NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 715/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Františka Faldyny, CSc., v konkursní věci dlužnice M. T., s. r. o., o návrhu věřitelů: a/ M. M., a b/ Z. d. O., d., na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 K 26/2003, o dovolání navrhujícího věřitele b/ proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. srpna 2005, č. j. 2 Ko 39/2004-46, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Usnesením ze dne 18. prosince 2003, č. j. 14 K 26/2003-34, Krajský soud v Ostravě zastavil řízení ve vztahu k navrhujícímu věřiteli a/ (bod I. výroku), zamítl návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužnice (bod II. výroku), rozhodl, že navrhující věřitel a/ a dlužnice vůči sobě nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku) a uložil navrhujícímu věřiteli b/ zaplatit dlužnici na náhradě nákladů řízení 6.350,- Kč (bod IV. výroku).
K odvolání navrhujícího věřitele b/ (jež směřovalo proti všem výrokům s výjimkou zamítavého výroku ve věci samé), Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. srpna 2005, č. j. 2 Ko 39/2004-46, odvolání odmítl v rozsahu týkajícím se bodu I. a III. výroku usnesení soudu prvního stupně (první výrok), v rozsahu týkajícím se bodu IV. výroku usnesení soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Navrhující věřitel b/ podal proti usnesení odvolacího soudu podáním datovaným dne 4. února 2006, faxovaným soudu prvního stupně téhož dne a 7. února 2006
doplněným originálem, v plném rozsahu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ a odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. V dovolání snáší argumenty na podporu závěru o existenci uplatněného dovolacího důvodu a domáhá se zrušení usnesení soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Výslovně se dále vyjadřuje ke včasnosti dovolání, uváděje, že je pokládá za včasné se zřetelem k ustanovení § 240 odst. 3 o. s. ř., neboť odvolací soud mu poskytl nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné.
Odvolací soud - ve shodě s bodem 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb. - odvolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005 a podle stejného přechodného ustanovení proto bylo podle občanského soudního řádu ve znění účinném před uvedeným datem projednáno a rozhodnuto i dovolání.
Podle ustanovení § 240 o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení (odstavec 1). Zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu (odstavec 2). Lhůta je zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení (odstavec 3).
Napadené usnesení bylo zástupci dovolatele s procesní plnou mocí JUDr. P. J. doručeno 5. října 2005 (srov. doručenku u č. l. 50 i prohlášení dovolatele v dovolání - č. l. 55). Ve smyslu ustanovení § 57 odst. 2 o. s. ř. tak byl posledním dnem dvouměsíční lhůty k podání dovolání 5. prosinec 2005 (pondělí). Dovolání sepsané 4. února 2006 a téhož dne faxované soudu prvního stupně, je tedy z hlediska běhu dvouměsíční lhůty k jeho podání zjevně opožděné.
Opodstatněné pak není ani tvrzení dovolatele, že dovolání mohlo být podáno ve čtyřměsíční lhůtě (již dodržel), neboť se mu dostalo nesprávného poučení o přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud uzavřel např. již v usnesení ze dne 3. října 2002, sp. zn. 26 Cdo 1712/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2002, pod číslem 196, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání podle § 218 písm. b/ o. s. ř. jako podané osobou neoprávněnou, není přípustné. Je tomu tak proto, že žádné z ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání v popsaném rozsahu nezakládá. To platí i ve vztahu k ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., když usnesení o odmítnutí odvolání není měnícím nebo potvrzujícím usnesením odvolacího soudu; nadto žádný z výroků usnesení soudu prvního stupně, ohledně kterých bylo odvolání odmítnuto, nemá povahu usnesení ve věci samé (srov. k tomu v podrobnostech i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Druhý (potvrzující) výrok usnesení odvolacího soudu se týkal výroku o nákladech řízení mezi dlužníkem a dovolatelem před soudem prvního stupně a třetí výrok pak nákladů odvolacího řízení. Přípustnost dovolání proti těmto výrokům rovněž nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu, což Nejvyšší soud zdůvodnil již v usnesení uveřejněném pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na něž též v podrobnostech odkazuje. Jestliže tedy odvolací soud dovolatele v napadeném usnesení poučil, že proti tomuto usnesení není dovolání přípustné, šlo o poučení správné a možnost podat dovolání ve lhůtě předjímané ustanovením § 240 odst. 3 o. s. ř. se takovým poučením dovolateli neotevřela.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání jako opožděného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243b odst. 5 a § 218a o. s. ř. odmítl. Zbývá dodat, že i kdyby dovolání bylo včasné, nebylo by ve světle výše uvedených závěrů přípustné a muselo by být odmítnuto podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího říjení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání bylo odmítnuto a u dlužnice žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. května 2006
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu