NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 625/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Zdeňka Krčmáře v
právní věci navrhovatele J. R., proti odpůrkyni E. s. r. o., o zaplacení
1,529.672,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod
sp. zn. 38 Cm 96/2002, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 21. února 2005, č. j. 14 Cmo 365/2004-167, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2005, č. j. 14 Cmo
365/2004-167 a v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku nákladech řízení i
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. listopadu 2003, č. j. 38
Cm 96/2002-84, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
2000 do zaplacení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že se ztotožňuje se skutkovými
zjištěními soudu prvního stupně. Závěr, že navrhovatel splatil jen základní
vklad 20.000,- Kč, a nikoli již dalších 355.000,- Kč (při zvýšení základního
kapitálu společnosti E. s. r. o. – dále jen „společnost“), považuje za správný.
Údaj v obchodním rejstříku, že měl navrhovatel ze 100 % splacen vklad 375.000,-
Kč podle odvolacího soudu „k závěru, že odpovídá skutečnosti, sám nepostačuje.
Je v rozporu s účetní závěrkou k 31. prosinci 1999, v jejíž rozvaze (jak
odvolací soud zjišťuje z č. l. 65 spisu) jsou uvedeny pohledávky za upsané
vlastní jmění ve výši 359.000,- Kč a navazujícím zápisem (na č. l. 68 spisu) o
stavu účtu pohledávek za upsané vlastní jmění, dle něhož nesplacený podíl
navrhovatele činí 355.000,- Kč.“ Navíc podle odvolacího soudu, navrhovatel v
řízení nejen nedoložil, že nový vklad splatil, ale ani neuvedl, jakým způsobem
tak učinil.
Odvolací soud se ztotožnil i s tím, jak soud prvního stupně věc posoudil.
Uzavřel, že tento soud aplikoval odpovídajícím způsobem právní režim ustanovení
§ 150 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř.
Navrhovatel dovozuje, že ustanovení § 27 odst. 2 obch. zák. poskytuje ochranu
tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku a vztahuje se nejen na
účastníky řízení, ale i na rozhodující soudní orgán. Dovolatel zdůrazňuje, že
pozitivní stránka publicity v materiálním smyslu spočívá v tom, že skutečnosti
zapsané v obchodním rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne jejich
zveřejnění, tj. v daném případě ode dne 30. listopadu 1999. Dovolatel odkazuje
na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Odo 804/2001, a nález Ústavního soudu,
sp. zn. IV. ÚS 285/96.
V projednávané věci byl ve znaleckém posudku konstatován rozpor mezi zápisem v
obchodním rejstříku a stavem, vykazovaným v účetnictví společnosti. Uvedený
rozpor společnost v průběhu řízení neobjasnila. Žádný ze soudů nepovažoval za
vhodné provést v tomto směru její účastnický výslech. Společnost nikdy
netvrdila, že by k zápisu došlo omylem. Splacení všech vkladů se výslovně uvádí
i ke dni 26. března 2003, kdy došlo k výmazu dovolatele jako společníka z
obchodního rejstříku. Dovolatel tvrdí, že oba soudy daly při svém rozhodování
zcela neodůvodněně přednost údajům v účetnictví společnosti před údaji v
obchodním rejstříku. Dále namítá, že mu nebyla dána možnost vyjádřit se k
účetním dokladům, na jejich základě byl znalecký posudek zpracován. Uvádí, že
účetní doklady mají pouze minimální důkazní hodnotu, neboť je lze kdykoliv
vytvořit či změnit, na rozdíl od zápisu v obchodním rejstříku. Nulovou důkazní
hodnotu pak má i zpráva auditora ze dne 27. června 2000, když v ní tak zásadní
rozpor mezi stavem v obchodním rejstříku a stavem v účetnictví společnosti není
vůbec zmíněn.
Dovolatel dovozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam pro
řešení otázky, zda je soud při rozhodování o výši vypořádacího podílu vázán
zápisem v obchodním rejstříku o rozsahu splacení vkladu společníka, „když v
řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by k takovému zápisu došlo omylem nebo
byl takový zápis proveden chybně.“ Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Společnost ve vyjádření k dovolání uvádí, že považuje výtky dovolatele za
účelové a snáší argumenty na podporu závěrů odvolacího soudu.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm
řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam jde
zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud
nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně.
Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem,
má vždy po právní stránce zásadní význam.
Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné)
v řešení otázky, zda je soud při rozhodování o výši vypořádacího podílu vázán
zápisem v obchodním rejstříku o rozsahu splacení vkladu společníka.
K tomu dovolací soud především uzavřel, že ustanovení § 32 obch. zák. ve znění
účinném v době rozhodování soudů obou stupňů soudům ukládalo, aby, zjistí-li
rozpor mezi skutečným právním stavem a stavem zápisů v obchodním rejstříku, na
tuto neshodu rejstříkový soud upozornily, jakmile při jejich činnosti vyjde
najevo. Závěr navrhovatele, že soudy nemohou posuzovat, zda takový rozpor
existuje, by znamenal, že jim obchodní zákoník v ustanovení § 32 ukládal
povinnost, kterou jim neumožňoval splnit; takový právní závěr učinit nelze.
Potud (a jen potud) tedy posoudil odvolací soud předestřenou právní otázku
správně a zabýval se tím, zda byl vklad navrhovatele řádně splacen.
Podle ustanovení § 27 odst. 2 obch. zák. ve znění účinném v době rozhodování
soudů obou stupňů platilo, že proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do
obchodního rejstříku nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že zápis
neodpovídá skutečnosti. Povinností odvolacího soudu tedy bylo zkoumat, zda byl
navrhovatel v dobré víře v zápis splacení vkladu do obchodního rejstříku.
Protože odvolací soud tuto otázku nezkoumal, jeho právní posouzení je neúplně a
tedy i nesprávné.
Jak již Nejvyšší soud uzavřel v rozsudku uveřejněném pod číslem 36/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, od kterého nemá důvodu se odchýlit ani v
projednávané věci, z negativní stránky principu materiální publicity
(upraveného v ustanovení § 27 odst. 2 obch. zák.) vyplývá, že důkazní břemeno o
nedostatku dobré víry nese osoba, která se nedostatku dobré víry dovolává, tj.
osoba, jejíž zápis v obchodním rejstříku je (případně) ohledně toho kterého
údaje nesprávný (chybný). V projednávané věci je takovou osobou odpůrkyně.
Odvolací soud však neunesení důkazního břemene co do tvrzení o plném splacení
vkladu přičetl k tíži navrhovateli, ačkoliv zápis v obchodním rejstříku toto
tvrzení podporoval a závěr, že provedenými důkazy byla správnost údaje
zapsaného v obchodním rejstříku vyvrácena, soudy neučinily.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázek, na nichž napadené rozhodnutí
spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze
stejných důvodů v zamítavém výroku ve věci samé a závislém výroku o nákladech
řízení i rozsudek soudu prvního stupně podle § 243b odst. 2, věty za středníkem
a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný
(§ 243d odst. 1, věta druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Pro úplnost je třeba dodat, že podle ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. v
rozhodném znění, je soud povinen v řízení ve věcech obchodního rejstříku
provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky
navrhovány. Rejstříkový soud proto měl, přes nedostatek tvrzení společnosti
zkoumat, zda navrhovatel řádně splatil vklad na zvýšení základního jmění
společnosti. Jedním z vodítek, které měl soud použít, přitom byl (vedle
účetnictví společnosti) návrh na zápis splacení vkladu do obchodního rejstříku.
Předtím, než rejstříkový soud zapsal do obchodního rejstříku úplné splacení
vkladu navrhovatele, bylo jeho povinností zkoumat, zda ke splacení skutečně
došlo a vyžádat si od společnosti, která zápis navrhla, důkazy o takovém
splacení. Tyto důkazy by měly být součástí rejstříkového spisu, který měl soud
prvního stupně (jak vyplývá z protokolu o jednání) k dispozici.
Podle ustanovení § 200e odst. 1 a 3 ve vazbě na ustanovení § 9 odst. 3 písm. g)
o. s. ř. se ve sporech z právních vztahů mezi obchodními společnostmi a jejich
společníky, jde-li o vztahy, týkající se účasti na společnosti (a o takový
vztah při sporu o vyplacení vypořádacího podílu nepochybně jde, neboť teprve
jeho vyplacením je účast společníka ve společnosti zcela uzavřena), rozhoduje
usnesením. Rozhodnutí odvolacího soudu má proto povahu usnesení, i když tak
není označeno, a proto také dovolací soud rozhodl ve věci usnesením. Uvedený
nedostatek označení však není takovou vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí věci a nezakládá některý z důvodů zmatečnosti.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2006
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu