NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 789/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci návrhu Ing. R. Š., o zrušení účasti společníka ve společnosti B., spol. s r. o., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 124/2003, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2005, č. j. 7 Cmo 145/2004 - 73, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Navrhovatel je povinen zaplatit společnosti na náhradu nákladů dovolacího řízení 5.075,- Kč k rukám jejího právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. prosince 2003, č. j. 33 Cm 124/2003 - 54 tak, že zamítl návrh na zrušení účasti navrhovatele ve společnosti B., spol. s r. o. (dále jen „společnost“).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že na navrhovateli nelze spravedlivě požadovat další setrvání ve společnosti. V daném případě bylo jako základní důvod nemožnosti setrvání společníka ve společnosti uvedeno trestní oznámení, které na navrhovatele podala společnost. Odvolací soud však dospěl k závěru, že pochybnost společnosti o zákonnosti jednání společníka a následně podané trestní oznámení na společníka samo o sobě nezakládá důvod pro zrušení účasti navrhovatele ve společnosti podle ustanovení § 148 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Podle odvolacího soudu to, že společnost podala trestní oznámení ještě na dalšího společníka a dva pracovníky společnosti svědčí o tom, že nešlo o účelový, selektivní krok společnosti vůči navrhovateli, ale o úkon související s jeho pracovní činností. Mělo-li by trestní oznámení za následek zásadní rozpory ve vztazích mezi společníky, resp. mezi společníkem a společností (např. byla by společníkovi upírána jeho práva), pak by to mohl být důvod ke zrušení jeho účasti. Odvolací soud uzavřel, že nelze sankcionovat společnost zrušením účasti některého ze společníků proti její vůli za to, že měla pochybnosti o zákonnosti jednání jednoho ze společníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání; co do jeho přípustnosti odkazuje na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel (ač zastoupen advokátem) výslovně nepřiřadil dovolací tvrzení žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., po obsahové stránce jimi však vystihuje dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V odůvodnění dovolání především uvádí, že jedním ze základních předpokladů trvání účasti ve společnosti jsou vztahy vzájemné důvěry mezi společníky, kteří tvoří její personální substrát. Společnost může efektivně pracovat pouze v případě, že není zatížena vnitřními rozkoly mezi svými společníky, přičemž vůle společníků vytvořit a být účasten ve společnosti, tzv. affectio societatis, je jejím fundamentálním prvkem, bez jehož existence není další účast společníka ve společnosti ku prospěchu ani společníka ani společnosti samé. V případě trestního oznámení podaného na navrhovatele šlo o projev nedůvěry vůči němu a tedy nepochybně o krok účelový a selektivní. Za nesprávný považuje dovolatel i závěr odvolacího soudu, že to byla především sama společnost, která mohla v důsledku toho, že měla vůči společníku výhrady, vyústivší v podání trestního oznámení, vyvozovat závěry vůči společníkovi.
Dovolatel argumentuje i tím, že svoji situaci se pokusil řešit mimosoudní cestou, a to uzavřením dohody o ukončení své účasti v žalované společnosti a převodem obchodního podílu, avšak bez úspěchu, když jeho návrh přijali pouze tři z celkového počtu 32 ostatních společníků. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odpůrkyně ve vyjádření k dovolání snáší argumenty pro podporu rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
V projednávané věci navrhovatel označil v řízení před soudem prvního i druhého stupně za důvod pro ukončení účasti ve společnosti to, že společnost na něj podala trestní oznámení; sám navrhovatel byl zaměstnancem společnosti S. B. a. s., pro odpůrkyni pracoval na základě dohody o dočasném přidělení k výkonu práce a jeho pracovní poměr skončil k 30. dubnu 2002.
Dovolací soud již v rozhodnutí ze dne 3. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 2084/2000, uzavřel, že při rozhodování o ukončení účasti společníka ve společnosti ponechává zákon soudu velmi široké meze pro uvážení, jakou situaci lze charakterizovat jako situaci, za které nelze spravedlivě požadovat, aby společník setrval ve společnosti. Svěřeného širokého oprávnění musí proto soud využívat uvážlivě, zjistit řádně skutkové okolnosti věci, zvážit význam každé jednotlivé skutečnosti pro posouzení věci a dbát přitom jak na to, aby odepřením uplatňovaného práva nedošlo k neodůvodněnému zásahu do poměrů navrhovatele, tak na to, aby jeho přiznáním nedošlo k neúměrnému zásahu do práv společnosti, popřípadě jejích společníků. Ochrana poskytovaná soudem se tedy musí vztahovat nejen na navrhovatele, ale i na společnost a ostatní společníky. V tom směru musí soud zejména dbát, aby újma způsobená kterékoli ze zúčastněných osob nebyla nepřiměřená, tj. aby důsledky zásahu do poměrů společnosti nebyly podstatně závažnější, než újma vzniklá navrhovateli z nepřiznání práva.
K tvrzenému důvodu ukončení účasti ve společnosti spočívajícím v tom, že v důsledku podání trestního oznámení došlo k zásadním rozporům ve vztazích mezi společníky, resp. společníkem a společností, dovolací soud uzavírá, že dle právní úpravy platné od 1. ledna 2001 mohou být nepřekonatelné rozpory mezi společníky důvodem pro zrušení společnosti, nemůže-li z toho důvodu společnost vykonávat činnost. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně však neplyne, že by společnost pro rozpory mezi společníky nemohla vykonávat činnost, plyne z nich pouze, že společnost měla pochybnosti o zákonnosti jednání společníka, proto podala trestní oznámení. Z toho společník dovozuje, že vzájemné vztahy mezi ním a společností jsou disfunkční a zakládají tak důvod pro zrušení účasti navrhovatele ve společnosti.
Dovolací soud se ztotožňuje s odvolacím soudem v tom, že samo podání trestního oznámení na společníka není důvodem pro ukončení jeho účasti ve společnosti. Takové oznámení může být v konkrétním případě jen výrazem toho, že statutární orgán společnosti, jak mu ukládá ustanovení § 135 odst. 2 ve vazbě na ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák., vykonával svou působnost s péčí řádného hospodáře. Přitom ani samotné narušení vztahů mezi společníky (které však v projednávané věci nebylo prokazováno jinak, než podaným trestním oznámením) by u funkční společnosti samo o sobě nebylo důvodem pro ukončení účasti společníka ve společnosti, neboť by bylo třeba zjišťovat, co bylo důvodem takového narušení vztahů a jaké jsou jeho důsledky a zda z nich lze vyvozovat naplnění podmínky podle § 148 odst. 1 obch. zák.
Protože dovolací soud neshledal v závěrech odvolacího soudu o tom, že v projednávané věci není splněna podmínka, že na navrhovateli nelze spravedlivě požadovat, aby ve společnosti setrval, žádné pochybení, dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.
Podle ustanovení § 200e odst. 1 a 3 ve vazbě na ustanovení § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. se o zrušení účasti společníka ve společnosti rozhoduje usnesením. Rozhodnutí odvolacího soudu má proto povahu usnesení, i když tak není označeno, a proto také dovolací soud rozhodl ve věci usnesením. Uvedený nedostatek označení však není takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a nezakládá některý z důvodů zmatečnosti.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal společnosti náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 7 písm. g) a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 5.000,- Kč a paušální náhradu nákladů řízení podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně 26. září 2006
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v. r.
předsedkyně senátu