NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 626/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Ivany Štenglové v právní
věci žalobkyně H. F., s. r. o., proti žalovaným 1) obci K., a 2) K. S., o
zaplacení částky 16,853.888,- Kč ze směnky, vedené u Krajského soudu v Ostravě
pod sp. zn. 23 Cm 33/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 30. června 2005, č.j. 4 Cmo 144/2003-360, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok I.), žalobkyni uložil zaplatit první žalované na náhradu nákladů
odvolacího řízení 182.755,- Kč (výrok II.) a druhého žalovaného zavázal k
úhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni v částce 182.755,- Kč (výrok III.).
Odvolací soud - odkazuje na závěry formulované v nálezu Ústavního soudu č.
576/2000 (jde o rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. dubna 2001, sp. zn. IV.
ÚS 576/2000) - se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, podle
něhož starosta obce (první žalované) nebyl oprávněn obec „zavázat“ (převzít
směnečné ručení) bez souhlasu zastupitelstva. Současně zdůraznil, že starosta
první žalované se podpisem směnky dopustil trestného činu, za který byl
pravomocně odsouzen, pročež „jde navíc o exces, kterým nemůže být obec
zavázána“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu - v rozsahu jeho potvrzujícího výroku a
výroku o nákladech odvolacího řízení, jimiž bylo rozhodnuto ve vztahu k první
žalované - podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc,
že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka akcentuje, že zákon č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve
znění účinném „v roce 1998“ (dále jen „zákon o obcích“), „nevyhradil do výlučné
pravomoci obecního zastupitelstva uzavírání závazku směnečného ručení ani
nepodmínil uzavření takového závazku jiným orgánem obce souhlasem
zastupitelstva“. Výlučnou pravomoc zastupitelstva obce ve věcech náležejících
do samostatné působnosti obce - pokračuje dovolatelka - nelze dovodit ani z
ustanovení čl. 101 odst. 1 Ústavy České republiky. Jelikož na neplatnost
právního úkonu (převzetí směnečného ručení) nelze usuzovat ani z důvodu, že se
starosta dopustil podpisem směnky trestného činu, dovolatelka, odkazujíc
současně na nález Ústavního soudu ze dne 6. dubna 2005, sp. zn. II. ÚS 87/2004,
požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatel - jak je zřejmé z obsahu dovolání - výslovně napadá rozhodnutí
odvolacího soudu i ve výrocích, jimiž potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně
ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Tyto
výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost
dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (k
tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek); Nejvyšší soud proto dovolání (ve shora uvedeném
rozsahu) podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítl.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku
soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem
potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst.
1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu
bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání
není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněného
dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s.
ř.) zásadně právně významným neshledává.
Je tomu tak proto, že právní závěr, na němž rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá, je zcela konformní s dosavadní judikaturou představovanou např.
rozhodnutími Ústavního soudu ze dne 12. dubna 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000 a
ze dne 10. července 2001 sp. zn. III. ÚS 721/2000, jakož i rozhodnutími
Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2005, sp. zn. 29 Odo 145/2005 a ze dne 19.
července 2006, sp. zn. 29 Odo 1580/2005. Nejvyšší soud přitom - na rozdíl od
dovolatelky - neshledává důvod pro odlišný závěr ani z hlediska argumentace
obsažené v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. dubna 2005, sp. zn. II. ÚS
87/2004, když tato jednak ze závěrů vyjádřených v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS
576/2000 vychází, jednak reaguje na skutkový stav, který je ve srovnání s
projednávanou věcí diametrálně odlišný.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., Nejvyšší soud je i v této části podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně
bylo odmítnuto a první žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu