ocenění cenného papíru tvořícího podstatnou část majetku společnosti pro

nedostatek informací, být důvodem pro prohlášení usnesení o schválení účetní

závěrky za neplatné. Tato otázka dosud v judikatuře vyšších soudů zodpovězena

nebyla.

Z ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., ve znění účinném ke dni konání

napadané valné hromady, tj. ve znění zákonů č. 117/1994 Sb. a č. 227/1997 Sb.

(dále též jen „zákon o účetnictví“) vyplývá, že účetní jednotky jsou povinny

vést účetnictví úplně, průkazným způsobem a správně tak, aby věrně zobrazovalo

skutečnosti, které jsou jeho předmětem. Z ustanovení § 7 odst. 4 zákona o

účetnictví vyplývá, že účetnictví účetní jednotky je správné, jestliže účetní

jednotka s přihlédnutím ke všem okolnostem účetního případu neporušila

povinnosti uložené jí tímto zákonem.

Podle ustanovení § 18 odst. 1 a 3 zákona o účetnictví tvoří účetní závěrku v

soustavě podvojného účetnictví rozvaha (bilance), výkaz zisků a ztrát a

příloha. Příloha obsahuje údaje týkající se způsobů oceňování, postupů

odpisování, postupů účtování použitých v účetním období, za něž se účetní

závěrka sestavuje a informace, které jsou důležité pro posouzení stavu majetku

a závazků, finanční situace a hospodářského výsledku účetní jednotky.

Podle ustanovení § 24 odst. 1 písm. b) zákona o účetnictví berou účetní

jednotky za základ při oceňování majetku a závazků a při účtování o výsledku

hospodaření rizika, ztráty a znehodnocení, které se týkají majetku a závazků a

jsou účetním jednotkám známy ke dni sestavení účetní závěrky.

Podle ustanovení § 24 odst. 1 písm. f) a odst. 2 zákona o účetnictví, se cenné

papíry v účetní závěrce oceňují cenami pořízení, jejich ocenění se pak upravuje

podle § 26 téhož zákona. Podle § 26 odst. 3 zákona o účetnictví se ocenění

majetku a závazků v účetnictví a v účetní závěrce upravuje o položky

vyjadřující rizika, ztráty a znehodnocení podle § 24 odst. 1 téhož

zákona; pokud pominou důvody pro tuto úpravu, ocenění, uvedené položky se zruší.

Nejvyšší soud uzavřel, že zpracování účetní závěrky v rozporu se zákonem, ať

již co do správnosti, průkaznosti či úplnosti, může odůvodnit prohlášení

usnesení valné hromady za neplatné. Takový stav však nemůže způsobit jakákoli,

třeba i nevýznamná odchylka od podzákonných předpisů upravujících vedení

účetnictví.

Podle ustanovení § 39 odst. 1 obch. zák., musí mít akciová společnost účetní

závěrku ověřenu auditorem podle zákona o auditorech. Účelem uvedeného

ustanovení nepochybně je zajistit kvalifikované posouzení účetní závěrky

akciové společnosti. Ustanovení § 14 zákona č. 524/1992 Sb., o auditorech,

platného ke dni ověření účetní závěrky, určuje, že auditor ověřuje, zda údaje v

účetní závěrce věrně zobrazují stav majetku, závazků, rozdíl majetku a závazků,

finanční situaci a výsledek hospodaření a zda je účetnictví vedeno úplně,

průkazným způsobem a správně. Uvedené ustanovení tedy vymezuje rozsah, ve

kterém má auditor účetní závěrku posuzovat. Tento zákonem stanovený rozsah

posouzení je proto třeba brát za měřítko předepsané kontroly účetní závěrky

akciové společnosti a tedy i za kriterium, při jehož splnění účetní závěrka

akciové společnosti odpovídá zákonu. Účetní jednotka je přitom podle ustanovení

§ 14 odst. 4 téhož zákona povinna poskytnout auditorovi veškeré jím požadované

doklady a jiné písemnosti, informace a vysvětlení potřebné k řádnému

ověření účetní závěrky a výroční zprávy. Povinnost poskytnout auditorovi

informace potřebné k řádnému ověření účetní závěrky a výroční zprávy účetní

jednotky mají i obchodní partneři této účetní jednotky, a to na základě žádosti

auditora doložené souhlasem účetní jednotky.

Jak zjistil soud prvního stupně, v projednávané věci auditor v auditorské

zprávě o ověření napadané účetní závěrky uvedl, že se nevyjadřuje k ocenění

pohledávky ve výši 9.880,104.000,- Kč vůči společnosti H. C. M. (W.) L.,

neboť nemá dostatečné informace, aby mohl posoudit míru rizika souvisejícího s

úhradou této pohledávky co do výše předpokládané úhrady i reálnosti stanoveného

termínu splatnosti 31.12.1999. Z uvedeného vyplývá, že účetnictví společnosti

není - ohledně uvedené pohledávky - vedeno průkazným způsobem, neboť pokud by

tomu tak bylo, ověřil by auditor účetní závěrku bez uvedené výhrady.

Jestliže pak je správné tvrzení dovolatele, že tato pohledávka představuje

téměř 100 % majetku společnosti, nejde o případ pouze nevýznamné odchylky od

předpisů upravujících vedení účetnictví. Potom nelze než uzavřít, že účetnictví

společnosti není vedeno v souladu s ustanoveními § 7 odst. 1 a odst. 4 zákona

č. 563/1991 Sb., ve znění účinném ke dni konání napadané valné hromady, která

určují, že účetní jednotky jsou povinny vést účetnictví úplně průkazným

způsobem a správně tak, aby věrně zobrazovalo skutečnosti, které jsou jeho

předmětem a, že účetnictví účetní jednotky je správné, jestliže účetní jednotka

s přihlédnutím ke všem okolnostem účetního případu neporušila povinnosti

uložené jí tímto zákonem. Na tom nic nemění to, že auditor v auditorské zprávě

konstatoval, že účetní závěrka za účetní období 1998 „ve všech podstatných

aspektech věrně zobrazuje majetek, závazky, vlastní jmění a finanční situaci

společnosti k uvedenému datu a výsledky jejího hospodaření jsou v souladu se

zákonem o účetnictví.“ Jestliže se tento závěr týká pouze nepodstatné části

majetku společnosti, nelze mu přikládat význam, který by měl za stavu, kdy by

se týkal celého majetku společnosti anebo pouze majetku bez nevýznamné položky.

Právní posouzení věci odvolacím soudem ohledně rozporu účetní závěrky se

zákonem, je tedy nesprávné; nesprávné je rovněž posouzení této otázky soudem

prvního stupně, který ji posoudil stejně jako soud odvolací.

Námitku dovolatele, že odvolací soud nerespektoval právní názor dovolacího

soudu, neshledal dovolací soud důvodnou. Odvolací soud sice zopakoval svůj

právní názor na posuzovanou právní otázku, řídil však se prvním názorem

dovolacího soudu a věcně posoudil námitku navrhovatele o nezákonnosti

usnesení o schválení účetní závěrky.

Důvodná však je námitka, že odvolací soud, tím, že neprovedl důkazy potřebné ke

zjištění, zda bylo omezeno právo akcionářů přiznané jim ustanovením § 180 odst.

1 obch. zák., zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci. Odvolací soud učinil skutková zjištění, týkající se

tvrzeného porušení práva, pouze z listinných důkazů, které provedl soud prvního

stupně, a které všechny svědčily závěru, k němuž dospěl. Neprovedl však žádný z

důkazů navrhovaných dovolatelem k prokázání opačného skutkového stavu. Je sice

pravdou, že není povinností soudu provést všechny důkazy navržené účastníky, to

však platí pouze tehdy, jestliže podle provedených důkazů lze bezpečně posoudit

skutkový stav věci. Přitom audio a video záznamy z valné hromady, případně i

výpovědi osob, které se valné hromady účastnily, nepochybně jsou důkazy, které

mohou hodnověrně podpořit nebo vyvrátit pravdivost zápisu.

Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí

spočívá, není správné a protože je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval

jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu a

spolu s ním ze stejných důvodů i usnesení soudu prvního stupně podle § 243b

odst. 1, části věty za středníkem a odst. 2, věty druhé, o. s. ř. zrušil a věc

vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta první, o. s.

ř.). V dalším řízení provede soud důkazy navrhované dovolatelem v rozsahu,

potřebném ke zjištění skutkového stavu, tyto důkazy vyhodnotí jak jednotlivě,

tak i ve vzájemné souvislosti, popřípadě odůvodní, proč neprovedl i další

důkazy, jak mu to ukládá ustanovení § 167 odst. 2 ve vazbě na ustanovení § 157

odst. 2 o. s. ř. Teprve na základě takového postupu může pak učinit závěr, zda

došlo postupem společnosti na valné hromadě k podstatnému porušení práv

akcionáře, odůvodňující prohlášení usnesení napadané valné hromady na neplatné.

Pro rozhodnutí o tom, zda usnesení valné hromady bylo v rozporu se zákonem pro

porušení ustanovením § 180 odst. 1 obch. zák., bude rozhodné, zda společnost

umožnila akcionářům uplatnit právo podle uvedeného ustanovení, aniž je

významnějším způsobem omezila, popřípadě zda výkon tohoto práva neznemožnili

sami (menšinoví) akcionáři.

Právní názor dovolacího je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný

(§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení

dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 29. ledna 2003

JUDr. Ivana Štenglová, v.r

.

předsedkyně senátu