NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 577/2004-99
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobkyně K. b., proti žalovanému Ing. M. B., o určení pravosti pohledávek a
práva na oddělené uspokojení, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 55
Cm 26/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2004, č.j. 15 Cmo 179/2003-76,
I. Dovolání proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19.
února 2004, sp. zn. 15 Cmo 179/2003-76, o nákladech řízení před soudy obou
stupňů, se odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února
2004, č.j. 15 Cmo 179/2003-76, se ve vyhovujícím
výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto
rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. července 2003, č.j. 55 Cm 26/2002-36,
mimo jiné, zamítl žalobu o určení pravosti pohledávek žalobkyně v celkové výši
124,876.224,06 Kč, přihlášených do konkursního řízení vedeného na majetek
úpadkyně Š. (dále jen „úpadkyně“) a o určení práva žalobkyně na oddělené
uspokojení pohledávek ve výši 125,380.603,90 Kč „z nemovitostí zapsaných na
listu vlastnictví č. 1450 pro k. ú. O. - pozemku p. č. st. 341 včetně
budovy č. p. 197, st. 1076/1 včetně budovy, 913/2, 913/1, 913/3,
925, 2678/2, 2898/6, 2898/7, 2897/14, 2678/1, 915/1, na listu vlastnictví č.
1450 pro k. ú. D. Ž.- pozemku p. č. st. 93/1 včetně budovy č. p. 43, 284/3,
284/7, 284/9, 321/2, 355/6, 355/3, 452/22, 452/20, 452/10, 452/7, 452/5, 452/3,
355/9, 355/8, 452/35, 452/23, 355/7, 355/1, 284/11, 284/10, 284/8, 284/5, 284/2
a na listu vlastnictví č. 1450 pro k. ú. H. Ž. - pozemku p. č. st. 54,
st. 73 včetně budovy č. p. 56, st. 86, st. 92, st. 105, st. 107, st. 108, st.
109, 98/3, 164/2, 164/4, 563/2 a 643 (dále jen „sporné nemovitosti“) [výrok
II.].
V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně zejména uvedl, že „žalovaná suma Kč
124,876.224,06 představuje dle odůvodnění žaloby budoucí pohledávky vyplývající
z titulu debetu na kterémkoli účtu dlužníka Š. vzniklého z důvodu úhrady odměny
za poskytnutí bankovních záruk a nákladů vzniklých v souvislosti s těmito
zárukami a budoucích pohledávek vyplývajících ze smluv o poskytnutí bankovních
záruk“ (viz smlouvy o poskytnutí bankovních záruk uzavřené mezi žalobkyní a
společností Š.. o. č. 439/TS/04/95 a č. 439/TS/04/96). K takto „vzniklým“
pohledávkám poskytla úpadkyně zajištění spornými nemovitostmi. Přihláškou ze
dne 4. října 2001 žalobkyně do konkursního řízení vedeného na majetek úpadkyně
přihlásila podmíněné pohledávky v celkové výši 220,623.267,79 Kč a uplatnila
právo na oddělené uspokojení. Na přezkumném jednání konaném 30. ledna 2002
žalovaný přihlášené pohledávky ve výši 124,876.224,06 Kč popřel, s odůvodněním,
že jde o pohledávky za jiným dlužníkem; současně popřel i právo na oddělené
uspokojení z celé přihlášené pohledávky.
S poukazem na výsledky provedeného dokazování dále soud prvního stupně uzavřel,
že zástavními smlouvami bylo zřízeno zástavní právo ke sporným nemovitostem k
zajištění „všech budoucích pohledávek“, jež vzniknou žalobkyni za Š. z titulu
plnění z bankovních záruk a z titulu debetu na kterémkoli účtu této společnosti
vedeného u žalobkyně vzniklého úhradou odměny za poskytnutí záruk a
souvisejících nákladů. Jelikož jde „o potencionální pohledávky žalobkyně za
třetí osobou, za jejíž závazky se poskytnutými bankovními
zárukami žalobkyně zaručila“, tj. zástavní právo ke sporným nemovitostem
nebylo zřízeno k zajištění pohledávek žalobkyně za úpadkyní, soud prvního
stupně - odkazuje na ustanovení § 20 odst. 4 a § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) - žalobní
požadavek neshledal důvodným.
Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 19. února
2004, č.j. 15 Cmo 179/2003-76, rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném
zamítavém výroku ve věci samé změnil tak, že žalobě vyhověl (první výrok). Dále
odvolací řízení o odvolání proti zamítavému výroku o určení pravosti pohledávky
ve výši 27,438.112,- Kč (správně 97,438.112,- Kč - viz vyhlášené znění výroku)
s právem na oddělené uspokojení zastavil (druhý výrok), „konstatoval“, že ve
výroku o zastavení řízení zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (třetí
výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (čtvrtý výrok).
Odvolací soud poté, co doplnil dokazování dodatkem č. 7 ke smlouvě o poskytnutí
bankovní záruky č. 439/TS/04/96 ze dne 12. července 1996, datovaným 23. října
2003, uzavřeným mezi žalobkyní a Š. (právní nástupkyní Š.), dospěl k závěrům od
soudu prvního stupně odlišným.
Přitom akcentoval, že přihlášku žalobkyně (zástavní věřitelky) do konkursu
vedeného na majetek zástavní dlužnice (tj. na subjekt, který je rozdílný od
osobního dlužníka), je třeba posuzovat jako nepeněžitý nárok ve smyslu
ustanovení § 20 odst. 2 ZKV na úhradu zajištěné pohledávky vyjádřený v
penězích, který lze uspokojit v konkursu. Zástavním právem je totiž zajišťována
pohledávka žalobkyně (konkursní věřitelky) vůči třetí osobě, s tím, že
uspokojení této pohledávky se může zástavní věřitelka domáhat jen z výtěžku
prodeje předmětu zástavy. Podáním přihlášky do konkursu vedeného na majetek
zástavní dlužnice pak zástavní věřitelka vyjádřila své právo vůči zástavní
dlužnici domáhat se uspokojení ze zástavy a osobní dlužník nese pouze osobní
odpovědnost za splnění zajišťovaného dluhu.
Popřel-li žalovaný správce konkursní podstaty úpadkyně (zástavní dlužnice)
pohledávku zástavní věřitelky přihlášenou z důvodu uhrazovací funkce „předmětu
zástavy“ pouze s odůvodněním, že úpadce není osobním dlužníkem z hlavního
závazkového vztahu (ze smlouvy o bankovní záruce) - viz důvody soudu prvního
stupně - zástavní věřitelka by byla zcela vyloučena ze svého práva
domáhat se uspokojení ze zpeněžení zástavy; v důsledku prohlášení konkursu
na majetek zástavní dlužnice totiž nemůže - vzhledem ke lhůtám uvedeným v § 20
a § 22 ZKV - neuspokojená zástavní věřitelka vyčkávat s
uplatněním svého práva a domáhat se uspokojení ze zástavy teprve poté, kdy na
zástavním právem zajištěnou pohledávku přestane osobní dlužník plnit.
Proto odvolací soud dospěl k závěru, že žalobou uplatněný nárok v rozsahu
částky 27,438.112,- Kč (k tomu srov. rozsah bankovní záruky podle smlouvy č.
439/TS/04/96 ve znění dodatku č. 7) je po právu a to včetně práva na oddělené
uspokojení, když ve smyslu ustanovení § 28 odst. 1 ZKV je žalobkyně oddělenou
věřitelkou s právem, aby její pohledávka vyplývající ze zajišťovací a
uhrazovací funkce zástavního práva byla uspokojena z výtěžku zpeněžení předmětu
zástavy, s tím, že v rozvrhu bude na žalobkyni „pamatováno“ částkou
odpovídající výši dluhu osobního dlužníka vůči žalobkyni ke dni rozvrhu.
Proti rozsudku odvolacího soudu - v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci
samé a výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou
stupňů - podal žalovaný dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatel zdůrazňuje, že „zákon o konkursu a vyrovnání nedává věřiteli možnost
přihlásit do konkursu pohledávku, jakou je pohledávka přihlášená žalobkyní“,
přičemž tuto možnost nelze dovodit extenzivním výkladem tohoto zákona. Pro
případ, že by zákon o konkursu a vyrovnání přihlášku pohledávek
tohoto typu umožňoval, pak - pokračuje dovolatel - výlučně za předpokladu, že:
a) žalobkyně má vůči obligačnímu dlužníku splatnou pohledávku, jejíž uspokojení
úpadkyně jako zástavní dlužnice zajišťuje zástavou a
b) věřitelka je oprávněna domáhat se uspokojení své pohledávky z výtěžku
zpeněžení zástavy.
V daném případě však žádná z těchto podmínek splněna není, když žalobkyně
netvrdila ani neprokazovala, že by měla vůči obligačnímu dlužníku splatnou
pohledávku, pročež jí nenáleží ani právo domáhat se uspokojení „neexistující“
pohledávky ze zástavy, neboť takové právo by jí náleželo pouze tehdy, nebyla-li
by pohledávka zajištěná zástavním právem včas splněna.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
S přihlédnutím k tomu, že dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním
i co do výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů, zabýval se Nejvyšší
soud především tím, zda je v této části dovolání přípustné. Uvedený výrok, ač
je součástí rozsudku, má povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti
němu nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (shodně srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V rozsahu, v němž směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé, je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř. a je i důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o.s .ř .), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají; Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek formulovaných
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolatelem uplatněný dovolací důvod, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 20 odst. 1 ZKV (ve znění účinném k datu 12. září 2001, kdy
byl prohlášen konkurs na majetek Š., jakož i k datu vyhlášení rozhodnutí soudů
nižších stupňů) konkursní věřitelé přihlásí své pohledávky, a to ve lhůtě
stanovené v usnesení o prohlášení konkursu, i když se o nich vede soudní řízení
nebo se provádí výkon rozhodnutí. Současně uvedou, zda uplatňují oddělené
uspokojení (§ 28 ZKV), jakož i jiné důvody pro přednostní pořadí
při rozvrhu.
Konkursní věřitelé nevykonatelných pohledávek, které zůstaly sporné co do
pravosti, výše nebo pořadí, mohou se domáhat určení svého práva; žalobu musí
podat u soudu, který prohlásil konkurs, proti popírajícím konkursním
věřitelům i správci; smějí se v ní dovolávat jen právního důvodu uvedeného v
přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku mohou uplatnit
jen do výše v nich uvedené. O pořadí pohledávky rozhoduje vždy soud (§ 23 odst.
2 ZKV).
Správce je oprávněn popřít nevykonatelný nárok přihlášený konkursním věřitelem,
výši nároku nebo jeho právní důvod. O tom správce vyrozumí konkursního
věřitele, o jehož nárok jde, a současně ho vyzve, aby svůj
nárok, jeho výši nebo právní důvod uplatnil do třiceti dnů u soudu, který
prohlásil konkurs, s tím, že jinak nelze k popřenému nevykonatelnému nároku,
jeho výši nebo právnímu důvodu přihlížet (§ 24 odst. 1 ZKV).
Podle ustanovení § 299 obchodního zákoníku, ve znění účinném k datu uzavření
zástavní smlouvy (12. července 1996) a k datu vkladu zástavního práva do
katastru nemovitostí (1. srpna 1996), zástavní právo lze zřídit na určitou
dobu, do určité výše a pro určitý druh pohledávek, které vzniknou zástavnímu
věřiteli vůči dlužníku v budoucnu (odstavec 1). Zástavní věřitel může při
výkonu svého zástavního práva prodat ve veřejné dražbě zastavenou nemovitost
nebo jinou zástavu, kterou má u sebe nebo se kterou je oprávněn nakládat,
jestliže na tento zamyšlený výkon zástavního práva upozorní zástavce a
dlužníka; stanoví-li to smlouva, může zástavní věřitel prodat zástavu i jiným
vhodným způsobem (odstavec 2). Zástavní věřitel vydá bez zbytečného odkladu
dlužníku výtěžek prodeje převyšující jeho zajištěnou pohledávku po odečtení
účelně vynaložených nákladů (odstavec 3).
Podle ustanovení § 151a odst. 1 občanského zákoníku, v témže znění (dále
jen „obč. zák.“), zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího
příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného
nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci
zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství
a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Ustanovení § 151f odst. 1 obč. zák. dále určuje, že není-li zajištěná
pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení
ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.
Zástavní právo má - jak vyplývá z citovaného ustanovení - v první řadě funkci
zajišťovací; zabezpečuje pohledávku zástavního věřitele již od okamžiku svého
vzniku, vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby pohledávku zástavního věřitele
dobrovolně splnil, a zástavnímu věřiteli poskytuje jistotu, že
se bude moci uspokojit ze zástavy, nebude-li jeho pohledávka řádně a včas
splněna. Nebyla-li pohledávka zástavního věřitele řádně a včas splněna, uplatní
se uhrazovací funkce zástavního práva; zástavní věřitel je oprávněn uspokojit
se ze zástavy, aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady své pohledávky
z majetku dlužníka.
Zástavní právo je dále právem subsidiárním a akcesorickým. Subsidiarita
zástavního práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky
zástavního věřitele, který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka
nebyla dlužníkem dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným
způsobem. Akcesorickým je zástavní právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy,
vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit (shodně srov.
např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 64/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Akcesorita zástavního práva tudíž znamená, že zástavní věřitel má
pohledávku, přičemž je lhostejné, zda této pohledávce odpovídá na straně
dlužnické dluh „osobní“ (zda jde o osobního dlužníka) nebo jen
dluh „věcný“ (zda jde o zástavního dlužníka, který tu „ručí“ zástavou). Jinak
řečeno, neuhradí-li zajištěnou peněžitou pohledávku zástavnímu věřiteli osobní
dlužník, je to peněžitá pohledávka, kterou zástavní věřitel vymáhá (může
vymáhat) po dlužníku zástavním (s omezením daným právě tím, že uspokojení
peněžitého nároku zástavního věřitele lze vynutit jen zpeněžením majetku
sloužícího jako zástava). V právní teorii srov. např. Bureš, J. - Drápal, L.:
Zástavní právo v soudní praxi, 2. vydání, Praha, C. H. Beck 1997, str.
16 a 17 a v rozhodovací praxi usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly
30/1998 a 46/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Na obecném závěru,
že zajištěná pohledávka zástavního věřitele je (nadále zůstává) peněžitou
pohledávkou i ve vztahu k zástavnímu dlužníku, jenž není osobním
dlužníkem a který za splnění této pohledávky „ručí“ (jen) zástavou, ničeho
nemění ani skutečnost, že platná právní úprava umožňuje zástavnímu věřiteli
realizaci zástavního práva v exekuci i na základě jiného exekučního titulu, než
je exekuční titul ukládající zástavnímu dlužníku zaplacení peněžité částky
(srov. § 258 odst. 1 a 3 o. s. ř.).
Na povaze nároku zástavního věřitele vůči zástavnímu dlužníku jako nároku na
úhradu zajištěné pohledávky (včetně omezení, že k její úhradě slouží pouze
výtěžek zpeněžení zástavy), pak ničeho nemění ani to, že na majetek zástavního
dlužníka byl prohlášen konkurs.
Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 27/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 27/2003“), při úvaze o
obsahu zástavních práv v konkursu je nutné postupovat metodou, která je
uplatnitelná i v této věci, podle níž pro přesné vymezení obsahu práv
a povinností dotčených prohlášením konkursu na majetek některého ze subjektů z
těchto vztahů oprávněných nebo povinných je určující především zjištění, jaká
práva či povinnosti by těmto osobám příslušely, kdyby konkursu nebylo.
V rozsudku ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 396/2003, Nejvyšší
soud dále - odkazuje na shora zmíněné R 27/2003 - uzavřel, že je-li
zajištěná pohledávka splatná, je zástavní věřitel oprávněn uplatnit ji s
právem na oddělené uspokojení nejen v konkursu vedeném na majetek osobního
dlužníka, nýbrž i v konkursu vedeném na majetek dlužníka zástavního (k
odchylnému postupu v případě, že zástavou je pohledávka, srov. však rozhodnutí
uveřejněné pod číslem 76/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Smysl takového postupu pro zástavního věřitele pak spatřoval zejména v
případech, kdy je sice prohlášen konkurs na majetek zástavního
dlužníka, nikoli však konkurs na majetek dlužníka osobního. V této souvislosti
Nejvyšší soud zároveň zdůraznil, že nezbytnou podmínkou toho, aby k uspokojení
zástavního věřitele došlo, je, aby zajištěnou pohledávku do příslušného
konkursu také řádně přihlásil a aby v rámci této přihlášky také uplatnil právo
na oddělené uspokojení ze zajištění. Tamtéž popsal, jak má zástavní věřitel
postupovat, je-li konkurs na majetek zástavního dlužníka prohlášen
dříve, než se stala splatnou zajištěná pohledávka.
V projednávané věci je nepochybné, že v rozsahu pohledávky ve výši 27,438.112,-
Kč (jejíž pravost byla určena měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu)
byly zástavním právem ke sporným nemovitostem zajištěny budoucí pohledávky
žalobkyně za ŠKODA TS s. r. o. (nyní ŠKODA TS a. s.) ze smlouvy o poskytnutí
bankovní záruky ze dne 12. července 1996. č. 439/TS/04/96, ve znění dodatků.
K otázce možnosti zajištění budoucí pohledávky zástavním právem se Nejvyšší
soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 14. května 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2004, pod číslem 110,
přičemž uzavřel, že zástavní právo může být zřízeno nejen k zajištění
pohledávky, která již vznikla, ale také za účelem zabezpečení pohledávky, která
má vzniknout teprve v budoucnu nebo jejíž vznik je vázán na splnění podmínky
podle ustanovení § 36 odst. 2 věty první obč. zák. Pohledávkou, která
vznikne v budoucnu, se rozumí pohledávka, jež bude založena na základě smlouvy
uzavřené na základě smlouvy o smlouvě budoucí (§ 50a obč. zák.), popřípadě
podle jiného ujednání (dohody, smlouvy) účastníků, jež obsahuje závazek zřídit
určitou pohledávku v budoucnosti. V rozsudku ze dne 3. listopadu 2005, sp. zn.
29 Odo 1014/2003, dále Nejvyšší soud vysvětlil, že je-li budoucí pohledávka
zajištěna zástavním právem k nemovitostem, vzniká zástavní právo již dnem
vkladu do katastru nemovitostí; realizační funkce zástavního práva se však
prosadí teprve dnem, kdy vznikne budoucí (v zástavní smlouvě označená)
zajištěná pohledávka.
Dospěl-li odvolací soud k závěru o pravosti pohledávky žalobkyně (zástavní
věřitelky) vůči úpadkyni (zástavní dlužnici) z titulu uhrazovací funkce
zástavního práva, s právem na oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení
sporných nemovitostí, a pominul-li přitom skutečnost, že zástavním právem
úpadkyně zajišťovala budoucí pohledávky zástavní věřitelky vůči třetí osobě (a
nezabýval se tak otázkou, zda zástavním právem zajištěná pohledávka vznikla a
stala splatnou), je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku ve
věci samé a souvisejícího výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. března 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu