NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 783/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci
žalobkyně JUDr. M.H., proti žalovanému JUDr. M.Ž. o vyloučení nemovitostí z
konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm
272/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
19. února 2004, č.j. 13 Cmo 309/2003-90, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. února 2003, č.j. 35 Cm 272/2000-75,
určil, že z konkursní podstaty úpadkyně M. spol. s r. o. B. (dále jen „druhá
úpadkyně“) se vylučují nemovitosti specifikované ve výroku rozhodnutí (dále jen
„sporné nemovitosti“) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů
řízení.
V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně zejména uvedl, že Krajský soud v
Brně usnesením ze dne 16. října 1998, sp. zn. 26 K 13/96, prohlásil konkurs na
majetek úpadce J. K. (dále jen „první úpadce“) a dne 16. června 2000 sepsala
žalobkyně sporné nemovitosti do soupisu majetku jeho konkursní podstaty, s tím,
že jsou ve vlastnictví prvního úpadce (dalším důvodem jejich soupisu pak byla
existence v pořadí prvního zástavního práva - první úpadce totiž byl nejen
vlastníkem sporných nemovitostí a osobním dlužníkem, nýbrž i zástavním
dlužníkem). Usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 24. září 1999,
sp. zn. 97 K 15/99, byl prohlášen konkurs na majetek M. spol. s r. o. B. a
žalovaný sepsal sporné nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty této
úpadkyně 25. dubna 2000 (tj. před tím, než tak učinila žalobkyně), a to z
titulu existence zástavního práva ke sporným nemovitostem (§ 27 odst. 5 zákona
č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - dále jen „ZKV“).
Byť žalovaný sepsal sporné nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty
druhé úpadkyně v souladu s ustanovením § 27 odst. 5 ZKV, ve znění účinném do 1.
května 2000 (správně „do 30. dubna 2000“), je „právo prvního zápisu“ -
pokračoval soud prvního stupně - rozhodující jen pro posouzení aktivní věcné
legitimace k zahájení řízení o vyloučení věcí „z podstaty“. Podala-li žalobkyně
excindační žalobu ve lhůtě určené ustanovením § 19 odst. 2 ZKV a sepsala-li
sporné nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty prvního úpadce jako v
pořadí druhá, je dána rovněž její legitimace k podání takové žaloby. V situaci,
kdy žalobkyně i žalovaný sepsali sporné nemovitosti do soupisu majetku
konkursních podstat „svých“ úpadců (osobních dlužníků) a to z titulu
„zástavního práva“, „stojí zde proti sobě právo prvé zástavy proti právu druhé
zástavy“. Jelikož zástavní právo ve prospěch věřitelky Č. s., a. s. (vzniklé v
pořadí jako první) je třeba hodnotit jako „lepší“ oproti zástavnímu právu ve
prospěch věřitelky K., s. r. o. (jež bylo zřízeno jako v pořadí druhé), soud
prvního stupně shledal žalobu důvodnou.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 19. února
2004, č.j. 13 Cmo 309/2003-90, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení (výrok II.).
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení § 19 odst. 2 a § 27 odst. 5 ZKV, ve
znění účinném do 30. dubna 2000 - akcentoval (ve shodě se soudem prvního
stupně), že správce konkursní podstaty byl oprávněn okamžitě po prohlášení
konkursu na majetek dlužníka sepsat do konkursní podstaty i majetek, kterým
třetí osoby zajišťovaly pohledávky vůči úpadci. Okamžik soupisu sporných
nemovitostí do soupisu konkursní podstaty druhé úpadkyně proto považoval za
důležitý pouze z hlediska určení správce, který je povinen podat žalobu na
vyloučení věcí z konkursní podstaty, přičemž - vzhledem k poměrům v
projednávané věci - uzavřel, že aktivní legitimace k podání excindační žaloby
svědčí žalobkyni.
Při řešení otázky, zda sporné nemovitosti (předmět zástavy) mají být zpeněženy
v konkursu vedeném na majetek prvního úpadce nebo druhé úpadkyně, odvolací
soud vyšel z ustanovení § 165 odst. 2 občanského zákoníku (§ 151c občanského
zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2000), podle něhož vznikne-li na
zástavě více zástavních práv, uspokojují se zajištěné pohledávky postupně v
pořadí určeném podle doby vzniku zástavních práv. V situaci, kdy v projednávané
věci „není sporu o tom“, že Č. s., a. s. získala zajištění svých pohledávek za
prvním úpadcem spornými nemovitostmi dříve, něž věřitelka K., s. r. o.,
odvolací soud uzavřel, a to i s ohledem na ustanovení § 28 odst. 3 ZKV, že
žalobkyni svědčí „silnější“ právo na zpeněžení sporných nemovitostí v konkursu
vedeném na majetek prvního úpadce (jež je osobním a současně i zástavním
dlužníkem zástavního věřitele, jemuž svědčí v pořadí první zástavní právo),
kterážto skutečnost vylučuje, aby sporné nemovitosti byly zpeněženy v konkursu
vedeném na majetek druhé úpadkyně (dlužnice zástavního věřitele, jemuž svědčí
v pořadí druhé zástavní právo k týmž nemovitostem).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Dovolatel zdůrazňuje, že sporné nemovitosti sepsal do soupisu majetku konkursní
podstaty jako první (a to po právu), přičemž zpochybnil, že by pořadí
zástavního práva mohlo být důvodem pro vyloučení sporných nemovitostí ze
soupisu majetku konkursní podstaty jeho úpadkyně.
Proto dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně, považujíc rozhodnutí soudů obou stupňů za věcně správná, požaduje,
aby dovolání bylo jako nedůvodné odmítnuto.
Dovolání žalovaného shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to co do řešení otázky, zda zpeněžení zástavy v
konkursu vedeném na majetek osobního dlužníka, splnění jehož závazku je
zajištěno v pořadí prvním zástavním právem, má přednost před jejím zpeněžením v
konkursu vedeném na majetek (jiného) osobního dlužníka, vůči němuž jsou
pohledávky zajištěny týmiž nemovitostmi, ale v pořadí druhým zástavním právem.
Jelikož vady řízení, k jejichž existenci dovolací soud přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), nejsou dovoláním
namítány a z obsahu spisu se nepodávají, přezkoumal dovolací soud - v hranicích
právních otázek vymezených dovoláním - správnost právního posouzení věci
odvolacím soudem.
Právní posouzení je obecné nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Se zřetelem k době vyhlášení dovoláním napadeného rozsudku je pro další
úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona č. 328/1991 Sb., ve
znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994, č.
156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb.,
č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 214/2000
Sb., č. 368/2000 Sb., č. 370/2000 Sb., č. 120/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., nálezu
Ústavního soudu č. 403/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 101/2003 Sb. a
nálezu Ústavního soudu č. 210/2003 Sb.
Podle ustanovení § 19 ZKV, jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo
jiná majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s
poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných
důvodech, které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do
soupisu (odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná
majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem
podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to,
že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně
(odstavec 2).
Pro přesnost lze dodat, že citované ustanovení se od úpravy platné v době
soupisu sporných nemovitostí do konkursní podstaty prvního úpadce liší toliko v
tom, že výslovně zmiňuje vedle „věci“ také „právo nebo jinou majetkovou
hodnotu“, pro něž se ovšem jeho užití dovozovalo výkladem i dříve.
Podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV, osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky
zajišťují pohledávky (§ 28) vůči úpadci, správce vyzve, aby do 30 dnů vyplatily
ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve stejné lhůtě
složily cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna.
Nevyplatí-li uvedené osoby zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li cenu věci,
práva nebo pohledávky, zapíše správce věc, právo nebo pohledávku do soupisu
podstaty (§ 18). Věci, které zajišťují pohledávky oddělených věřitelů, lze
zpeněžit ve veřejné dražbě. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o
ručitele včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení (např. směnečné
rukojemství, záruky poskytnuté věřitelem na zajištění celního dluhu).
Podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV ve znění účinném do 30. dubna 2000, od osob,
které zajišťují pohledávky vůči úpadci, si správce vyžádá a vymáhá plnění ve
prospěch podstaty; jakmile je toto plnění poskytnuto, stane se pohledávka této
osoby pohledávkou v konkursu, aniž by bylo třeba ji přihlásit. Ustanovení
tohoto odstavce neplatí, jde-li o ručitele.
K předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení věci
ze soupisu majetku konkursní podstaty (excindační žalobě), patří, že:
1) věc, právo nebo jiná majetková hodnota byla správcem konkursní podstaty
příslušného úpadce vskutku pojata do soupisu majetku konkursní podstaty;
2) excindační žaloba podaná osobou odlišnou od úpadce došla soudu
nejpozději posledního dne lhůty určené této osobě k podání žaloby výzvou soudu,
který konkurs prohlásil;
3) žalovaným je správce konkursní podstaty (§ 19 odst. 2 věta první
ZKV);
4) v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věci (§ 154 odst. 1 o. s.
ř.), trvají účinky konkursu a věc je nadále sepsána v konkursní podstatě
(nebyla v mezidobí ze soupisu majetku konkursní podstaty vyloučena);
5) osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu, prokázala nejen to, že věc
neměla (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazena,
nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu
majetku konkursní podstaty, svědčí jí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu
uveřejněné pod čísly 58/1998 a 67/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 9/2005
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro výsledek dovolacího řízení je určující, zda je splněna poslední z výše
uvedených podmínek, tj. zda žalobkyni ke dni rozhodnutí o žalobě svědčilo
právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty
druhé úpadkyně.
Soudní praxe již v rozsudku uveřejněném pod číslem 66/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek dovodila, že podle ustanovení § 27 odst. 5 zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 30. dubna 2000,
byl správce konkursní podstaty oprávněn okamžitě po prohlášení konkursu na
majetek dlužníka sepsat do konkursní podstaty majetek, kterým třetí osoby
zajišťují pohledávky vůči úpadci. Postup žalovaného, který po prohlášení
konkursu na majetek druhé úpadkyně dne 25. dubna 2000 sepsal do soupisu majetku
konkursní podstaty rovněž majetek, kterým první úpadce (jako vlastník a
zástavní dlužník) zajistil pohledávky vůči úpadkyni, tak byl správný a správný
byl v uvedeném ohledu i úsudek soudů nižších stupňů.. Totéž platí o právním
názoru odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), že práva a povinnosti spojené
se soupisem majetku do konkursní podstaty svědčí tomu správci konkursní
podstaty, který sepsal majetek jako první, včetně toho, že správce konkursní
podstaty prvního úpadce, jenž sepsal majetek do soupisu konkursní podstaty
jako v pořadí druhý, je aktivně věcně legitimován k podání žaloby na vyloučení
tohoto majetku z konkursní podstaty proti správci, který tento majetek sepsal
do konkursní podstaty (druhé úpadkyně) jako první [srov. např. rozhodnutí
uveřejněné pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„R 27/2003“) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 29 Odo
1005/2004].
V situaci, kdy spornými nemovitostmi (jejichž vlastníkem je první úpadce) byly
zajištěny pohledávky věřitelů vůči oběma úpadcům (jako osobním dlužníkům),
prosadí se v projednávané věci i závěr přijatý v již výše citovaném R 27/2003,
podle kterého z povahy zástavního práva plyne, že zpeněžení zástavy v konkursu
vedeném na majetek osobního dlužníka má přednost před jejím zpeněžením v
konkursu vedeném na majetek zástavního dlužníka - vlastníka zástavy. Na tomto
závěru pak není způsobilá ničeho změnit ani skutečnost, že první úpadce je jak
osobním dlužníkem, tak i dlužníkem zástavním (vlastníkem zástavy).
Jelikož oba úpadci jsou osobními dlužníky, přičemž splnění jejich závazků je
zajištěno zástavními právy ke sporným nemovitostem ve prospěch rozdílných
věřitelů (kteří své pohledávky přihlásili do konkursního řízení vedeného na
majetek toho kterého úpadce), zůstává k řešení otázka, zda lze ze zákona o
konkursu a vyrovnání a z občanského zákoníku dovodit další kritérium, jež by
bylo významné pro posouzení, v konkursu na majetek kterého z úpadců (osobních
dlužníků) mají být zpeněženy věci, jimiž je splnění závazků úpadců zajištěno.
Protože zákon o konkursu a vyrovnání na shora uvedenou otázku výslovnou odpověď
nedává (v ustanovení § 28 odst. 3 pouze stanoví, že oddělení věřitelé se z
výtěžků zpeněžení uspokojují podle pořadí, v jakém vznikl právní důvod jejich
nároku na oddělené uspokojení), je nutné - podle přesvědčení Nejvyššího soudu -
vycházet ze zásady vyjádřené v ustanovení § 151c občanského zákoníku, ve
znění účinném do 31. prosince 2000, podle které vznikne-li na zástavě více
zástavních práv, uspokojí se přednostně zástavní právo svým vznikem nejstarší,
pokud zákon nestanoví něco jiného a doba vzniku zástavního práva je rozhodující
pro pořadí k uspokojení ze zástavy i v případě, že zástavní právo bylo zřízeno
k zajištění pohledávky budoucí nebo podmíněné.
Shora uvedený princip priority uspokojení zajištěných pohledávek zástavním
právem (v judikatuře viz např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem
64/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se uplatní i při řešení
otázky, pro kterou Nejvyšší soud shledal dovolání žalovaného přípustným.
Pohlíží-li se na majetek zástavního dlužníka (na předmět zástavy) v poměrech
konkursního řízení jako na majetek osobního dlužníka (úpadce), potom platí, že
v případě prohlášení konkursu na majetek (rozdílných) osobních dlužníků,
jejichž závazky jsou zajištěny zástavním právem ke stejným nemovitostem, má pro
řešení otázky, ve kterém konkursu mají být tyto nemovitosti zpeněženy,
rozhodující význam pořadí zástavního práva (doba jeho vzniku). Tento závěr pak
je výsledkem metody, kterou Nejvyšší soud uplatnil např. v již citovaném R
27/2003 a ke které se výslovně přihlásil např. v důvodech rozsudku uveřejněného
pod číslem 76/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Podle této metody
pro přesné vymezení obsahu práv a povinností dotčených prohlášením konkursu na
majetek některého ze subjektů z těchto vztahů oprávněných nebo povinných je
určující především zjištění, jaká práva či povinnosti by těmto osobám
příslušely, kdyby konkursu nebylo.
Přitom ta část čistého výtěžku zpeněžení zástavy (§ 28 odst. 2 a 3 ZKV), která
převyšuje výši pohledávky zajištěné v pořadí prvním zástavním právem, musí být
v případě, že šlo o zpeněžení majetku zástavního dlužníka (§ 27 odst. 5 ZKV),
použita k uspokojení v pořadí dalších oddělených věřitelů (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 29 Odo 86/2003).
Je-li v pořadí druhým zástavním právem zajištěna pohledávka vůči jinému úpadci
(jinému osobnímu dlužníku), musí být tato část výtěžku zpeněžení zástavy - až
do výše, do které lze uspokojit dalšího odděleného věřitele (srov. § 28 odst. 4
ZKV a závěry formulované v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 18/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek) - vydána správci konkursní podstaty tohoto
úpadce.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho
obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit
nepodařilo, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Nákladový výrok se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142
odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni podle
obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. června 2005
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu