NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 783/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře
a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v konkursní věci
dlužníka M. M., o návrhu věřitelky Z. P., a. s., na prohlášení konkursu na
majetek dlužníka, o žalobě pro zmatečnost podané dlužníkem, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 43 Cm 38/2002, o dovolání dlužníka proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004, č. j. 11 Cmo 182/2004-118,
I. Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 15. prosince 2004, č. j. 11 Cmo 182/2004-118, se v rozsahu, ve kterém se
tento výrok týká žaloby pro zmatečnost směřující proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 2. května 1997, č. j. K 39/95-60, odmítá.
II. Jinak se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004,
č. j. 11 Cmo 182/2004 118 zrušuje a věc se v této části vrací odvolacímu soudu
k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. ledna 2004, č. j. 43 Cm
38/2002-65, zamítl žalobu pro zmatečnost, kterou se dlužník domáhal zrušení
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2002, č. j. 1 Ko
108/2002-195, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. května 1997, č. j.
K 39/95-60 (bod I. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). Soud prvního stupně dospěl k závěru,
že dlužník neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že mu usnesení o prohlášení
konkursu na jeho majetek nebylo řádně doručeno do vlastních rukou a že se o
prohlášení konkursu dozvěděl až v listopadu 2001.
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. prosince
2004, č. j. 11 Cmo 182/2004 - 118, usnesení soudu prvního stupně potvrdil
(první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud shledal skutkové i právní závěry
soudu prvního stupně správnými. V této souvislosti - cituje ustanovení § 229
odst. 3 a 4 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) - především
zdůraznil, že důvod zmatečnosti dle § 229 odst. 3 o. s. ř., jejž dlužník
uplatňuje ve vztahu k požadavku na zrušení usnesení soudu prvního stupně o
prohlášení konkursu, není dán již proto, že na tomto základě lze žalobu pro
zmatečnost podat jen proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Proti
pravomocnému rozhodnutí soudu prvního stupně lze podat žalobu pro zmatečnost
jen z důvodů uvedených v § 229 odst. 1 o. s. ř.; ty však v řízení nebyly
uplatněny ani prokázány.
K usnesení o odmítnutí odvolání odvolací soud uvedl, že podle ustálené
judikatury lze usnesení vydané podle § 218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. v
tehdejším znění zrušit jen pro takové vady řízení a rozhodnutí, jež mohly mít
vliv na správnost závěru o opožděnosti odvolání. Takové vady řízení však rovněž
nebyly tvrzeny ani prokázány. Odvolací soud se (v usnesení o odmítnutí
odvolání) podrobně zabýval okolnostmi doručení usnesení o prohlášení konkursu,
přičemž dospěl k závěru, že to bylo dlužníku řádně doručeno do vlastních rukou.
Dlužník opak neprokázal a především v dotčeném směru nenavrhl žádný relevantní
důkaz, ač k tomu byl soudem (před odmítnutím odvolání) vyzván. Odvolací soud v
této věci poukázal i na to, že od 5. května 1997 dlužník námitku, že mu
usnesení nebylo řádně doručeno, řadu let neuplatňoval, a to ani 14. června
2000, kdy před soudem prvního stupně uvedl, že má dostatek prostředků k úhradě
konkursních pohledávek a své závazky splní tak, aby konkursní řízení mohlo být
ukončeno. Není pochyb o tom - pokračuje odvolací soud - že kdyby mu nebylo
usnesení o prohlášení konkursu doručeno, nic takového by dlužník netvrdil. Jeho
nynější tvrzení, že k doručení nedošlo, má odvolací soud za účelové. Pro
úplnost odvolací soud poukázal i na to, že také v trestním řízení vedeném proti
úpadci pro trestný čin porušování povinností v řízení o konkursu podle § 126
tr. zák. oba soudy vyšly z toho, že usnesení o prohlášení konkursu bylo
dlužníku řádně doručeno.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník včasné dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a § 238a odst. 1 písm. a/
a b/ o. s. ř. Dovolatel má za to, že byl na svých právech zkrácen v konkursním
řízení ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. K 39/95 a v odvolacím
řízení ve věci vedené u odvolacího soudu pod sp. zn. 11 Cmo 182/2004,
zdůrazňuje, že jde o tak závažná pochybení, že napadená rozhodnutí mají ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Konkrétně uvádí, že měl pro odvolací
soud ve věci vedené pod sp. zn. 11 Cmo 182/2004 připraveno vyjádření ze dne 30.
září 2004, které chtěl soudu nejen osobně předložit, nýbrž i přednést,
neumožnily mu to však velmi vážné zdravotní komplikace. Toto podání zakládá a
žádá, aby bylo pokládáno za součást dovolání. Následně dovolatel vyslovuje
přesvědčení, že obě usnesení vydaná v řízení o žalobě pro zmatečnost i
usnesení, jejichž zrušení se touto žalobou domáhá, jednak nemají oporu v
provedeném dokazování, jednak byla vydána v rozporu se zákonem. Za paradoxní
pokládá, že mu ani v řízení o žalobě pro zmatečnost nebyla umožněno zúčastnit
se jednání před soudem, zejména pak před soudem odvolacím. Dovolatel proto
požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení soudů nižších stupňů vydaná v této
věci a věc vrátil k dalšímu řízení.
V připojeném podání z 30. září 2004 dovolatel uvádí, že žaloba pro zmatečnost
směřuje proti „výroku II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března
2002, č. j. 1 Ko 108/2002-195“, kterým bylo odmítnuto jeho odvolání proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. května 1997, č. j. K 39/95-60 a
opírá ji o ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. Důvod zmatečnosti spočívá podle
něj v tom, že k odmítnutí odvolání došlo v rozporu se zákonem, jelikož šlo o
odvolání včasné. Konkrétně dovolatel uvádí, že již v průběhu řízení o odvolání
proti usnesení o prohlášení konkursu namítal, že to mu bylo doručeno až 7.
listopadu 2001 a že podpis na doručence z 5. května 1997 není jeho pravým
podpisem. Odvolací soud - pokračuje dovolatel - založil usnesení o odmítnutí
odvolání na závěru, že dlužník neprokázal nesprávnost údajů obsažených v
doručence, ač byl usnesením soudu prvního stupně z 3. ledna 2002, č. j. K
39/95-176, poučen o povinnosti navrhnout důkazy k prokázání odvolacích tvrzení;
tato výzva se však týkala jen odvolání proti usnesení soudu prvního stupně z 6.
prosince 2001, č. j. K 39/95-167 a dovolatel na jejím základě odvolání doplnil
podáním z 11. února 2002. Postup odvolacího soudu při odmítnutí odvolání pak
podle dovolatelova přesvědčení odporoval zákonu především proto, že odvolací
soud jeho tvrzení, že podpis na doručence není jeho podpisem, neprověřoval,
přestože potřeba tohoto zkoumání vyšla uvedeným tvrzením v řízení najevo; potud
dovolatel odkazuje na ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř. Úvaha odvolacího soudu,
že pošta postupovala při doručování písemností určených dlužníku v souladu s
body 13. písm. a/ a 14. přílohy č. 5 k vyhlášce č. 78/1989 Sb. (poštovnímu
řádu), není podle dovolatele ničím podložena a ignoruje skutečnost, že podpisy
„M.“ a „M.“ jsou na první pohled psány stejnou rukou. Jestliže odvolací soud v
usnesení o odmítnutí odvolání uvedl, že dlužníkovy podpisy se navzájem
podobají, učinil tak nezákonným způsobem bez účasti účastníků, kteří neměli
možnost se vyjádřit k výběru listin, jež odvolací soud k porovnání použil.
Podle dovolatele by ke zrušení usnesení o odmítnutí dovolání měla postačovat
již skutečnost, že soud pravost podpisu na doručence z 5. května 1997
neprověřil. Z opatrnosti však dovolatel odvolacímu soudu navrhl provedení
důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví a prověřením u Č. pošty, kdo
jednotlivé zásilky určené dlužníku na základě doručenek předával a zda se k
těmto zásilkám na poště nachází nějaká další dokumentace, s tím, aby jednotlivé
předávající osoby byly případně též vyslechnuty jako svědci.
Podáním došlým soudu 27. září 2005 dovolatel svou argumentaci doplnil
tvrzením, že konkurs lze prohlásit pouze na fyzickou osobu, která je
podnikatelem a nikoli na jinou fyzickou osobu, uváděje, že zjistil, že v době
prohlášení konkursu ani v době předchozí nebyl podnikatelem (konkrétně
samostatně hospodařícím zemědělcem). Na podporu závěru o vadách doručení uvedl,
že v době, kdy mu bylo doručováno usnesení o prohlášení konkursu s návrhem na
prohlášení konkursu, měl sice trvalé bydliště v Praze 10, leč prokazatelně se
zdržoval na adrese M.
Přípustnost dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu
prvního stupně o zamítnutí žaloby pro zmatečnost, je nutno poměřovat
prostřednictvím ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a b/, § 238, § 238a odst. 1 písm. a/ a c/ až
g/ a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené
rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Dovolání pak není bez dalšího přípustné ani podle ustanovení § 238a odst. 1
písm. b/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné i proti
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu
prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci žaloby pro zmatečnost. Dle
ustanovení § 238a odst. 2 o. s. ř. však v takovém případě platí obdobně
ustanovení § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Z uvedeného plyne, že podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je
možné přípustnost dovolání založit jen ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. Jinak řečeno, dovolání proti napadenému potvrzujícímu
usnesení odvolacího soudu může být přípustné jen za předpokladu, že dovolací
soud dospěje k závěru, že toto rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. přitom určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle § 229 o. s. ř., žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout též
pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem
soudu odňata možnost jednat před soudem (odstavec 3). Žalobou pro zmatečnost
účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým
bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení (odstavec 4).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil
usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby pro zmatečnost
směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. května 1997, č. j. K
39/95-60, není dovolání proti napadenému usnesení přípustné. Závěr odvolacího
soudu, že uplatněný důvod zmatečnosti podle § 229 odst. 3 o. s. ř. není ve
vztahu k označenému usnesení dán, jelikož nejde o rozhodnutí odvolacího soudu,
není dovoláním zpochybněn a ve vztahu k němu se Nejvyššímu soudu žádná otázka s
judikatorním přesahem k řešení nepředkládá. Proto Nejvyšší soud dovolání v
popsaném rozsahu odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
V rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve
výroku o zamítnutí žaloby pro zmatečnost směřující proti usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 25. března 2002, č. j. 1 Ko 108/2002, 1 Ko 118/2002-195,
shledává Nejvyšší soud dovolání přípustným podle § 238a odst. 1 písm. b/ ve
spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jelikož potud jsou
závěry napadeného rozhodnutí v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
V usnesení ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 489/2005, na něž v
podrobnostech odkazuje, Nejvyšší soud uzavřel, že důvodem žaloby pro zmatečnost
podané podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. je skutkově nebo právně chybný
(v rozporu se zákonem učiněný) závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto
nebo že odvolací řízení muselo být zastaveno. V řízení o žalobě pro zmatečnost
soud proto posuzuje správnost závěrů odvolacího soudu o odmítnutí odvolání nebo
o zastavení odvolacího řízení; žaloba není důvodná jen tehdy, jsou-li tyto
závěry po skutkové a právní stránce v souladu se zákonem.
Tamtéž vysvětlil, že zákon tu nemá - jak se mylně domnívaly i soudy v této
věci - na mysli jen případy, kdy odvolací soud učinil na základě provedených
důkazů skutkově a právně chybný závěr o včasnosti odvolání, eventuelně si pro
závěr o včasnosti odvolání neopatřil dostatek podkladů, aniž by bylo možné
přezkoumat věcnou správnost rozhodnutí o odmítnutí odvolání nebo skutková
zjištění, která vedla k právnímu závěru o odmítnutí odvolání, ale z pohledu
důvodu žaloby pro zmatečnost i věcnou správnost usnesení odvolacího soudu.
Jinak řečeno, bez zřetele k tomu, zda dovolatel v řízení o odvolání proti
usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek vyvinul dostatečnou procesní
aktivitu k vyvrácení správnosti údajů obsažených v doručence, podle které měl
usnesení o prohlášení konkursu převzít osobně 5. května 1997 a jež měla v
rozhodné době povahu veřejné listiny, je pro výsledek řízení o žalobě pro
zmatečnost z uvedeného hlediska podstatné jen to, zda závěr, že odvolání bylo
opožděné, je věcně správný.
V důsledku nesprávného právního posouzení věci v otázce skutečností rozhodných
pro úspěch žaloby pro zmatečnost podané podle § 229 odst. 4 o. s. ř., se pak
odvolací soud nezabýval tím, že dovolatel v průběhu odvolacího řízení (podáním
došlým soudu 30. března 2004 – č. l. 75-84) navrhl k prokázání svého tvrzení,
že podpis na doručence z 5. května 1997 není jeho pravým podpisem, provedení
důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví ani tím, zda způsob, jakým
soud prvního stupně poskytl při jednání konaném 22. ledna 2001 (srov. č. l.
59-62) dovolateli poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., byl (s ohledem na
poučení dle § 119a o. s. ř.) překážkou uplatnění tohoto důkazu v odvolacím
řízení ve smyslu § 205a o. s. ř.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem správné není, Nejvyšší soud,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení
v uvedeném rozsahu zrušil včetně závislého výroku o nákladech řízení a vrátil
věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
V další fázi řízení odvolací soud nepřehlédne, že žaloba pro zmatečnost je v
posuzovaném případě mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí vydaném v
konkursním řízení, kde platí § 33 odst. 1 písm. b/ ZKV a proto se ani zde o
nákladech řízení nerozhoduje.
K dovolatelově návrhu, aby podle § 243 o. s. ř. byla odložena vykonatelnost
dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud uvádí, že usnesení o zamítnutí
žaloby pro zmatečnost (usnesení odvolacího soudu je potvrzující) se nevykonává,
takže odložení vykonatelnosti pojmově nepřichází v úvahu; přitom platí, že
neshledá-li dovolací soud návrh na odklad vykonatelnosti důvodným, nevydává
zvláštní rozhodnutí, a to ani v souvislosti s rozhodnutím o dovolání.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. května 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář,v.
r.
předseda senátu