33 Odo 804/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese
a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobců a) M. D., b) M. D.,
zastoupených advokátkou, proti žalované A. G., spol. s r. o. , zastoupené
advokátem, o uložení povinnosti odstranit vadu díla a o 65 000 Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 77/97, o dovolání
žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2000, č.
j. 55 Co 299/2000 – 129, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24. února 2000 č.
j. 28 C 77/97 – 109 uložil žalované „odstranit
odstranitelnou vadu díla na výstavbě rodinného domku č. p. 563 v k. ú. K. do
šesti měsíců ode dne právní moci rozsudku takto: vnitřní tříramenné dřevěné
schodiště komplexně rekonstruovat a zesílit, včetně odstranění odlupující se
povrchové úpravy a nahradit je hodnotnými povrchovými úpravami, které zamezí
vyšlapávání dřeva na stupních, a to vše tak, aby byl dodržen
původní projekt“. Dále stanovil žalované povinnost poskytnout žalobcům slevu z
ceny díla za neodstranitelné vady ve výši 65 000 Kč a tuto částku žalobcům
zaplatit; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném dokazování
dospěl k závěru, že žalobci jsou aktivně legitimováni, neboť
smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 16. 7. 1993, uzavřenou
podle § 524 obč. zák., postoupila T., společnost s ručením omezeným, K., se
sídlem v K., B. č. 2, žalobcům pohledávku za žalovanou ze smlouvy o dílo na
zhotovení stavby rodinného domu v K., okr. P. – v., uzavřené dne 7. 7.
1992 mezi T., společností s ručením omezeným, K. s žalovanou.
Dlužník – žalovaná se nezprostila závazku podle § 526 odst. 1 obč. zák. plněním
postupiteli – T., společnost s ručením omezeným, K. Dále dospěl k závěru, že
smlouva o dílo je platná, a žalovaná je povinna podle této smlouvy
provést dílo řádně. Protože se na díle vyskytla odstranitelná vada
spočívající v havarijním stavu schodiště a vady neodstranitelné, trhliny v
podkroví a nedostatečnost kotle, a tyto vady byly v zákonné tříleté lhůtě do 4.
8. 1996 od převzetí stavby dne 4. 8. 1993 u žalované reklamovány, je
žalovaná povinna odstranitelnou vadu na vnitřním dřevěném schodišti
odstranit a zaplatit 65 000 Kč jako slevu za
neodstranitelné vady. Výši slevy považoval soud s přihlédnutím ke snížení ceny
stavby (podle znaleckého posudku B. o 348 140 Kč) za
přiměřenou.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. listopadu 2000, č.
j. 55 Co 299/2000 – 129 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu
zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel
ze zjištění, že v době, kdy byla uzavírána smlouva o postoupení
pohledávky mezi T., společností s ručením omezeným, K. a žalobci - k datu 16.
7. 1993, byli podle výpisu z obchodního rejstříku Městského soudu v K.
jednateli této obchodní společnosti - M. D. a M. D. Podle výpisu z obchodního
rejstříku „společnost navenek zastupovali jednatelé a písemnosti o právních
úkonech, které zakládají práva a povinnosti společnosti, podepisovali dva
společníci – jednatelé a to tak, že k napsanému nebo vytištěnému
názvu společnosti připojili svůj vlastnoruční podpis“. Podle § 20 odst. 1 obč.
zák. právní úkony právnické osoby ve všech věcech činí ti, kteří k tomu jsou
oprávněni smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem
(statutární orgány). Smlouvu o postoupení pohledávky dne 16. 7. 1993 byli
povinni podepsat oba jednatelé, neboť smlouva o postoupení
pohledávky je právním úkonem, kterým se zakládají
práva a povinnosti společnosti, a pokud se tak nestalo a smlouvu podepsal jen
jeden z jednatelů - M. D., je tato smlouva podle § 40 odst. 1 obč. zák.
neplatná, a žalobci nejsou ve sporu o odstranění vady díla a
uplatnění slevy z ceny díla aktivně legitimováni.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které odůvodnili tím,
že nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci ve smyslu §
241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., a že ve smyslu § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.
rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalobci namítají, že odvolací
soud při posouzení aktivní legitimace žalobců vycházel jen z výkladu výpisu z
obchodního rejstříku, který považují dovolatelé ze nejednoznačný v tom směru,
že není najisto postaveno, zda jednatelé musí jednat společně, či každý může
jednat samostatně. Dále uvádějí, že i bez zřetele na výklad výpisu z obchodního
rejstříku je pro způsob jednání jednatelů rozhodující podle § 133 odst. 1
obchodního zákoníku společenská smlouva. Tuto si však soud
nevyžádal a žalobci ji nepředložili, protože netušili k jakému
právnímu závěru dospěje odvolací soud. Poukazují, že v čl. 5.2 společenské
smlouvy ze dne 22. 4. 1992 je
uvedeno, že
kterýkoliv z jednatelů je oprávněný zastupovat samostatně společnost a
podepisovat se za ni tak, že k obchodnímu jménu společnosti připojí své jméno.
Podle čl. 5.5. společenské smlouvy jsou vymezena jednotlivá omezení jednatelů –
vyžadující souhlas valné hromady; zápisy valné hromady předloží žalobci v
průběhu dovolacího řízení, zároveň ale poukazují, že podle § 133 odst. 3
obchodního zákoníku je jakékoliv omezení jednatelství provedené společenskou
smlouvou vůči třetím osobám stejně neúčinné. I když žalobci chápou různost
právních subjektů na straně žalobců, domáhají se práva na spravedlivé
rozhodnutí věci, když nejednoznačnost výpisu z obchodního rejstříku nemá jít k
jejich tíži, a když mimoto zákon ukládá při posuzování rozsahu jednatelského
oprávnění vycházet ze společenské smlouvy, což odvolací soud neučinil.
Dovolatelé proto navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu
byla vrácena k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
(1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních
předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle
občanského soudního řádu ve znění platném do 31.
12. 2000 – dále jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas a osobami k tomu oprávněnými (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), účastníky
řízení, řádně zastoupenými advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné
podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody
podle § 241 odst. 3 písm. b) a c) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu
přezkoumal podle § 242 o. s. ř. a neshledal dovolání důvodným.
Podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je
třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek
hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §
132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které
z provedených důkazů nebo přednesů nevyplynuly ani jinak nevyšly najevo, nebo
protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř.
poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z
hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event.
věrohodnosti, je logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá
tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z § 133 až 135 o. s. ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva.
V posuzovaném případě dovolání ve skutečnosti neobsahuje
námitky, že by odvolací soud vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů
účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení
najevo, nebo že naopak pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo. Odvolací soud v daném případě vyšel ze
skutkového zjištění, že účastníci uzavřeli dne 16. 7. 1993 smlouvu o postoupení
pohledávky, kterou za postupitele T., společnost s ručením omezeným, K.
podepsal M. D., a dále z výpisu obchodního rejstříku Městského soudu v K.,
podle něhož v době, kdy byla podepsána předmětná smlouva o postoupení
pohledávky, byli jednateli T., společnosti s ručením omezeným, K.
- M. D. a M. D., společnost navenek zastupovali tito
jednatelé a písemnosti o právních úkonech, které zakládají práva a
povinnosti společnosti, podepisovali dva společníci – jednatelé a to tak, že k
napsanému nebo vytištěnému názvu společnosti připojili svůj vlastnoruční
podpis. Tato skutková zjištění žalobci v dovolání nenapadají,
namítají pouze nesprávný výklad výpisu z obchodního rejstříku učiněný odvolacím
soudem, a tudíž argumentace žalobců, odrážející nesouhlas
se skutkovými zjištěními, vedoucími k (následnému) závěru o neplatnosti smlouvy
o postoupení pohledávky z důvodu, že tuto smlouvu
podepsal pouze jeden jednatel M. D., ač ji měli podepsat
jednatelé M. D. a M. D., směřuje k nesprávnému právnímu posouzení věci. Proto
se dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 1 o. s. ř. nadále zabýval
věcí z pohledu ve skutečnosti uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3
písm. d) o. s. ř.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. může
spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval
nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně
vyložil.
Předmětnou smlouvu o postoupení pohledávky odvolací soud správně posoudil podle
právní úpravy platné ve Slovenské republice ke dni uzavření smlouvy
dne 16. 7. 1993 (§ 10 odst. 3 z. č. 97/1963 Sb., o
mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění
pozdějších předpisů).
Podle § 27 odst. 2 z. č. 513/1991 Sb., ve znění poslední novelizace
účinné ve Slovenské republice k datu 16. 7. 1993, tj. zákonem.
č. 600/1992 Sb. (dále jen obch. zák.), jsou skutečnosti zapsané v obchodním
rejstříku účinné vůči každému ode dne, ke kterému byl zápis
proveden. Proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku,
nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti.
V rámci dovolací námitky bylo třeba řešit, jaký vliv má na důvěru ve
smyslu § 27 odst. 2 obch. zák. případná nesrovnalost mezi zápisem v
obchodním rejstříku a společenskou smlouvou. V tom směru
dovolací soud uzavřel, že z § 27 odst. 2, věty druhé, obch. zák. vyplývá, že
osoba zapsaná v obchodním rejstříku se nemůže dovolávat vůči tomu, kdo jedná v
důvěře v zápis do obchodního rejstříku, nesprávnosti zápisu. Negativní stránka
principu materiální publicity obchodního rejstříku upravená v tomto ustanovení
je přitom formulována zcela objektivně, nezávisí na zavinění a
působí proti všem. Proto není podstatné, zda případnou
nesprávnost zápisu v obchodním rejstříku způsobila sama osoba, které se zápis
týká, nebo osoba jiná (např. zakladatel obchodní společnosti), anebo
rejstříkový soud. Jakýkoli jiný výklad ustanovení § 27 odst. 2, věta druhá,
obch. zák. by byl v rozporu s obsahem negativní stránky principu materiální
publicity, která sleduje naplnění jedné ze zásad, kterými se řídí obchodní
zákoník (§ 1 odst. 2 obch. zák.) - zásady ochrany třetích osob - neboť by
zákonem požadovanou objektivní ochranu nezajišťoval (vzhledem k obecné právní
úpravě lze použít judikaturu českých soudů srov. rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2644/99,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2001, seš.
5, pod č. 36). Ustanovení § 27 odst. 2 obch. zák., poskytující ochranu tomu,
kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, vyjadřující princip
materiální publicity, resp. veřejné důvěry (víry), jenž společně s principem
formální publicity, vyplývající z § 200c o. s. ř., dává obchodnímu rejstříku
povahu veřejné listiny, se vztahuje nejen na účastníky řízení, ale i na
rozhodující soudní orgán (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne
30. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 285/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, roč. 1997, seš. 7, pod č. 12).
V posuzovaném případě podle výpisu z obchodního rejstříku Městského soudu v K.
byli jednateli T., společnosti s ručením omezeným, K. - M.
D. a M. D. Dále v odstavci jednání jménem společnosti bylo uvedeno: Společnost
navenek zastupují jednatelé. Písemnosti o právních úkonech, které zakládají
práva a povinnosti společnosti, podepisují dva společníci – jednatelé a to tak,
že k napsanému nebo vytištěnému názvu společnosti připojí svůj vlastnoruční
podpis. Jestliže odvolací soud uzavřel, že smlouvu o postoupení pohledávky ze
dne 16. 7. 1993 byli povinni podepsat oba jednatelé, neboť smlouva o postoupení
pohledávky je právním úkonem, kterým se zakládají práva
a povinnosti společnosti, a pokud se tak nestalo a smlouvu podepsal jen jeden z
jednatelů - M. D., je tato smlouva podle § 40 odst. 1 obč. zák. neplatná, a
žalobci nejsou ve sporu o odstranění vady díla a uplatnění slevy
z ceny díla aktivně legitimováni, není možno v tomto směru právnímu posouzení
odvolacím soudem vytknout žádné pochybení.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor, na němž rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá, je správný, a dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm.d) o. s. ř. není
naplněn.
Dovolací soud se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu § 241
odst. 3 písm. b) o. s. ř., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelé spatřovali vadu řízení v tom,
že odvolací soud vůbec nezjistil obsah společenské smlouvy T., společností s
ručením omezeným, K., se sídlem v K., B. č. 2, ze dne 22. 4. 1992, kterou
dovolatelé doložili jako důkaz ke svému dovolání s poukazem, že podle čl. 5.2
této smlouvy je kterýkoliv z jednatelů oprávněný zastupovat
společnost a podepisovat se za ni tak, že k obchodnímu jménu
společníci připojí své jméno. S ohledem na výše uvedený právní závěr dovolacího
soudu, který je v souladu s citovaným nálezem Ústavního soudu, že § 27 odst. 2
obch. zák. poskytuje ochranu tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního
rejstříku, a ochranu poskytuje nejen účastníkům řízení, ale
vztahuje se i na rozhodující soudní orgán, je námitka
dovolatelů, že odvolací soud nezjistil obsah předmětné společenské smlouvy,
nepodstatná, neboť tato skutečnost nebyla rozhodná pro posouzení věci.
Podle § 32 obch. zák. soudy nebo jiné orgány upozorní rejstříkový soud
vždy na neshodu mezi skutečným právním stavem
a stavem zápisů v obchodním rejstříku, jakmile tato skutečnost při jejich
činnosti vyjde najevo. Občanský zákoník zdůrazňuje
i vlastní přičinění subjektů pro ochranu svých práv a požaduje, aby především
ony samy sledovaly svá subjektivní práva a činily takové kroky, aby nedocházelo
k jejich ohrožování a poškozování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 5.
2000, sp. zn. III. ÚS 158/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu, roč. 2000, seš. 18, pod č. 68). Protože v daném případě
odvolací soud na jednání konaném dne 7. 11. 2000 provedl důkaz
výpisem z obchodního rejstříku Městského soudu v K. společnosti T., společností
s ručením omezeným, K., se sídlem v K., B. č. 2 (obsah předmětného výpisu z
obchodního rejstříku nebyl žalobci zpochybněn), a zástupkyně žalobců poté již
neměla výslovně žádné další návrhy na doplnění dokazování,
nelze mu ani z tohoto pohledu vytýkat, že si nevyžádal společenskou smlouvu
dané společnosti.
Z uvedeného vyplývá, že ani dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm.b) o. s. ř.
není v dané věci naplněn.
Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci,
tak jak byl vytvořen v důkazním řízení, nemůže být v rámci dovolacího řízení
rozšiřován, nemohou být uplatňovány nové skutečnosti nebo důkazy. Sám charakter
přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí
odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo
důkazům, které nebyly provedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo před
soudem odvolacím. Nejvyšší soud proto nemohl přihlížet k nově navrženým
důkazům - společenskou smlouvou společnosti T., společností s ručením omezeným,
K., se sídlem v K., B. č. 2 a jejími zápisy z valné hromady, jež dovolatelé
navrhli až v dovolání.
Protože nebylo zjištěno a ani dovolateli tvrzeno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., a žádný
z uplatněných dovolacích důvodů nebyl naplněn, Nejvyšší soud České republiky,
aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalobců podle § 243b
odst. 1 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o. s.
ř. v návaznosti na § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst.
1 o. s. ř. Žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch a
žalované, podle obsahu spisu, v řízení o dovolání náklady, na jejichž náhradu
by měla právo, nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. března 2002
JUDr. Kateřina H
o r n o c h o v á, v. r.
předsedkyně senátu