29 Odo 596/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v konkursní věci
úpadkyně M. spol. s r. o., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33
K 58/97, o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení, o dovolání
konkursního věřitele JUDr. M. B., advokáta, proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 22. července 2005, č. j. 2 Ko 151/2003-418, takto:
Dovolání se odmítá.
Usnesením ze dne 22. července 2005, č. j. 2 Ko 151/2003-418, Vrchní soud v
Olomouci k odvolání konkursního věřitele JUDr. M. B. potvrdil usnesení ze dne
8. července 2003, č. j. 33 K 58/97-395, jímž Krajský soud v Ostravě zrušil
konkurs na majetek úpadkyně po splnění rozvrhového usnesení. Odvolací soud
přitakal soudu prvního stupně v závěru, že v posuzované věci byly splněny
podmínky pro vydání usnesení podle § 44 odst. 1 písm. b/ zákona č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), uváděje, že odvolatel v
zákonem stanovených lhůtách nezpochybnil ani konečnou zprávu, ani rozvrhové
usnesení. Nezpochybnil ani to, že správkyně konkursní podstaty rozvrhové
usnesení splnila.
Proti usnesení odvolacího soudu podal konkursní věřitel včasné dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ a § 237 odst. 1 písm. c/
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolatel zdůrazňuje
především platnost zásady „pacta sunt servanta“, přičemž obsahem jeho dovolání
jsou tvrzení, že mu vůči pozdější úpadkyni náleží za práce, jež pro ni provedl,
odměna v celkové výši 3.551.000,- Kč, již mu musí správkyně konkursní podstaty
úpadkyně Ing. D. vyplatit. Vyslovuje rovněž domněnku, že konečná zpráva i
rozvrhové usnesení jsou nesprávné, když správkyně konkursní podstaty kryje
zloděje, tuneláře, a ty, kdož se na jeho úkor bezdůvodně obohatili. Proto
požaduje, aby napadené usnesení bylo zrušeno nebo změněno ve prospěch jeho
požadavku na vyplacení výše uvedené částky. Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního
stupně o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení může být přípustné
jen podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením
§ 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř. a v
judikatuře např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O případ podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde a důvod založit
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud nemá,
když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z
níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam. V usnesení ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 579/2003 (na něž v
podrobnostech odkazuje), Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle
kterého z ustanovení § 44 odst. 1 písm. b/ ZKV plyne, že jediným předpokladem,
který musí být naplněn k tomu, aby soud podle tohoto ustanovení rozhodl o
zrušení konkursu, je, aby bylo splněno rozvrhové usnesení. Odtud také plyne
okruh způsobilých námitek, jimiž konkursní věřitel může v rovině právního
posouzení věci brojit proti vydání takového usnesení. Vedle argumentu, že ke
zrušení konkursu nemělo dojít, neboť rozvrhové usnesení nebylo ve vztahu ke
konkrétnímu věřiteli (dovolateli) ještě splněno, je to již jen argument, že
vydání usnesení je předčasné, neboť rozvrhové usnesení ještě nenabylo právní
moci (povahou věci je dáno, že i kdyby rozvrhové usnesení bylo splněno ještě
předtím, než nabylo právní moci, nelze přistoupit ke zrušení konkursu dříve,
než se poměry založené rozvrhovým usnesením stanou neměnnými). Dovolatel v rovině právního posouzení věci (tj. v mezích způsobilého dovolacího
důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) v dovolání žádnou zobecnitelnou a
pro rozhodnutí dle § 44 odst. 1 písm. b/ ZKV významnou právní otázku neotevírá. Převážná část dovolání má nadto charakter skutkových tvrzení a námitek, jimž je
vyhrazen dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř.; prostřednictvím tohoto
dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nelze, neboť zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s
dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm.
a/ a b/ o. s. ř., popřípadě
podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Srov. k tomu
v judikatuře shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník
2004, pod číslem 132 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného. Nejvyšší soud je tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. května 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu