29 Odo 714/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc.
v právní věci žalobce C. D., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným 1) MUDr.
V. R. a 2) PhDr. D. R., o zaplacení částky 161.577,- Kč s příslušenstvím a o
vzájemné žalobě na zaplacení 72.090,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4
pod sp. zn. 10 C 101/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 13. listopadu 2002, č. j. 11 Co 326+327/2002-142, takto:
I. Dovolání žalobce se v části směřující do výroku, jímž byla zamítnuta
vzájemná žaloba ohledně částky 7.290,- Kč, a do výroku o nákladech řízení
odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2002, č.
j. 11 Co 326+327/2002-142, se v zamítavém
výroku co do částky 161.577,- Kč s 21% úrokem od 10. května 1997 do
zaplacení, ve výroku, jímž bylo vyhověno vzájemné žalobě ohledně částky
64.800,- Kč, a ve výroku o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. července 2001, č. j. 10 C
101/97-112, uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci 161.577,-
Kč s 21% úrokem od 10. května 1997 do zaplacení a na nákladech řízení
97.440,- Kč. Doplňujícím rozsudkem ze dne 15. května 2002, č. j. 10 C
101/97-130, zamítl vzájemný návrh žalovaných na zaplacení částky 72.090,- Kč a
žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení „o
vydání doplňujícího rozsudku“.
V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že 2. října 1996 byla mezi účastníky
uzavřena smlouva o dílo č. 091196 na rekonstrukci rodinného domku, která byla
následně dodatky z 2. října 1996 a z 6. února 1997 doplněna vzhledem ke
změnám projektu a ve vztahu k termínu dokončení díla. Opodstatněným shledal
nárok žalobce na „zaplacení DPH“ ve výši 81.000,- Kč, když ve smlouvě o dílo
bylo výslovně ujednáno, že cena ve výši 1,620.000,- Kč je „bez DPH“.
Dále soud prvního stupně dovodil, že počátkem roku 1997 se účastníci ústně
dohodli „na některých změnách“, které žalobce podle požadavků žalovaných
provedl, přičemž cena „těchto dodávek a prací s DPH“ činila 80.577,- Kč.
Oprávněnost požadavku na zaplacení „tzv. víceprací“ žalobce - dle soudu prvního
stupně - prokázal fakturami dodavatelů. Vzhledem ke skutečnosti, že ve smlouvě
o dílo byla sjednána cena podle ustanovení § 547 odst. 1 obchodního zákoníku
(ze smlouvy nelze dovodit, že nebyla zaručena úplnost rozpočtu, který byl
součástí smlouvy), a jelikož „se účastníci na určitých změnách dohodli, aniž
byly sjednány důsledky těchto změn na cenu díla“, postupoval podle ustanovení §
549 odst. 2 obchodního zákoníku. Uzavíraje, že žalobce prokázal, že „účelné
náklady na tyto změny a nutná činnost“ činily 80.577,- Kč,
považoval i v tomto směru žalobu za důvodnou.
Pokud jde o obranu žalovaných, založenou na tvrzení, podle kterého žalovaným
vůči žalobci vznikl nárok na úhradu smluvní pokuty za 18 dní v prodlení s
předáním díla, tuto neshledal oprávněnou.
V článku III. smlouvy o dílo byla sjednána úhrada ceny díla tak, že bude
zaplaceno 30% při podpisu smlouvy, 40% po měsíci provádění prací a dokončení
krovů a hrubé stavby, tj. k 22. listopadu 1996, a 20% při ukončení prací, tj.
nejpozději k 10. únoru 1997. Vzhledem k odlišnému názoru účastníků na splatnost
„druhé splátky“ soud prvního stupně „vyložil smysl“ předmětného článku, přičemž
dospěl k závěru, že termín druhé zálohy byl stanoven na den 22. listopadu
1996. V situaci, kdy tato záloha byla plněna postupně ve dnech 15. prosince
1996, 31. ledna a 10. února 1997, vyjádřil přesvědčení, že žalovaní byli v
prodlení s placením po dobu delší, než činilo prodlení žalobce s předáním díla,
v důsledku čehož dle článku IV. smlouvy (toto ustanovení zakládalo právo
zhotovitele na prodloužení termínu předání díla o počet dní, o které
byly platby zpožděny“) dospěl k závěru, že žalovaní „nemohou na žalobci
požadovat smluvní pokutu za opožděné předání díla“.
Pokud jde o zamítnutí vzájemného návrhu žalovaných na zaplacení částky
72.090,- Kč, soud prvního stupně odkázal na odůvodnění rozsudku ze dne 27.
července 2001, v němž „je vysvětleno“, proč nepovažoval nárok žalovaných na
zaplacení smluvní pokuty za důvodný.
Městský soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 13. listopadu
2002, č. j. 11 Co 326+327/2002-142, výše uvedené rozsudky soudu prvního
stupně změnil tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 161.577,- Kč s
21% úrokem od 10. května 1997 do zaplacení, žalobci uložil
zaplatit žalovaným částku 64.800,- Kč a ohledně částky 7.290,- Kč
„protižalobu“ zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů.
Považuje odvolání žalovaných za včasné, odvolací soud zejména
zdůraznil, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně
považuje za úplná, ovšem neztotožňuje se s posouzením těchto skutkových
zjištění „po stránce unesení důkazního břemene jednotlivých tvrzení účastníků a
právním posouzením věci“.
Ve vztahu k nároku na zaplacení částky 80.577,- Kč za tzv. vícepráce, na
rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že žalobce neprokázal
existenci dohody o změně díla ve smyslu ustanovení § 549 odst. 2
obchodního zákoníku a vynaložení nákladů na tyto změny „v zažalované výši“.
Odkázal na článek X. smlouvy o dílo, podle něhož veškeré změny či doplňky
smlouvy musí být činěny pouze formou číslovaných dodatků opatřených podpisy
zástupců obou smluvních stran, a zdůraznil, že existenci takových písemných
ujednání žalobce ani netvrdil. Soudu prvního stupně rovněž vytknul, že závěr o
„prokázání“ vynaložení nákladů na vícepráce blíže neodůvodnil.
Posuzuje dále důvodnost námitky započtení ve vztahu mezi žalobním
nárokem na zaplacení částky 81.000,- Kč a vzájemnou žalobou
požadovanou smluvní pokutou, odvolací soud považoval za rozhodující výklad
ujednání o platebních podmínkách obsažených v článku III. smlouvy. S poukazem
na ustanovení § 266 odst. 2 obchodního zákoníku dovodil, že
osoba, která se zaváže zálohu na provedení díla splácet v určitých časových
obdobích, má v případě jejich stanovení zpravidla zájem tyto splátky vázat na
provedení určité části díla a případné uvedení konkrétního data je jen
doplňujícím údajem. Tomu - pokračoval odvolací soud - odpovídají i výpovědi a
stanovisko žalovaných, kteří ujednání o zaplacení 40 % zálohy chápali tak, že
se jedná „o den zaplacení, kdy bude dokončena hrubá stavba“, a takový smysl
ujednání potvrdil i žalobce ve své účastnické výpovědi.
„Z těchto důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaní se nedostali do
prodlení se zaplacením zálohy, v důsledku čehož shledal jejich požadavek na
zaplacení smluvní pokuty odůvodněný osmnáctidenním prodlením s předáním a
ukončením díla, oprávněným.Smluvní pokutu za uvedené období vyčíslil částkou
145.800,- Kč (0,5 % z dohodnuté ceny 1,620.000,- Kč za každý den prodlení), z
čehož připadá jako částka k započtení ve vztahu k žalobě 81.000,- Kč, a
vzájemná žaloba je tak důvodná ve zbývající výši 64.800,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a namítaje, že spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Zpochybňuje zejména závěr odvolacího soudu, že žalovaní se neocitli v prodlení
se zaplacením zálohy ve výši „40 %“ a s odkazem na článek III. smlouvy o dílo
se naopak ztotožňuje se soudem prvního stupně, podle něhož byla druhá záloha
splatná 22. listopadu 1996.
Ve vztahu k tzv. vícepracím a nároku na jejich zaplacení odvolacímu soudu
vytýká, že místo toho, aby se věcí blíže zabýval sám (a dokazování doplnil,
popř. rozsudek soudu prvního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení),
přistoupil bez dalšího k jeho změně, v čemž spatřoval „zjevné procesní
pochybení“.
Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu „záležitost úroků z
prodlení ve výši 21% p. a. od 10. května 1997 do zaplacení“ a za „jediný
nesporný nárok“ měl pouze uplatněnou částku 81.000,- Kč z titulu doplatku
dohodnuté ceny.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatel výslovně napadl rozsudek odvolacího soudu i ve výroku, jímž byla
zamítnuta vzájemná žaloba co do částky 7.290,- Kč. Nejvyšší soud ale již v
usnesení ze dne 30. října 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise
Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých
rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého k podání dovolání je
oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten z účastníků, v
jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím,
že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Zamítnutím vzájemné žaloby v označené
části bylo rozhodnuto ve prospěch žalobce, takže v tomto rozsahu je jeho
dovolání zjevně subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k němu není oprávněn)
a Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech
řízení. Uvedený výrok - ač součástí rozsudku - má povahu usnesení (§ 167 odst.
1 o. s. ř.), přičemž občanský soudní řád přípustnost dovolání proti takovému
usnesení v ustanoveních § 237 až § 239 nestanoví (srov. např. usnesení
uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce i v této části podle ustanovení § 243b
odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Ve zbývající části je dovolání žalobce přípustné podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci je
postiženo i řízení v této věci.
Pro závěr, že ustanovení občanského soudního řádu ve znění zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, se uplatní i pro řízení
zahájená před 1. lednem 2001, není podstatné, jak dlouhou dobu před tímto datem
řízení probíhalo a kolik procesních úkonů soud učinil v době od 1. ledna 2001
(shodně srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 45/2002 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Bez zřetele k tomu, že řízení bylo zahájeno 10. září
1997 tedy platí, že při jednáních před soudem prvního stupně uskutečněných po
31. prosinci 2000, již byl soud prvního stupně povinen postupovat podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001, včetně úpravy
obsažené v § 118a o. s. ř.
Podle ustanovení § 118a o. s. ř., ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník
nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, nebo že je uvedl neúplně, předseda
senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení
doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Má-li
předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než
podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu
doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle
odstavce 1 (odstavec 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že
účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech sporných tvrzení,
vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o
následcích nesplnění této výzvy (odstavec 3).
Ustanovení § 211a o. s. ř. pak určuje, že jiní účastníci než odvolatel
mohou u odvolacího soudu uplatňovat skutečnosti nebo
důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek
uvedených u § 205a o. s. ř. nebo tehdy, neplatí-li pro
odvolatele omezení odvolacích důvodů podle § 205a odst. 1 o. s. ř.
Podle ustanovení § 212a odst. 5 věty druhé o. s. ř. k jiným vadám řízení před
soudem prvního stupně přihlíží odvolací soud, jen když mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Mezi jiné vady řízení před soudem prvního stupně, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, patří především nedostatky v poučovací povinnosti
soudu prvního stupně podle § 118a o. s. ř.
V posuzovaném případě odvolací soud dospěl - oproti soudu prvního stupně - k
odlišnému závěru ohledně prokázání dohody o změně díla ve smyslu ustanovení §
549 odst. 2 obchodního zákoníku a ohledně prokázání vynaložení nákladů ve
výši 80.577,- Kč na tzv. vícepráce (změny díla). Pokud by k témuž úsudku dospěl
též soud prvního stupně, musel by - v intencích ustanovení § 218 odst. 1 a
odst. 3 o. s. ř. - žalobce poučit, že dosud nevylíčil všechny rozhodné
skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, a že dosud nenavrhl důkazy potřebné k
prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzvat jej, aby svá tvrzení doplni a
důkazy bez zbytečného odkladu označil, a poučit jej, o čem má tvrzení doplnit,
jakož i o následcích nesplnění této výzvy.
Poučovací povinnost podle ustanovení § 118a o. s. ř. je vybudována na
objektivním principu a poskytnutí potřebného poučení tak není závislé na tom,
zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dověděl. Nebylo-li účastníku
takové poučení poskytnuto proto, že soud prvního stupně posoudil otázku unesení
důkazního břemene ve prospěch žalobce (z pohledu odvolacího soudu
nesprávně), došlo i v tomto případě k porušení ustanovení § 118a o. s.
ř. a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou.
Odvolací soud je v systému neúplné apelace výrazně omezen v možnosti zjednat
nápravu v uvedeném směru jinak než kasací rozhodnutí soudu prvního stupně - ať
již tím, že by příslušné poučení poskytl žalobci sám, nebo tím, že by přihlédl
k novým žalobním tvrzením, jež žalobce uplatnil v odvolacím řízení - v
důsledku úpravy obsažené v § 213 odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo
850/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2003, pod
číslem 209, a rozsudek ze dne 16. března 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002). Jiný
postup než zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně by tak při zjištění
existence výše uvedené vady řízení mohl odvolací soud zvolit pouze tehdy,
pokud by žalobce na řádné poučení odvolacího soudu podle ustanovení § 118a o.
s. ř. nijak nereagoval.
Rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí ani pokud jde o řešení otázky důvodnosti
námitky započtení (uplatněné v rámci procesní obrany proti žalobnímu
požadavku na zaplacení částky 81.000,- Kč s
příslušenstvím) a vzájemné žaloby na zaplacení smluvní pokuty.
Právní závěr odvolacího soudu, podle kterého se žalovaní nedostali do prodlení
s placením druhé zálohy (rozuměj zálohy ve výši 40 % ceny), vybudovaný na
závěru, že tato záloha byla vázána na dokončení hrubé stavby, totiž neobstojí
ani v rovině jeho vlastní argumentace.
Odvolací soud se totiž, jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozsudku, otázkou, kdy
byla hrubá stavba dokončena, nezabýval, a rovněž pominul, že podle bodu III.
smlouvy mělo být 40 % ceny zaplaceno, mimo jiné, po dokončení krovů. Považoval-
li - vzhledem k přijatému výkladu článku III. smlouvy - za rozhodující pro
řešení otázky prodlení žalovaných s placením části ceny díla dokončení hrubé
stavby a nevypořádal-li se současně s tím, zda a kdy k němu došlo, zatížil
řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu není správné ani z pohledu v něm přijatého
závěru o včasnosti odvolání žalovaných.
Podle ustanovení § 204 o. s. ř. odvolání se podává do patnácti dnů od doručení
písemného vyhotovení rozhodnutí u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje.
Bylo-li vydáno opravné rozhodnutí týkající se výroku rozhodnutí běží tato lhůta
znovu od právní moci opravného usnesení (odstavec 1). Odvolání je podáno včas
také tehdy, jestliže bylo podáno po uplynutí patnáctidenní lhůty proto, že se
odvolatel řídil nesprávným poučením soudu o odvolání.
Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o odvolání, o lhůtě k odvolání, nebo o
soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že
odvolání není přípustné, lze podat odvolání do tří měsíců od doručení
(odstavec 2).
Jak je zřejmé z obsahu spisu, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. července
2001, č. j. 10 C 101/97-112, byl doručen zástupci žalovaných Mgr. P. M.,
advokátu, 30. srpna 2001 (srov. doručenku u č. l. 115) a posledním dnem
patnáctidenní lhůty k podání odvolání bylo 14. září 2001 (pátek). Odvolání bylo
dáno na poštu k přepravě 17. září 2001 (srov. obálku č.l. 119). Vycházeje z
výše uvedených časových údajů a maje za správné poučení o odvolání, o lhůtě k
odvolání a o soudu, u něhož se podává, obsažené v rozhodnutí soudu prvního
stupně, nelze považovat závěr odvolacího soudu, podle něhož bylo odvolání
podáno ve lhůtě určené ustanovením § 204 odst. 1 o. s. ř., za správný.
Okolnost, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně,
ačkoli pro takový postup nebyly vytvořeny podmínky včas podaným
odvoláním, představuje jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 38/98
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry, byť přijaté při výkladu
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 1995, se
uplatní i v této věci).
Protože řízení před odvolacím soudem je postiženo jinými vadami, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu (v rozsahu, v němž shledal dovolání přípustným a
v závislém výroku o nákladech řízení) bez nařízení jednání (§ 243
odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za
středníkem, odst. 3 a odst. 5 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1
věta za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný
prostředek.
V Brně 19. května 2004
JUDr. Ivana Štenglová,v. r.
předsedkyně senátu