NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 789/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka
Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci návrhu Ing. R. Š., o
zrušení účasti společníka ve společnosti B., spol. s r. o., vedené u Krajského
soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 124/2003, o dovolání navrhovatele
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2005, č. j. 7 Cmo
145/2004 - 73, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Navrhovatel je povinen zaplatit společnosti na náhradu nákladů
dovolacího řízení 5.075,- Kč k rukám jejího právního zástupce, do tří dnů od
právní moci tohoto rozhodnutí.
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 1. prosince 2003, č. j. 33 Cm 124/2003 - 54 tak, že zamítl návrh
na zrušení účasti navrhovatele ve společnosti B., spol. s r. o. (dále jen
„společnost“).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že nesouhlasí se závěrem soudu
prvního stupně, že na navrhovateli nelze spravedlivě požadovat další setrvání
ve společnosti. V daném případě bylo jako základní důvod nemožnosti setrvání
společníka ve společnosti uvedeno trestní oznámení, které na navrhovatele
podala společnost. Odvolací soud však dospěl k závěru, že pochybnost
společnosti o zákonnosti jednání společníka a následně podané trestní oznámení
na společníka samo o sobě nezakládá důvod pro zrušení účasti navrhovatele ve
společnosti podle ustanovení § 148 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen
„obch. zák.“).
Podle odvolacího soudu to, že společnost podala trestní oznámení ještě na
dalšího společníka a dva pracovníky společnosti svědčí o tom, že nešlo o
účelový, selektivní krok společnosti vůči navrhovateli, ale o úkon související
s jeho pracovní činností. Mělo-li by trestní oznámení za následek zásadní
rozpory ve vztazích mezi společníky, resp. mezi společníkem a společností
(např. byla by společníkovi upírána jeho práva), pak by to mohl být důvod ke
zrušení jeho účasti. Odvolací soud uzavřel, že nelze sankcionovat společnost
zrušením účasti některého ze společníků proti její vůli za to, že měla
pochybnosti o zákonnosti jednání jednoho ze společníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání; co do jeho
přípustnosti odkazuje na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel (ač zastoupen advokátem) výslovně
nepřiřadil dovolací tvrzení žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., po obsahové
stránce jimi však vystihuje dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V odůvodnění dovolání především uvádí, že jedním ze základních předpokladů
trvání účasti ve společnosti jsou vztahy vzájemné důvěry mezi společníky,
kteří tvoří její personální substrát. Společnost může efektivně pracovat pouze
v případě, že není zatížena vnitřními rozkoly mezi svými společníky, přičemž
vůle společníků vytvořit a být účasten ve společnosti, tzv. affectio
societatis, je jejím fundamentálním prvkem, bez jehož existence není další
účast společníka ve společnosti ku prospěchu ani společníka ani společnosti
samé. V případě trestního oznámení podaného na navrhovatele šlo o projev
nedůvěry vůči němu a tedy nepochybně o krok účelový a selektivní. Za nesprávný
považuje dovolatel i závěr odvolacího soudu, že to byla především sama
společnost, která mohla v důsledku toho, že měla vůči společníku výhrady,
vyústivší v podání trestního oznámení, vyvozovat závěry vůči společníkovi.
Dovolatel argumentuje i tím, že svoji situaci se pokusil řešit mimosoudní
cestou, a to uzavřením dohody o ukončení své účasti v žalované společnosti a
převodem obchodního podílu, avšak bez úspěchu, když jeho návrh přijali pouze
tři z celkového počtu 32 ostatních společníků. Dovolatel navrhuje, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odpůrkyně ve vyjádření k dovolání snáší argumenty pro podporu rozhodnutí
odvolacího soudu.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
V projednávané věci navrhovatel označil v řízení před soudem prvního i druhého
stupně za důvod pro ukončení účasti ve společnosti to, že společnost na něj
podala trestní oznámení; sám navrhovatel byl zaměstnancem společnosti S. B. a.
s., pro odpůrkyni pracoval na základě dohody o dočasném přidělení k výkonu
práce a jeho pracovní poměr skončil k 30. dubnu 2002.
Dovolací soud již v rozhodnutí ze dne 3. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 2084/2000,
uzavřel, že při rozhodování o ukončení účasti společníka ve společnosti
ponechává zákon soudu velmi široké meze pro uvážení, jakou situaci lze
charakterizovat jako situaci, za které nelze spravedlivě požadovat, aby
společník setrval ve společnosti. Svěřeného širokého oprávnění musí proto soud
využívat uvážlivě, zjistit řádně skutkové okolnosti věci, zvážit význam každé
jednotlivé skutečnosti pro posouzení věci a dbát přitom jak na to, aby
odepřením uplatňovaného práva nedošlo k neodůvodněnému zásahu do poměrů
navrhovatele, tak na to, aby jeho přiznáním nedošlo k neúměrnému zásahu do práv
společnosti, popřípadě jejích společníků. Ochrana poskytovaná soudem se tedy
musí vztahovat nejen na navrhovatele, ale i na společnost a ostatní společníky.
V tom směru musí soud zejména dbát, aby újma způsobená kterékoli ze
zúčastněných osob nebyla nepřiměřená, tj. aby důsledky zásahu do poměrů
společnosti nebyly podstatně závažnější, než újma vzniklá navrhovateli z
nepřiznání práva.
K tvrzenému důvodu ukončení účasti ve společnosti spočívajícím v tom, že v
důsledku podání trestního oznámení došlo k zásadním rozporům ve vztazích mezi
společníky, resp. společníkem a společností, dovolací soud uzavírá, že dle
právní úpravy platné od 1. ledna 2001 mohou být nepřekonatelné rozpory mezi
společníky důvodem pro zrušení společnosti, nemůže-li z toho důvodu společnost
vykonávat činnost. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně však neplyne, že
by společnost pro rozpory mezi společníky nemohla vykonávat činnost, plyne z
nich pouze, že společnost měla pochybnosti o zákonnosti jednání společníka,
proto podala trestní oznámení. Z toho společník dovozuje, že vzájemné vztahy
mezi ním a společností jsou disfunkční a zakládají tak důvod pro zrušení účasti
navrhovatele ve společnosti.
Dovolací soud se ztotožňuje s odvolacím soudem v tom, že samo podání trestního
oznámení na společníka není důvodem pro ukončení jeho účasti ve společnosti.
Takové oznámení může být v konkrétním případě jen výrazem toho, že statutární
orgán společnosti, jak mu ukládá ustanovení § 135 odst. 2 ve vazbě na
ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák., vykonával svou působnost s péčí řádného
hospodáře. Přitom ani samotné narušení vztahů mezi společníky (které však v
projednávané věci nebylo prokazováno jinak, než podaným trestním oznámením) by
u funkční společnosti samo o sobě nebylo důvodem pro ukončení účasti společníka
ve společnosti, neboť by bylo třeba zjišťovat, co bylo důvodem takového
narušení vztahů a jaké jsou jeho důsledky a zda z nich lze vyvozovat naplnění
podmínky podle § 148 odst. 1 obch. zák.
Protože dovolací soud neshledal v závěrech odvolacího soudu o tom, že v
projednávané věci není splněna podmínka, že na navrhovateli nelze spravedlivě
požadovat, aby ve společnosti setrval, žádné pochybení, dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.
Podle ustanovení § 200e odst. 1 a 3 ve vazbě na ustanovení § 9 odst. 3 písm. g)
o. s. ř. se o zrušení účasti společníka ve společnosti rozhoduje usnesením.
Rozhodnutí odvolacího soudu má proto povahu usnesení, i když tak není označeno,
a proto také dovolací soud rozhodl ve věci usnesením. Uvedený nedostatek
označení však není takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a nezakládá některý z důvodů zmatečnosti.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku,
a přiznal společnosti náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 7 písm. g) a §
18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 5.000,- Kč a paušální náhradu
nákladů řízení podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně 26. září 2006
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v. r.
předsedkyně senátu