29 Odo 794/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní
věci návrhu B. s. r. o., zastoupené advokátkou, na povolení zápisu změn do
obchodního rejstříku, vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. C 29 366, za
účasti 1) R. G., zastoupeného advokátem a 2) S. T., zastoupeného advokátkou, o
dovolání S. T. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2005, č.
j. 7 Cmo 88/2005 - 153, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2005, č. j. 7 Cmo 88/2005 -
153, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Napadeným usnesením změnil odvolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 24. listopadu 2004, č. j. F 97936/2002 F 116553/2002 F 119704/2002 F
8857/2003 F 41891/2003 F 47628/2003 F 105022/2003 F 24359/2004 F 54504/2004 F
58095/2004/ C 29566/1 - 122, ve výroku, kterým tento soud povolil výmaz
jednatele R. G. a zápis dne zániku jeho funkce a zápis jednatele S. T. a dne
vzniku jeho funkce, tak, že návrh na zápis těchto změn do obchodního rejstříku
zamítl.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že z listin založených v
rejstříkovém spisu, konkrétně z „prohlášení zakladatele společnosti B. T. G. s.
r. o.“ (dále též jen „společnost“), zjistil, že E.-D., s. r. o. „ve funkci
valné hromady“ (jako jediný společník) dne 6. ledna 1995 prohlásila, že 100 %
svého obchodního podílu ve společnosti převádí na nové společníky a uvedla, v
jakých podílech (34 % podíl na I. B., 33 % podíl na R. G. a 33 % podíl na S.
T.). Dále konstatovala, že noví společníci prohlásili, že přistupují k
zakladatelské listině společnosti B. T. G. s. r. o. (dále jen „společnost“) a
že „v tomto smyslu uzavřeli společenskou smlouvu“. Toto prohlášení jménem E.-D.
s. r. o. podepsal jednatel R. G.. Jde tedy o jednostranné prohlášení této
společnosti, na základě kterého nemohlo dojít k převodu obchodního podílu, a
které pouze svědčí o tom, že úmyslem společnosti E.-D. s. r. o. bylo rozdělit
svůj 100 % obchodní podíl na tři části, a tyto části převést na v prohlášení
uvedené osoby. Totéž vyplývá i z listiny označené jako „zápis z usnesení valné
hromady společnosti“ ze dne 6. ledna 1995, ve které je uvedeno, že valná
hromada schvaluje: „a) přistoupení společníků I. B., R. G. a S. T. a b)
převedení obchodního podílu společníka E.-D. s. r. o. ve výši 100 % základního
kapitálu“.
Zásadní otázkou v projednávané věci je, zda osoby, které se zúčastnily valné
hromady společnosti konané dne 29. července 2002, se staly společníky této
společnosti a zda tedy mohly platně rozhodnout o změně jednatele společnosti,
jehož zápis do obchodního rejstříku se požaduje.
Aby mohlo dojít k převodu obchodního podílu, musí být platně uzavřena smlouva o
převodu obchodního podílu podle § 115 odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen
„obch. zák.“). Uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu je dvoustranným
právním úkonem, který podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč.
zák.“) musí být učiněn každým z účastníků svobodně, vážně, určitě a
srozumitelně, jinak je neplatný. Je-li právní úkon neplatný pro nedostatek
svobodné vůle, vážnosti projevu vůle, neurčitosti či nesrozumitelnosti úkonu,
jde o absolutní neplatnost úkonu, bez ohledu na to, zda se někdo důvodu
neplatnosti dovolal. Na základě neplatné smlouvy o převodu obchodního podílu
nedochází ke změně společníků společnosti.
Smlouva o převodu obchodního podílu E.-D. s. r. o. uzavřená dne 6. ledna 1995,
která je založena v rejstříkovém spisu, v článku 1 uvádí, že převodce převádí
svůj obchodní podíl na nabyvatele 100 % podílu, v článku 2, že touto smlouvou
přechází v příslušném poměru na nabyvatele všechna práva a závazky z
převedeného obchodního podílu převodce a že nabyvatelé přistupují k
zakladatelské listině B. T. G. s. r. o. a v článku 3, že se smluvní strany
dohodly, že majetkoprávní vyrovnání související s převodem obchodního podílu
bude provedeno při podpisu této smlouvy. Ze smlouvy, tak jak je formulována,
nelze zjistit, zda se nabyvatelé mají stát spolumajiteli 100 % obchodního
podílu (společný obchodní podíl) či zda má každý z nich nabýt určitou část
obchodního podílu převodce, neboť smlouva neuvádí, které konkrétní části z
obchodního podílu převodce by se měly na jednotlivé nabyvatele převést.
K převodu obchodního podílu může dojít úplatně či bezplatně. Z požadavku
určitosti právního úkonu (smlouva o převodu obchodního podílu) vyplývá, že ve
smlouvě musí být výslovně uvedeno, zda jde o bezúplatný převod, nebo že jde o
převod úplatný a v tom případě pak musí být ve smlouvě dohodnuta cena. Z článku
3 smlouvy z formulace „obě smluvní strany se dohodly, že majetkoprávní
vyrovnání související s převodem obchodního podílu bude provedeno při podpisu
této smlouvy“, plyne, že mělo jít o převod úplatný, aniž by cena byla ve
smlouvě uvedena. Z výše uvedeného plyne, že smlouva o převodu obchodního podílu
uzavřená 6. ledna 1995 není dostatečně určitá a je proto absolutně neplatná. Na
základně absolutně neplatné smlouvy nedošlo k převodu obchodního podílu a ve
smlouvě označení nabyvatelé nemohli nabýt obchodní podíl ve společnosti a
nemohli se tedy ani stát jejími společníky. Na věci nic nemění to, že
rejstříkový soud v roce 1995 provedl zápis jmenovaných coby společníků
společnosti do obchodního rejstříku.
Z notářského zápisu osvědčujícího konání valné hromady společnosti dne 29.
července 2002 vyplývá, že se této valné hromady jako společníci účastnili a na
ní rozhodovali I. B., S. T. a v zastoupení R. G. Mgr. K., tedy osoby, které
společníky společnosti ve skutečnosti nebyly a nebyly tedy oprávněny na valné
hromadě jako společníci rozhodovat.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že usnesení přijatá na valné hromadě
společnosti a odvolání jednatele R. G. a jmenování S. T. jednatelem společnosti
jsou neplatné, neboť na valné hromadě rozhodovaly osoby, které nejsou
společníky navrhovatelky. Protože nedošlo k odvolání jednatele R. G. ani ke
jmenování S. T. jednatelem, nejsou dány zákonem stanovené předpoklady pro
provedení navrhovaného zápisu změny jednatele do obchodního rejstříku.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal S. T. dovolání. Co do jeho důvodu
odkázal na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“).
Dovolatel především namítá, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že
skutečnost, že zápis společníků do obchodního rejstříku má pouze deklaratorní
charakter, znamená, že by takový zápis mohl mít za následek jeho libovolnou, na
čase nezávislou revokaci.
Z ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném v době provedení zápisu
společníků do obchodního rejstříku, vyplývalo, že rejstříkový soud byl povinen
zkoumat, zda byly splněny zákonem stanovené podmínky pro povolení zápisu, a to
i když to účastník nenavrhoval. Podmínkou zápisu změn v osobách společníků je
mimo jiné i to, že byla platně uzavřena smlouva o převodu obchodního podílu.
Dovolatel argumentuje tím, že podle § 159 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném ke
dni zápisu společníků do obchodního rejstříku, který je podle ustanovení § 167
odst. 2 o. s. ř. použitelný i na případy, kdy soud rozhoduje usnesením, je
výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky a pro všechny orgány;
je-li rozhodnuto o osobním stavu, je závazný pro každého.
Z uvedeného dovolatel dovozuje, že posoudil-li rejstříkový soud, jak bylo jeho
povinností, jako předběžnou otázku platnost smlouvy o převodu obchodního podílu
před tím, než rozhodl o povolení zápisu nových společníků, nelze přijmout závěr
odvolacího soudu, že rozhodnutí rejstříkového soudu o předběžné otázce postrádá
závaznost. Dovolatel tvrdí, že postup soudu, při kterém je zcela přehlíženo
předchozí rozhodnutí v téže věci, je v příkrém rozporu s požadavkem právní
jistoty a odkazuje v tom směru na rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 647/02 (jde
o nález ze dne 27. srpna 2004, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu, číslo 34, ročník 2004, části I., pod číslem 120), a rozhodnutí
Evropského soudu pro lidská práva Brumarescu vs. Rumunsko.
K závěrům odvolacího soudu ohledně toho, že ze smlouvy o převodu obchodního
podílu nevyplývá, zda se nabyvatelé mají stát spolumajiteli 100 % obchodního
podílu či zda má každý z nich nabýt určitou část obchodního podílu, dovolatel
uvádí, že jediná společnice E.-D. s. r. o. ve svém prohlášení ze dne 6. ledna
1995 uvedla, že svůj 100 % podíl převádí na jednotlivé společníky a přesně
uvedla v jakém poměru. Zároveň se týž den konala valná hromada společnosti, na
které byly obchodní podíly za jejich účasti opět definovány. Tentýž den byla se
společníky uzavřena smlouva o převodu obchodního podílu. Ze vzájemné shody
těchto dokumentů je zcela zřejmé, že původní společník měl v úmyslu svůj podíl
rozdělit, a že noví společníci vědomě nabyli obchodní podíly v uvedeném poměru.
Přitom v průběhu deseti let nebyla žádnou stranou zpochybněna velikost
obchodních podílů a strany se chovaly zcela v souladu se situací, která byla
zmíněnými právními úkony nastolena. Dovolatel odkazuje na ustanovení § 266
odst. 1 a 3 obch. zák., tj. na nezbytnost vykládat právní úkon, zejména s
ohledem na úmysl stran a jejich následné chování.
Ohledně nedostatku cenového ujednání ve smlouvě dovolatel uvádí, že v článku 3
smlouvy je stanoveno, že se strany dohodly, že majetkové vypořádání související
s převodem bude provedeno při podpisu smlouvy. Z toho nepochybně plyne, že jde
o převod úplatný, a vzhledem k tomu, že vypořádání mělo proběhnout při podpisu
smlouvy a smlouva podepsána byla, tak i proběhlo v souladu s pro strany určitou
dohodou stran. Účelem ustanovení o neplatnosti právních úkonů z důvodu
nesrozumitelnosti či neurčitosti, je dle názoru dovolatele ochrana strany,
která úkon za takový považuje. V projednávané věci však žádná taková strana
není. Dále dovolatel uvádí, že smlouva o převodu obchodního podílu je
zveřejňovaným dokumentem. Je zcela zřejmé, že strany mohou mít zájem cenu za
obchodní podíl nezveřejňovat, pokud mají úmysl tento údaj považovat za důvěrný.
V právní praxi je zcela běžné řešení, že se v určitých otázkách odkazuje na
stranám známou skutečnost či dokument, aniž by to mělo vliv na platnost
smlouvy. Požadavek na uvedení ceny v textu smlouvy o převodu obchodního podílu
je výsledkem soudního výkladu, nikoli činnosti zákonodárce. V obchodním
zákoníku takový požadavek není. Dovolatel má za to, že tento výklad jde nad
rámec zákonné právní úpravy a omezuje subjekty v jejich kontraktační svobodě.
A konečně spatřuje dovolatel pochybení odvolacího soudu v tom, že odmítl jeho
argument, že nepochybně muselo dojít k vydržení obchodního podílu. Podle názoru
dovolatele je zde na místě použití analogie ustanovení týkající se vydržení
vlastnického práva a práva odpovídajícího věcným břemenům v občanském zákoníku.
V projednávané věci nepochybně existovala dobrá víra společníků s ohledem ke
všem okolnostem věci, když byli soudem jako společníci zapsáni, a tedy i
nerušená oprávněná držba obchodního podílu, která trvala déle než kvalifikovaná
vydržecí doba stanovená občanským zákoníkem pro nabývání vlastnického práva k
nemovitostem. Dovolatel má za to, že nastaly všechny podmínky k tomu, aby došlo
k vydržení obchodního podílu.
Dovolatel tudíž navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně přípisem ze dne 16. ledna
2006, založeným na č. l. 179 až 192 spisu navrhl odložit vykonatelnost
napadeného rozhodnutí.
R. G. ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu rozhodnutí odvolacího
soudu.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i
důvodné.
K námitkám dovolatele směřujícím ke zpochybnění závěru odvolacího soudu o
neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu uzavřené dne 6. ledna 1995,
dovolací soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2006, sp.
zn. 29 Odo 221/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, čílo 9, ročník
2006, pod číslem 133, od jehož závěrů nemá důvodu se odchýlit ani v
projednávané věci.
V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud (ve shodě s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze
ze dne 15. března 1995, sp. zn. 7 Cmo 120/94) uzavřel, že obchodní zákoník sice
nezařazuje dohodu o ceně obchodního podílu či způsobu jejího určení mezi
náležitosti smlouvy o převodu obchodního podílu, z požadavku určitosti právního
úkonu (§ 37 odst. 1 obč. zák.) však vyplývá nezbytnost takové dohody, neboť
zákon pro smlouvu o převodu obchodního podílu nestanoví postup pro určení ceny,
není-li uvedena ve smlouvě (jak to činí např. pro kupní smlouvu či smlouvu o
dílo) a při nedostatku smluvního ujednání o ceně by tedy nebylo možné cenu s
použitím dispozitivního ustanovení zákona určit. Není přitom vyloučeno, aby
byla dohoda o ceně součástí přílohy ke smlouvě o převodu obchodního podílu.
Taková dohoda však musí vždy mít, vzhledem k předepsané písemné formě smlouvy o
převodu obchodního podílu, písemnou formu. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti
posuzované smlouvy z důvodu její neurčitosti je tedy za situace, kdy dovolatel
ani netvrdí, že součástí smlouvy o převodu obchodního podílu byla písemně
uzavřená dohoda o ceně za jeho převod, správný. Vzhledem k tomu se již Nejvyšší
soud nezabýval dalšími námitkami dovolatele týkajícími se určitosti posuzované
smlouvy, neboť jejich posouzení nemůže ničeho změnit na závěru o neplatnosti
smlouvy o převodu obchodního podílu.
Dále se dovolací soud zabýval tvrzením dovolatele, že v projednávané věci došlo
k vydržení obchodních podílů.
Odvolací soud poté, co uzavřel, že smlouvy, kterými nabyli dovolatel a dále I.
B. a R. G. obchodní podíly společnosti jsou neplatné, nepostupoval správně,
nezabýval-li se tím, zda nepřipadá v úvahu, že S. T., I. B. a R. G. nabyli
obchodní podíly navrhovatelky vydržením (ve vazbě na možnost jeho „držby“).
Přitom povinnost takového posouzení pro něj vyplývala z ustanovení § 120 odst.
2 o. s. ř.
Otázkou, zda lze vydržet obchodní podíl, se již Nejvyšší soud zabýval v
usnesení ze dne 28. srpna 2007, sp. zn. 29 Cdo 1216/2005, od kterého nemá
důvodu se odchýlit ani v projednávané věci.V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud
uzavřel, že podle ustanovení § 129 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč.
zák.“) lze držet věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný
výkon. Podle ustanovení § 134 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem
věci, má-li ji nepřetržitě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti
let, jde-li o nemovitost. A konečně podle ustanovení § 151o odst. 1 obč. zák.
lze vydržením nabýt právo odpovídající věcnému břemenu. Občanský zákoník tedy
výslovně upravuje vydržení pouze pro všechny věci a z práv pouze pro právo
odpovídající věcnému břemenu.
Obchodní podíl je souhrnem práv a povinností společníka ve vztahu ke
společnosti, je současně i majetkovou hodnotou, se kterou lze, jako s takovou,
disponovat, tj. činit ji předmětem právních úkonů jako celek (nikoli pouze její
složky, tj. jednotlivá práva a povinnosti spojená s obchodním podílem).
Posuzujeme-li možnost vydržení obchodního podílu z tohoto pohledu, je třeba
vzít v úvahu, že byť není věcí, jsou s ním spojena práva a povinnosti
společníka společnosti s ručením omezeným stejně, jako jsou s akcií spojena
práva a povinnosti společníka společnosti akciové.
Podle ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 591/1992 Sb., ve znění účinném od 1.
ledna 2001, se na cenné papíry vztahují ustanovení o věcech movitých, nestanoví-
li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak. Z uvedeného plyne, že akcii,
jako cenný papír, lze vydržet podle ustanovení § 134 odst. 1 obč. zák. jako věc
movitou. Za situace, kdy o možnosti vydržet akcii (jako věc movitou) nelze
podle platné právní úpravy mít (přesto, že i akcie představuje souhrn práv a
povinností akcionáře, tak jako obchodní podíl představuje souhrn práv a
povinností společníka společnosti s ručením omezeným) žádné pochybnosti, by byl
závěr o tom, že obchodní podíl vydržet nelze, zcela nelogický, neboť tomu, aby
se na obchodní podíl vztahovala bez dalšího možnost vydržení, brání vlastně jen
to, že práva a povinnosti společníka společnosti s ručením omezeným nejsou, na
rozdíl od akciové společnosti, inkorporována do cenného papíru a obchodní podíl
proto není věcí.
Přitom společnost s ručením omezeným je svou povahou akciové společnosti, velmi
blízká, když je spolu s ní (s konstatováním, že obsahuje určité osobní prvky,
které mohou být, podle konkrétních okolností ve společnosti více nebo méně
výrazné) zařazována mezi společnosti kapitálové, pro které je typická majetková
účast společníků na společnosti (viz např. Eliáš, K., Bartošíková, M., Pokorná,
J. a kol. Kurs obchodního práva. Právnické osoby jako podnikatelé. 5. vydání.
Praha: C. h. Beck, 2005, s. 7 a násl. a Pelikánová, I. Černá, S. a kol.
Obchodní právo. Společnosti obchodního práva a družstva. II. díl, Praha: ASPI,
a. s., 2006, s. 48 a násl.).
Ve prospěch závěru, že vydržení obchodního podílu je možné, lze argumentovat i
teleologickým výkladem institutu držby a vydržení a za použití zásad, na
kterých spočívá obchodní zákoník, zejména zásady právní jistoty (§ 1 odst. 2
obch. zák.).
Teorie je jednotná v tom, že účelem institutu vydržení je umožnit nabytí
vlastnictví držiteli, který věc dlouhodobě ovládá v dobré víře, že je jejím
vlastníkem a uvést do souladu dlouhodobý faktický stav se stavem právním (viz
např. Spáčil, J. Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. 2., doplněné
vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 238). Z uvedeného plyne, že odmítnutí
možnosti vydržet obchodní podíl by znamenalo neposkytnout osobám, které jsou v
dobré víře, že se staly společníky společnosti s ručením omezeným, menší míru
ochrany a také menší míru právní jistoty, než osobám, které jsou v dobré víře v
tom, že jsou vlastníky akcií. Takový závěr není podle dovolacího soudu možný,
neboť pro takové omezení ochrany není v obchodním ani občanském zákoníku žádný
podklad.
Proto dovolací soud uzavřel, že vydržení obchodního podílu je podle platné
právní úpravy, za analogického použití úpravy vydržení věcí movitých, možné.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí
spočívá, není správné, Nejvyšší soud, nezabývaje se ostatními dovolacími
námitkami a aniž ve věci nařizoval jednání, usnesení odvolacího soudu podle §
243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
V dalším řízení bude na odvolacím soudu, aby posoudil, zda, popřípadě po jakou
dobu, byl dovolatel v dobré víře o tom, že je společníkem společnosti.
Žádosti dovolatele o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, nevyhověl
dovolací soud proto, že z povahy rozhodnutí o povolení zápisu do obchodního
rejstříku plyne, že jeho vykonatelnost odložit nelze. Nařízení odkladu
vykonatelnosti rozhodnutí přichází v úvahu jen tehdy, může-li být podle
napadeného rozhodnutí nařízen výkon rozhodnutí.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1,
věta druhá a § 226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. října 2007
JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu