29 Odo 705/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z
předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava
Galluse a JUDr. Zdeňka Krčmáře, v právní věci žalobkyně G., a.s., zast.,
advokátkou, proti žalované K., a.s., zast., advokátem, o zaplacení
195,498.286,- Kč s přísl. ze směnky, vedené u Městského soudu
v Praze pod sp. zn. 50 Cm 92/2000, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. července 2001, č.j. 5
Cmo 688/2000-107, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna uhradit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
104.740,- Kč, do rukou advokáta žalované.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského obchodního soudu
v Praze ze dne 9.8.2000, č.j. 50 Cm 92/2000-58, kterým tento soud zrušil svůj
směnečný platební rozkaz ze dne 17.2.2000, č.j. Sm 32/2000-10.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že směnečné řízení je ovládáno
zásadou koncentrace, vyjádřenou v ustanovení § 175 odst. 4 občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), která spočívá v tom, že při posuzování
platnosti směnečného platebního rozkazu lze přihlížet jen k těm námitkám, které
žalovaná vznesla ve lhůtě tří dnů od jeho doručení.
Žalovaná ve včasných námitkách namítala absolutní neplatnost smlouvy o koupi
akcií ze dne 4.1.1999 (dále též jen „smlouva“), neexistenci kauzálního vztahu a
tedy to, že směnka kryje nedluh. K této námitce uvedla skutková
tvrzení, v nichž mimo jiné zachytila i to, jakým způsobem byl vymezen předmět
plnění ve smlouvě o koupi akcií. Kromě toho její námitky obsahovaly i jisté
právní hodnocení.
Soud prvního stupně postupoval při posuzování této zásadní námitky správně.
Odvolací soud dospěl k závěru, že právní hodnocení nemusela žalovaná vůbec
uvádět, neboť to přísluší soudu. Je tedy zcela nepodstatné, zda absolutní
neplatnost smlouvy a dodatku k ní, která má za následek
neexistenci kauzálního vztahu, vyvozovala z nemožnosti plnění či neurčitosti
smlouvy. I kdyby námitky obsahovaly jen tvrzení, že smlouva je
neplatná, šlo by o odůvodněné námitky a bylo na soudu, aby posoudil, zda se
jedná o námitky důvodné. Jinými slovy to, že žalovaná spojuje při konkretizaci
své zásadní námitky, vznesené proti směnečnému platebnímu rozkazu, s určitými
tvrzeními jiné právní hodnocení, než je obsaženo v odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně, nijak nezpochybňuje správnost napadeného rozsudku. Výtka
žalobkyně soudu prvního stupně, že porušil zásadu koncentrace, proto není
důvodná.
Soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že smlouva o koupi
akcií, ze které vznikl závazek krytý směnkou, je smlouvou
absolutně neplatnou pro neurčitost předmětu plnění, když akcie vymezené v čl.
I. odst. 2 smlouvy vůbec objektivně neexistovaly a v době uzavření smlouvy tedy
šlo o plnění absolutně nemožné. I z vyjádření
žalobkyně k námitkám žalované totiž vyplynulo, že k datu podpisu smlouvy bylo
základní jmění společnosti Č. d., a.s. tvořeno 551.680 ks kmenových akcií na
jméno, o jmenovité hodnotě 1.000,- Kč a 2,693.495 ks kmenových akcií na
majitele, o jmenovité hodnotě 1.000,- Kč. Žalovaná byla v době uzavření smlouvy
vlastníkem pouze 509.748 ks akcií na jméno. Za situace, kdy v čl. IV. smlouvy
bylo jednoznačně vyjádřeno, že částečné plnění odporuje hospodářskému účelu
smlouvy, je správný závěr, že neurčitost části předmětu plnění je v daném
případě takovou vadou právního úkonu, kterou nelze oddělit od jeho ostatního
obsahu a má tedy za následek neplatnost celé smlouvy.
Soud prvního stupně se vypořádal i s tvrzením, žalobkyně, že u akcií vymezených
v čl. I. odst. 2 smlouvy, jde o chybu v psaní, když je jako nedůvodné zamítl a
odvolací soud se s jeho závěrem ztotožnil.
Neobstojí ani tvrzení žalobkyně, že soud měl hodnotit jen dodatek ke
smlouvě ze dne 19.3.1999. Právo na odstupné bylo zakotveno ve
smlouvě a dodatek k ní již jen konkretizoval způsob jeho realizace, tedy
splatnost a zajištění směnkou. Pro posouzení zda právo na odstupné vzniklo, je
tedy rozhodné, zda je smlouva platná. I kdyby bylo možno učinit závěr, že
dodatek ke smlouvě obsahuje uznání, na výsledku sporu by
to ničeho nezměnilo, neboť uznat lze jen existující závazek. Uznání by pak
mělo za následek jen přesun důkazního břemene. To však v
projednávané věci stejně leží na žalované, neboť jde o věc
směnečnou.
Odvolací soud vyhověl návrhu žalobkyně a připustil proti svému rozsudku
dovolání, aniž otázku, pro kterou dovolání připouští, vymezil ve výroku svého
rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jako důvody dovolání
uvedla, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné
části oporu v provedeném dokazování a nesprávné právní posouzení věci [ § 241
odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. ].
V odůvodnění dovolání uvedla, že žalovaná opřela své námitky o to, že smlouva o
koupi akcií není kupní smlouvou, ale smlouvou o smlouvě budoucí, že článek V.
smlouvy, který upravuje její právo odstoupit od smlouvy, je neurčitý, neboť
není jisto, jaký byl účastníky zamýšlený obsah úkonu, zda smlouva zaniká až
zaplacením odstupného či již oznámením o odstoupení, a že předmět plnění je
částečně nemožný, neboť druhá skupina akcií Č. d., která byla předmětem
prodeje, v počtu 1,866.224 kusů znějících na jméno, I. …., v nominální hodnotě
1.000,- Kč, v tomto počtu neexistovala. Uvedla, že v tomto počtu akcie sice
měla, ale že tyto akcie zněly na majitele.
Dovolatelka soudí, že soud porušil princip koncentrace řízení, neboť v rozporu
s tím, jak žalovaná formulovala svoji námitku, posuzoval smlouvu z hlediska
určitosti předmětu plnění. Pouze a výhradně proto, že dovodil - v rozporu s
tvrzením obou účastníků - že smlouva je neplatná pro neurčitost celého předmětu
plnění, vyhověl návrhu žalované. Přitom se soud vůbec nezabýval námitkou
nemožnosti plnění. Žalobkyně je přesvědčena, že právní závěry obou soudů jsou v
rozporu se skutkovými tvrzeními žalované. Ta totiž uvedla, že jedna skupina
akcií, která měla být předmětem převodu, vůbec neexistovala, a proto plnit
nemohla a soud v rozporu s tímto tvrzením uzavřel, že ze smlouvy neplynulo, co
měla žalovaná plnit. Jestliže však se soud zabývá posuzováním námitek, může tak
činit pouze v intencích věcné námitky, jak ji
formulovala žalovaná. Vzhledem k tomu, že oba soudy nezaujaly stanovisko k
námitce nemožnosti plnění, dovozuje dovolatelka, že ji neshledaly důvodnou.
Nesprávné právní posouzení spočívá podle dovolatelky v tom, že soud na jedné
straně vycházel z písemné smlouvy, která zachycuje projev vůle účastníků, na
druhé straně však opřel své závěry o nejasnou vůli účastníků, která je v
rozporu se slovním vyjádřením úkonu zachyceném v písemném znění smlouvy.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěrem odvolacího
soudu, že v řízení nedošlo k porušení zásady koncentrace
dovozovala, že míra odůvodněnosti námitek musí být posuzována z pohledu
procesního práva, přičemž je třeba se inspirovat ustanovením § 42 a 79 o. s. ř.
Tvrdí, že z jejích námitek vyplývá, že se dovolávala co do
neplatnosti smlouvy jak nemožnosti plnění, tak neurčitosti smlouvy.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1.1.2001).
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud nevymezil právně významné otázky, pro něž
připustil dovolání, výrokem rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne
20.2.1997, sp. zn. III. ÚS 253/96, otištěný v příloze sešitu č. 7, ročníku
1997, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je dovolání přípustné pro
všechny právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a jejichž řešení
dovolání zpochybnilo.
Protože výrokem odvolacího soudu lze dovolání připustit jen pro řešení právních
otázek, je dovolatelka oprávněna napadnout rozsudek odvolacího soudu pouze z
důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., popřípadě z důvodů, ke
kterým musí soud přihlížet i bez návrhu (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Proto se
dovolací soud mohl zabývat pouze námitkou nesprávného právního posouzení,
nikoli již námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Žalovaná opřela své námitky o to, že smlouva o koupi akcií není kupní smlouvou,
ale smlouvou o smlouvě budoucí, že článek V. smlouvy, který upravuje její právo
odstoupit od smlouvy, je neurčitý, neboť není jisto, jaký byl účastníky
zamýšlený obsah úkonu, zda smlouva zaniká až zaplacením odstupného či již
oznámením o odstoupení, a že předmět plnění je
částečně nemožný. Dovolatelka soudí, že soud porušil princip koncentrace
řízení, neboť v rozporu s tím, jak žalovaná formulovala svoji námitku,
posuzoval smlouvu z hlediska určitosti předmětu plnění.
Pouze a výhradně proto, že dovodil - v rozporu s
tvrzením obou účastníků - že smlouva je neplatná pro
neurčitost celého předmětu plnění, vyhověl návrhu žalované.
Přitom se vůbec nezabýval námitkou nemožnosti plnění.
O námitce nesprávného právního posouzení dovolací soud uzavřel, že právní závěr
odvolacího soudu je správný. Otázka právního posouzení skutkových zjištění,
která soud učinil, je pouze věcí soudu, přičemž soud není vázán právními
závěry, které z těchto skutkových zjištění učinil účastník
řízení. Jestliže tedy soud dospěl k závěru, že tvrzení žalované o neplatnosti
smlouvy je důvodné, není již rozhodující, že shledal jiný důvod neplatnosti,
než ke kterému dospěla žalovaná. Jinými slovy, jestliže soud prvního stupně ze
skutkových zjištění o obsahu posuzované smlouvy dovodil, že těmto skutkovým
zjištěním je třeba přiřadit jako důvod neplatnosti smlouvy neurčitost předmětu
plnění, nikoli nemožnost plnění (jak kvalifikovala uvedená skutková tvrzení
žalovaná), nelze mu vytýkat nesprávné právní posouzení z hlediska porušení
zásady koncentrace řízení. Jak správně uvedl odvolací soud, právní závěry
žalované nejsou pro posouzení jejích námitek rozhodné. Rozhodná jsou
pouze její skutková tvrzení a tato tvrzení závěr, že je
smlouva neplatná, obsahovala.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 1 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal žalované náhradu
nákladů právního zastoupení podle § 3 odst. 1 bod 7. a § 18 odst. 1 vyhlášky
č. 484/2000 Sb. za jeden úkon právní pomoci ve výši 104.665,- Kč a
paušální náhradu nákladů řízení v částce 75,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Jestliže povinná nesplní dobrovolně co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí,
může se oprávněná domáhat jeho soudního výkonu.
V Brně 11. června 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu