29 Odo 564/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně
JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v
právní věci žalobkyně M. E. C. s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalovaným
1) Ing. S. K., 2) G. K. a 3) V. B., o určení, kdo je vlastníkem akcií, vedené
u Městského soudu v P. pod sp. zn. 50 Cm 24/2002, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 28. listopadu 2005, č. j. 5 Cmo 284/2005 -
114, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v P. ze dne 28. listopadu
2005, č. j. 5 Cmo 284/2005 – 114
a rozsudek Městského soudu v P. ze dne 5. dubna 2005, č. j. 50 Cm 24/2002 - 85,
ve výroku, kterým tento soud zamítl žalobu na určení, že žalovaní jsou
majiteli ve výroku specifikovaných akcií, se zrušují a věc se vrací soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v P. ze dne
5. dubna 2005, č. j. 50 Cm 24/2002 - 85, ve výroku, kterým tento soud zamítl
žalobu na určení, že:
„1. První žalovaný je majitelem 320 kusů zaknihovaných akcií na jméno
společnosti D. e. s., a. s., se sídlem v D., R., popř. číslo 1 – 320, každá o
jmenovité hodnotě 1.000,- Kč,
2. Druhý žalovaný je majitelem 320 kusů zaknihovaných akcií na jméno
společnosti D. e. s., a. s., se sídlem v D., R., popř. číslo 681 – 1000, každá
o jmenovité hodnotě 1.000,- Kč,
3. Třetí žalovaný je majitelem 320 kusů zaknihovaných akcií na jméno
společnosti D. e. s., a. s., se sídlem v D., R., popř. číslo 321 – 680, každá o
jmenovité hodnotě 1.000,- Kč,“
a ve výroku o náhradě nákladů řízení. Současně odvolací soud rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.).
Soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném
určení, dovodil však, že smlouvy, ze kterých žalobkyně nabyla akcie D. e. s.,
a. s. (dále jen „smlouvy“), nejsou neplatné z důvodu omylu a ohledně odstoupení
žalobkyně od smlouvy uzavřel, že žalobkyně ani netvrdila splnění podmínek
stanovených obchodním zákoníkem pro odstoupení od smlouvy.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že se přednostně zabýval otázkou,
zda je na straně žalobkyně dán naléhavý právní zájem na určení ve smyslu § 80
písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Konstatoval, že obecně
platí, že vedle sebe neobstojí žaloba na plnění a žaloba na určení, resp.
nebude dán naléhavý právní zájem na určení, lze-li žalovat na plnění. I z toho
obecného pravidla však existují výjimky. V projednávaném případě soud prvního
stupně argumentoval nutností pravomocného určovacího rozsudku za účelem změny
zápisu majitele cenných papírů ve Středisku cenných papírů, aniž se však blíže
zabýval otázkou, k čemu by měl určovací výrok v dané věci z hlediska
požadovaného zápisu sloužit. Ke změně v osobě majitele může podle § 7 zákona č.
591/1992 Sb., ve znění platném v rozhodné době (dále jen „zákon o cenných
papírech“), dojít převodem cenného papíru na základě smlouvy o převodu nebo
jeho přechodem, kdy právním základem změny jsou určité právní skutečnosti,
např. dědění. O přechod v tomto případě nejde. K realizaci převodu cenných
papírů dochází podle § 21 a 22 zákona o cenných papírech registrací tohoto
převodu na základě dvou obsahově shodných příkazů převodce a nabyvatele. Z
tohoto hlediska by pak určovací rozsudek, a tedy naléhavý právní zájem na
určení na straně žalobkyně byl dán jen za předpokladu, že by tímto rozsudkem
byl nahrazen jeden ze dvou obsahově shodných příkazů, resp. by jím byl nahrazen
částečný projev vůle. Samotný rozsudek, jímž by bylo určeno, že vlastníkem
cenných papírů je předchozí vlastník, tedy osoba odlišná od vlastníka zapsaného
ve Středisku cenných papírů by však tento účel splňovat s ohledem na výše
uvedené – dle názoru odvolacího soudu – nemohl. Proto dospěl k závěru, že na
straně žalobkyně naléhavý právní zájem na určení dle § 80 písm. c) o. s. ř. dán
není.
Odvolací soud se přesto rozsudkem soudu prvního stupně zabýval i po věcné
stránce. K námitce žalobkyně o relativní neplatnosti smluv o převodu cenných
papírů z důvodu omylu dle § 49a občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)
uzavřel, že ručitelský závazek je pojmově závazkem a měl být z tohoto důvodu
zařazen do seznamu závazků D. e. s., a. s., který byl přílohou smluv. V
okamžiku, kdy na sebe někdo převezme ručitelský závazek, nelze podle názoru
odvolacího soudu s jistotou předem předpokládat, zda skutečně bude muset takový
závazek plnit, protože ručení je závazkem akcesorickým a plnění ručitele je
vázáno na prodlení dlužníka a výzvu věřitele k plnění ručitelského závazku.
Odvolací soud akcentoval, že ručení určitý závazek představuje a zejména v
rámci smluv, o které jde v projednávaném případě, má velmi podstatný vliv na
hodnocení podniku, resp. akcií. Současně však uvedl, že v tomto případě není
doloženo, že se žalovaní snažili takový omyl na straně žalobkyně vyvolat,
protože s možností existence dalších závazků se výslovně počítá i ve smlouvě a
jsou přesně stanovena práva kupujícího pro tento případ. Z toho důvodu odvolací
soud neplatnost smlouvy neshledal.
Při hodnocení odstoupení od smlouvy – pokračoval dále odvolací soud – je třeba
vzít v úvahu § 13 zákona o cenných papírech, dle něhož se smlouva o úplatném
převodu cenného papíru řídí úpravou kupní smlouvy v obchodním zákoníku (dále
jen „obch. zák.“), pokud z povahy věci nebo ze zákona o cenných papírech
nevyplývá něco jiného. Pak by neuvedení ručitelského závazku bylo nutno
posuzovat jako vadu plnění. Kdyby se jednalo o podstatné porušení smlouvy, pak
by dle § 436 obch. zák. v tomto případě kupující s přihlédnutím ke specifické
povaze předmětu smlouvy, jímž jsou cenné papíry, mohl buď požadovat přiměřenou
slevu z ceny nebo uplatnit právo od smlouvy odstoupit. Právo volit mezi
uvedenými nároky náleží sice kupujícímu, avšak jen v případě, že je oznámil
prodávajícímu ve včas zaslaném oznámení vad nebo bez zbytečného odkladu po
tomto oznámení. Uplatněný nárok však již bez souhlasu prodávajícího měnit
nemůže. V tomto případě však smlouva samotná naprosto přesně specifikovala
způsob slevy z kupní ceny pro případ zjištění dalšího závazku emitenta,
nezahrnutého v seznamu závazků, jež jsou nedílnou součástí smlouvy jako její
příloha. Z toho dle názoru odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že odstoupení
od smlouvy nemohlo být účinné a platné. Odvolací soud uzavřel, že ani z tohoto
důvodu by tedy nebylo možno žalobě vyhovět, když smlouvu shledal nadále platnou.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do
důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., když tvrdí, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka rekapituluje dosavadní průběh sporu a uvádí, že dne 20. května
2002 se vůči žalovaným dovolala relativní neplatnosti smluv o převodu cenných
papírů z důvodu, že jimi byla uvedena v omyl ohledně stavu závazků společnosti
D. e. s. a. s.
Otázku zásadního právního významu dovolatelka spatřuje v posouzení existence
naléhavého právního zájmu v daném případě, přičemž namítá, že bez určení, kdo
je majitelem cenných papírů, by nemohla požadovat nahrazení projevu vůle ve
vztahu ke Středisku cenných papírů a má za to, že soud v řízení o nahrazení
projevu vůle by otázku určení, kdo je majitelem cenných papírů, nemohl řešit
jako otázku předběžnou. Uvádí, že důvodem, proč bylo žalováno na určení, kdo je
majitelem předmětných akcií, byla skutečnost, že žalobkyně i žalovaní měli za
to, že jimi nejsou a namítá, že zamítnutí žaloby tento spor mezi nimi
neodstranilo, neboť nadále trvá právní nejistota, kdo je vlastníkem akcií D. e.
s., a. s.
Dovolatelka argumentuje tím, že odstoupení od smlouvy je takovou právní
skutečností, která zakládá změnu vlastnického práva, a tedy přechod
vlastnického práva ze zákona zpět na původního vlastníka. Není dle ní možné
povyšovat evidenční právo Střediska cenných papírů nad jakékoli právní úkony.
Naléhavý právní zájem je podle ustálené judikatury vždy dán v případě, že má
být dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru
nemovitostí. Dovolatelka vyslovuje přesvědčení, že analogický postup by měl být
uplatněn také v případě registrace majitele cenných papírů ve Středisku cenných
papírů. Evidence Střediska cenných papírů, resp. výpis z této evidence je
jediným zdrojem informací pro třetí osoby, kdo a zda vůbec je vlastníkem
příslušného cenného papíru. Obdobně jako v případě katastru nemovitostí třetí
osoby spoléhají na správnost informací obsažených v evidenci Střediska cenných
papírů. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že shody mezi
právním a skutečným stavem by v případě evidence Střediska cenných papírů bylo
možné dosáhnout pouze na základě takového rozhodnutí soudu, kterým by byl
nahrazen projev vůle ve vztahu ke Středisku cenných papírů.
Dovolatelka odmítá rovněž právní závěr odvolacího soudu, který učinil o věcné
stránce rozsudku soudu prvního stupně; namítá, že z dokazování provedeného před
soudem prvního stupně má za zřejmé, že byla uvedena v omyl, když žalovaní
věděli o existenci ručení a dovolatelku o něm neinformovali. Článek I. bod 9
smlouvy, který řešil otázku dodatečného zjištění dalších závazků nad rámec
závazků známých při podpisu smluv, se vztahuje pouze na závazky, o jejíchž
existenci neměla ani jedna ze smluvních stran vědomost. Má tedy za to, že
odvolací soud věc nesprávně právně posoudil.
A konečně dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že smlouvy jsou i
nadále platné, protože odstoupení od nich nemohlo být účinné a platné.
Ztotožňuje se se závěrem odvolacího soudu, že neuvedení ručitelského závazku je
vadou plnění ze smlouvy o koupi cenných papírů podle § 436 obch. zák.
Dovolatelka uzavírá, že ujednáním uvedeným v článku I. bodu 9 smluvní strany
nevyloučily část ustanovení § 436 obch. zák., ale pouze se odchýlily od
ustanovení § 439 odst. 1 obch. zák. Má za to, že smlouva byla porušena
podstatným způsobem, neboť kdyby věděla v době uzavření smlouvy, že takový
závazek existuje, nikdy by smlouvu neuzavřela.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud se především zabýval přípustností dovolání v projednávané věci.
Již v rozsudku ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001, od kterého nemá
důvod se odchýlit ani v projednávané věci, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí
žaloby na určení neplatnosti smlouvy, proto, že na rozdíl od soudu prvního
stupně, který se věcí zabýval meritorně, dospěl k závěru, že žalobce nemá na
požadovaném určení naléhavý právní zájem [§ 80 písm. c) o. s. ř. ], je po
obsahové stránce měnícím rozsudkem odvolacího soudu.
Dovolání je proto přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval závěrem odvolacího soudu o tom, že žalobkyně
nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Podle ustanovení § 202 odst. 1 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na
kapitálovém trhu, se do doby, než centrální depozitář převezme evidenci
zaknihovaných a imobilizovaných cenných papírů vedenou Střediskem cenných
papírů, nepoužijí ustanovení tohoto zákona upravující činnost centrálního
depozitáře a Středisko cenných papírů vede evidenci zaknihovaných a
imobilizovaných cenných papírů podle dosavadního zákona, tj. podle zákona o
cenných papírech.
Ustanovení § 58 odst. 7 zákona o cenných papírech určuje, že majitelem
zaknihovaného cenného papíru je osoba, na jejímž účtu je cenný papír evidován,
není-li prokázán opak. Podle ustanovení § 64 zákona o cenných papírech je
Středisko cenných papírů povinno na základě námitky majitele účtu nebo
emitenta, kterou uzná jako oprávněnou, jakož i na základě pravomocného
rozhodnutí soudu, provést opravu nebo doplnění ve své evidenci. Opravu provede
ke dni, kdy byl chybný zápis proveden; doplnění ke dni, kdy neúplnost vznikla.
Z uvedeného vyplývá, že pravomocné rozhodnutí, kterým soud určí, že vlastníkem
cenného papíru je jiná osoba než majitel účtu, bude podkladem pro příslušnou
změnu zápisu v evidenci Střediska cenných papírů. Obdobnou úpravu ostatně
obsahuje i ustanovení § 94 odst. 3 zákona č. 256/2004 Sb., v platném znění,
které určuje, že vlastníkem investičních nástrojů evidovaných na účtu vlastníka
je osoba, pro níž je účet vlastníka zřízen, pokud není prokázán opak.
Závěry odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném
určení tudíž nejsou správné.
I když odvolací soud dospěl k závěru, že dovolatelka nemá naléhavý právní zájem
na požadovaném určení, svým závěrem o nedostatku naléhavého právního zájmu se
dále neřídil, vyřešil věc i meritorně a (shodně se soudem prvního stupně)
dovodil, že smlouvy, ohledně kterých dovolatelka tvrdí, že jsou relativně
neplatné pro omyl, relativní neplatností netrpí, neboť nejsou splněny podmínky
ustanovení § 49a obč. zák. Uzavřel rovněž, že k jejich zániku odstoupením
nedošlo, neboť dovolatelka v důsledku odchylného ujednání od smluv pro jejich
podstatné porušení odstoupit nemohla.
Dovolací soud, přes nesprávný postup soudu odvolacího, z důvodu procesní
ekonomie přezkoumal i věcné závěry odvolacího soudu.
Ustanovení článku I. bodu 9 smluv, o které opřel odvolací soud závěry svého
posouzení věci, stanoví, že ukáže-li se prohlášení prodávajících, že D. e. s.,
a. s. nemá ke dni uzavření smlouvy jiné závazky vůči třetím osobám, ať splatné
či nesplatné, než ty, které jsou vyjmenovány k příloze č. 2 smlouvy a že
nedosahují vyšší výše, než je v této příloze uvedeno, zcela nebo zčásti
nepravdivé, je kupující oprávněn žádat slevu z celkové kupní ceny stanovené za
prodej akcií prodávaných na základě smlouvy. Určuje i výši slevy ve vazbě na
konkrétní okolnosti případu.
Za tohoto stavu nelze než uzavřít, že se účastníci dohodli na vypořádání práv z
odpovědnosti za vady odchylně, než stanoví dispozitivní úprava vypořádání v
obchodním zákoníku, čímž vyloučili právo kupujícího od smluv odstoupit. V tom
směru jsou proto závěry odvolacího soudu zcela správné.
Tak tomu ale není ve vztahu k závěru odvolacího soudu, že z toho důvodu nemohlo
být nepravdivé prohlášení prodávajících uvedením kupující v omyl ve smyslu 49a
obč. zák., neboť kupující si byla možnosti nepravdivosti těchto prohlášení
vědoma a pro případ, že nepravdivá budou, si sjednala způsob vypořádání.
Ustanovení § 49a obč. zák. určuje, že právní úkon je neplatný, jestliže jej
jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho
uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl
vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl
byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.
Z ustanovení § 40a obč. zák. pak vyplývá, že jde-li o důvod neplatnosti
právního úkonu podle ustanovení § 49a obč. zák., považuje se právní úkon za
platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, jeho neplatnosti nedovolá.
Odvolací soud založil závěr, že není doloženo, že se žalovaní snažili vyvolat
na straně žalobkyně omyl, pouze na tom, že se ve smlouvě výslovně počítá s
možností existence dalších závazků nad rozsah stanovený v příloze smluv. Toto
ujednání, jak shora uvedeno, lze považovat za ujednání o odchylné úpravě
důsledků vadného plnění prodávajících, nelze na něm však bez dalšího založit
závěr, že účastníci smlouvy vyloučili použití ustanovení § 49a obč. zák. o
uvedení kupujícího v omyl. Jinak řečeno, to, že si účastníci smlouvy byli
vědomi toho, že výčet závazků D. e. s. a. s. nemusí být úplný a pro ten případ
sjednali způsob vypořádání práv z odpovědnosti za vady, nevylučuje současně bez
dalšího použití § 49a obč. zák. Namítl-li v průběhu řízení dovolatel neplatnost
smlouvy z důvodu omylu, bylo povinností soudu zkoumat, zda byly v projednávané
věci splněny podmínky ustanovení § 49a obč. zák. Neučinil-li tak, je jeho
právní posouzení neúplné a tedy i nesprávné.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí
spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze
stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle § 243b odst. 2, věty za
středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 4. prosince 2007
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu