NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 582/2005-149
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z
předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a
JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobců a) F. K. a b) A. K., proti žalované
Š. B., o určení členství v družstvu a určení práva nájmu k družstevnímu bytu,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8, pod sp. zn. 23 C 31/2003, o dovoláních
žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004, č.j.
12 Co 425/2004-104, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince
2004, č.j. 12 Co 425/2004-104, se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 27. května 2004, č.j. 23 C
31/2003-83, určil, že žalobci jsou členy bytového družstva „D. Č.“, (dále jen
„družstvo“) a společnými nájemci družstevního bytu č. 15 o velikosti 3+1, v
pátém patře domu 526/4, ulice Č., v P. (výrok I.) a žalovanou zavázal
zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uzavřel, že žalobci mají naléhavý
právní zájem na určení, že jsou členy družstva a společnými nájemci
družstevního bytu, neboť družstvo považuje za člena družstva a nájemce bytu
žalovanou.
S odkazem na provedené dokazování soud prvního stupně dále uvedl, že dne 11.
února 1998 byla mezi žalobcem a) a žalovanou uzavřena dohoda o převodu
členských práv a povinností v družstvu, kterou žalobce a) převedl svá členská
práva a povinnosti v družstvu na žalovanou (listina obsahuje poznámku, že
představenstvo vzalo na vědomí dne 17. února 1998). Podle § 15 stanov družstva
může být převod členství uskutečněn jen s převodem nájmu bytu písemnou smlouvou
obsahující označení smluvních stran, den převodu členství, prohlášení o
převzetí členských práv a povinností a o převzetí veškerých finančních závazků
vůči družstvu. Smlouva pak vyžaduje ke své účinnosti souhlas představenstva a
splňuje-li náležitosti, nelze souhlas odmítnout. V době podpisu dohody byli
žalobci jakožto manželé společnými členy družstva a společnými nájemci
družstevního bytu, žalobkyně b) však dohodu o převodu členských práv a
povinností nepodepsala. Vyžadují-li stanovy družstva k platnosti dohody
písemnou formu, pak dohoda ze dne 11. února 1998 tento požadavek nesplňuje,
neboť nebyla žalobkyní b) podepsána a tvrzení žalované o tom, že
žalobkyně b) dohodu ústně schválila, nebylo v řízení provedenými důkazy
prokázáno.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dohoda o převodu členských práv a
povinností je neplatná, poněvadž podle stanov musela být uzavřena písemně,
přičemž žalobkyně b) dohodu nepodepsala. Nejde přitom o relativní neplatnost
právního úkonu ve smyslu ustanovení § 40a občanského zákoníku (dále
též jen „obč. zák.“) tvrzenou žalovanou, neboť ve výčtu právních úkonů
uvedených v tomto ustanovení není žádný úkon podle obchodního zákoníku, nýbrž o
neplatnost absolutní. Dohoda o převodu členských práv a povinností v družstvu
byla uzavřena podle ustanovení § 230 obchodního zákoníku (dále též jen „obch.
zák.“) a nelze její platnost posuzovat podle ustanovení § 145 odst. 2 obč. zák.
Nejde-li o možnou relativní neplatnost úkonu, není důvodná ani námitka
promlčení práva žalobkyně b) dovolat se neplatnosti vznesená žalovanou.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. prosince 2004,
č.j. 12 Co 425/2004-104, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu
zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že vznikem práva na uzavření
smlouvy o nájmu družstevního bytu žalobci a) za trvání manželství vznikl podle
ustanovení § 703 odst. 2 obč. zák. oběma žalobcům společný nájem k družstevnímu
bytu i společné členství v družstvu, z něhož jsou manželé oprávněni a povinni
společně a nerozdílně. Shodně jako u převodu nemovitosti ve společném jmění
manželů nemusí být účastníky smlouvy oba manželé, nemusí být oba manželé ani
při uzavření dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v
bytovém družstvu účastníky dohody; pod sankcí neplatnosti dohody však musí být
prokázán souhlas manžela, který není účastníkem tohoto úkonu přesahujícího
obvyklou správu, podle ustanovení § 145 odst. 2 obč. zák. Byla-li dohoda o
převodu práv a povinností spojených s členstvím v družstvu uzavřena jen jedním
z manželů, může jít o relativní neplatnost podle ustanovení § 40a obč. zák.,
které se žalobkyně b) v tříleté promlčecí lhůtě stanovené v § 101 obč. zák.,
počínající plynout od učinění úkonu, nedovolala, když žalobci se neplatnosti
dohody dovolali až podáním žaloby dne 12. února 2003. Právo žalobkyně b)
dovolat se relativní neplatnosti dohody se tak promlčelo a uplatnila-li
žalovaná námitku promlčení, je tato námitka důvodná. Vzhledem k tomuto
závěru je nutno považovat dohodu o převodu práv a povinností spojených s
členstvím v bytovém družstvu za platnou.
Odvolací soud nepovažoval za správný názor soudu prvního stupně o absolutní
neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností v družstvu s odkazem
na ustanovení § 261 odst. 3 písm. b) obch. zák. a § 266 a násl. obch. zák.,
upravujících některé otázky právních úkonů, z nichž plyne, že pro posuzování
platnosti právních úkonů zakládajících obchodní závazkové vztahy se uplatní i
ustanovení občanského zákoníku o právních úkonech včetně ustanovení § 40a obč.
zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, odkazujíce co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítajíce nesprávné
právní posouzení věci.
Konkrétně odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost závěru, že platnost dohody o
převodu práv a povinností spojených s členstvím v družstvu lze posuzovat podle
ustanovení § 40a obč. zák., když právo na převod členských práv a povinností
není v tomto ustanovení uvedeno a důvody relativní neplatnosti nelze rozšiřovat
i na úkony učiněné podle obchodního zákoníku. Žalobkyně b) není v předmětné
dohodě označena jako smluvní strana, z čehož je zřejmé, že nebyla o věci
informována a uzavření dohody bylo zjevně svévolným a
protiprávním úkonem žalobce a), který nerespektoval společná práva manželů.
Dovolatelé dále namítají, že odvolací soud se nezabýval otázkou, kdy se
žalobkyně b) o převodu členských práv a povinností dozvěděla a přesto vyslovil
názor, že tříletá promlčecí lhůta počala plynout dnem podpisu dohody. Vyjadřují
přesvědčení, že společné členství manželů v bytovém družstvu nelze podřadit pod
ustanovení § 40a obč. zák., nelze je považovat za společné jmění manželů a
závěr odvolacího soudu o platnosti dohody je tak nesprávný.
Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i
důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým
vymezením (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího
soudu, zejména co do správnosti právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 229 obch. zák. členská práva a povinnosti může člen převést
na jiného člena družstva, pokud to stanovy nevylučují (odstavec 1 věta první).
Z ustanovení § 230 obch. zák. vyplývá, že převod práv a povinností spojených s
členstvím v bytovém družstvu na základě dohody nepodléhá souhlasu
představenstva (věta první).
Otázkou platnosti dohody o převodu členských práv a povinností v bytovém
družstvu se Nejvyšší soud zabýval již v rozhodnutí ze dne 19. listopadu 2003,
sp. zn. 26 Cdo 501/2003 a v rozhodnutí ze dne 28. července 2005, sp. zn. 26 Cdo
2440/2004. Přitom formuloval a odůvodnil závěr, od něhož nemá důvod odchýlit se
ani v projednávané věci, podle něhož, je-li k uzavření dohody o převodu
členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu ve smyslu
§ 230 obch. zák. legitimován člen družstva a dohodu uzavřel pouze jeden ze
společných členů, je takováto dohoda absolutně neplatná podle § 39 obč. zák.
pro rozpor se zákonem, a to s ustanovením § 230 obch. zák. Zamýšlené důsledky
v podobě zániku členství a s tím spojený zánik nájmu bytu podle ustanovení §
714 věty první obč. zák. dosavadního člena bytového družstva však může vyvolat
pouze platně uzavřená dohoda o převodu práv a povinností spojených s členstvím
v bytovém družstvu.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, které je založeno na aplikaci
ustanovení § 40a a § 145 odst. 2 obč. zák. a které výše uvedené
judikatorní závěry nerespektuje, tak není správné. Nejvyšší soud proto
rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
za středníkem a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu