29 Odo 501/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobkyně C. spol. s r. o., zastoupené. advokátem, proti žalované JUDr. J. K.,
advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně K. spol. s r. o., o
vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 35 Cm 130/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 22. prosince 2005, č.j. 13 Cmo 138/2005-183, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. prosince 2005, č.j.
13 Cmo 138/2005-183, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. února 2003, č. j. 35 Cm 130/99-102,
zamítl žalobu na vyloučení nemovitostí specifikovaných ve výroku rozhodnutí
(dále jen „sporné nemovitosti“) z konkursní podstaty úpadkyně K., spol. s r.
o. a žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že kupní smlouvu ze dne 11. února 1997
(dále jen „kupní smlouva“) prodávající (pozdější úpadkyně) prodala sporné
nemovitosti žalobkyni, přičemž jménem prodávající jednal Ing. R., který, byť
zapsán v obchodním rejstříku jako její jediný jednatel, byl z této funkce
odvolán valnou hromadou dne 7. listopadu 1996. Odkazuje na ustanovení § 6 odst.
2 a § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen
„ZKV“) a na ustanovení § 20, § 37 odst. 1, § 133 odst. 2 a § 588 občanského
zákoníku, soud prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k okolnostem
předcházejícím uzavření kupní smlouvy, místu jejího uzavření a skutečnosti, že
většinový společník úpadkyně Ing. K. jednateli žalobkyně M. P. „vysvětlil“, že
Ing. R. není jednatelem prodávající, kupní smlouva „nevznikla“, jelikož
žalobkyně nejednala v dobré víře, že Ing. R. je jednatelem prodávající.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 23. října 2003, č.j.
13 Cmo 204/2003-127, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že
se sporné nemovitosti vylučují ze soupisu konkursní podstaty úpadkyně a rozhodl
o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uzavřel, že
žalobkyně s ohledem na okolnosti uzavření kupní smlouvy, jakož i s ohledem na
pozdější praxi úpadkyně neměla a nemohla mít pochybnosti, a to ani při obvyklé
opatrnosti, kterou lze po každém požadovat, o existenci „práva“ Ing. R.a za
úpadkyni kupní smlouvu uzavřít, a byla proto v dobré víře, že jmenovaný je
osobou oprávněnou za úpadkyni jednat. Tento závěr - pokračoval odvolací soud -
obstojí i v případě, že žalobkyně nepřikládala zásadní význam sdělení „jednoho
ze společníků“ úpadkyně - Ing. K., že „další ze společníků“ (tj. Ing. R.) není
jednatelem úpadkyně, jelikož ani tento společník „neměl jasno, jaký význam pro
možnost dalšího jednání Ing. R.a za úpadkyni má jeho odvolání z funkce
jednatele, když ještě v letech 1997 - 2000 byl přesvědčen o tom, že za úpadkyni
jednat může“. Na existenci dobré víry žalobkyně pak lze usuzovat i z toho, že
si „pro vlastní jistotu“ obstarala v den podpisu kupní smlouvy výpis z
obchodního rejstříku, podle něhož Ing. R. byl jednatelem úpadkyně. Pokládaje za
správné „zjištění“ soudu prvního stupně, že jednatel úpadkyně podepsal kupní
smlouvu „k výzvě“ Ing. K. a že tak učinil bez nátlaku a považuje na nedůvodné
výhrady žalované o neurčitosti a nesrozumitelnosti ujednání o kupní ceně a její
úhradě, odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni svědčí vlastnické právo ke
sporným nemovitostem, jež vylučuje jejich zápis do konkursní podstaty úpadkyně.
Nejvyšší soud k dovolání žalované rozsudkem ze dne 22. února 2005, sp. zn. 29
Odo 161/2004, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
S odkazem na ustanovení § 27 odst. 2 obchodního zákoníku, ve znění účinném od
1. července 1996 (dále jen „obch. zák.“) a na závěry formulované Nejvyšším a
Ústavním soudem ohledně povahy zápisu jednatele společnosti s ručením omezeným
do obchodního rejstříku a dobré víry ve správnost takového zápisu Nejvyšší soud
zdůraznil, že byla-li (podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jejichž
správnost - a to ani z pohledu nevěrohodnosti výpovědi svědka Ing. K. - nemohl
v dovolacím řízení přezkoumat) žalobkyně (její jednatel) majoritním společníkem
úpadkyně upozorněna, že osoba zapsaná v obchodním rejstříku jako jednatel
úpadkyně již jejím jednatelem není (byla z této funkce valnou hromadou
odvolána), nelze akceptovat právní závěr o existenci dobré víry žalobkyně, že
Ing. R. je statutárním orgánem úpadkyně. Okolnosti, které uzavření kupní
smlouvy předcházely, ani skutečnosti, že si žalobkyně ještě v den podpisu kupní
smlouvy ověřila zápis Ing. R.a jako jednatele úpadkyně v obchodním rejstříku,
nejsou na tomto závěru způsobilé ničeho změnit, když informace, které se
žalobkyni dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů dostalo, vzhledem k
jejímu obsahu a k osobě, která ji učinila, musela u žalobkyně vyvolat důvodné
pochybnosti o tom, zda zápis jednatele úpadkyně v obchodním rejstříku odpovídá
skutečnosti. Na dobrou víru žalobkyně pak nelze usuzovat ani s ohledem na
„pozdější praxi“ úpadkyně, když existenci dobré víry je nezbytné zkoumat k
okamžiku uzavření smlouvy.
Vrchní soud v Praze následně rozsudkem ze dne 22. prosince 2005, č.j. 13 Cmo
138/2005-183, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků
nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení.
Odvolací soud zdůraznil, že „podle právního názoru dovolacího soudu dobrá víra
nesmí být narušena jakoukoliv pochybností, byť byla způsobena neověřitelným
tvrzením nikoli jednatele prodávajícího, nýbrž jeho společníka, jenž je zároveň
jeho věřitelem“. S ohledem na „závěry soudu dovolacího“ pak dovodil, že k
narušení dobré víry žalobkyně při uzavírání kupní smlouvy mohlo dojít nejen
tím, že Ing. K. sdělil jednateli žalobce, že Ing. R. je odvolán z funkce
jednatele, nýbrž že k němu objektivně došlo i v důsledku okolností, za nichž
byl obchod sjednán, neboť se tak stalo zcela nestandardně, když žalobkyně
jednala s úpadkyní prostřednictvím jejího společníka, který nebyl k jednání za
úpadkyni zmocněn, a nikoli s jednatelem, jenž nejen zavazuje společnost navenek
svým podpisem, nýbrž za společnost jedná i jinak. Z tohoto pohledu pak otázku,
zda Ing. K. skutečně oznámil jednateli žalobkyně, že Ing. R. byl odvolán z
funkce jednatele úpadkyně, nepovažoval za rozhodující, neboť bylo na žalobkyni,
aby při běžné míře opatrnosti, kterou na ní bylo lze požadovat, vyžadovala na
Ing. K. zmocnění k jednání za společnost, čímž by byly odstraněny případné
pochybnosti o této otázce a úpadkyně by nemohla namítat nedostatek žalobkyniny
dobré víry v zápis v obchodním rejstříku za situace, kdy by se její společník
vykazoval zmocněním zapsaného jednatele a zároveň tvrdil, že tento jednatel byl
z funkce jednatele odvolán.
Proto odvolací soud „konstatoval“, že okolnosti, za nichž ke sjednání obchodu
došlo, objektivně narušovaly dobrou víru žalobkyně v zápis Ing. R.a v obchodním
rejstříku ve funkci jednatele a že smlouvu podepsala za prodávající osoba, jež
svým podpisem nemohla tuto zavazovat; nedošlo proto k uzavření platné smlouvy,
kterou by žalobkyně sporné nemovitosti nabyla a byla zároveň vyvrácena domněnka
správnosti zápisu vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch
žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b)
o. s. ř., jejichž prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka odvolacímu soudu zejména vytýká, že „při údajném“ respektování
právního názoru Nejvyššího soudu své rozhodnutí změnil, aniž se vypořádal s
odvoláním žalobkyně a předloženým důkazním materiálem týkajícím se
nevěrohodnosti svědecké výpovědi Ing. K.. Podle názoru dovolatelky se odvolací
soud „této problematice“ vyhnul a své rozhodnutí odůvodnil „novým“ pohledem na
spornou problematiku. Vyjadřujíc nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu
ohledně nedostatku dobré víry žalobkyně ve správnost zápisu jednatele úpadkyně
v obchodním rejstříku, založeným na existenci „sebemenší možné pochybnosti o
existenci dobré víry“, a zpochybňujíc věrohodnost výpovědi jednatele pozdější
úpadkyně o poskytnutí informace jednateli žalobkyně o odvolání Ing. R.a z
funkce jednatele, jakož i správnost hodnocení důkazů odvolacím soudem, shledává
dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu nesprávným a požaduje, aby Nejvyšší
soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za souladné s judikaturou
Nejvyššího a Ústavního soudu.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává - a
potud má dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za
přípustné - ve výkladu ustanovení § 27 odst. 2 obch. zák., pokud jde o
posouzení otázky důvěry ve správnost zápisu do obchodního rejstříku.
V této souvislosti Nejvyšší soud zejména zdůrazňuje, že nadále setrvává na
závěrech formulovaných v rozsudku ze dne 22. února 2005, sp. zn. 29 Odo
161/2004, s tím, že pro posouzení otázky existence dobré víry žalobkyně ve
správnost zápisu Ing. R.a jako jednatele pozdější úpadkyně v obchodním
rejstříku, je rozhodující skutkový závěr, zda byl jednatel žalobkyně majoritním
společníkem úpadkyně informován o tom, že Ing. R. byl z funkce jednatele valnou
hromadou úpadkyně odvolán.
V situaci, kdy odvolací soud - jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozhodnutí -
výše uvedený právní názor nerespektoval a otázku, zda Ing. K. oznámil jednateli
žalobkyně, že Ing. R. byl odvolán z funkce jednatele úpadkyně, nepovažoval za
podstatnou, Nejvyšší soud uzavírá, že postupoval v rozporu s ustanovením § 243d
odst. 1 a § 226 o. s. ř., aniž by takový postup byl odůvodněn změnou skutkového
stavu věci.
Konstatování odvolacího soudu, podle něhož Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí
vyslovil právní názor, že dobrá víra nesmí být narušena jakoukoli pochybností,
byť byla způsobena neověřitelným tvrzením nikoli jednatele prodávajícího, nýbrž
jeho společníka, jenž je zároveň jeho věřitelem, je zkreslením důvodů, pro
které Nejvyšší soud původní rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto
vrátil k dalšímu řízení.
Přitom důvody, na nichž odvolací soud založil závěr o neexistenci dobré víry
žalobkyně ve správnost zápisu osoby jednatele pozdější úpadkyně do obchodního
rejstříku, jsou nejen v rozporu se závazným právním názorem vysloveným
Nejvyšším soudem, nýbrž neobstojí ani v rovině vlastní argumentace.
Odvolací soud totiž nerozlišuje mezi jednáním předcházejícím uzavření smlouvy,
v jehož rámci potencionální smluvní strany vyjasňují smluvní pozice a požadavky
ve vztahu k zamýšlené smlouvě, a mezi vznikem smlouvy jako dvoustranného
právního úkonu. Není neobvyklé, že jednání o podmínkách takové smlouvy jsou
vedena osobami, které nejsou statutárními orgány potencionálních smluvních
stran (právnických osob), popř. osobami oprávněnými jednat za právnickou osobu,
s tím, že výsledek takových jednání se odrazí v obsahu smlouvy, kterou
právnické osoby následně, jednajíce k tomu oprávněnými osobami, uzavřou.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a je tak naplněn
dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř., Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.).
Úkolem odvolacího soudu bude posoudit, zda majoritní společník úpadkyně Ing. K.
před uzavřením kupní smlouvy informoval jednatele žalobkyně o tom, že Ing. R.
byl z funkce jednatele odvolán, když skutkový závěr o této otázce bude
rozhodující pro následné právní posouzení věci co do existence dobré víry
žalobkyně ve smyslu ustanovení § 27 odst. 2 obch. zák. Současně nepřehlédne, že
důkazní břemeno o nedostatku dobré víry nese osoba, která se nedostatku dobré
víry dovolává, tj. osoba, jejíž zápis v obchodním rejstříku je (případně)
ohledně toho kterého údaje nesprávný (chybný) [viz usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. října 2006, sp. zn. 29 Odo 625/2005, jehož závěry, byť formulované při
výkladu ustanovení § 27 odst. 2 obch. zák. ve znění účinném do 30. června 2005,
se uplatní i v této věci], a neopomene se rovněž vypořádat s výhradami
žalobkyně ohledně věrohodnosti svědka Ing. K.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení,
včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. května 2007
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu