29 Odo 629/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. P. H., proti
žalované M. l. a o. s., s.r.o. v likvidaci, o zaplacení 35.994,80,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 6 C 119/1999, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. května
2003, č.j. 14 Co 566/2000-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne
12.6.2000, č.j. 6 C 119/99-44, kterým tento soud zamítl žalobu na zaplacení
35.994,80 Kč s 19 % úrokem z prodlení z titulu ručení žalované, jako
společníka, za závazky M. v. spol. s r.o. Návrhu žalobce na připuštění dovolání
dovolací soud nevyhověl.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že doplnil dokazování
aktuálním výpisem M. v. spol. s r.o z obchodního rejstříku vedeného Krajským
soudem v Brně oddílu C vložky 4897. Z tohoto výpisu zjistil, že všichni
společníci této společnosti mají v obchodním rejstříku zapsáno úplné splacení
vkladů ode dne 1.2.1999.
Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně správně vycházel ve svém
rozhodnutí ze stavu v době vydání svého rozhodnutí. Z ustanovení § 154
odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“) i z ustanovení § 106
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) vyplývá, že je-li v době v době,
kdy soud rozhoduje o uplatněném nároku z titulu ručení společníka, již zapsáno
do obchodního rejstříku splacení vkladu v plné výši, nemůže soud uplatněný
nárok přiznat. V řízení o zaplacení závazku společnosti společníkem přitom není
oprávněn přezkoumávat, zda společník skutečně splatil vklad v rozsahu
zapsaném do obchodního rejstříku.
Na tomto závěru nemůže nic měnit ani obsah dopisu žalované ze dne 16.11.1998, a
to ani v případě, kdy by jím došlo k uznání dluhu vůči žalobci. Uznáním dluhu
se podle ustanovení § 323 obch. zák. zakládá vyvratitelná právní domněnka, že
dluh existoval v době, kdy k uznání došlo. Tato domněnka byla v
průběhu řízení vyvrácena veřejnou listinou, a to výpisem z obchodního
rejstříku M. v. spol. s r.o.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti
odkázal na ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř , co do jeho důvodů na
nesprávné právní posouzení věci - § 241a odst. 2 o.s.ř.
Za otázku zásadního právního významu považuje otázku, „zda je možné, aby k
zániku závazkového vztahu mezi věřitelem a ručitelem (k zániku ručitelského
závazku) došlo jednostranným úkonem dlužníka učiněným proti vůli věřitele“ a
dále pak otázku, „zda po právu vzniklá splatná pohledávka věřitele za
ručitelem může zaniknout bez souhlasu věřitele (§ 493 občanského zákoníku -
dále jen „obč. zák.“), resp. zda pohledávka věřitele za ručitelem může
zaniknout i jinak než způsobem uvedeným v ustanovení § 311 odst. 1 obch. zák.“
Za podstatnou v této souvislosti dovolatel považuje též „problematiku ochrany
práv věřitele jednajícího v důvěře ve správnost zápisu v obchodním rejstříku“ a
„problematiku obecné ochrany subjektivních práv účastníků soukromoprávních
vztahů nabytých v dobré víře“.
Dovolatel tvrdí, že výklad ustanovení § 106 obch. zák. provedený oběma soudy a
rovněž Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 20.6.2000, sp. zn. 29 Cdo 281/2000 je
chybný, což spočívá „především v nesystematickém výkladu tohoto ustanovení, kdy
obecné soudy při interpretaci zákonného ustanovení nevzaly náležitý zřetel k
souvisejícím ustanovením českého právního řádu, zejména k ustanovením § 312 a §
311 odst. 1 obch. zák. a k ustanovení § 493 obč. zák.“.
Dovolatel konstatuje, že v důsledku doručení jeho výzvy k plnění ze dne
9.11.1998 vznikla žalobci vůči žalované splatná peněžitá pohledávka. Z
ustanovení § 493 obč. zák. vyplývá, že závazkový vztah nelze měnit bez souhlasu
stran. Žalobce nikdy nevyslovil souhlas se změnou obsahu závazkového vztahu
vůči žalované ani s jeho zánikem. Současně žalobce konstatuje, že nenastala
žádná právní skutečnost, se kterou zákon obecně spojuje zánik závazku (§ 559 a
násl. obč. zák.).
Protože platí, že ustanovení § 305 a § 311 obch. zák. se použije přiměřeně i na
ručení, které vzniklo ze zákona (§ 312 obch. zák.), platí i to, že ručení
zaniká pouze zánikem závazku, který ručení zajišťuje. Závazek žalované vůči
žalobci přitom stále existuje.
Pokud obecné soudy dovodily, že zápis splacení vkladu společníka do obchodního
rejstříku je právní skutečností, která způsobuje zánik splatných závazků
zákonného ručitele vůči věřiteli, jde podle dovolatele o závěr, který je
protiústavním zásahem do práva žalobce nabytého v dobré víře a jednajícího v
důvěře ve správnost zápisu v obchodním rejstříku. Přitom tento zápis nemůže
působit retroaktivně, účinky může mít pouze do budoucna. Může způsobit pouze
to, že společník neručí za závazky vzniklé po tomto zápisu.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a spolu s
ním i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1.1.2001). O takový případ se jedná i v projednávané věci, když
soud prvního stupně věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu
ve znění účinném do 31.12.2000.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. je závěr
dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená
právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda
dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší
dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu
se stává dovolání přípustným.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku významnou nejen pro rozhodnutí v projednávané věci.
Přitom musí jít o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena a která není řešena ani v rozhodnutí nižšího soudu publikovaném
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ani ve stanovisku Nejvyššího soudu,
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně,
popřípadě o případ, kdy napadené rozhodnutí řeší určitou právní otázku v
rozporu s publikovanou judikaturou nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou
otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní
praxí.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (který byl
v dané věci naplněn) může být dovolání ve smyslu citovaného ustanovení
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují)
a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Zásadní právní význam dovolací soud v projednávané věci neshledal.
Otázku zániku zákonného ručení společníka společnosti s ručením omezeným již
Nejvyšší soud vyřešil v rozsudku ze dne 20.6.2000, sp. zn. 29 Cdo 281/2000,
publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 11/2000, od kterého nemá důvodu se
odchýlit ani v projednávané věci.
V tomto rozsudku Nejvyšší soud dovodil, že ustanovení § 106 obch. zák. upravuje
ručení společníka společnosti s ručením omezeným ve vazbě na zápis splacení
vkladu do základního jmění společnosti do obchodního rejstříku. Podmínky, za
kterých vzniká a trvá ručitelský vztah společníka za závazky společnosti,
upravuje obchodní zákoník objektivně, aniž by je jakýmkoli způsobem vázal na
porušení povinnosti společníkem či na jinou činnost, popřípadě nečinnost jeho
anebo společnosti, než právě na splacení vkladu a následné podání návrhu na
zápis do obchodního rejstříku, k čemuž přistupuje ještě rozhodnutí
rejstříkového soudu o povolení zápisu splacení vkladu.
Pro úplnost je třeba dodat, že jestliže dovolatel tvrdí, že soudy pochybily,
když v projednávané věci neaplikovaly ustanovení § 493 obč. zák., je k tomu
nutno uvést, že toto ustanovení v projednávané věci aplikovat nelze, neboť
ručitelský závazek společníka společnosti s ručením omezeným zanikl ze zákona,
v důsledku zápisu splacení jeho vkladu do obchodního rejstříku, nikoli na
základě právního úkonu účastníků ručitelského vztahu. Ani aplikace ustanovení §
312 a § 311 odst. 1 obch. zák. nepřipadala v projednávané věci v úvahu, neboť z
ustanovení § 106 obch. zák. vyplývá další způsob zániku ručení společníka
společnosti s ručením omezeným nad rámec ustanovení § 311 odst. 1 obch. zák.
Toto ustanovení ostatně neobsahuje úplný výčet způsobů zániku ručitelského
závazku, neboť není např. pochyb o tom, že ručitelský závazek může zaniknout
též na základě dohody věřitele a ručitele.
Pokud pak dovolatel tvrdí, že soudy aplikovaný výklad ustanovení § 106 obch.
zák. je protiústavním zásahem do práva žalobce nabytého v dobré víře a
jednajícího v důvěře ve správnost zápisu v obchodním rejstříku, je k
tomu potřeba dodat, že účelem zákonné konstrukce ručení společníků společnosti
s ručením omezeným je poskytnout ochranu třetím osobám zajištěním jejich
pohledávek vůči společnosti ručením společníků v době, kdy tito ještě
nesplatili vklad, k jehož splacení se zavázali a společnost tedy nemůže použít
k úhradě svých dluhů majetek, který se tito společníci zavázali vložit do
společnosti a jehož hodnota se podílela na stanovení výše základního jmění
(dnes základního kapitálu) společnosti. Právě výše základního kapitálu
společnosti totiž může mít vliv na důvěryhodnost společnosti a
rozhodování jejích potencionálních věřitelů o tom, zda se společností vstoupí
do obchodních či jiných vztahů. Jakmile však společník splatil svůj vklad a
splacení tohoto vkladu bylo zapsáno do obchodního rejstříku, pomíjí zákonem
sledovaný účel zákonného ručení za závazky společnosti a toto ručení
zaniká. Společnost nabývá majetek v hodnotě splacených vkladů společníků a
tohoto majetku může použít ke splnění svých závazků, za které společníci dříve
ručili.
Závěrem pak je ještě třeba uvést, že dovolatel byl v dobré víře v zápis do
obchodního rejstříku pouze do okamžiku, kdy došlo ke změně tohoto zápisu. Od
tohoto okamžiku již v dobré víře nebyl. Na tom nic nemění to, že nesprávně
vyhodnotil důsledek zápisu splacení vkladu společníka do obchodního rejstříku.
Protože dovolací soud neshledal ani žádný jiný důvod přípustnosti dovolání a
žalobce ani žádný z nich netvrdil, není dovolání přípustné a proto je dovolací
soud podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř. (analogicky), neboť
dovolatel procesně zavinil, že dovolací soud dovolání odmítl a ze spisu se
nepodává, že by žalované vznikly náklady řízení, o jejichž úhradě by musel soud
rozhodnout.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. ledna 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu