29 Odo 674/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobkyně S. A P. a. s., zastoupené Mgr. M. P., advokátem, proti žalovaným 1/
Doc. Ing. E. T., jako správci konkursní podstaty úpadkyně I. P. a. s.,
zastoupenému JUDr. Z. M., advokátkou, 2/ S. I. A., organizační složce, 3/ N.,
spol. s r. o., zastoupené Mgr. M. N., advokátem, 4/ JUDr. J. J., jako správci
konkursní podstaty úpadkyně I. P., spol. s r. o. v likvidaci, a 5/ W. – W.,
spol. s r. o., o určení pravosti a výše pohledávky, vedené u Krajského soudu v
Praze pod sp. zn. 54 CmI 93/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 5. října 2005, č. j. 4 Cmo 188/2004-128, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. října 2005, č. j. 4 Cmo 188/2004-128,
se zrušuje v prvním měnícím výroku o věci samé, dále ve druhém potvrzujícím
výroku v části, týkající se nákladů řízení před soudem prvního stupně a ve
třetím výroku o nákladech odvolacího řízení; věc se v tomto rozsahu vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 26. dubna 2004, č. j. 54 CmI 93/2003 - 79, Krajský soud v
Praze ve sporu vedeném žalobkyní (S. A P.a. s.) vůči žalovaným 1/ správci
konkursní podstaty úpadkyně I. P. a. s., 2/ S. I. A., organizační složce, 3/
N., spol. s r. o., 4/ I. P., spol. s r. o. v likvidaci a 5/ W. – W., spol. s r.
o.zastavil řízení ohledně částky 147.123,30,-Kč (bod I. výroku), určil, že
žalobkyně má za úpadkyní pohledávku z titulu smluvní pokuty ze smlouvy o dílo
uzavřené mezi žalobkyní a úpadkyní dne 12. května 2002 na projekt logistického
areálu v L. ve výši 5 miliónů Kč (bod II. výroku) a ve zbytku žalobu zamítl
(bod III. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (body IV. a V. výroku).
Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho,
že:
1/ Žalobkyně jako objednatelka uzavřela dne 12. května 2002 s pozdější
úpadkyní jako zhotovitelkou smlouvu o dílo, ve které se pozdější úpadkyně
zavázala realizovat „projekt L.“, jehož hodnota byla vyčíslena částkou 185
miliónů Kč.
2/ Podle harmonogramu, jenž byl součástí smlouvy o dílo, se pozdější úpadkyně
mimo jiné zavázala vypracovat do 31. prosince 2002 projektovou dokumentaci a
zajistit si odborné posudky o vlivu stavby na životní prostředí (EIA).
3/ Pod bodem XII. smlouvy o dílo si strany sjednaly smluvní pokutu za podstatné
porušení povinností podle této smlouvy ve výši 20 milionů Kč. Podstatné
porušení povinností bylo definováno jako takové, které zakládá právo účastníků
odstoupit od smlouvy o dílo.
4/ Podle bodu VIII. odst. 3 smlouvy o dílo měla objednatelka právo odstoupit od
smlouvy o dílo také tehdy, jestliže zhotovitelka neplní dílčí termíny dohodnuté
stranami v harmonogramu, při nesplnění jakéhokoli z těchto termínů ani v
dodatečné lhůtě 30 dnů.
5/ Pod bodem XI. smlouvy o dílo se pozdější úpadkyně zavázala vystavit ve
prospěch zhotovitelky k směnku k zajištění závazků ze smlouvy případně závazků
vzešlých z porušení smlouvy, a to směnku vlastní, bez protestu, vystavenou co
do směnečné sumy a data splatnosti jako bianco směnka.
6/ Podle směnky vystavené pozdější úpadkyní 12. května 2002 a doplněné
žalobkyní (o směnečnou sumu a datum splatnosti) 3. února 2003 se pozdější
úpadkyně zavázala zaplatit 3. února 2003 na řad žalobkyně částku 20 miliónů
Kč.
7/ Usnesením ze dne 17. března 2003, č. j. 36 K 4/2003-73, prohlásil Krajský
soud v Plzni konkurs na majetek úpadkyně a správcem její konkursní podstaty
ustanovil prvního žalovaného.
8/ Žalobkyně přihlásila do konkursu vedeného na majetek úpadkyně (přihláškou
datovanou 16. dubna 2003, posléze doplňovanou) i částku 20.138.082,20 Kč z
titulu dohody o smluvní pokutě ve smlouvě o dílo, případně z titulu závazku
ze směnky.
9/ Druhý až pátý žalovali popřeli při přezkumném jednání konaném 22. července
2003 pravost pohledávky žalobkyně označené pod bodem 8/ pro nevýhodnost
smlouvy o dílo. První žalovaný ji jako směnečný nárok uznal.
Na tomto základě soud především uzavřel, že 1/ žaloba je včasná, 2/ žaloba se
opírá právní důvod uvedený v přihlášce a že 3/ popěrný úkon druhého až pátého
žalovaných je dostatečně určitý.
Posléze soud uvedl, že žalovaní neprokázali neplatnost smlouvy o dílo ve smyslu
§ 37 a § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč.
zák.“), konkrétně provedenými důkazy neprokázali, že jediným smyslem tohoto
právního úkonu bylo vytvořit podmínky pro čerpání finančních prostředků
žalobkyní nebo zajištění výhodného postavení žalobkyně v konkursu. Podle soud
není právní úkon (smlouva o dílo) neplatný ani pro nedostatek vážnosti vůle (§
37 odst. 1 obč. zák.) ani pro nemožnost plnění (§ 37 odst. 2 obč. zák.) a není
ani rozporný se zákonem dle § 39 obč. zák.
U sjednané smluvní pokuty pak soud neshledal ani rozpor se zásadami poctivého
obchodního styku (ve smyslu § 265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku -
dále též jen „obch. zák.“), nicméně ji měl za nepřiměřeně vysokou v porovnání s
významem zajišťované povinnosti (pouhé nedodání projektové dokumentace)
Podle soudu šlo o nesplnění jedné z dílčích povinností dle harmonogramu, která
se na výsledném projektu podílí sotva čtvrtinou a byla snadno nahraditelnou a
zajistitelnou jinými zdroji. Proto soud snížil smluvní pokutu (dle § 301 obch.
zák.) rovněž na jednu čtvrtinu, tedy na částku 5 miliónů Kč a (jen) potud
žalobě o určení pravosti pohledávky vyhověl.
Dodal dále, že vyhovující výrok se neopírá o směnečný nárok, nýbrž o smlouvu o
dílo, a že „důvodem pro toto rozhodnutí je spíše logická, nikoli právní, úvaha
o tom, jaké plnění by mělo dostat přednost“, přičemž přednost by podle této
úvahy mělo mít plnění zajištěné a nikoli plnění ze zajištění. I směnečný
nárok by však bylo možné moderovat (stejně jako požadavek na úhradu smluvní
pokuty podle smlouvy).
Zbývající část zamítavého výroku se vztahovala k určení pravosti další
pohledávky žalobkyně vzešlé z „projektu K.“, kde podle soudu žalobkyni nárok
na zaplacení smluvní pokuty nevznikl.
K odvolání žalobkyně (proti všem výrokům s výjimkou výroku o zastavení
řízení), třetí žalované N., spol. s r. o. a páté žalované W. – W., spol. s r.
o. (proti vyhovujícímu výroku) Vrchní soud v Praze ve výroku označeným
rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě II. výroku tak, že
žaloba, jíž mělo být určeno, že pohledávka žalobkyně vůči úpadkyni I. P., a. s.
ve výši 20 miliónů Kč z titulu smluvní pokuty ze smlouvy o dílo na dodávku
logistického areálu L. uzavřené mezi žalobkyní a úpadkyní dne 12. května 2002
přihlášená do konkursu vedeného na majetek úpadkyně je pohledávkou II. třídy,
se zamítá (první výrok), dále tento rozsudek potvrdil v bodech III. až V.
výroku a konstatoval, že v bodě I. výroku zůstal nedotčen (druhý výrok) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
První výrok rozsudku (vztahující se k určení pravosti pohledávky vzešlé z
„projektu L.“) odůvodnil odvolací soud odlišným názorem na platnost ujednání o
smluvní pokutě, maje je za absolutně neplatné ve smyslu § 37 obč. zák. pro
neurčitost. Přitom poukázal na znění harmonogramu, jenž byl ke smlouvě o dílo
připojen (a podepsán osobami jednajícími za smluvní strany) v následující
podobě:
„Stavba L.
A/ Výstavba inženýrských sítí
1/ PD + EIA - 31.12. 2002
2/ Územní rozhodnutí - 30. 6. 2003
3/ Stavební povolení - 30. 7. 2003
4/ Zahájení stavby - 2. 1. 2004
5/ Dokončení díla - srpen 2004
6/ Předání díla - 10. 9. 2004“.
Odtud odvolací soud dovozuje, že nelze seznat, jakého plnění a jakého jeho
rozsahu se týká sankcionovaný termín 31. prosince 2002 (zda jde o realizaci
projektové dokumentace a o zajištění odborných posudků z hlediska životního
prostředí /EIA/ pro celou výstavbu skladového areálu v L. u P. nebo pouze pro
výstavbu inženýrských sítí). Součástí smlouvy o dílo není schválená studie
určující alespoň rámcově požadované plnění. Smlouva o dílo tak podle odvolacího
soudu neobsahuje dostatečné určení předmětu plnění a neurčuje ani způsob jeho
dodatečného určení. Případným výkladem ujednání stran je podle soudu možné
nalézat jejich vůli, byť nedostatečně vyjádřenou, nelze ji však tímto způsobem
doplňovat.
Podle odvolacího soudu je vedle uvedeného též zřejmé, že zajištění
odborných posudků z hlediska životního prostředí (EIA) je závislé na vůli
jiných subjektů a orgánů než povinné osoby a nelze proto jejich nezískání v
požadovaném termínu sankcionovat smluvní pokutou. Závazek k takovému plnění
není možný a proto je ujednání neplatné i ve smyslu § 37 odst. 2 obč. zák.
Žalobkyni proto nárok na smluvní pokutu s ohledem na neplatnost uvedených
ujednání nevznikl.
Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání,
namítajíc, že napadené rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, tedy, že jsou dány dovolací důvody dle § 241a odst. 2 písm. a/
a b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)
a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V rovině dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. dovolatelka
konkrétně poukazuje na to, že její pohledávku z titulu smluvní pokuty ve výši
20 miliónů Kč popřeli druhý až pátý žalovaní (nikoli první žalovaný) jen co do
pravosti. Soud prvního stupně, který konstatoval, že unesla důkazní břemeno
ohledně existence (tedy pravosti) pohledávky, však bez jakéhokoli dalšího
dokazování pohledávku moderoval na 5 miliónů Kč. V tom pochybil, když právo
zabývat se výší pohledávky popřené jen co do pravosti neměl. Potud dovolatelka
odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1726/98 (jde o rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2001, uveřejněný pod číslem 76/2002 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 76/2002“).
Odvolacímu soudu pak dovolatelka vytýká, že s nárokem, který jí plyne z
uplatněné směnečné pohledávky, se vůbec nevypořádal a že důvod, pro který
žalobu zamítl (neurčitost a tudíž - ve smyslu § 37 obč. zák. - neplatnost
ujednání o smluvní pokutě) nebyl namítán žádným z účastníků řízení (v tomto
ohledu dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu
1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98). Z toho, že celé řízení mělo být vedeno jen
ohledně prokázání existence (pravosti) její pohledávky (a tu měl za prokázánu
soud prvního stupně), dovolatelka usuzuje (odkazujíc na § 118a o. s. ř.), že
rozhodnutím odvolacího soudu bylo nepředvídatelné., když jím přišla o možnost
nabídnout potřebné důkazy a zaujmout potřebný procesní postoj.
Podle dovolatelky nebylo nutné v řízení doplňovat vůli stran, nýbrž ji nalézt,
což ad hoc nelze bez provedeného dokazování. Odvolací soud tak podle jejího
názoru neměl dostatečně prokázáno, že ujednání o smluvní pokutě je neurčité.
Odvolací soud vyšel z písemného zachycení ujednání, jehož výkladem se
důkladně nezabýval, čímž neoprávněně zasáhl do smluvní volnosti stran.
V rovině právního posouzení věci se dovolatelka neztotožňuje se závěrem
odvolacího soudu týkajícím se sankcionování povinnosti opatřit odborné posudky
z hlediska životního prostředí (EIA). Má za to, že je pouze věcí smluvních
stran, co učiní povinností sankcionovanou smluvní pokutou, zvláště v obchodních
vztazích. Odvolací soud kritizuje dovolatelka za to, že se nezabýval podstatou
a obsahem této smluvní povinnosti, ani tím, zda to nebyla právě úpadkyně, jako
zhotovitelka, která dovolatelce nabídla obstarání takové dokumentace v uvedeném
termínu a která se po akceptaci této nabídky zavázala dokumentaci pro
dovolatelku obstarat pod hrozbou sankce i s rizikem, že je opatření této
dokumentace vázáno částečně na vůli jiných orgánů.
První žalovaný se ve vyjádření ztotožňuje s napadeným rozhodnutím.
Druhý žalovaný má ve vyjádření dovolání za účelové, navrhuje jeho zamítnutí.
Přitom zdůrazňuje, že chybí důkazy dokládající, že k uzavření smlouvy o dílo
skutečně došlo, že na jejím základě mělo být skutečně plněno a že tento úkon
nesměřoval pouze ke zvýhodnění dovolatelky v konkursu vedeném na majetek
úpadkyně.
Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy.
Dovolání proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí je přípustné dle § 237
odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval tvrzenou vadou řízení (dovolacím důvodem dle
§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Argumentaci spočívající v tvrzení, že soud prvního stupně nemohl přikročit k
moderaci smluvní pokuty, jelikož rozsah popření pohledávky (jen co do
pravosti) mu to nedovoloval, vycházející z R 76/2002, shledává Nejvyšší soud
pro výsledek dovolacího řízení bezcennou, jelikož na tomto závěru napadené
rozhodnutí nespočívá (nepřevzalo jej a na rozdíl od soudu prvního stupně má
ujednání o smluvní pokutě za neplatné pro neurčitost).
Opodstatněná není ani námitka údajné překvapivosti napadeného rozhodnutí v
posouzení neplatnosti ujednání o smluvní pokutě. Námitku neurčitého projevu
vůle ve smlouvě o dílo uplatnili třetí a pátý žalovaný v odvolacím řízení v
mezích písemného vyjádření k odvolání dovolatelky (č. l. 103-104), takže
dovolatelka neměla být překvapena tím, že se odvolací soud touto námitkou v
napadeném rozhodnutí zabýval, když na tuto námitku měla a mohla reagovat.
V rovině právního posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř.) dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a
vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem
projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, tj. – mimo
případy, kdy vůbec chybí určitá vůle – když se jednajícímu nepodařilo obsah
vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající
nedosáhl – vadným slovním nebo jiným zprostředkováním – jasného vyjádření této
vůle. Závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti právní úkonu předpokládá, že ani
jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit.
Pro případy, kdy o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, formuluje
zákon (jde-li o občanskoprávní vztahy v ustanovení § 35 obč. zák. a jde-li o
obchodní závazkové vztahy především v ustanovení § 266 obchodního zákoníku)
ustanovení, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem,
včetně návodu, jak to má učinit (jaká hlediska jsou pro tento výklad rozhodná).
Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí je pak vůle, vtělená do
smlouvy (zde do smlouvy o dílo, obsahující ujednání o smluvní pokutě) svým
projevem určitá a srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná,
tj. může-li typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím
obsahu adekvátně vnímat (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura
č. 2, ročník 1998, pod číslem 1 přílohy nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu
uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výše cit. judikatorní závěry pak vedou s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému
stavu věci Nejvyšší soud k závěru, že názor odvolacího soudu o neurčitosti
ujednání o smluvní pokutě správný není.
Podle přesvědčení Nejvyššího soudu bylo plně možné odstranit případné
výkladové nejasnosti zkoumaných ujednání smlouvy o dílo (s využitím
interpretačních pravidel zakotvených především v § 266 obch. zák.) zejména
výslechem osob, jež za smluvní strany při podpisu smlouvy jednaly (P. S. a
T.M.). Obsah harmonogramu připojeného ke smlouvě o dílo spolu s dalšími
ujednáními obsaženými ve smlouvě o dílo podle přesvědčení Nejvyššího soudu
uvedeným způsobem vyložitelný je a závěr odvolacího soudu o neurčitosti smlouvy
byl v daném kontextu minimálně předčasný.
Je možné, že pochybnosti o tom, plnění jakých povinností pozdější úpadkyní
smlouva (se zřetelem k podobě harmonogramu) sankcionovala smluvní pokutou,
nebudou rozptýleny ani výslechem označených osob. V takovém případě se ovšem
odvolacímu soudu stále nabízí interpretace příslušných ujednání v souladu s
jejich jazykovým vyjádřením (srov. § 35 odst. 2 obč. zák.), jež se v
harmonogramu výslovně připíná k projektové dokumentaci a k zajištění odborných
posudků z hlediska životního prostředí /EIA/ pro výstavbu inženýrských sítí.
Z písemného ujednání o smluvní pokutě přitom jednoznačně plyne, že se týká
porušení těch povinností plynoucích ze smlouvy o dílo, pro které má účastník
právo od smlouvy o dílo odstoupit. Odvolací soud v této souvislosti dostatečně
nezohlednil ani to, že pro ujednání o smluvní pokutě je sice zákonem předepsána
obligatorní písemná forma (srov. § 544 odst. 2) obč. zák.), že však totéž
neplatí pro obsah vlastní smlouvy o dílo.
Nejvyšší soud rovněž nesdílí názor odvolacího soudu, že závazek zajistit
odborné posudky z hlediska životního prostředí (EIA) není možný (proto, že
zajištění těchto posudků je závislé na vůli jiných subjektů a orgánů). Závazek
pozdější úpadkyně ve smlouvě o dílo nelze ani s přihlédnutím k obsahu zákona č.
100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých
souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), závazek
pokládat za právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné (§ 37 odst. 2 obč.
zák.).
Právní posouzení věci odvolacím soudem v otázkách určitosti smlouvy o dílo a
počáteční nemožnosti plnění tudíž správné není a dovolací důvod uvedený v §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl proto uplatněn právem.
Nejvyšší soud tedy, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil v dovoláním napadeném prvním výroku a v
závislých výrocích o nákladech řízení a věc potud vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř. ).
Odvolacímu soudu je nutné také vytknout, že nevěnoval pozornost identifikaci
druhé žalované. Nevypořádal se totiž s tím, že jako druhá žalovaná byla v
řízení od počátku označena organizační složka zahraniční právnické osoby,
ačkoli obchodní zákoník (v § 7, v § 21 ani jinde) organizační složce podniku
právní subjektivitu nepřiznává (v rozhodovací praxi soudů srov. shodně např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2003, sp. zn. 32 Odo 945/2002,
jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V další fázi řízení bude proto úkolem odvolacího soudu vyjasnit v součinnosti
se žalobkyní (a to i v návaznosti na obsah konkursního spisu, z nějž tento spor
vzešel), zda označení druhé žalované v žalobě (přebrané do rozhodnutí soudů
nižších stupňů) je důsledkem žalobkyniny procesní nedbalosti při označování
účastníků sporu (a tedy vadou žaloby zhojitelnou postupy dle § 43 o. s. ř.),
nebo zda tím žalobkyně vskutku projevila vůli žalovat organizační složku
zahraniční právnické osoby (vedena zjevně nesprávným názorem, že organizační
složka má způsobilost být účastnicí občanského soudního řízení) a vyvodit z
toho ve smyslu § 19 a § 104 odst. 1 o. s. ř. odpovídající důsledky. Uvedené
platí o to více, že podle údajů z obchodního rejstříku organizační složka byla
zahraniční právnickou osobou zrušena k 6. únoru 2007 vymazána z obchodního
rejstříku.
Odvolací soud se dopustil i té procesní chyby, že v říjnu 2005 věc rozhodoval
stále vůči čtvrté žalované (I. P., spol. s r. o. v likvidaci), na jejíž majetek
byl prohlášen konkurs den po rozhodnutí soudu prvního stupně (usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2004 sp. zn. 92 K 5/2004). Spor
vyvolaný konkursem se sice prohlášením konkursu na majetek této konkursní
věřitelky nepřerušil (stejně jako se tím nemohlo přerušit samo konkursní
řízení, jejž se třetí žalovaná účastnila jako konkursní věřitelka), od
prohlášení konkursu se však řízení namísto této žalované měl účastnit (jako
osoba, na kterou přešlo v intencích § 14 odst. 1 písm. a/ zákona č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, právo
nakládat s majetkem konkursní podstaty) JUDr. J. J., coby soudem jmenovaný
správce konkursní podstaty třetí žalované.
V další fázi řízení proto odvolací soud věc projedná a rozhodne jako se
třetím žalovaným s označeným správcem konkursní podstaty původní třetí
žalované.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 5. března 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu