29 Odo 744/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci návrhu MUDr. P. S.,
zastoupeného, advokátkou, o neplatnost usnesení valné hromady S., a.s.,
zastoupené, advokátem, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 28 Cm
1346/99, o dovolání navrhovatele, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 22. dubna 2003, čj. 14 Cmo 7/2003-225, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným usnesením odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne
6.11.2002, č.j. 28 Cm 1346/99-193, kterým tento soud zamítl návrh na vyslovení
neplatnosti usnesení valné hromady S., a.s. (dále též jen „společnost“) konané
dne 18.8.1999, kterým bylo rozhodnuto o schválení roční účetní závěrky za rok
1998 a o vypořádání hospodářského výsledku.
Odvolací soud především uzavřel, že tvrzení dovolatele, že napadená usnesení
valné hromady jsou neplatná proto, že oznámení o konání valné hromady bylo
uveřejněno v Obchodním věstníku, v Hospodářských novinách a na vývěsní tabuli
společnosti, což nejsou vhodné způsoby uveřejnění, ve smyslu ustanovení § 184
odst. 4 obchodního zákoníku ve znění platném v době svolání valné
hromady (dále jen „obch. zák.“), není správné. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze
dne 24.9.2001, sp. zn. 29 Odo 88/2001, na něž se navrhovatel odvolává, sice
učinil závěry týkající se vhodného způsobu uveřejnění oznámení, avšak za
situace, kdy k uveřejnění došlo pouze v Obchodním věstníku. V posuzovaném
případě však bylo oznámení uveřejněno i v Hospodářských novinách. Ustanovení §
184 odst. 4 obch. zák. stanovilo, pro případ, že stanovy neupraví vhodný způsob
svolání valné hromady, její svolání oznámením nejméně ve dvou celostátně
distribuovaných denících. Stanovy společnosti však stanovily způsob svolání
valné hromady, a to uveřejněním v Obchodním věstníku nebo v Hospodářských
novinách anebo v dalším denním tisku s celostátní distribucí podle rozhodnutí
představenstva a na vývěsní tabuli společnosti. Oznámení bylo uveřejněno v obou
ve stanovách uvedených tiskovinách. Pokud by tento způsob neměl být vhodný,
potom by akcionářům nezbývalo než denně procházet všechny či alespoň
velký počet celostátně distribuovaných deníků. V daném případě i tam, kde by
Obchodní věstník snad mohl být pro akcionáře těžko dostupný, jak tvrdí
navrhovatel, mohli akcionáři získat informaci o konání valné hromady z
Hospodářských novin, které jsou jako denní periodikum běžně dostupné. V této
souvislosti lze poukázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12.3.2002, sp.
zn. 29 Odo 408/2001. Proto odvolací soud uzavřel, že valná hromada byla svolána
vhodným způsobem.
Odvolací soud neshledal ani tvrzenou protiprávnost usnesení o schválení účetní
závěrky a rozhodnutí o vypořádání hospodářského výsledku.
Důvody neplatnosti usnesení valné hromady jsou vymezeny skutkovými tvrzeními v
žalobě. V ní žalobce tvrdil ohledně účetní závěrky, že neodpovídá skutečnému
stavu proto, že nebyla zaplacena cena za převedený obchodní podíl. Až v průběhu
řízení rozšířil návrh o další skutková tvrzení, a to, že nebyla předložena
konsolidovaná závěrka a dále, že ztráta společnosti je ve skutečnosti vyšší (a
to o částku představující rozdíl mezi cenou, za jakou byl obchodní podíl ve
společnosti S. l., s.r.o. zpětně koupen a cenou, za jakou byl pořízen při
vkladu nemovitostí), než je uvedena v účetní závěrce. Soud prvního stupně
rozšíření žaloby nepřipustil a tímto rozhodnutím byl vázán. Přesto se v
odůvodnění svého rozhodnutí věnoval i otázce tvrzené ztráty v souvislosti s
možností zpětného převodu obchodního podílu.
Při posuzování neplatnosti usnesení o schválení účetní závěrky a
rozhodnutí o vypořádání hospodářského výsledku odvolací soud odkázal
na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.1.2002, sp. zn. 29 Odo 162/2001, ve
kterém Nejvyšší soud uzavřel, že ověřil-li auditor v auditorské zprávě
napadenou účetní závěrku bez výhrad, bylo by možno napadat platnost usnesení
valné hromady o schválení účetní závěrky pouze za předpokladu, že zpráva
auditora o jejím ověření je nesprávná, nepravdivá či neúplná. To však dovolatel
v projednané věci netvrdí a správnost závěrů auditora nenapadá. Přitom auditor
v auditorské zprávě uvedl, že účetní závěrka věrně zobrazuje majetek, závazky a
vlastní jmění společnosti ke dni 31.12.1998 a výsledek hospodaření za rok 1998
v souladu se zákonem o účetnictví. Auditor ověřil účetní závěrku bez výhrad.
Dále pak se odvolací soud zabýval výhradami navrhovatele k uzavření
smlouvy o převodu obchodního podílu ve společnosti S. l., s.r.o.
Odvolací soud neshledal důvod pro doplnění dokazování výslechem auditora, neboť
z hlediska rozhodování valné hromady o schválení účetní závěrky je rozhodující
písemný výrok auditora a jeho odůvodnění, které bylo součástí schvalované
zprávy.
Protože odvolací soud neshledal tvrzené důvody protiprávnosti účetní závěrky,
usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu
(dále též jen „o.s.ř.“) potvrdil.
Návrhu na připuštění dovolání nevyhověl, neboť pro to neshledal důvody.
Konstatoval, že otázku schvalování účetní závěrky valnou hromadou již vyřešila
judikatura Nejvyššího soudu stejně jako otázku vhodného způsobu uveřejnění
oznámení o konání valné hromady. Kromě toho požadoval navrhovatel připuštění
dovolání pro hypotetické otázky, které v daném případě nenastaly.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Co do jeho
přípustnosti se dovolává ustanovení § 239 odst. 2, co do důvodu ustanovení §
241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Dovolatel nejprve velmi obsáhle odůvodňuje, že hospodářské výsledky společnosti
byly významně ovlivněny účelovou transakcí spočívající v převodu obchodního
podílu ve společnosti S. l., s.r.o. a napadá závěry soudů obou stupňů, že
postup společnosti není pro účetní závěrku rozhodný. Tvrdí, že uvedená
transakce měla zastřít obcházení ustanovení § 193 obchodního zákoníku (dále jen
„obch. zák.“).
Dovolatel dále vytýká oběma soudům nerespektování ustanovení § 120 odst. 2 o.
s. ř. v návaznosti na § 205a odst. 2 o.s.ř., totiž že neprovedly i jiné než
účastníky navržené důkazy ke zjištění skutečného stavu. Podle jeho názoru měly
soudy samy hledat objasňující skutečnosti pro a proti vyslovení neplatnosti
valné hromady.
Dovolatel rovněž dovozuje, že soudy obou stupňů postupovaly v rozporu s
přechodnými ustanoveními občanského soudního řádu, když věc projednaly podle
občanského soudního řádu ve znění platném do 31.12.2000. Vzhledem k tomu, že
soud prvního stupně vydal rozhodnutí dne 6.11.2002, měly soudy postupovat podle
občanského soudního řádu ve znění platném po uvedeném datu. Soud prvního stupně
přitom podle odvolatele postupoval podle občanského soudního řádu ve znění po
1.1.2001, což vyplývá z toho, že při poučení o možnosti podat odvolání do
rozhodnutí o nepřipuštění změny návrhu citoval ustanovení § 202 odst. 1 písm.
f) nikoli ustanovení § 202 odst. 2 písm. f) o.s.ř. a že v poučení o
námitce podjatosti rovněž citoval občanský soudní řád po uvedené novele.
Závěrem pak se dovolatel odvolává na část odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 24.9.2001, sp. zn. 29 Odo 88/2001 týkající se možností akcionářů
domoci se informací o nakládání s majetkem společnosti a dovozuje, že postupy
obou soudů byly v příkrém rozporu se závěrem Nejvyššího soudu v citovaném
rozhodnutí.
Dovolatel požaduje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1.1.2001).
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 13., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, pro řízení o některých otázkách obchodních společností,
družstev a jiných právnických osob zahájená na návrh, který byl podán přede
dnem účinnosti tohoto zákona, se v prvním stupni použijí dosavadní právní
předpisy. O takový případ se jedná i v projednávané věci, když návrh na
zahájení řízení byl podán před 1.1.2001.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. je závěr
dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená
právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda
dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší
dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu
se stává dovolání přípustným.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku významnou nejen pro rozhodnutí v projednávané věci.
Přitom musí jít o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena a která není řešena ani v rozhodnutí nižšího soudu publikovaném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ani ve stanovisku Nejvyššího soudu,
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně,
popřípadě o případ, kdy napadené rozhodnutí řeší určitou právní otázku v
rozporu s publikovanou judikaturou. Za otázku zásadního právního významu nelze
považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s
ustálenou soudní praxí.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (který byl
v dané věci naplněn) může být dovolání ve smyslu citovaného ustanovení
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují)
a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Zásadní právní význam dovolací soud neshledal.
Otázku, za jakých podmínek lze prohlásit za neplatné usnesení valné
hromady o schválení účetní závěrky pro nesprávnost údajů v ní
uvedených, již Nejvyšší soud, jak správně uzavřel odvolací soud, vyřešil ve
svém usnesení ze dne 3.1.2002, sp. zn. 29 Odo 162/2001, od kterého
nemá důvodu se odchýlit ani v této věci.
Protože dovolací soud neposoudil právní otázku, předestřenou dovolatelem, jako
otázku zásadního právního významu, není dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2
o.s.ř. přípustné.
Jelikož dovolací soud neshledal ani žádný jiný důvod přípustnosti
dovolání a dovolatel ani žádný z nich netvrdil, dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Za tohoto stavu se již dovolací soud nemohl zabývat dalšími námitkami
dovolatele, napadajícími vady v postupu soudu, neboť takovými vadami by se mohl
zabývat pouze tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř. (analogicky), neboť
dovolatel procesně způsobil, že dovolací soud dovolání odmítl a ze spisu se
nepodává, že by společnosti vznikly náklady řízení, o jejichž úhradě by musel
soud rozhodnout.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 6. dubna 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu